sobota 15. srpna 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Strohý úvod mezi hřbitovní kvítí aneb Asphyx vypravuje příběhy mrtvého muže...





Strohý úvod mezi hřbitovní kvítí aneb Asphyx vypravuje příběhy mrtvého muže...

Celá série mých vzpomínek, zážitků a příběhů vznikla víceméně na popud přátel, rodiny a kamarádů. Už nějaký ten čas (přesněji přes tři roky) píši o muzice. Nejsem kritikem, ani hudebním znalcem. Spíš nechávám na sebe jednotlivé desky i koncerty působit a pak se snažím popsat, co se mnou dělají.  Je to řehole, za kterou vám nikdo nic nedá. Občas sice přistane nějaké to CD u mě ve schránce, sem tam mi někdo poklepe po ramenou, ale jinak z toho mám „jen“ dobrý pocit. Nejpříjemnější je, když mě někdo, ať už po internetu nebo osobně osloví a vyjádří podporu. To mi pak začnou kmitat prsty na klávesnici ještě rychleji. Problém je jediný, je jím čas. Mám rodinu, chodím do práce a snažím se ještě pořádně protáhnout svoje tělo u sportu. Právě možná proto usedám ke vzpomínkovým příběhům teď, o dovolené, kdy je trošku víc klidu.

Vždycky, když jsem chodil už od mládí do hospody a povídal různé příběhy, kolikrát zaznělo, že bych to měl všechno jednou sepsat. Neměl jsem na to odvahu. Jsem přeci jen spíš opatrnější, zase tolik jsem si nevěřil. Jenže zdá se, že čas nakonec uzrál. Dost často teď z nějakého mě neznámého důvodu pořád vzpomínám. Jedu třeba tramvají a před obličejem se mi začnou odehrávat dávno zažité příběhy.

Chodím pak po ulici a směji se jak duševně chorý, jindy mi je zase skoro do breku. Potkávám znovu své kamarády z dob, kdy ještě měli vlasy, znovu držím za ruce holky, které tenkrát byly krásné, jako černé víly. Je na čase se pokusit to všechno nějak sepsat. Nebudu to dál zdržovat, jdeme na to! Čeká vás dlouhá smršť různých postřehů na pokračování. A to jak z minulosti, tak sem tam nějaký ten pohled na současnost. Jsem stárnoucí, už poměrně šedivý metalista, který se už asi nikdy nezmění. Jsem pevný ve svých zásadách a možná budu v některých oblastech příliš neomalený, neotesaný, možná dokonce hrubý. Život je ale takový a nebudeme si nalhávat, že jsou rockeři jemnými kavárenskými povaleči pojídajícími růžové dortíky.

Slyšte tedy poskládané střípky o starých časech, kdy byla džínová bunda povinností a dlouhý vlas výrazem rebelie. Byla to samozřejmě krásná doba, protože jsme byli mladí, šílení a neměli jsme žádné starosti. Doufám, že se vám budou Příběhy mrtvého muže líbit. Všechno samozřejmě nemusí být už úplně pravda, ne vše jsem zažil já osobně, ale záměrně jsem vybíral zážitky, které podle mě stály za to zvěčnit. Přeji příjemné počtení…zítra se sejdeme zde, na stejném místě, s prvním příběhem.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):