Na Rychtě se vždycky tančí až do rána
Z garáže to bylo do
hospody Na Rychtě vždycky nejblíže. Zrovna jsme dokončili naše jediné a zároveň
poslední demo a bylo nutné ho pořádně oslavit. Chtěli jsme do města, na
základnu U Dubu, ale žízeň byla tak velká, že jsme byli ochotni překousnout i
Staropramen. Prcalík už seděl vedle jedné slečny a hustil ji do hlavy takové
klíny, že jsme se až museli smát. Najednou
jsou tu její kamarádky a já překvapeně zjišťuji, že jsou to holky ze zdrávky.
Paráda. S těmi jsme měli jako škola družbu a to už je příjemná možnost pro
navázání rozhovoru. Machrujeme, že jsme jako ti muzikanti. Kytka předvádí
několik svých legendárních pohybů, jako když hraje na kytaru. Ostatní jsme tomu
sice říkali styl šukající žirafa, ale
svému kamarádovi jsme to dlouho raději zatajovali.
Trefili jsme se zrovna do
večera, kdy se hrály rockové pecky. Tančilo se, nebo lépe. Tančil jenom
Prcalík, který díky své malé postavě už ovládal všechny své svaly. My jsme
s Kytkou připomínali spíš hříbata. Samá ruka, samá noha, dlouhé vlasy a
velké ohryzky na krku. Byl důvod k oslavě a někdo objednal fernety. Bylo
to šílené. V jednu chvíli si pamatuji, že Kytka křepčil na stole, vyskočil
a hlavou přerazil vejpůl obrovskou dubovou desku. Opilci mívají štěstí a tak
měl jen velkou bouli a o několik kousků mozkových závitů méně. Zahleděl jsem se
do malé černovlásky, které jsem upřeně celý večer koukal do výstřihu. Ona se
pořád smála a ptala se mě, jak se jmenuji. Tvrdil jsem, že Karel a pak jsme spolu
ploužili až do rána. Dokonce i cestou venku, v noční Boleslavi. O dalších
věcech, které mezi sebou muži a ženy dělají, taktně pomlčím, ale slečna byla
tak hodná, že mě doprovodila k ránu před hlavní bránu do Škodovky. Tam
jsem měl strávit dalších dvanáct hodin na brigádě.
Makali jsme
v takzvaných sušičkách. Byly to obrovské plechové místnosti, kde se sušily
karoserie aut po lakování. Byl tam smrad, rez, kterou jsme měli očistit a někdy
i 90 stupňů. Svlékli jsme se vždy jen do slipů a domů odcházeli pokaždé
popálení po celém těle. Ten den někdo zapomněl vypnout termostat a vyvětrat,
tak jsme zažili pravé peklo. Škrábal jsem špinavé stěny, dýchal do plic oschlou
barvu a nadával jako špaček. V brašně jsem měl jednu kopii naší hudební
prvotiny a podařilo se mi přemluvit mistra, abych si ji na jeho kazeťáku mohl
pustit. Kovovou halou se náhle rozléhalo něco, co jsme s klukama
vlastnoručně vytvořili. Vyčerpaný, spálený, žíznivý, s uškvařeným mozkem.
Teprve až teď mi ale došlo, že se neskutečné stalo reálným. Po letech keců,
nekonečných debat, konečně držím v ruce kousek sebe, na který jsem hrdý.
Sice bych se tomu asi dneska smál jako blázen, ale pro tehdejšího mladého
thrashera to byl obrovský úspěch.
Na Rychtě jsme si několikrát
dokonce i zahráli. Tamní výčepák byl kamarád otce Kytky a tak to šlo víceméně
samo. Úspěch byl nevalný, protože na rozdíl od garáže, sem chodili i kluci a
holky, co jsme neznali. Největší vzpomínkou bylo tak nakonec předskakování
Visacímu zámku, který tenkrát přijel úplně na plech. Nás skoro nikdo nevnímal,
ale pro naše maličkosti to byl velký zážitek. Pak jsme Na Rychtu chodívávali
ještě dlouho. I bez již rozpadlé kapely. Ale pokaždé jsme tančili až do rána.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
