neděle 31. ledna 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý sedmý – Na Rychtě se vždycky tančí až do rána


Na Rychtě se vždycky tančí až do rána


Z garáže to bylo do hospody Na Rychtě vždycky nejblíže. Zrovna jsme dokončili naše jediné a zároveň poslední demo a bylo nutné ho pořádně oslavit. Chtěli jsme do města, na základnu U Dubu, ale žízeň byla tak velká, že jsme byli ochotni překousnout i Staropramen. Prcalík už seděl vedle jedné slečny a hustil ji do hlavy takové klíny, že jsme se až museli smát.  Najednou jsou tu její kamarádky a já překvapeně zjišťuji, že jsou to holky ze zdrávky. Paráda. S těmi jsme měli jako škola družbu a to už je příjemná možnost pro navázání rozhovoru. Machrujeme, že jsme jako ti muzikanti. Kytka předvádí několik svých legendárních pohybů, jako když hraje na kytaru. Ostatní jsme tomu sice říkali styl šukající žirafa, ale svému kamarádovi jsme to dlouho raději zatajovali.

Trefili jsme se zrovna do večera, kdy se hrály rockové pecky. Tančilo se, nebo lépe. Tančil jenom Prcalík, který díky své malé postavě už ovládal všechny své svaly. My jsme s Kytkou připomínali spíš hříbata. Samá ruka, samá noha, dlouhé vlasy a velké ohryzky na krku. Byl důvod k oslavě a někdo objednal fernety. Bylo to šílené. V jednu chvíli si pamatuji, že Kytka křepčil na stole, vyskočil a hlavou přerazil vejpůl obrovskou dubovou desku. Opilci mívají štěstí a tak měl jen velkou bouli a o několik kousků mozkových závitů méně. Zahleděl jsem se do malé černovlásky, které jsem upřeně celý večer koukal do výstřihu. Ona se pořád smála a ptala se mě, jak se jmenuji. Tvrdil jsem, že Karel a pak jsme spolu ploužili až do rána. Dokonce i cestou venku, v noční Boleslavi. O dalších věcech, které mezi sebou muži a ženy dělají, taktně pomlčím, ale slečna byla tak hodná, že mě doprovodila k ránu před hlavní bránu do Škodovky. Tam jsem měl strávit dalších dvanáct hodin na brigádě.

Makali jsme v takzvaných sušičkách. Byly to obrovské plechové místnosti, kde se sušily karoserie aut po lakování. Byl tam smrad, rez, kterou jsme měli očistit a někdy i 90 stupňů. Svlékli jsme se vždy jen do slipů a domů odcházeli pokaždé popálení po celém těle. Ten den někdo zapomněl vypnout termostat a vyvětrat, tak jsme zažili pravé peklo. Škrábal jsem špinavé stěny, dýchal do plic oschlou barvu a nadával jako špaček. V brašně jsem měl jednu kopii naší hudební prvotiny a podařilo se mi přemluvit mistra, abych si ji na jeho kazeťáku mohl pustit. Kovovou halou se náhle rozléhalo něco, co jsme s klukama vlastnoručně vytvořili. Vyčerpaný, spálený, žíznivý, s uškvařeným mozkem. Teprve až teď mi ale došlo, že se neskutečné stalo reálným. Po letech keců, nekonečných debat, konečně držím v ruce kousek sebe, na který jsem hrdý. Sice bych se tomu asi dneska smál jako blázen, ale pro tehdejšího mladého thrashera to byl obrovský úspěch.

Na Rychtě jsme si několikrát dokonce i zahráli. Tamní výčepák byl kamarád otce Kytky a tak to šlo víceméně samo. Úspěch byl nevalný, protože na rozdíl od garáže, sem chodili i kluci a holky, co jsme neznali. Největší vzpomínkou bylo tak nakonec předskakování Visacímu zámku, který tenkrát přijel úplně na plech. Nás skoro nikdo nevnímal, ale pro naše maličkosti to byl velký zážitek. Pak jsme Na Rychtu chodívávali ještě dlouho. I bez již rozpadlé kapely. Ale pokaždé jsme tančili až do rána.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):