Příběh devátý - Jsi kreatura!
„Jsi
kreatura a máš rád mrtvoly!““: zahlásila na mě opět moje
třídní učitelka na střední škole. Marně se bráním tím, že to je obal „nového“
alba CANNIBAL CORPSE (pitevní, ten z Butchered at Birth). „Zítra tě v tom nechci vidět!“:
pokračuje ta milá dáma, která je dvakrát rozvedená, má tik a říká o nás, že
jsme debilové. Přemýšlím, že je to asi
zbytečné, pokusit se vysvětlit, že jsem triko získal několikanásobnou směnou a že jsem si ho
vzal ráno víceméně náhodou. Byli jsme dlouho do noci v garáži a řešili
s klukama nové desky a já si ráno nestihl vzít na sebe nic jiného. Zasekl
jsem se. Na mě se takhle nesmí, po zlém se mnou nikdy nikdo nic nesvedl.
„Dobře,
jak myslíš“: přivítá mě moje oblíbená učitelka druhý den hned
mezi dveřmi. „Ode dneska jsi zkoušený
každou hodinu a odpoledne se hlas v dílnách“: dodala roztomile. Kývl
jsem na souhlas a myslel si něco o prdeli. Spal jsem tenhle týden vždy jen pár
hodin. Mladému tělu to nevadilo a já chodil do garáže sosat další a další thrashové
informace od kamarádů. Prcalík přitáhl známého, který jezdil s jeho otcem
makat do Německa a ten vyprávěl, jak to chodí tam. Všechno jsme hltali a jemu
dělalo dobře, jak mu to vyprávění žereme. Byl to blb, ale vozil nám kazety a to
se cenilo. Okolo nás se pomalu revoluce měnila v divoký kapitalismus. My
to neřešili. Všichni jsme si tu svobodu a boom různých novinek, hudebních kanálů a
časopisů neskutečně užívali. Tedy, já to měl s omezením a výstrahou. Naše slavná zemědělská škola držela
socialistické pořádky ještě dlouho po převratu.
Vytrval jsem, byl jsem
silný, odkojený prací na polích, v lesích a zahradách. Mě jen tak něco
nerozhodí. Dokonce i pan ředitel nakonec ocenil, že si stojím za svým
názorem. A tak bylo obyčejné černé
tričko s legendárním obalem nakonec mým prvním "opravdovým" rebelským skutkem v životě. Převzal jsem odpovědnost za své činy, vzepřel jsem se autoritě
mimo rodinu. Podporu jsem měl velikou, pár metlošů chodilo do vedlejší třídy a
kluci z garáže uspořádali několik oslav na moji počest. Byl jsem za hodně
velkého hrdinu. Obrýlený, hubený a vysoký floutek s tričkem CANNIBAL
CORPSE, které na něm plandalo jako vlajka na stožáru. Dokonce i prsatá bohyně
Jana, kterou jsme všichni tajně milovali, pronesla něco o tom, že jsem ale vopravdu skvělej.
Co na tom, že jsem strávil spoustu času biflováním, abych obstál při
nesmyslných zkouškách, co na tom, že jsem uklízel po vyučování dlouho do večera
celé dílny. Nezlomili mě.
Tričko jsem si pak dlouho,
když opadla první vlna rebelství, bral jen o slavnostních příležitostech. Byl
to pro mě kus oděvu s příběhem, neskutečný artefakt, vzácnost. Pro někoho
jen další z hadrů na nošení, ale já si ho vážil jako ničeho. Bylo pro mě
symbolem.
Starou paní učitelku dnes
občas potkávám, když jedu navštívit rodné město. Pokynu stařence rukou, slušně
pozdravím a ona vždycky sjede pohledem na moji hruď. Nějak mimoděk očekává,
cože to tam budu mít zase napsáno. Snažím se, abych ji nezklamal. Usmějeme se
na sebe a každý si jdeme vlastní cestou.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
