úterý 22. prosince 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh devatenáctý – já, heavy metal, thrash metal, heavy metal, doom metal, black metal a nakonec death metal



Příběh devatenáctý – já, heavy metal, thrash metal, heavy metal, doom metal, black metal a nakonec death metal

Prolezl jsem si za těch 27 let, co poslouchám metal, peklo od shora až dolů. Začínal jsem jako rocker, na vinylech svých rodičů, dotkl se heavíku, brouzdal jsem bažinami s doom metalem, oddával se černým orgiím s blackem a nakonec zakotvil asi už navěky hlavně u death metalu a thrashe. Zajímavé je, že některé kapely jsem v éře jejich největší slávy nemusel a objevil je až po letech. Jiné zase skoro jediný blahořečil a vynášel do nebes a snášel za to od kamarádů spousty kritiky. Za ty roky jsem dospěl snad jen k jedinému. Pokud je hudba dobrá, nezná mezí ani stylů. Jsem sice smrťák tělem i duší, ale když vyjde nový Robert Plant, jdu do kolen. Miluju staré heavíky. Starý „venomovský“ black. Nikdy jsem ale nepřičuchl k českému zábavovému rocku (z nějakého důvodu dodnes přežívajícího nejen na vsích). Mám také velké výhrady a často zavrhnu kapelu kvůli tomu, že tahá do muziky politiku. Kolikrát skvělí hudebníci se mi zprotiví svými názory a pak už nemám ani chuť se v tom marastu pozérských levo- pravých sraček vůbec přehrabovat.

A pořád, nekonečně a proklatě dlouho, vždy ocením u kapely raději náboj, rebelii, nadšení a jiskru, před technickou zdatností. Jsem a budu jen obyčejným posluchačem, který miluje ty chvíle napětí, když si domů přinesete novou desku (případně poslechnete někde na netu). Pustíte si hi-fi věž a pak už jen všemi póry celého těla čekáte, co to s vámi udělá. Proto nikdy nebudu kritik, ani zahořklý hudební publicista. Mě totiž baví muziku poslouchat, tu špatnou raděj odmítám. Život je příliš krátký na to, abych si zanášel hlavu něčím, co se mi nelíbí. A v dnešní době, kdy si mohu udělat krásný obrázek již před koupí nosiče, je jedním slovem pro mě, jako pro strávníka velmi příjemný. V současnosti jsem stárnoucí deather, který rád zajde do klubu na koncert, sem tam si udělá radost nějakým rozhovorem s kapelami, které v mládí obdivoval jako polobohy a rád podpoří smečky, o kterých si myslím, že stojí za to. Výběr je obrovský a moje uši nejsou všemocné, ale jsem nadšený a povznesený, že se mi pomalu daří tvořit místo (rozuměj DEADLY STORM) pro podobně naladěné šílence z celého světa. Hudba totiž, jak známo, spojuje lidi…a já jsem hrozně rád, že toho mohu být alespoň malou součástí.



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):