neděle 27. března 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý čtvrtý - Prcalinka


Příběh třicátý čtvrtý  - Prcalinka


„Klucíííí, tak se zdá, že se nám Prcalík usadil“: běží k nám po louce Jana a směje se na celé kolo. Nevěřícně kroutíme hlavami, někteří se řehtají a považují to za opravdu dobrý vtip. Jak by tenhle kluk, kterej každou holku dostal do postele během prvního večera a který si zakládal na image sice malého, ale o to víc šikovného svůdníka, vůbec mohl usadit? „Ne, je to fakt, on nikdy o žádný neřekl, že ji miluje, ale tentokrát jsem ho přistihla, jak to dokonce říká sám sobě…a hlavně, tohle ženský vycítí“: dodává naše zvědavá kamarádka. „Aááállleeee, hovno, mi dala, se mi to líbilo, tak s ní asi budu dýl, no“: ozve se za našimi hlavami z úst Prcalíka a my přemýšlíme, jak ten kluk mohl vědět, že mluvíme právě o něm. Asi nějaká telepatie.

Jenže najednou bylo z dýl hodně dlouho a pak už sedíme a koukáme jako telata na vrata od chléva. Prcalík totiž asi na týden zmizel, nikdo ho nikde neviděl, neslyšel o něm a už jsme si dělali starosti. Nechodil ani do školy. Pak jsme ho konečně spatřili. Vycházel z lesa a vedl se s krásnou malinkou černovláskou za ruku. „Ty vole, to mi poser záda, prsa i boty“: prohlásí Kytka a Jana doplní něco o tom, že to je jak zjevení a ona to samozřejmě říkala. Měla pravdu. Prcalík našel po několika dlouhých letech, plných děvkaření, tu pravou (což bylo následně potvrzeno několika lety společného soužití, krásným vztahem, jedním dítětem a bohužel špatným koncem – ale to až jindy).

„Budeme ti říkat Prcalinka, protože Ludmila je opravdu uhozený“: řekl jsem tenkrát já, protože stejně se jmenovala jedna naše sousedka, která nás šikanovala jako děti. Nikdo neměl žádných námitek a tak byla naše družina džínových postav doplněna o jednu z nejlíbeznějších panenek, co jsem do té doby viděl. „Co na ní zíráte, jsem si dal slib, že si jednou vezmu ženskou, která mě uchlastá“: přerušil Prcalík naše udivené pohledy a rozjímání nad krásou naší nové kamarádky. Zajímavé bylo, že to bylo snad naposledy v životě, co jsem viděl nějaké dámy pohromadě, aniž by se měnily v navzájem se pomlouvající saně. Holky si sedly s Janou dohromady, jako by to byly sestry. Možná, že Jana už nějakou spolubojovnici do party potřebovala. Kdo ví? Ženám do hlavy nevidíte.

Prcalinka byla, je a bude navěky úžasný kus samice. Představovačka pokračovala vyndáním křišťálově průhledné vodky a následného prohlášení Prcalíka: „Tak na tohle mě dostala“. Potom nám vyprávěl asi hodinový příběh, ve kterém nám odříkal ten týden, co nebyl vidět. Míhala se v něm kombinace obrovského množství alkoholu a pak spousta divokého sexu, o jehož detailech vás raději ušetřím. Zrudli jsme studem tenkrát všichni. Prcalinka, duše to stejně sprostá, ale i upřímná, jako její nový druh, klela jako dlaždič. Nikdy bych nevěřil, že se do tak krásné tváře, ladné postavy, vejde tolik „nechutných“ slov. Slečna to ale říkala s takovou grácií a samozřejmostí, že jsme si ji všichni hned zamilovali. Měli jsme najednou v naší partě Prcalíky dva a naše nadšení neznalo mezí. Úplně jsme si představovali, jak glosují různé situace oba dohromady. Přiznám se, že jsme se s touhle malou dvojicí a vodkou smáli ten večer dlouho do noci.

Často, vlastně pořád, jsme pak vídávali různě po městě jedny zamilované. Krásná slečna, malý muž, oba džínové bundy. Roztomilost sama. A kolem nich se, do těch láskyplných pohledů, vznášela slova jako prdel, prcat, mrdat, kurva, hovno a sračka. Jmenovat je všechny nebudu, protože oba protagonisté dnešního příběhu se v následujících letech stali rodiči, zaměstnanci a po Prcalíkově odchodu do věčných lovišť i pozůstalými. Musím říct, že tak nesourodou, zároveň perfektně se doplňující dvojici jsem v životě potom potkal jen párkrát. Málokdy se stane, aby na světě došlo k situaci, že se najdou dva lidé opačného pohlaví, kteří do sebe tak krásně zapadnou. Připomínali spojení šroubu a matice, dvojici vlků, lovících za šerosvitu. A kdybyste je viděli na koncertě, případně ve stanu na festivalu, asi byste dnes vzpomínali stejně jako já. Člověka zkrátka hrozně bavilo, být v jejich společnosti, jen je pozorovat, setkávat se s nimi. Tolik dobrosrdečné energie v nich bylo. Jen se člověk musel přenést přes ten „sprostocvik“.

Naše milá dvojice zbožňovala nade všechno německý thrash metal. Jejich secvičená pařba na koncertech by vydala na knihu metalové choreografie. Oni si to navzájem neskutečně užívali. Dělali různé zvedačky, výkruty, hráli si s vlasy (u Prcalinky, Prcalík měl kouty jako kráva). Jejich štěstí neznalo mezí a my jim ho přáli. Každý z nás přece hledáme „někoho na celý život“ a jim se to povedlo. A že jim to kurva, hovno, do prdele fungovalo, jak říkali. Přiznám se, že jsem jim jednu dobu skoro až záviděl. Jana dokonce, když je viděla, měla takový ten lesklý odstín v očích. Škoda jen, že to netrvalo na věky. To už je ale na jiný příběh a já zatím nevím, jestli se k němu vůbec dostanu.

Prcalinko, Prcalíku, kurva, díky za všechno!


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html