neděle 11. října 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh devátý - Jsi kreatura!


Příběh devátý - Jsi kreatura!

„Jsi kreatura a máš rád mrtvoly!““: zahlásila na mě opět moje třídní učitelka na střední škole. Marně se bráním tím, že to je obal „nového“ alba CANNIBAL CORPSE (pitevní, ten z Butchered at Birth). „Zítra tě v tom nechci vidět!“: pokračuje ta milá dáma, která je dvakrát rozvedená, má tik a říká o nás, že jsme debilové. Přemýšlím, že je to asi zbytečné, pokusit se vysvětlit, že jsem triko získal několikanásobnou směnou a že jsem si ho vzal ráno víceméně náhodou. Byli jsme dlouho do noci v garáži a řešili s klukama nové desky a já si ráno nestihl vzít na sebe nic jiného. Zasekl jsem se. Na mě se takhle nesmí, po zlém se mnou nikdy nikdo nic nesvedl.

„Dobře, jak myslíš“: přivítá mě moje oblíbená učitelka druhý den hned mezi dveřmi. „Ode dneska jsi zkoušený každou hodinu a odpoledne se hlas v dílnách“: dodala roztomile. Kývl jsem na souhlas a myslel si něco o prdeli. Spal jsem tenhle týden vždy jen pár hodin. Mladému tělu to nevadilo a já chodil do garáže sosat další a další thrashové informace od kamarádů. Prcalík přitáhl známého, který jezdil s jeho otcem makat do Německa a ten vyprávěl, jak to chodí tam. Všechno jsme hltali a jemu dělalo dobře, jak mu to vyprávění žereme. Byl to blb, ale vozil nám kazety a to se cenilo. Okolo nás se pomalu revoluce měnila v divoký kapitalismus. My to neřešili. Všichni jsme si tu svobodu a boom různých novinek, hudebních kanálů a časopisů neskutečně užívali. Tedy, já to měl s omezením a výstrahou. Naše slavná zemědělská škola držela socialistické pořádky ještě dlouho po převratu.

Vytrval jsem, byl jsem silný, odkojený prací na polích, v lesích a zahradách. Mě jen tak něco nerozhodí. Dokonce i pan ředitel nakonec ocenil, že si stojím za svým názorem. A tak bylo obyčejné černé tričko s legendárním obalem nakonec mým prvním "opravdovým" rebelským skutkem v životě. Převzal jsem odpovědnost za své činy, vzepřel jsem se autoritě mimo rodinu. Podporu jsem měl velikou, pár metlošů chodilo do vedlejší třídy a kluci z garáže uspořádali několik oslav na moji počest. Byl jsem za hodně velkého hrdinu. Obrýlený, hubený a vysoký floutek s tričkem CANNIBAL CORPSE, které na něm plandalo jako vlajka na stožáru. Dokonce i prsatá bohyně Jana, kterou jsme všichni tajně milovali, pronesla něco o tom, že jsem ale vopravdu skvělej. Co na tom, že jsem strávil spoustu času biflováním, abych obstál při nesmyslných zkouškách, co na tom, že jsem uklízel po vyučování dlouho do večera celé dílny. Nezlomili mě.

Tričko jsem si pak dlouho, když opadla první vlna rebelství, bral jen o slavnostních příležitostech. Byl to pro mě kus oděvu s příběhem, neskutečný artefakt, vzácnost. Pro někoho jen další z hadrů na nošení, ale já si ho vážil jako ničeho. Bylo pro mě symbolem.

Starou paní učitelku dnes občas potkávám, když jedu navštívit rodné město. Pokynu stařence rukou, slušně pozdravím a ona vždycky sjede pohledem na moji hruď. Nějak mimoděk očekává, cože to tam budu mít zase napsáno. Snažím se, abych ji nezklamal. Usmějeme se na sebe a každý si jdeme vlastní cestou. 



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):