neděle 13. září 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh pátý – jak jsem potkal Slayer…



Příběh pátý – jak jsem potkal Slayer…

Já, SLAYER a čas. (psáno původně pro Fobiazine)

Je listopad, léta Páně 1988. Právě jsem oslavil třinácté narozeniny a jdeme s mým nejlepším kamarádem po kolejích ze školy. Celý den se tvářil tajemně jak hrad v Karpatech. „Hele, Kubo, vole, jako já mám pro tebe dárek“: procedil mezi zuby, odplivl a odchrchlal si po mutování. Byl jsem v rozpacích, protože kluci si přece dárky nedávaj, ne? Přišlo mi, že se chce něčím spíše pochlubit. Vytáhl balíček zabalený do Dikobrazu a já začal rozbalovat. „Ty vole, to bude hodně dobrý, je na tom lebka!“: prohlásil jsem znalecky a plácnul chlapsky kámoše po rameni. Měl na sobě o hodně víc sepranou džísku, než já, což jsem mu hrozně záviděl. Máma tu moji, když už začínala vypadat ošoupaně a k světu, vždycky vyhodila. Na kazetě zářil nápis South of Heaven.

Ten kamarád ani tenkrát nevěděl, jak mi změnil celý můj život. Chodili jsme tajně jako malý smráďata poslouchat do kamarádovy garáže na kazeťáku „dvojčeti“ všechny dostupné kazety z Polska. Podmínka byla jediná. Musela na tom být lebka, krev apod.! Nahrávky s nápisem SLAYER se kupovaly automaticky, nahrávaly a kdo měl originálku byl všemi obdivován. Ve škole patřil k nezbytnému pozdravu Slayeeeerrr vztyčený paroháč. Každý víkend večer jsme si v pěti dali jednu láhev vína se strašidelným názvem Sklepmistr (to byl hnus, ještě teď mě zabrněl jazyk) a řvali do noci texty nesmrtelných songů. A že jich bylo. Krásný časy, mládí, člověk byl plnej energie… vzpomínky.
Bohužel jsem musel čekat neskutečných 22 let, abych SLAYER viděl naživo. Vždycky mě do toho něco vlezlo, nebyly peníze, čas apod. V roce 2010 se mi na festivalu Sonisphere v Milovicích splnil sen. Pánové už byli sice trošku unavení, věk udělal své, ale pro mě po té době byli opět bozi. Metallica šla ten večer úplně mimo mě, ale Slayer mě rozsekali a přitisknut k zábradlí jsem jim hltal každičký tón, odříkával každé slovo. Poslední alba jsem již vnímal s odstupem, ale mám samozřejmě kompletní diskografii. Ráno (3.5.2013) jsem přišel do práce a byl to pro mě šok. Jeff Hanneman zemřel. Ono si řeknete, že je to jen muzika, ale pro nás, co jsme tenkrát tohle všechno zažili, to je něco, jako když umře někdo známý. Nejsem z těch, kdo by si kdy lepil plakáty muzikantů na zeď nebo nějak kapely zbožšťoval, ale musel jsem si vytáhnout všechna cd a přehrávat je do zblbnutí. Padlo samozřejmě nějaké to pivo a jediné, co mě pak pořád dokola napadalo, bylo: „Kurva díky chlapi, bylo to super, díky Slayer!“ Otázka teď zní, co bude dál?


Co bude dál jsem v den úmrtí Jeffa opravdu nevěděl. Dnes, kousek po vydání nové desky SLAYER máme víceméně jasno....jaké bude nové album, již mnozí víme (recenze zde). Bez Hannemana to ale není nejen díky vzpomínkám úplně ono. A asi už nikdy nebude.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):