neděle 15. listopadu 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtrnáctý - Spanilé jízdy


Příběh čtrnáctý – Spanilé jízdy

„Jedem?“: ptá se mě v pátek, někdy kolem roku 1990 Kytka cestou do školy. Potáhne zhluboka z cigára a já přemýšlím, kdy ho skolí ta rakovina, se kterou všude tolik straší (kdybych tenkrát věděl, jak chudák po letech skončí, asi bych mu tu ruku urazil). „Jedem“: odpovím a oba víme, o co se jedná. Podobné otázky padají celý den. Kousek vedle Mladé Boleslavi, v Mnichově Hradišti, je totiž v kulturáku koncert Debustrol. Už dva roky do zblbnutí přehrávám kazetu Vyznání smrti a je pro mě absolutně vším. Dokonce při tělocviku naznačujeme pohyby při kopání hrobu a všichni víme, že se jedná o devátý song na desce. Je to jako nějaká tajná šifra. Nemůžu se dočkat konce vyučování. Rodičům jsem řekl, že máme něco od školy. Stejně jeli na chalupu. Scházíme se za výměníkem tepla, kousek od zemědělky. „Tak v pět kluci na nádraží, jo?“: ujišťuje se Kytka a všem neskutečně září oči.  

Jedna z prvních spanilých jízd mohla začít. Cinkáme síťovkama plnými lahváčů cestou na nádraží. Prcalík si pořvává: „Proteeeest, proteeest…!“ Nálada je vynikající, chuť pařit obrovská. Holky jsou překrásný, vlak narvaný. Cestou sice nějaký slabší jedinec pozvrací dveře od záchodu, ale pan průvodčí je mladý a tolerantní. Popřál nám hezký koncert a ptal se, jestli je to folk. „Jojo, něco jako Brontosauři“: loučí se s přesvědčivým úsměvem Kytka a padá ze schůdků na kolejiště. Jsme v Mnichově Hradišti. Svět je náš. Potkáváme místní metly, ty nás směřují kousek od náměstí do hospody. Musíme si sednout na židle přinesené odněkud z kuchyně. Je plno. Všude zní hlahol, nad sklenicemi plnými piva se vznášejí odrazy dlouhých vlasů. To očekávání, ta obrovská radost, že bude konečně nějaký pořádný koncert, je cítit ve vzduchu až hmatatelně. Mrazí mě v zádech. Je osm hodin, všichni se zvedají jako jeden muž, platí, a džínová kavalerie zamíří směrem ke kulturnímu domu.

Cestou působíme jako průvod ztracených existencí. Jako křižáci, právě se navrátivší z bojů na východě, jako modrá řeka, řvoucí, chrchlající a pronášející silácká hesla. Všichni navenek šílení drsňáci, ale jinak holubičí povahy, s adrenalinem narvaným v žilách. Jde se na to:„ Proteeesst!“ Málem vyvrátíme dveře do sálu. Tvoří se fronty u piva a na pódiu už řádí V.A.R. Jakmile zazní hit „Vrahova zpověď“, řve celý sál. Prchám do kotle a necháváme ve frontě jenom holky.  Tohle je náš song! Prcalík, protože je mrňavej, mi skáče na záda a s kamarády ho házíme do vzduchu. „Kurvááá, kurvááá, kurváááá…“: řve tento malý velký muž a já mám radost i za něj. Už dlouho jsem ho neviděl v tak dobré náladě. Zrovna se mu rozváděli rodiče a on to hrozně prožíval. Asi dvakrát nám upadne na parkety, zvedáme ho, všechno se kolem točí a pak je najednou ticho. Vypadl proud. Ozývají se výkřiky nespokojenosti, nadávky, smích, vtipy. Někdo konečně nahodí agregát a pánové v neskutečném bordelu dohrají ještě několik skladeb.

„Ty vole, dávej si na ní bacha!“: drcne do mě Kytka. Koukám směrem, který mi ukazuje a vidím tam Markétu, mojí hodně přítulnou kamarádku, jak se snaží rozbitou sklenicí podřezat žíly. Nikdo tyhle její sklony nechápal. Krásná holka, milá, spokojená rodina, vzdělaná a chytrá. Akorát když se opila, tak si začala ubližovat. Chytám ji za ruce, zvedám tohle malé děvče připomínající panenku do vzduchu a vynáším ji na vzduch. Po několika větách, jemném proplesknutí a opláchnutí obličeje vodou se ji vrací do očí jas a chuť žít. Snad ji to vydrží, pomyslím si a vracíme se do sálu. Na pódiu se již DEBUSTROL snaží rozsekat kulturák na maděru. Docela se jim to daří. Jenže to jsme to ještě nerozjeli my, ortodoxní fans.

„Hele, to jsem viděl v jednom klipu“: řve mi do ucha Prcalík a leze na pódium. Skáče mezi lidi. Letí nekonečně dlouho vzduchem a všichni ho sledují. Dopadá rovnou na svoji šišatou kebuli a zůstává ležet. „Panebože“: prohodí za mnou Markéta a jde kousek stranou. „Do prdele“: říkám si v duchu a zvedám Prcalíka na nohy. „Dobrý?“: ptám se. „Jo, hele vole, fakt si ji hlídej“: snaží se mi říct padlý kamarád. U repráků zase sedí moje holka a opět se snaží se vším skončit. Jsem už docela naštvanej, přišel jsem na muziku a ne jako zdravotník, ne? Beru do jedné ruky Prcalíka, do druhé Markétu a doslova s nimi vyběhnu ven. Nechávám je tam, mezitím se mezi nimi rodí nový krásný vztah a vracím se zase zpátky.

Prcalík inspiroval ostatní a najednou je víc fanoušků ve vzduchu než na zemi. Sál praská ve švech, někdo utrhl závěsy, okolo poletují vytrhané parkety a vše graduje k šílenému konci. Najednou stojím uprostřed hlediště, kolem se trousí podroušené postavy a já šlapu opatrně po skle. Na nohou mám kanady, ploužím se k výčepu, kde mi je sděleno, že je konec. Chytám toho kluka, co čepuje, pod krkem a řvu mu do ksichtu, že já si pivo dneska teda opravdu zasloužím.  Vrhají se na mě jeho kamarádi a vyhazují mě ven. Přesně si pamatuji zpomalený průlet skrz skleněné dveře. Jak jsem letěl já, pak tuny střepů a nakonec moje brýle. Všichni svorně dopadáme na trávník, mezi vajgly, flusance a špínu. Tohle mi bude chvilku trvat, než to vstřebám, pomyslím si a ležím raději dál.

„Kdopak nám to tady dělá mrtvýho?“: ozve se nade mnou a Prcalík, který mezitím sehnal opravdového (akorát opilého) zdravotníka, odmotává si kus obinadla z hlavy a snaží se mě ošetřovat. Moc mu to nejde a tak hledáme Markétu. Nacházíme, ona nám pořád děkuju, že nás miluje, že jsme ji zachránili několikrát život a já krvácím vesele dál.  Nakonec se vše v dobré obrátí a po chvilce čekání odcházíme všichni na vlak, který nám mezitím ujel. Poskládáme se v čekárně na nádraží, po předchozí domluvě s výpravčím, který je nakonec našimi děvčaty přemluven, aby nám ji nechal otevřenou i v noci. Usínám na dlažbě, všechno mě bolí a probouzím se vlastně až doma v Boleslavi. Vrážím do dveří, mezi futry stojí máma, která mi hned ohmatává ruce, jestli prý nefetuju. Koukala zrovna na ranní zprávy a tam to právě řešili. Sedám do sprchy a omdlévám.

Odvezen do nemocnice, vyšetřen odborníky, uložen do postele, trávím celý víkend doma. Pod okny sice párkrát projde Kytka, dělá na mě gesta, láká mě ven, ale chci být za hodného. Pouštím si znovu a znovu Vyznání smrti od Debustrolu a těším se, až to v pondělí ve škole všechno probereme.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):