čtvrtek 24. prosince 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý první – Agent Orange a šedivé vánoce léta páně 1989



Příběh – Agent Orange a šedivé vánoce léta páně 1989


V červnu vyšlo album Agent Orange (1989) od Sodom a rozhodilo naše thrashové společenství jako bowlingová koule kuželky. Bylo surové, neskutečně energické a o vyřvávání Sodooom! nebyla nouze. Vášeň pro tuhle desku sice dost narušila moje rumunská anabáze a nástup do prvního ročníku střední školy, ale jinak na něj do dnes nedám dopustit. Kytkovi se vůbec nelíbila a dokonce nám nadával, když jsme si ji pouštěli. Trávili jsme v té době na panelech hodně času, protože kolem začala zuřit revoluce a všechno bylo najednou naruby.

Učitel, který nám rozdával jeden den přihlášky do SSM, přišel druhé ráno s plackou Občanského fóra a výzvou k protestům. Další den zase s přihláškou a přestal s tím, až když ho spolužák poslal do prdele. Občas nám řekli, že máme volno a že bychom měli jít někam stávkovat. To už se ale vědělo, že komunisté prohráli. Raději jsme vždycky zmizeli s Agentem Orangem na panely. Tam bylo fajn a nikdo nám do ničeho nekecal. Po dvou měsících zmatků a chaosu ale byla moc předána a počáteční euforie začala opadávat. V dělnickém městě, jako byla Mladá Boleslav, nás mnoho o disentu, politických vězních a podobných záležitostech vůbec nevědělo. Jak taky, všichni trávili většinu času v práci nebo o víkendech na chalupách. Pak přišla zima.

Ten rok jsme střídali garáž, panely a následně hospodu U Dubu a přišlo nám, že se všichni najednou pořád smějí. V patnácti člověk podobné věci asi nechápe, ale náš svět zůstal ještě tento rok více méně stejný. Alespoň o vánocích. Nebyli jsme Praha a dělníky novým kouskům nenaučíte zase tak snadno. Jen se zdálo, že se tyhle vánoce všude o hodně víc pilo.

Zaklapnu za sebou dveře ve škole, otočím se a ukážu fuck off. Buzerace dostoupila vrcholu a páni učitelé si na nás vylévali vztek. Jedni fandili demokracii, druzí chtěli nechat vše při starém. Nervozita vládla všude. My, mladí chrti jsme to vycítili a byli celí nesví. Psychologie davu fungovala na výbornou. Hrozně jsem se těšil na setkání s kamarády. „Ty vole, zase vánoce, to zase budu muset uklízet poblitý schody!“: vítá mě Prcalík za městem. Stavili jsme se cestou pro Kytku i Janu. Někdo koupil láhev vína a já pořád otravuji se Sodom. „Ještě jednou přede mnou řekneš tohle slovo (Sodom) a urazím ti palici“: napřahuje se na mě Kytka, ale směje se u toho. Je rád, že je s námi, jeho rodiče nějak nevydýchali letošní dovolenou a od té doby se pořád hádají. Jana je tradičně spokojená venku, doma by prý musela pořád sledovat otce, jestli je opilý nebo ne. Když je, tak musí stejně ven. On nalitý mlátil každého, jen ho viděl. Byl jsem tak asi jediný, kdo se na vánoce těšil.

O prodlouženém volnu jsem vždycky ráno obešel příbuzné, převlečen do slušných manšestrových kalhot, prohodil se stařenkami pár slov a dělal jsem to opravdu s chutí, to mi věřte, měl jsem svoje tety vždy moc rád. Večer pak, když se setmělo, zahvízdal dole před domem melodii od Slayer Prcalík a šlo se. Zima nám lezla pod džínové bundy, trika se lepila chladem na tělo, ale byli jsme nejspokojenější mladíci a slečna pod sluncem. Nebo spíš pod Měsícem. Najednou všichni kolem cestou věřili v boha, protože po převratu mohli a i v jinak ateistickém městě se všude rozléhaly modlitby. „Ty černoprdelnící se z toho jednou poserou“: prohlásil Prcalík, když jsme jednu takovou znovuzrozenou skupinku potkali.

Nepamatuji si, jaký jsme měli stromek, ani co jsem dostal k vánocům, ale moc dobře si vzpomínám, jak někdy kolem osmé štědrovečerní, když náš otec poprvé usnul před televizí, zazvonil dveřní zvonek. Před domem stáli jako tři králové Kytka, Prcalík a Jana. Dovolil jsem se, jestli můžu ven a nikdo nic nenamítal, tak jsem jen v běhu oblékl vestu přes svetr a už jsme zase kráčeli ulicemi. Všude v oknech zářily stromečky, nějaké dítě radostně výskalo a Kytka to komentoval tím, že asi dostalo Sodom. Kolem nás proplul poslední dům a nad Radoučí se vznášela hustá mlha. U panelů postáváme, protože, jak říká Prcalík, jinak by nám přimrzly prdele.

Jana se usmívá, tajemně, chvilku nás napíná a najednou nám každému dává dárek. Dostávám originálku kazetu Agent Orange, Kytka knihu o Melallice (to muselo stát šílený peníze, byla v němčině) a Prcalík nášivku Kreator, které miloval. Čumíme jak telata, protože nás samozřejmě nenapadlo, něco Janě koupit. Chvilku trapného mezičasu přerušuje Prcalík slovy o tom, že bychom mohli Janu hromadně osouložit, že to viděl na videu, ale je to spíš takové popíchnutí, odlehčení atmosféry, vážně by si to nikdo ani myslet nedovolil. Pak je několik minut absolutní ticho. Před námi blikají světla Mladé Boleslavi, ozývá se šumění ulice, v dálce zaštěká pes. Kdybych měl tu moc, sílu a schopnost, chtěl bych tenhle okamžik zakonzervovat na věky věků a předat ho dalším generacím. Byl totiž nádherný ve své jednoduchosti, prostotě a upřímnosti.

Nevím, na co tenkrát, v ten moment, v ty vánoce 1989, v roce Agenta Orange, mysleli mí spolubojovníci, ale já si v hlavě přehrával všechny ty příběhy, zážitky, které jsme spolu prožili. Byli jsme jako nějaký tajný spolek, organismus, žijící si vlastním životem v betonovém světě. Mám na sítnici navždy vypálenou scénu, jak všichni stojíme, koukáme k nebi a je slyšet jen tichý dech všech přítomných. Svět okolo byl zmatený, měnící se, žhavý a proudící, ale my se cítili šíleně silní, pevní ve společné jednotě a sounáležitosti.

Kdybyste se mě zeptali, jak jsme tam byli dlouho, nedokázal bych odpovědět.  Co si ale pamatuji, bylo to, že najednou přiletěl na dub kousek od nás krkavec, který zaskřehotal a narušil naše rozjímání. Vím, že to Prcalík nějak komentoval, ale už si nevzpomenu, co říkal, jsem si jen jistý, že to bylo hodně sprosté. Rozloučili jsme se, popřáli jsme si veselé metalové a Jana nám všem dala obrovskou pusu na tváře. Ten den jsem nemohl usnout hodně dlouho. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):