neděle 10. ledna 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý čtvrtý – Nám patří tenhle svět!


Příběh dvacátý čtvrtý – Nám patří tenhle svět!

Vyzvedávám Kytku před školou. S Prcalíkem je to trošku horší. Potkáváme ho, jak stojí na zednické praxi za plotem. Věší se na něj a řve, že je v lágru. Musíme na našeho kamaráda zase čekat. Stavujeme se u něj doma, něco málo svačíme a kolega Prcalík bere na rameno obrovský přenosný kazeťák. Pouští nové Slayer a už si to valíme směr panely. Trošku se stydím, protože ten randál je opravdu hodně velký. Jsme ale slyšet a z  panelákových vchodů vylézají džínové postavy. „Zdááár“, metááál voléé“: ozývá se za námi. Další a další vlasatci. Jdu vepředu a cítím se jako šéf nějakého gangu. Mám na sobě zbrusu nové tričko Motorhead.

Zastavujeme se kousek od posledního domu. Všichni svorně se silou třicetihlasého davu voláme: „Janooo, Janoooo, už jsme tady!“ Naše milá a krásná kolegyně vykoukne z okna. Očividně byla právě ve sprše, což jenom ještě víc rozjitří naši radost ze setkání. Chvilku se poflakujeme před barákem, řve na nás nějaká sousedka a musíme zavrčet na jednoho pána, který nám začal vysvětlovat, jak by se měli mladí lidé chovat. Prcalík ho odbude s tím, že jestli chce, aby z nás byl další Pionýr, ať ještě chvíli pokračuje a Kytka ho posílá do prdele. Po chvíli raději směřujeme k obchodu Družstevník, na kraji města. Pak už je jen příroda, pole a lesy. Máme to moc dobře vychytaný. Přišel jsem náhodou na díru v plotě. Postupně bereme (krademe) prázdné lahve a neustále dokola je vracíme ve stejném krámě.

Za utržené peníze nakupujeme lahváče Klášter, Slovácké slunce, což je víno na zblití, ale máme v té době kachní žaludky, tak skousneme ledacos. Je pátek a to se prostě paří. Na nějaké předražené podniky nemáme, tak jsme radši venku. Otužilí, nadšení, plni radosti. Usedáme po chvilce na vyskládanou horu z panelů, klábosíme o novinkách z hudebního podhoubí, plánujeme další koncertní výlet. Patří nám v tu chvíli celý svět. Cítím v kostech neskutečnou sílu mládí, energii. Holky jsou krásný, kluci ostří jako břitva. Kousek od naší trojice se serve partička nově příchozích. Někdo někomu pohanil jeho oblíbené S.D.I. Rána střídá ránu, vypadá to na nesmiřitelnou nenávist. Jen sedíme a koukáme. Stejně všichni moc dobře víme, že se to za chvíli vyřeší samo. Stane se tak a před chvíli nepřátelé na život a na smrt popíjejí svorně pivo.

Otáčím volume na kazeťáku doprava a řvu na lesy „S.D.I…. Megamosh“. Pár lidí se postupně zvedá, mává hlavami, kroutí vlasy a začne se točit na louce dokola (že se tomu říká mosh-pit, jsme ještě vůbec nevěděli). Ostatní se pomalu přidávají a nakonec křičí úplně všichni. Hergot, to je ale síla. Jana mě tiskne k sobě, Kytka skáče Prcalíkovi na ramena a když tahle skladba dohraje, na zemi se válí snad třicet lidí. Radost dostupuje svého vrcholu. Jsme pryč od svých škol, od starostí, od polorozpadlých rodin. Chlad sídliště a přicházejícího podzimu není najednou tak silný. Máme konečně taky na chvilku pocit, že někam patříme. Co na tom, že většinu z nás čeká druhý den šichta v továrně, kam někteří chodí do práce na směny a my študentíčci na brigádu. Teď, tady je nám fajn.

Kolem půlnoci se nám už dávno vybily všechny baterie v kazeťáku. Je tma a nad panely se jak světlušky vznášejí oharky cigaret. Někdo hlasitě krká a nějaká dívka ječí, ať jí nikdo nesahá tam, kam se to nemá bez dovolení dělat. Pomalu se zvedám. Jsem utahaný, ale spokojený. Beru Janu pod ramenem a doprovázím ji až před dům. Její oči svítí jako dvě malé lampičky. Dává si před spaním cigáro a já už si to šinu k domovu. Ještě se naposledy ohlédnu a stáhnu si džínovou bundu víc ke krku. Je tak chladno.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):