neděle 1. listopadu 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvanáctý – chalupářský guláš a jablonecká anabáze aneb metal žije i na horách



Příběh dvanáctý – chalupářský guláš a jablonecká anabáze aneb metal žije i na horách

Proti mně usedá obrovská pokérovaná příšera. Má snad sto padesát kilo a když se usměje, moje skoro průhledné žebroví se zachvěje strachem. „Odkud si?“: zaduní směrem ke mně. „Z Boleslavi“: přidám na hlase, abych vypadal přes svoji tehdejší dívkou jako hrdina. Bohužel mi přeskočí hlas a moje tričko Metallica je propocené až někam ke konci zad. Vzal jsem svoji novou holku na chalupu a myslel jsem si, že si to pořádně užijeme. „Tam jsem taky seděl“: dodala příšera bodře a přisedla si k našemu stolu. „Teda, pěkná holka, já už nešukal ani nepamatuju“: dodal a mě zatrnulo. Chvilku mnou lomcoval pud sebezáchovy a pak jsem toho obra poslal do prdele. Zvedl se a i přes moji perfektní karate sebeobranu mi ji napálil takovou, že jsem na chvilku omdlel. 

Když jsem se probral, stála tahle hora masa, svalů a tetování nade mnou, smála se a podávala mi pivo. „Sorry, už jsem si dlouho nebouchl“: dodal omluvně a já si mnul hubu, co to jen šlo. „Jde se pít“: zavelelo čerstvě propuštěné vězeňské monstrum, zvedlo se a my šli za ním jak ovce na porážku. Ten večer nás čekala neskutečná cesta plná různých hádek, našich pokusů o útěky, několik rvaček, jedna vymlácená hospoda a nakonec nekonečná pitka. Aleš, který kdysi v nějaké bitce zabil chlapa, byl ale (když nepil) vcelku holubičí povaha. Nějakou záhadou se znal snad se všemi výčepáky pod Jizerskými horami. Dotáhl nás i kousek od autobusáku. „Teď uvidíte tu nejlepší společnost“: smál se na celé kolo a už se objímal s několika děvčaty. Kolem stolů sedělo v nekonečně smradlavém pajzlu několik mániček. Jedna se zvedla, podala mi ruku a ptá se opile: „Znáš V.A.R.?“ Nadechl jsem se nepropustného kouře a odpověděl, že ano. Proti mně stál guru celého Jablonce nad Nisou a přilehlého okolí, který si říkal Maňas. Dlouhé vlasy, mastný kabát, neskutečné množství znalostí z undergroundu.

Chvilku na nás sice machroval, že byl i disident, ale všichni ho začali posílat do prdele, tak toho raději nechal. Výhoda byla, že od nás odlákal toho násilného šílence. Mojí holce sice taky vadil, ale zase aspoň neměla strach. Pilo se dál a když už se začali ozývat první ranní kohouti, nabídl nám Maňas, ať přespíme u něj. Odvedl nás na krásnou chalupu, za kterou by se nemusel stydět žádný tehdejší pohlavár a otevřel dvanáctiletou whiskey. Rozložil po zemi staré, ohmatané desky. Zapálil si cigáro a začal vyprávět. Byly to příběhy o tom, kde jak kterou nahrávku získal, kolik stála a říkal nám, že je moc rád, že našel konečně spřízněné duše. Pak vařil guláš, který provoněl ihned celé stavení. Andrea, moje přítelkyně mi usnula opřena o ramena a já se snažil pochytat co nejvíc slov, co nejvíc atmosféry. Jedli jsme guláš, každý přidal kus svého nadšení pro muziku a tenhle starej chlápek byl najednou pro mě obrovskou studnicí, učitelem, někým, ke komu bych byl schopen vzhlížet.

Hrozně mě tenkrát braly různé filozofické směry, studoval jsem i náboženství a najednou jsem našel svého humanitního guru. Kecali jsme skoro týden v kuse, pouštěli desky a já se dozvěděl, že Maňas dělal někde v Praze ve výzkumáku, jenže mu umřel syn a svět se mu rozpadl. Tak chodil chlastat a stal se z něj vlastní stín. Tenkrát se ke mně podobné existence jen hrnuly. Jsem tomu nakonec vlastně moc rád. Život není pokaždé jen krásný a vybarvený do samých příjemných odstínů. Vážím si od té doby hrozně moc obyčejných lidí a každý okamžik, nadechnutí je pro mě velkou vzácností. Zajímavé je, že tohle opilecko – jizersko - filozofické setkání na dlouhou dobu ovlivnilo celé moje směřování. Dostal jsem jakýsi impuls, kterým mě Maňas doslova nabudil, že jsem od toho památného dne začal ještě víc číst knihy, diskutovat o filozofii a vůbec žít.


Maňas byl už tenkrát starý a dnes je dávno po smrti. Jednou jsem procházel jablonecký hřbitov a zaléval květiny na hrobech svých příbuzných a pak jsem uviděl jeho jméno. Svítilo na náhrobku úplně stejně, jako svítívaly jeho oči, když vyprávěl o své oblíbené muzice. 



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):