Recenze/review - THE SLOW DEATH – Ark (2015) ~ DEADLY STORM zine

THE SLOW DEATH – Ark

CD 2015, Chaos Records

Umřít a znovu se narodit. Převtělit se ve věčnost a prožít si vše znovu. Opravit chyby a víc se ponořit do chvilek, které máme zafixované jako ty krásné. To je samozřejmě sen nás všech. Některá náboženství věří na převtělování duší. Jenže já pořád nevím, zda bych si to tady užil stejně jako třeba had. Zatím žijeme s jedinou jistotou. Čekáme v nekonečné frontě na smrt a jsme jen další číslo v řadě. Mnohdy si neumíme vychutnat ty dobré okamžiky a zbytečně se zaobíráme zbytečnostmi. Pohlceni vlastními problémy pro mlhu zloby kolikrát pořádně nevidíme. Máme dokonalou techniku pro komunikaci a bavíme se spolu čím dál tím méně. Přitom vše je tak pomíjivé. Stejně jako hudba. Některou slyšíme poprvé a zapamatujeme si ji až do konce svých dní. Pak je zase jiná, chytlavá a příjemná, kterou za pár dní zapomeneme. Australští doom THE SLOW DEATH deathaři patří do první skupiny. Už při počátečním poslechu jsem si připadal, jako bych se nahý po částech nořil do ledové vody. Postupně jsem zpomaloval svoje životní funkce, vážněla mi tvář a pohlcen studenými tóny i vlastním nitrem jsem přestával vědět o okolním světě.

Hudba by se zde dala přirovnat k MOURNFUL CONGREGATION, LYCANTHII, ELYSIUM, BACKYARD MORTUARY nebo PALLBEAKER. To ale není zase tolik důležité. Hlavní je ten smutek, ponurá nálada a věčnost. Ano, opravdu tím myslím nekonečnou smyčku času. Zajímavě zpracované jsou vokály, naléhavé, podpořené ženským zpěvem. Riffy jsou poplatné svému stylu, mnohdy již jinde slyšené, ale nějak mi to nevadí. Hodnotím hlavně celkový dojem a ten je tentokrát zcela pohlcující. Sedím sám na starém opuštěném pohřebišti a znovu rozmlouvám s dávnými stíny. Míval jsem kdysi strach, bál jsem se zádušních mší, ale po poslechu „Ark“ již žádné obavy necítím. Moje tělo i mysl jsou prostoupeny smutkem. Tentokrát ho ale nevnímejte špatně. V tomto případě je nutný a musí zkrátka ven. Tohle album je jako dlouho depresemi pěchovaný hrnec, který náhle pukl. Všechna ta beznaděj, tma i soužení vytryskly ven a zhmotnily se v recenzované desce. Je nutné mít ponurou náladu, považuji za příhodné poslouchat desku s otevřeným oknem do vesmíru a doufám v poklidný deštivý večer. V těchto chvílích si užívám nahrávku nejvíce.

Čas plyne jako voda v horských bystřinách. Je nám odpočívávána každá minuta, každá sekunda. Jsme součástí obrovského kolosu zvaného svět a naše postavy jsou ve věčnosti jenom zrnkem písku. Považujeme se za významné, jedinečné a vševědoucí. Mnohým z nás chybí pokora. Někdy je to zvláštní, co ve mně umí muzika probudit za myšlenky. Jenže THE SLOW DEATH mě nějakým záhadným způsobem dokázali zastavit, donutili mě přemýšlet, oprostit se od všeho a jen si tak chodit světem a dumat nad nesmrtelností. Někdy to nebývá na škodu, co říkáte? Beru podobná alba jako takovou očistu. Někdo holt používá exotické čaje, jiný podstupuje náročné kůry, já si narvu do hlavy muziku a toulám se po lesích. Utvrzuje mě to v tom, že jsem pořád ještě živý a vracívám se do denního procesu občerstvený a s úsměvem na tváři. V práci pak vzpomínám na ty krásné chvíle, strávené v potemnělých houštinách, mezi borovicemi, plačícími svoji nekonečnou smůlu. Občas zahlédnu i nějaké zvíře, plaché, se smutným očima. V ten moment mu závidím tu bezprostřednost a samozřejmost s jakou se pohybuje, s jakou žije.

Vracívám se k večeru, když už má slunce co dělat, aby se udrželo nad obzorem. Doma ještě chvilku sedávám a nechávám vše doznít. Mnohokrát se pokládám do křesla, pouštím si THE SLOW DEATH znovu a do rytmu hltám slova nějaké dobré knihy. Všude kolem sviští nekonečná internetová dálnice a ze stoupaček v našem domě zní další klení sousedů. Usínám se sklenkou dobrého piva v ruce a opět se nechávám pohltit sny a věčností. Jsou alba, o kterých vím, že si je chci i v budoucnu hýčkat jako vlastní děti. Stávají se z nich již při prvních setkáních artefakty, které opatruji jako oči v hlavě. Pokaždé, třeba i za několik let, až si zase budu přehrabávat ty hromady CD, co mám doma, si vzpomenu na všechny ty zážitky, které jsme spolu při dlouhých procházkách zažili. Myslím, že nejsou nutná další slova. Tahle deska mluví sama za sebe. Smutně, naléhavě a dlouze. Jako sama věčnost. Skvěle!

Asphyx says:

During the first listening, I felt like naked sinking part to part into the ice water. Gradually, I slowed down my vitals, my face got dark and I absorbed cold tones and my own heart stopped to know about the world. The music can be compared to the MOURNFUL CONGREGATION, LYCANTHII, ELYSIUM, BACKYARD MORTUARY or PALLBEAKER. But this isn't important so much. The main things are sadness, grim mood and eternity. Yes, I really mean the infinite loop of time. The vocals are very interesting, urgent, supported by female vocals. The riffs are conforming to the style, often heard, but it doesn't matter. The most important thing for me is the total impression and it is this time totally absorbing. I think I don't need more words. This record speaks for itself. As an eternity alone. Great!