Příběh dvacátý třetí – Sabbath, vole!
Stojím na chodbě Střední
zemědělské školy a pojídám svačinu. Někdo vymyslel nový příkaz, že budeme o
přestávkách chodit dokola. Nevýhodu to mělo v tom, že pak nezbýval čas na
jídlo z domova. Někdo to řešil tím, že jedl za chůze, já to ale nikdy
nedokázal. Našel jsem si kousek od schodiště výklenek, kde jsem se vždy před
hlídkujícími dráby (v podobě našich milých učitelů) ukryl. Odlupuji nehty
snad stoletou malbu a po chvilce zjišťuji, že je tam něco napsáno. Najednou
jsem tím hrozně zaujatý, odírám si prsty skoro do krve. „Tak copak nám to tady děláš?“: ozve se za mnou a já se
s úlekem ohlédnu. Stojí vedle mě jeden z učitelů. Má několik
přezdívek, ale Svině k němu
pasuje asi nejvíc. Nechával nás o dílnách tři hodiny stát v pozoru, on
seděl a vyprávěl neskutečný kokotiny. Nikdy nás nic nenaučil, někdo o něm
dokonce říkal, že je teplej, ale na mě si nikdy nic nezkusil, asi jsem nebyl
jeho typ.
Omluvně utíkám pryč, ale
pořád mi to vrtá hlavou. Co tam může být napsáno? Další den se opět dobrovolně
nezúčastňuji přiblblého korzování po chodbě a dokonce si beru malý nožík. Po
chvilce napětí objevuji nápis „Sabbath,
vole!“. Zřejmě se tam zvěčnil nějaký můj předchůdce. Tuhle kapelu jsem sice
vnímal z vinylů svých rodičů, ale pro mě to tenkrát byla muzika pro starý.
Jenže jak známo, cesty páně jsou nevyzpytatelné a tenhle malý nápis na zdi
způsobil moji celoživotní závislost. Volám ihned Kytku, ten si klepe na čelo a
tvrdí mi něco o tom, že jsem jak jeho fotr. Odjíždím s rodiči na celodenní
výlet kousek za hranice do Německa. Otec slavnostně vytahuje peněženku a mě i
bratrovi každému podává několik tvrdě vyměněných marek. Máma mě směřuje ke
stojanům s oblečením, ale unikám a najednou stojím nad koši se slevami.
Přesně si pamatuji, jak tam leželo několik CD s Karlem Gottem. Chvíli se
přehrabuji a najednou objevuji kompilaci největších hitů Black Sabbath. Máma si
klepe na čelo, ale otec souhlasně kývá hlavou.
Zajímavé bylo, že jsem neměl
kde CD přehrát. Doma jsme měli jen gramofon a kazeťák. Trvá ještě několik
měsíců, než se ke mně dostane nesmrtelná věž Technics, jedno z nejlepších
zařízení, které jsem kdy měl. Jeho tvůrcem a sestavitelem není nikdo jiný než
plynárenský kamarád s příhodnou přezdívkou Sabbath. A já se najednou
ocitám v době digitální. Jeden slot pro CD, nahoře gramofon, uprostřed dvě
kazety. Jsem náhle technický polobůh a celá parta závidí. Přehrávám všem
všechno a doma mě najednou nemají rádi díky hluku ještě víc. Někdo nám dokonce
píše na dveře výhružky voskovou pastelkou. Drhnu to celý den, ale jen to ve mně
probouzí další chuť na větší porci muziky. Klepání sousedů na zeď už ani
nevnímám.
A protože jsem se svým CD za
hvězdu, všem je musím zkopírovat na kazety. Uplyne asi měsíc a najednou nikdo o
ničem jiném, než o Sabbathech nemluví. Kytkův otec dokonce jednou venčí psa se
svým synkem a dělá mu moc dobře, když nám vypráví dlouho do noci všechny
podrobnosti o téhle kapele. Je plešatý, má trhavý tik v oku, ale
v tom pološeru nedalekého sídliště je pro nás najednou hrdina z dávných
dob. Ihned přeřazujeme pozdrav „Metal“
na „Sabbath, vole“! To nám vydrží
docela dlouho. Zajímavé je, že jsme všichni samozřejmě o této kapele dávno
věděli, znali ji, akorát nám nic moc neříkala. My byli přece thrasheři a tohle
na nás bylo moc pomalý. Dobrá hudba si ale nakonec našla svoji cestu. Ostatně
jako vždy.
Byl jsem se po letech
podívat v tom neskutečným lágru, který si říkal střední škola. Procházel
jsem se chodbami, vzpomínal a tak nějak vnitřně se vyrovnával s tím, co
jsem tam zažil. Směr prohlídky byl takový, že se vyhýbal místům, kde jsem se
cítil alespoň na chvilku v pohodě. Odtrhl jsem se od výpravy, sešel dolů
do dílen a kousek od mé skříňky pořád prosvítal můj nápis Slayer. Jsem moc
zvědavý, jestli si ho taky někdo po letech všimne. Uvidíme.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
