neděle 3. ledna 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý třetí – Sabbath, vole!


Příběh dvacátý třetí – Sabbath, vole!


Stojím na chodbě Střední zemědělské školy a pojídám svačinu. Někdo vymyslel nový příkaz, že budeme o přestávkách chodit dokola. Nevýhodu to mělo v tom, že pak nezbýval čas na jídlo z domova. Někdo to řešil tím, že jedl za chůze, já to ale nikdy nedokázal. Našel jsem si kousek od schodiště výklenek, kde jsem se vždy před hlídkujícími dráby (v podobě našich milých učitelů) ukryl. Odlupuji nehty snad stoletou malbu a po chvilce zjišťuji, že je tam něco napsáno. Najednou jsem tím hrozně zaujatý, odírám si prsty skoro do krve. „Tak copak nám to tady děláš?“: ozve se za mnou a já se s úlekem ohlédnu. Stojí vedle mě jeden z učitelů. Má několik přezdívek, ale Svině k němu pasuje asi nejvíc. Nechával nás o dílnách tři hodiny stát v pozoru, on seděl a vyprávěl neskutečný kokotiny. Nikdy nás nic nenaučil, někdo o něm dokonce říkal, že je teplej, ale na mě si nikdy nic nezkusil, asi jsem nebyl jeho typ.

Omluvně utíkám pryč, ale pořád mi to vrtá hlavou. Co tam může být napsáno? Další den se opět dobrovolně nezúčastňuji přiblblého korzování po chodbě a dokonce si beru malý nožík. Po chvilce napětí objevuji nápis „Sabbath, vole!“. Zřejmě se tam zvěčnil nějaký můj předchůdce. Tuhle kapelu jsem sice vnímal z vinylů svých rodičů, ale pro mě to tenkrát byla muzika pro starý. Jenže jak známo, cesty páně jsou nevyzpytatelné a tenhle malý nápis na zdi způsobil moji celoživotní závislost. Volám ihned Kytku, ten si klepe na čelo a tvrdí mi něco o tom, že jsem jak jeho fotr. Odjíždím s rodiči na celodenní výlet kousek za hranice do Německa. Otec slavnostně vytahuje peněženku a mě i bratrovi každému podává několik tvrdě vyměněných marek. Máma mě směřuje ke stojanům s oblečením, ale unikám a najednou stojím nad koši se slevami. Přesně si pamatuji, jak tam leželo několik CD s Karlem Gottem. Chvíli se přehrabuji a najednou objevuji kompilaci největších hitů Black Sabbath. Máma si klepe na čelo, ale otec souhlasně kývá hlavou.

Zajímavé bylo, že jsem neměl kde CD přehrát. Doma jsme měli jen gramofon a kazeťák. Trvá ještě několik měsíců, než se ke mně dostane nesmrtelná věž Technics, jedno z nejlepších zařízení, které jsem kdy měl. Jeho tvůrcem a sestavitelem není nikdo jiný než plynárenský kamarád s příhodnou přezdívkou Sabbath. A já se najednou ocitám v době digitální. Jeden slot pro CD, nahoře gramofon, uprostřed dvě kazety. Jsem náhle technický polobůh a celá parta závidí. Přehrávám všem všechno a doma mě najednou nemají rádi díky hluku ještě víc. Někdo nám dokonce píše na dveře výhružky voskovou pastelkou. Drhnu to celý den, ale jen to ve mně probouzí další chuť na větší porci muziky. Klepání sousedů na zeď už ani nevnímám.

A protože jsem se svým CD za hvězdu, všem je musím zkopírovat na kazety. Uplyne asi měsíc a najednou nikdo o ničem jiném, než o Sabbathech nemluví. Kytkův otec dokonce jednou venčí psa se svým synkem a dělá mu moc dobře, když nám vypráví dlouho do noci všechny podrobnosti o téhle kapele. Je plešatý, má trhavý tik v oku, ale v tom pološeru nedalekého sídliště je pro nás najednou hrdina z dávných dob. Ihned přeřazujeme pozdrav „Metal“ na „Sabbath, vole“! To nám vydrží docela dlouho. Zajímavé je, že jsme všichni samozřejmě o této kapele dávno věděli, znali ji, akorát nám nic moc neříkala. My byli přece thrasheři a tohle na nás bylo moc pomalý. Dobrá hudba si ale nakonec našla svoji cestu. Ostatně jako vždy.

Byl jsem se po letech podívat v tom neskutečným lágru, který si říkal střední škola. Procházel jsem se chodbami, vzpomínal a tak nějak vnitřně se vyrovnával s tím, co jsem tam zažil. Směr prohlídky byl takový, že se vyhýbal místům, kde jsem se cítil alespoň na chvilku v pohodě. Odtrhl jsem se od výpravy, sešel dolů do dílen a kousek od mé skříňky pořád prosvítal můj nápis Slayer. Jsem moc zvědavý, jestli si ho taky někdo po letech všimne. Uvidíme. 



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):