neděle 3. dubna 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý pátý - Jeden vozíčkář a pařba s The Kripels


Příběh třicátý pátý  - Jeden vozíčkář a pařba s The Kripels

Kytka jednou, když šel z brigády, stavil se v hospodě U Dubu. Já měl zrovna narozeniny, tak jsem se plácnul přes kapsu a pustil nějaké ty groše mezi své kamarády. Pilo se, slavilo a pak se jelo z města z kopce na sídliště na kolech. Dole se ale tentokrát Kytka u kolejí namotal na zábradlí takovým způsobem, že si zlomil obě holeně. Opilí, rozevlátí kamarádi ho naložili na své sportovní bicykly značky Eska a dopravili ho do nedaleké nemocnice. Pan doktor přímo do zápisu napsal, že náš kamarád jel opilý na kole a my museli přivolané policii zaplatit pět stovek korun českých. Mohli jsme si za to sami, protože Prcalík se několikrát při vyšetření bouchal na dveře ošetřovny a dožadoval se vydání našeho kamaráda a že prý ho tady chcípnout nenechá. Nakonec jsem všechno musel urovnat já, s nacvičeným pohledem intelektuála přes obroučky kostěných brýlí.

Propustili nebo spíš vyhodili nás někdy kolem desáté, to už se kolem trousily jako temné stíny postavy dělníků ze Škodovky. Někteří na kolech, jiní s pokašláváním, všichni se nás ptali, co se to stalo. Já s Prcalíkem na svých kovových ořích, spojeni dohromady klackem a táhnoucí Kytku na vozíku, jsme museli působit opravdu legračně. Za námi poskakující prsatá Jana, která vyřvávala slavný pokřik: „Na Bělehrááád!“ Dovezli jsme kamaráda domů, byli seřvaní jeho rodiči. Nedivím se, ale naštvaný jsem byl. Protože mi nechali v rukách Kytkovo zmuchlané kolo. Inu, co naděláte? Donesl jsem ho k sobě do sklepa (a vyhodil ho až v roce 2014). Pak jsem usnul.

Jenže Kytka svého zdravotního stavu moc nedbal a na jedné zdravotní procházce, kdy jsme se střídali v jeho tlačení, prohlásil, že na ten koncert Na Rychtu prostě musí. Vystupoval tenkrát Chorvat, náš kamarád a jeho kapela zněla hodně jako Megadeth, dokonce uměli i hrát. Byla to povinnost. Špatné bylo, že rodiče mu to nedovolili a tak jsme ho museli víceméně ukrást. Postup byl následující. Jana vylákala na ty svý kukadla a poprsí jeho otce před dům a my mezitím s Prcalíkem Kytku v podstatě vyhodili z okna. Dopadl z prvního patra paneláku přímo na žlutou barvou obsypaný vřes a taky trochu bokem na hlavu.  Potom jsme hodili vozík, který zařinčel o klepadla na prádlo a roztrhl jedné hodně vyvinuté paní podprsenku (nebo padák nebo co to bylo). Čert ale nespal, Kytkův táta se nedal obloudit a začal nás honit po sídlišti. Nakonec jsme unikli, což vzhledem k tomu, že jsme běželi s vozíkem a poměrně těžkým Kytkou, svědčilo hodně o špatné kondici jeho otce. Smáli jsme se pak ještě asi hodinu, protože to celé připomínalo nějakou pěkně starou grotesku.

Sjeli jsme rovnou na Štěpánku, do parku, po silnici. Cestou už posilněni několika lahváči a natěšeni na koncert. První měli hrát The Kripels. Zdravíme všechny kamarády, usedáme ke stolu a Kytka je za hvězdu večera. Musí ukazovat, jak kde co na vozíku funguje. Na pódium mezitím vylézá trojice mongoloidních kluků, oblečených do metalových ohozů. Tenkrát ještě nebyly neziskovky, ani programy na začleňování postižených do společnosti. Pánové prostě přišli a spustili neskutečný bordel. Neuměli hrát, pod pódiem byli samí opilí a nevyrovnaní jedinci, ale o nějakém posměchu, či projevené debilitě, ten den nebylo ani vidu ani slechu (dnes si to už ani nedovedu představit). Chorvat tenkrát pracoval jako brigádník v Kosmonosích v blázinci a kluci ho hrozně obdivovali. Tak to dali dohromady a vznikla tato akce.

Když jste pak viděli tuhle jindy posmutnělou trojici s prázdnými pohledy, jak stojí na pódiu a musí asi dvacetkrát přidávat a když pak Kytka vjede doprostřed chumlu lidí, je vyzvednut nad hlavu a za neustálého skandování:“ The Kripels, The Kripels…“ padá rovnou hubou na podlahu, je jasné, kdo je ten den nejlepší účinkující. Kluci zářili, podávali si s námi ruce, jako opravdové hvězdy, kterými v tu chvíli opravdu byli. Nesměli pít (což kupodivu všichni dodržovali a nikdo jim nic nenabízel) a tak jim ten večer snad každý kupuje dvě červené a jednu žlutou limonádu (bubeník miloval žlutou barvu a měl tak natřené i paličky). Pro trojici duševně slabších kamarádů je to asi nejkrásnější zážitek v životě a všichni pak svorně čekáme na Chorvatovo vystoupení. To je samozřejmě dobré, hudebně precizní a dokonale odehrané. Jen už mezi lidmi není takové to nadšení, jako u předchozích.

Hudba končí, večer nikoliv. Kytka rozváží na vozíku pivo, všichni se veselí, vždyť to znáte. Vše sice trošku naruší jeho otec, který ho „konečně“ našel a nazve ho potupně hajzlem. Následuje alkoholově nutná klasika. Doprovázím Janu domů, podpírám Prcalíka a všichni jednotně tvrdíme, že hudba není kolikrát o tom, kolik kdo poskládá za sebou akordů, ale hlavně o předaných emocích. Trojici duševně pomalejších si od té doby Chorvat občas na jejich četné žádosti z Kosmonos „vypůjčil“. Podobně nemocní se nedožívají bohužel vysokého věku, ale myslím, že těch pár akcí, co s námi absolvovali, jim pomohlo trošku napravit to, co na nich Bůh, genetika a osud pokazili. Po počátečním ostychu při prvních setkáních jsme najednou zjistili, že jsou sice velcí a mohutní, ale zároveň jsou také dětmi, hravými a příjemnými. A protože mnohým z nás dětství teprve končilo, mohu směle prohlásit, že jsme zažili spousty vtipných a dodnes vyprávěných veselých historek. Ten večer nám jeden dočasný vozíčkář a blázni z Kosmonos prostě pěkně nakopali prdel. To je bez debat.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html