neděle 24. dubna 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý osmý - Indiáni ze sídliště


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý osmý -  Indiáni ze sídliště

Celým dětstvím, snad někdy od doby, co jsem se naučil číst, mě provázela láska ke Knihám odvahy a dobrodružství (tzv. KODky). Byla to literatura plná dobrodružství, indiánů, kovbojů a byli jsme jimi odkojeni snad všichni z naší party thrashových šílenců. Možná právě proto, samozřejmě již s nadhledem puberťáků, jsme jednu dobu někde nad pivem zavedli nový kmen metalových indiánů zvaný Thrashoví psi. Měli jsme dokonce, sice ze srandy, ale s veškerým nadšením mládí, svoje jména. Prcalík byl Šoustavý medvěd, Kytka – Ten, co kálel v zadu. Jana – Kozatá vačice a já Čichající skunk, což byla vtipná narážka na můj velký nos. Užili jsme si s tím spousty legrace. Pamatuji si na jedno napínavé kempování na Michalovické putně, což je zřícenina kousek za řekou Jizerou, pár kilometrů pěšky od domova.

Vzali jsme bágly, kazeťák, buřty od řezníka, chleba od mámy, vrátili všechny lahve, nakoupili plné a vydali se za neustálého smíchu a lechtání Kozaté vačice směr Jizera. Pod nohama se nám drolil pískovec, všichni jsme se těšili, jak se přitulíme ve spacáku ke svým holkám a když Ten, co kálel v zadu, šel opravdu na záchod, rozbolela mě bránice od toho, jak jsem se pořád tlemil. Cesta, i když ji moje prababička v osmdesáti letech chodila asi půl hodiny, nám tak trvala hodiny tři. Konečně jsme na místě a stoupáme do kopce. Přelézáme plot s nápisem Zákaz vstupu a rozkládáme tábor mezi polorozbořenými zdmi. Začínáme pít a pomalu se propadáme do němoty. Choulím se ke své černé víle a usínám s pocitem, že svět je nejkrásnější místo k žití.

„Kurva, co to tady je? To je naše místo!“: probouzí mě ráno hrubý hlas. Koukám směrem, odkud zní a najednou vyskočím na nohy. Přede mnou stojí trojice, která má potetované celé obličeje. Vypadají jako nějací Maurové, jako vyslanci samotného pekla. Budím ostatní z opice a spánku a tak nějak automaticky se řadíme do bojového šiku. Holky za nás, jsou přeci jen slabší a zranitelnější a my vepředu, s odhodláním v prsou. Srdce nám tepala tak hlasitě, že zněla jako nějaká zvonkohra. Dávám se diplomaticky do řeči s tím nejhnusnějším maníkem a po chvilce vše uklidňuju. Jsou to propuštění vězni, členové nějaké zlodějské party. Vypadají ale jinak docela sympaticky. Prcalík pronese něco o tom, že to je asi hodně drsnej kmen a nakonec vše spraví pivo. Tedy až na jeden vyprávěný příběh, který mi častokrát dodnes vytane v paměti.

„My chodili krást do vilový čtvrti na Borech v Plzni“: začíná vyprávět Láďa, jinak nekorunovaný vůdce kmene potetovaných. „Vždycky jsme si vytipovali nějakej prázdnej barák, chvilku ho sledovali a pak vlezli oknem dovnitř“: pokračuje a já se v duchu přiznám, že mi to přijde napínavé. „Makali jsme na tom s Frantou“ (ten vypadá jako Zuřivý tupý býk): nenechává se přerušovat vypravěč a jeho hlas je klidný, až uspávající. „Beru nějaký korále, obrazy, sem tam nějakej další šmuk…no a pak sem se ohlídnul do kouta a tam seděla nějaká bába, tak jsem ji uškrtil a pak jsme vzali ještě nějaký nářadí a šli se kouknout do garáže“: mluví dál a dál a vůbec mu nepřijde, že to není zrovna moc normální, někoho zabít. My koukáme s hubama dokořán a cítím, jak se Janě začínají třást kolena. Prcalík se potí a ztrácí svoji schopnost, ihned na vše reagovat.

Jsme už jako parta neskutečně sehraní, zažili jsme spolu spoustu dobrého i špatného, často jsme se i pohádali, škorpili se, měli jiný názor. Tentokrát jsme ale zajedno. Jestli existuje telepatie, tak tento večer se zapsal do našich pamětí, jako velmi napínavý a protknutý nevyřčeným souzněním. Váženi vrazi a zlodějové nám sežrali veškeré jídlo, vypili všechno pivo a my jen seděli a neodvažovali se mít něco proti. Špatný bylo, že čím víc měli pánové alkoholu v krvi, chtělo se jim zašukat, jak říkali. Bránili jsme holky vlastními těly. K ničemu hnusnému nedošlo vlastně hlavně kvůli Kytkovi, který opravdu byl Tím, kdo kálel vzadu. Bylo mu psychicky tak blbě, že dostál svému jménu a vždy všechny přivedl na jiné myšlenky. Musel na záchod chodit snad po půl hodině. Já občas dostal pěstí, to když jsem se snažil odstrčit nenechavé ruce od Jany, která je těma svýma prokletýma prsama dráždila nejvíc. Bylo to o strach, byli jsme jak vyděšené laně, které si uvědomují, že právě hledí do očí svému střelci. Noc se zdála být nekonečná. Zaplať Satan nakonec naši potetovaní spolu-táborníci usnuli a my začali šeptem spřádat plány na útěk.

Nechali jsme za sebou Michalovickou putnu i s naší bagáží, já si s sebou stihl vzít jenom nůž. Plazili jsme se udýchaní a se studeným potem na zádech podél zdi, pak travou. „Já je zabiju, ty svině!“: zařval někdo do ticha jinak opuštěného místa. Zatrnulo nám. Tupý, zuřivý býk se probudil a postavil na nohy i ostatní. Potom to bylo hodně o běhu nočním lesem, o kličkování, o pomáhání neustále padajícím holkám, o přeplavání Jizery. Pamatuji si, že v nás všech strach probudil pudy, které jsme do té doby vůbec neznali. Museli jsme přežít, byli jsme mladí, měli jsme všechno před sebou a tady šlo opravdu o život. Adrenalin smíchaný s touhou dostat se z toho bez úhony se musel vznášet nad našimi mokrými vlasy jako lehká pára, skrz kterou jsem se, po překonání řeky, doslova prolíbal s utěšováním své dívky ke svobodě.

Když jsme vylezli nahoře na kopci, po zdolání strmé skály v „našem“ lese u Radouče a usedli roztrhaní a vyděšení na panely, bylo to jako se vrátit do náručí vlastní matky. „Ty vole, tohle zažít Karel May, tak sepíše celou jednu knížku“: pronesl Prcalík a my se začali z toho všeho stresu šíleně smát. Spát se šlo ke Kytkovi, měl rodiče na chalupě. Tu noc kálel náš kamarád dlouho do noci, jako by v něm celá tahle šílenost ještě doznívala.

Druhý den, opatrně, jako opravdoví indiáni (ale už bez holek, ty hlídaly raději panely), jsme se vypravili zpět pro naše věci. Bylo světlo a slunce zářilo, až to bolelo v zátylku. Šli jsme pomalu, nechtělo se nám. Když jsme dorazili na místo, zastavil nás u kolejí policista, že prý dál nemůžeme. Na náš dotaz, cože se to tam stalo, nám prozradil, že se na Michalovické putně porvali nějací propuštění vězni a že jeden to nepřežil. Zůstali jsme stát s otevřenými pusami a po chvíli raději srabácky vzali nohy na ramena. Naše indiánské trampování skončilo nevalně, ale to neznamenalo, že bychom na lesy, louky a řeky zanevřeli. Naopak, jakmile udeřilo teplo, táhlo nás to ven. Po čase náš zážitek dostal neustálým vyprávěním ještě napínavější podobu a obzvláště takhle večer u ohně se vyprávěl s velkou chutí. Jen jednou si z nás Prcalík udělal srandu a když si odskočil na záchod, vrátil se z houští s pomalovaným obličejem. Krve by se v nás nedořezal a jekot holek byl slyšet několik kilometrů daleko.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html