neděle 24. ledna 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý šestý – Kýbl plný zvratků…


Příběh dvacátý šestý – Kýbl plný zvratků…

Probouzím se a koutkem okna zahlédnu, že nade mnou stojí má teta. Matně si vzpomínám, že jsem všem svým kamarádům slíbil, že je vezmu na chalupu do Jizerek. Ležím v posteli se dvěma holkama, všichni jsme nazí a moje teta je naštvaná jako bohyně Kálí. „Co to je v tom kýblu, panebože?“: zeptá se mě nekompromisně. Z rohu pokoje vykoukne Prcalík ze spacáku a začne po roztomilém představení mé tetě vysvětlovat, že to je vyjetý olej ze sousedova auta. Je natolik přesvědčivý, že mu to má nebohá příbuzná věří. To byla zase akce. Začalo to v pátek odpoledne, jelo se vlakem. S kazeťákem a báglem plným buřtů. Jana jako jediná nasmažila řízky, které jsme ji sežrali už kousek za Boleslaví. Kolem páté jsme v Jablonci. Následuje přesun do hospody U Zebry, kde se to šíleně zvrhne.

Prcalík balí místní slečny, jedna volá bráchu, ten přijede s traktorem a my na valníku házíme věci na chalupu. Ihned míříme zpět. Večer tady totiž v kulturáku hrají V.A.R. Masakr může začít. Kytka, v té době převtělený opět v intelektuála skáče v osm hodin do kašny a snaží se ji přeplavat. Jablonečtí metalisté, kteří takovou zvěř asi ještě neviděli, s úsměvem vše sledují a berou nás za šílené borce. Mám šplhací období, tak ukazuji všem moje vrcholné číslo. Výmyk na vrcholu pouliční lampy. Praclík to ze spodu komentuje, že prý vypadám jako holub. Jen prý zbývá, abych posral nějakou sochu. Do nosu nasáváme čistý horský vzduch a míříme směrem ke kulturáku. Před vchodem se to už začíná houfovat.

Jana mě prosí, abychom ji s klukama ohlídali, protože místní jsou dneska nějaký divoký. Dokonce musím po vstupu do sálu jednoho maníka chvilku držet pod krkem. Na slova odmítnutí od Jany nereagoval a nepatřil do naší party, tak by měl stejně smůlu. V.A.R. to rozjíždí pomalu na pódiu a já se u výčepu seznamuji s několika lidmi. Rozšafně zvu všechny také na chalupu. Berou mě za slovo a když pak celkem vydařený koncert končí, je k cestě lesem k nám připraveno poměrně velké množství lidí. Cestou na mě někdo volá, že na nádraží je non-stop a musíme nakoupit zásoby. Je pořád ještě pátek. Pak následuje neskutečně fingovaný nákup piva a různých lihovin. Dokonce někdo přivezl kárku a tak se najednou směrem do lesa vydává dlouhý průvod džínových postav.

Mezi smrkovím se ozývají velmi sprostá slova. Vede opět kolega Prcalík, který dal vulgaritám zcela jiný význam. Chvilku dokonce přemýšlím, co by některá slova mohla znamenat. Každý, bez výjimky, padáme několikrát přes pařezy, kamení a drny a máme co dělat, abychom Janu přesvědčili, že opravdu nepřekročila bludný kořen. Konečně chalupa. Sice jsme vzbudili půlku podhorské vesnice, ale sousedi nám to určitě rádi odpustí. Sedáme si na pečlivě udržovaný anglický trávník do kruhu a lejeme jak carský důstojníci. Pak už to mám tak nějak v mlze a znám všechno spíš z vyprávění. Prý jsem střílel ze vzduchovky po sousedových slepicích, s výkřiky o tom, že si nenechám vyklovat oči.  Také jsem se líbal s dvěma dívkami najednou s tím, že jsem pan domácí a je to u nás zvykem.

Je ráno, pořádáme výlet do Jablonce a pak znovu na chalupu. Potom je zase ráno a je tu má milá teta. Dodnes nechápu, jak jsme mohli všichni spát za zvuků nových Megadeth. Následovalo plísnění, promlouvání do duše, což se v té době u tolika puberťáků setkalo spíše s posměchem, než s kýženou pokorou. Celou neděli uklízíme, znovu sázíme různé vytrhané keře, já hrdinně opravuji vyražené dveře z pantů a pokouším se omluvit Prcalíkovu zaseknutou sekyru do suchého záchodu. Pro jednu dívku přijíždí její otec s nabitou kulovnicí v ruce. Marně se mu snažím vysvětlit, že jsem nebyl ani já, ani nikdo jiný po tak velkém množství alkoholu schopen ničeho, co by mohlo z jeho dcery udělat ženu. Nakonec dostávám facku a rozzlobený tatík znovu nasedá do auta s plačící dlouhovláskou. Jizerský alkoholický rachot pomalu spěje ke svému konci.

Pokaždé, když dnes chodím s pozůstalým kýblem, tím svědkem neskutečné kalby pro vodu, na tenhle příběh si vzpomenu. Dokonce jsem si ho jednou chtěl vzít i domů z chalupy do Plzně, aby mi připomínal mládí. Vždyť kde jsou ty časy rekordů, kdy člověk dva dny v kuse pil tak dvě piva za hodinu?



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):