neděle 13. března 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý druhý - Továrna je krásná


Příběh třicátý druhý  - Továrna je krásná

Je půl čtvrté ráno a já stojím po kolena v kanále. Jsme s klukama na brigádě. Prcalík pokaždé, když hodí lopatu zaschlé barvy do kolečka a blikne na mě svojí čelovou lampou, řekne „šukat“. Kytka mu to naštvaně počítá a když se dostane k číslu 1584, pošle ho do prdele. Jinak ho prý umlátí lopatou. Tuhle práci dělám o víkendech již druhý měsíc. Kytka první týden, Prcalík první den. Otupěli jsme, bolí nás ruce, nohy, ale hlavně záda. Copak Prcalík, ten je malej, ten se sehne a je vysmátej, ale my jsme s Kytkou čáry. Je to jak v nějakém lágru, taky to dřív dělávali vězni, jenže pak byla revoluce, privatizace a my dřeme pod bičem otrokáře. Je to hnusnej chlap, ten náš šéf. Tlustej, tupej a nechutnej. Ale co naděláte, nějak si na ty naše hudební nástroje musíme vydělat.

Chrchlám krev. Vyměňoval jsem filtry se skelnou vatou. Respirátor sice mám, ale dusím se v něm. Vidím před sebou prodejnu hudebnin a v ní překrásnou baskytaru Hohner. Směje se na mě, láká mě. Nespím kvůli ní. A dřu, dokonce ani moc nepijeme pivo. Přání je otrokem myšlenky. Jsme jednotní a nadšení, jako koťata, když jim hodíte klubko vlny. Jen s tím rozdílem, že nás to asi trošku zabíjí (kdybych já tenkrát věděl, co bude v budoucnu následovat, tak bych Kytku vyhnal bičem ven z toho kanálu). Okolo samá chemie, šumící větráky, ploužení nočního hlídače, šepot, rozsvícené halogeny v obrovských světlech, abychom také něco viděli. „Kurva, doprdele, já na tohle nemám“: křičí do ticha podzemních místností Prcalík, který není zrovna zvyklý na pracovní kázeň. Usedá na kýbl a během chvilky usíná. Děláme jeho práci a aniž bychom to věděli, tak nás za sloupem pozoruje vedoucí. Dělá si poznámky do svého sešitku, jako správný bývalý bachař.

Další den, nechce se mi vstávat, nechce se mi dělat nic jiného. Je pondělí a máme školu. Usínám na lavici, jsem několikrát napomenut a při tělocviku občas škobrtám a padám přímo na hubu. Pořád sním o své Hohnerce, úplně se vidím, jak stojím na pódiu, hrabu ledabyle do strun a holky mi padají k nohám. A pak zase víkend a znovu do kanálů. Mám zelené vlasy, ten týden se stříkala v lakovně hodně tahle barva. Vypadám jako vodník a přes plot nám Jana hází kazeťák. Posíláme jí pusu z dlaní a všichni ji hrozně milujeme. Usedáme doprostřed haly, nahoře nad kanály a pouštíme „Season in the Abyss“. Vlévá se nám do žil nová energie a naše trojice úderníků sestupuje do podzemí s písní na rtech.

Řveme celou noc, dvanáct hodin v kuse. Kolem haly je pustina, pole, nicota a tak se náš křik rozléhá daleko do krajiny. Jsme jak zakopaní vojáci, silní a šílení ve svých představách. Pořád se dohadujeme, co si koupíme, kam pojedeme, kolik bude kazet. Nakonec to není taková sláva, protože bachař vytahuje svůj notes a sráží nám peníze. Jsme mladí, sice přidrzlí, ale proti tomuhle nemáme argumenty. Prcalík po výplatě vztekle vykládá, že to už se vyplatí krást, to prý má aspoň smysl. Nemyslí to vážně, ale naše pocity jsou hodně podobné. Mažeme se domů převléct, osprchovat barvu z vlasů a vychrchlat špínu z krku. Piju jako horníci litry mléka a plivám černé chuchvalce neustále kolem sebe. Nutí mě to. Jana na nás už čeká a ten den se všichni ztřískáme nad basou klášterského piva. Ráno, když počítáme ztráty, zjišťujeme, že nám na nástroje chybí ještě několik tisíc. Neztrácíme naději, protože náš starý známý Sabbath to umí s pájkou a dráty. Základ máme a zbytek bude na něm.

Když pak po několika týdnech konečně stojím před obchodem s nástroji, málem mi vyskočí srdce z trička Slayer. Moji baskytaru nemají! Je mi skoro do breku. Ale nakonec přemluvím otce a vydáváme se do Prahy. Tam prodávají stejný model a i když nikdo (včetně mně) nevěří, že se budu schopen na tento nástroj naučit, radost mám úplně stejnou, jako když jsem poprvé poznal intimně kdysi na chalupě v seníku ženu. S mojí hudební kariérou to sice nebylo v budoucnu moc valné, ale když si vzpomenu na to nadšení a atmosféru, na to odříkání a nekonečné hodiny v kanálech, přesto mě naplňuje spíš radost. Dokonce bych si troufal tvrdit, že továrna byla v té době kovově krásná. 



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):