neděle 29. listopadu 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh šestnáctý – něco málo o Janě


Příběh šestnáctý – něco málo o Janě

„Já tě stejně miluju, jsi takovej jinej, zajímavej, jak máš ty brejle a tak, nejsi jako ostatní“: zkoušela to na mě Jana. Byla to nejkrásnější holka z party. Připomínala takovou tu klasickou samici, tak trošku naši náhradní mámu, která se o nás starala. Když o tom tak přemýšlím, tak ani nevím, kdo tuhle ďáblici přitáhl. Co ona si chudák od nás zkusila. Představte si partu puberťáků, věčně rozesmátých a holdujících notně pivu a mezi nimi zpočátku jenom jednu dívku. Jana to neměla vůbec lehké. Její táta byl absolutní magor, který když se opil, tak mlátil do každého, koho potkal. Dokonce i párkrát seděl. Pamatuju, že jsem jí občas dával svačiny, které jsem měl z domova do školy. Její máma neměla kolikrát ani na chleba.

Jana rozhodně nebyla žádná křehotinka. Copak o to, duši měla krásnou, upřímně čistou a byla s ní neskutečná sranda, ale život měla v té době těžký. Po mámě také podědila smůlu na chlapy a k nám se dostala v době, když jí zkrachovalo pár vztahů. Byla přeci jen o něco starší a zkušenější. Měla obrovská nádherná ňadra, kterým Prcalík důvěrně říkal betony, dle hokejové hantýrky. Pohled to byl krásný, o tom žádná, ale my Janu brali spíš jako kamarádku. Učila se prodavačkou a na různých praxích v obchodech nám vždycky „dávala slevu". Kdybyste ji viděli, jak stojí v krámě a má na sobě firemní uniformu, museli byste ji taky milovat. A taky že se kolem ní chlapi točili jako diví. Ona se tomu jen smála a dávala jim pravidelně vale. Pokud byl někdo hodně otravný, řekla nám a my se o to už postarali.

Nejlepší stejně bylo, když jsme vyrazili někam ven, mimo město. Na Janě bylo náhle vidět, jak je ve svém živlu, jak celá září. Připomínala markytánku, která si vede celý svůj oddíl metalových bojovníků a svým krásně milým ženským způsobem je ovládá. Díky její výrazné postavě a zvonivému smíchu jsme se seznámili i se spoustou muzikantů, protože tahle slečna byla zkrátka nepřehlédnutelná. Já do smrti nezapomenu na scény, kdy chodívala směrem k nám po zvlněném podloží louky, na kterém jsme se u poskládaných panelů scházeli. Slunce svítilo a ona se doslova vznášela. Jako nějaký raněný černý anděl. Všichni jsme na ní zasněně hleděli a představovali si neskutečný věci. Dalo by se říct, že jsme ji zbožňovali. Spousta z nás ji také poskytla kus lidského tepla, ale já mezi nimi nikdy nebyl. Nechtěl jsem nějak podvědomě porušit to vzájemné souznění. Bylo to divné, protože v tom věku by člověk dodal útěchu snad každé, která by byla jenom trošku k světu. A tahle slečna vždycky patřila do první ligy.

Jana byla další postavou mého raného mládí, která ve mně zanechala neskutečnou řadu vzpomínek. Zažili jsme spolu nekonečné pitky, dlouhé pěší pochody z koncertů, krásné chvilky u nových alb. Pamatuji si, jak jsme leželi vedle sebe ve vlaku, cestou z Liberce, jak jsem cítil vůni jejích vlasů, jak si sundala těžké boty, položila mi své dlouhé nohy na mé a já se bál pohnout, abych ji neprobudil a aby to nikdy neskončilo. V hlavě se mi často míhají myšlenky na opravdu dlouhou noc u nás na chalupě, kdy jsme rozebrali jeden druhého do nejmenších detailů. S alkoholem i jejím nekončícím pláčem. Pamatuji i její první skok z pódia, kdy mě málem svým poprsím při dopadu udusila. Krásná to žena s jedněmi z nejnádhernějších očí, co jsem kdy v životě viděl.

Zestárli jsme oba. Nedávno jsem ji potkal v Praze na koncertě. Chvíli jsme stáli proti sobě. Já o 60 kilo navíc, ona o hodně míň. Nějaké ty vrásky, ale hlavně kolem úst, jak to mají lidé, co se často smějí. Nepoznal bych ji, špatně vidím, ale nakonec mě přesvědčila ta překrásná chůze. Takhle chodí kočkovité šelmy na lov. Koukali jsme si do očí, dlouze, beze slov. Bylo to jako v takových těch přiblblých reklamách, kdy se vám v hlavě promítne celý život. Padli jsme si do náručí. Přiznám se, že jsem na chvilku musel odhodit slupku drsňáka a do očí se mi vlily potoky slz. Konečně jsem taky viděl někoho ze starých dob, který dopadl dobře! Z Mrtvého muže byl náhle hodně živý muž a naše pohledy rozzářily vzpomínky. Koneckonců, Jana je jednou z těch, kdo vlastně tak trošku může za všechno tohle mé vyprávění.

Loučíme se. Dlouze, nechce se nám přestat mluvit o „našich“ časech. Jsme jak dva důchodci na srazu se základkou. Nakonec pozvednu ruku, hodím tam jednoho paroháče a pronesu: „Metal!“ Pak už se raději neotáčím a rychle kráčím kupředu, abych tu krásu neporušil a uchoval si ji na věky v paměti. Jana je pořád bohyně.

Jana mě po přečtení a „schválení“ tohoto vyprávění poprosila, abych jej věnoval naší kamarádce Katce „Katyni“, která bohužel nedávno podlehla ošklivé a dlouhé nemoci.

Tento příběh o jedné z mých nejlepších přítelkyň a bohyni mých puberťáckých snů tedy hrdě a s poklonou věnuji Janě a její neméně krásné a čisté bojovnici Katce „Katyni“. Díky holky za všechno…dneska si pustím na vaši počest Iron Maiden (pamatujete na tu pařbu u nás na chalupě?) a asi se opiju do němoty.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):