neděle 22. května 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh čtyřicátý druhý - Nejlepší je pít borovičku, když vám na Slovensku nad hlavami vyjí vlci


Příběh čtyřicátý druhý - Nejlepší je pít borovičku, když vám na Slovensku nad hlavami vyjí vlci

„Pánové, říkal mi kamarád, že prý jsou na Slovensku neskutečně krásný holky“: pronese do hloubavého ticha naskládaných panelů Prcalík. Měl u našich východních sousedů nějaké příbuzné z matčiny strany a občas za nimi jezdil. Zbystřili jsme pozornost a chvilku se nechali unášet neskutečně barvitým vyprávěním našeho kamaráda. Každý jsme si najednou představovali po svém boku krásně stavěnou a přítulnou Slovenku v jedné ruce, borovičku v druhé, jen Jana povídala něco o tom, že by raději nějakého pořádného metalistu.  Byli jsme v té době pro každou špatnost, Velikonoce se zdály být brzy a s teplým počasím, tak začal náš plán nabírat reálných obrazů.

Slovo dalo slovo, peníze z brigády byly dány na hromadu, špekáčky, pivo, chleba, pivo, vodka, pivo, paštiky, baterie do walkmanů, pivo nakoupeny. Sbaleni stojíme nastoupeni jako džínová zásahová jednotka (já, Kytka, Prcalík, Jana) na výpadovce na Prahu. Prcalík pořád básní o kráse slovenských žen a staví nám nějací vodáci. Jedou na jih, sjíždět Vltavu. Rvou do nás rum, obložené housky a do mě se během té hodiny cesty zakouká jedna moc hezká holka. Mám sto chutí se vydat raději na vodu, ale nakonec mě Jana přemluví. Loučíme se, jdeme polem na silnici k Brnu. Bere nás pán ve staré, rezavé dodávce, které na dálnici D1 několikrát odpadává plech z okolí blatníků. Staví nás policisté, vypadáme jak hippies jedoucí do Woodstocku. Musím spojovat drátky pod volantem, protože jako jediný tomu trošku rozumím. Občas sice rozsvítím dálkové místo blinkrů, ale zdá se, že pánové mají dobrou náladu a kontrola nakonec (i díky Janě, do které pořád jeden policajt něco hučí) dopadne dobře.

Jedeme dál, míjíme odbočku na Jihlavu, pán je nám vděčný a tak kvůli nám zajíždí až do Brna. Je rok 1992 a my se ploužíme setmělou moravskou metropolí. Kdybyste se mě někdo dnes zeptal, kudy jsme to šli, tak bych vám to neřekl. Navigaci, ani mapu jsme neměli, ale vím, že tam byla velká louka. Opilí usínáme totálně zmoženi, propleteni do alkoholové hromady. „Tak jedem, makáme, raz, dva“: a do toho hvizd píšťalky. Prcalík leze ze spacáku a řve na asi dvacet fotbalistů, co blbnou. Ozve se šílený smích a je nám oznámeno, že jsme se utábořili na kraji hřiště Zbrojovky Brno. Balíme se, zdrháme pryč. Dobíhá nás jeden fotbalista a že ať prý počkáme do večera, že je vedle nějaká diskotéka. Neochotně souhlasíme. Jeden den máme k dobru a v Brně jsem byl zatím z naší party jen já, na jednom z našich nekonečných rodinných výletů.

Dáme ještě Jardovi, jak se fotbalista jmenoval, jednoho lahváče a už si to valíme do města. Procházíme nějaká náměstí, hladoví kupujeme dva bochníky chleba a jíme točený salám na nádraží. Přisedá k nám pán v drahém obleku a jestli bychom mu nepodepsali načerno nějakou směnku. Vystřihnu mu nacvičený podpis jednoho našeho šíleného učitele, který nás šikanoval a s úsměvem přidám i jeho adresu. Stmívá se a my se přesouváme z jedné hospody do druhé. Fotbalista pořád nikde a nevíme, co dělat. Nakonec trávíme noc na jedné diskotéce, kde v kožených sedačkách trpíme jak muzikou, tak opovržlivými pohledy místních děvčat. Jsme pro ně póvl, zmetci, vyděděnci, špína, vyvrhelové. Jednou sice přijde nějaký místní maník pro Janu, ale jí se tancovat nechce a moje vyceněné zuby ho ihned odradí. Pak se tam někdo snaží prodávat heroin, tak se raději balíme a do ranních hodin chodíme po městě. Prcalík začíná nadávat, cože jsme si to zase vymysleli. Do Bratislavy jedeme raději vlakem, všechny bez výjimky nás kontrolují policajti, včetně bagáže, nechápu (republika se rozdělí až příští rok prvního ledna).

Stojíme v Bratislavě na nádraží a v tamní hospodě mají neskutečně hnusné pivo. Několikrát nám je řečeno, že jsme Čehůni a cože se tam serem. Mám trošku strach, nečekal jsem to. Jdeme skoro celý den pěšky, až směrem na severo-východ, k vodní ploše s názvem Vajnorka. Máváme na auta, spousta jich zastavuje, ale když zjistí, že jsme Češi, posílají nás s takovým divným úsměvem do prdele. Jana začíná natahovat, žádnou nenávist jsme nečekali. „Ať jdou do hajzlu“: hučí Prcalík a dodává něco o tom, že on nikomu nic neudělal. Nocujeme u vody, vyčerpaní, zmožení, polomrtví únavou.  Ráno nás budí přijíždějící dodávka, ze které vystupuje krásná ženská a její manžel. Paní se s námi dává do řeči, my najednou nejsme s klukama vůbec unavení a já se jí zeptám, kam jedou. Ona že do Žiliny za rodinou na Velikonoce. Slovo dalo slovo a už nalézáme do starého Volkswagenu. Oba jsou šíleně milí lidé, vysokoškolští učitelé.

Povídáme si, kolem ubíhá krajina a my máme najednou všichni hrozně dobrou náladu. Ptáme se, proč nás tady nemají rádi a je nám řečeno, že k moci se dostává Mečiar, který podporuje nacionální nálady. Jedeme dál a všichni se z toho cítíme nějací smutní – původní radost je pryč. Je nám divné, jak několik debilů politiků dokáže znesvářit dva národy, které patřily odjakživa k sobě, jako dva sourozenci. Dáváme si navzájem adresy, které pak bohužel ve víru následujících událostí ztrácíme. Je to škoda. Zrovna tyhle dva skvělé lidi bych rád ještě někdy v životě viděl. Dokonce jsem pátral přes internet na bratislavských univerzitách na katedrách biologie, ale nepovedlo se. Bohužel.

V Žilině na náměstí je jediným obchodem, který je otevřený, Bageterie. Jdeme dovnitř a po chvilce vtipkování s opravdu nádhernými děvčaty za pultem jsme pozváni na jednu diskotéku, ale prý až za dva dny, že jsou Velikonoce a nikde nemají otevřeno. Dostávám bagetu a pusu zdarma a Prcalík už má dokonce přislíbeno víc. Zase přemýšlím, jak to ten kluk jenom dělá. Z rozvahy mě vytrhuje Kytka, který snad za celou cestu promluví poprvé. „Von je snad ukecává na nějaký kouzla“: usměje se. Obejmu ho kolem ramen a on se zhroutí do plačtivé křeče. Před měsícem našel svého tátu, který onemocněl rakovinou v koupelně s podřezanými žílami – a bohužel nepřežil. Je nám oběma špatně (obě rodiny se dlouho znají, byl to pro mě strejda), pijeme raději zakoupenou borovičku a postupně se dáváme dohromady.

„To jsem zvědavá, co budeme jako dělat“: ptá se Jana a nám začíná být zima. „No, nejsme žádný másla“: řekne Praclík a tak budeme spát pod širákem, někde za městem. Sedáme tedy hrdinně do vlaku, vystupujeme někde v lesích a po chvilce si vyhledáme krásné tábořiště s výhledem na hory. Usedám na padlý strom, zabalený s Janou do spacáku a koukáme na tu krásu. Nad hlavami krouží nějací velcí dravci (jsou hrozně vysoko a já je tipuji na orly), v žilách nám proudí mládí a je to šíleně krásné. Taková ta chvilka, kterou nezapomenete do smrti. Usínáme v klidu a pohodě. Jako džínová jezulátka. Pokládám ještě Janu na zem, dávám ji svoji deku a ještě chvilku promlouvám s Kytkou. Je toho na něj moc. Mezi nás se pomalu, jako duch vkrádá bůh spánku Hypnos. „Aúúúúúúúúúúúúúú“: ozve se někdy po půlnoci z nedaleké louky. „Co to kurva je?“: souká se ze spacáku Prcalík, který ten večer vypil snad litr borovičky. „Vlci“: pronese do ticha Kytka.

„Já tady nebudu, já se bojím“: propadá Jana totální panice. Je v šoku, probuzená z opilosti chce pryč.  Dojde to tak daleko, že jí musím dát jednu zdravotní facku. Moje vysvětlování, že nám nic neudělají, že mají větší strach než my, nezabírá. „Ty vole, ty seš jak Karkulka“: snaží se ještě povzbudit naši kamarádku Prcalík, ale ani to nefunguje. Jana se balí a letí někam do lesa. Trávíme tak půlku noci hledáním vystrašené dívky. Padáme po kořenech, nadáváme a do toho vyjí vlci. Neopakovatelný zážitek. Nakonec najdu Janu schovanou pod jednou skálou, je jako raněné zvíře. Beru ji do náručí a odnáším do tábořiště. Cestou si skoro vyvrknu kotník. Prcalík vše komentuje památnou větou: „Nejlepší je pít borovičku, když vám na Slovensku nad hlavami vyjou vlci“. Už nespíme a k ránu jdeme raději do nejbližší vesnice Rudina. Chcípl tam pes, ale dozvídáme se od místních, že v noci zase vlci potrhali ovce. Jana na to zaječí a oni nechápou, cože to ta prsatá Češka vyvádí. Dojdeme pěšky do Kysuckého města, kde potkáváme skupinu bratislavských metalistů, kteří si udělali taky výlet. Pak je o nás už postaráno.

Kluci a holky, metaláci jako my, hurá!, mám co dělat, abych nevýskal radostí. Je to jako setkání dvou delegací. Skvělí lidé, pohodoví, pohostinní. Kecáme dlouho do noci o muzice, dokonce jednomu maníkovi dávám z radosti svoji originálku Kreator. Je tak nadšený, že mě skoro upije do bezvědomí. Tu noc konečně spíme na jedné ubytovně, ve starém baráku, ale pod střechou. Ráno jdeme do obchodu pro mléko, pro pivo, pro salámy, pro pečivo. Naše česko-slovenská družba funguje na výbornou. Běžíme pak i (no jasně!) do hospody a z televize na nás pořád kouká Mečiar. Prcalík se vtipně zeptá, co je to za ksichta a naši noví kamarádi musí všem místním NE - metalistům  vysvětlovat, že to byl jen vtip. Oni by ho snad dobili na místě. Všude je cítit divná nervozita. Nakoupíme raději lahváče a těšíme se dlouho do noci za zítřejší výlet na diskotéku do Žiliny. Prý je tam nějaký DJ, který pouští i metal. Koukám na hvězdy, podvědomě hlídám Kytku a užívám si neskutečnou pohodu. Přijde za mnou krásná Slovenka Marie a to, co se odehrávalo na louce za městem, je čistě naše záležitost. Na Slovensku jsou opravdu krásný holky.

Druhý den ráno se přesouváme do Žiliny. Je krásný, i když studený den. Míříme do Bageterie, nikdo tam překvapivě není. Kluci ale ví, kam jít. Dáváme ještě nějaké to pivko a ke mně se pořád tulí Marie. Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo hezké, se odstěhovat sem, někam do lesů a udělat spolu spoustu dětí. Přicházíme k diskotéce s takovým divným názvem. Nepamatuji si ho. Prcalík vráží dovnitř, skáče doprostřed parketu a paří jako o závod. Dobíháme ho a jako jedno tělo, jedna mysl paříme všichni pohromadě. Hrají nám Metallicu. Pro diskofily jsme asi trošku jako zjevení. Deset modro-černých vlasatých postav. Nádhera. Okupujeme ihned bar a pijeme jako duhy. Koutkem oka si asi po 4  hodinách všimnu, že se kolem jednoho stolu rojí spousta lidí. Tedy, místních disko kluků a dívek. Jdu na záchod a když se vrátím, je ticho a před barem chuml lidí. V hromadě poznávám Kytkovy nohy a hrdinně se mu vydávám na pomoc. On ten blbec stál ve frontě na pivo a na dotaz, jestli je zasranej Čech, odpověděl, že nikoliv, ale že je metalista a tam na národnosti nezáleží. Dostal dělo přímo do obličeje, což v jeho psychickém stavu nebylo nic moc.

Pereme se hrdinně, ale prohráváme. Najednou mě někdo popadne za rameno a tahá mě kousek stranou. „Ty vole utečte, my vás budeme krýt, nám nic neudělaj, je jich moc, domlátí vás“: křičí mi do ucha Daniel, nekorunovaný šéf našich slovenských kamarádů. Poprosím Janu, aby zahvízdala (ano, přiznávám, nikdy jsem to pořádně nahlas neuměl). Je to náš dlouholetý smluvený signál. Zdrháme. Kytka je hodně pocuchaný, Prcalík zase zázračně ne, Jana má roztržený triko. Byla to přesila. Utíkáme noční Žilinou. Pronásledují nás. Kluci naši metaloví, slovenští nás navigují k nádraží. Pak doslova vlastními těly brání vchod a my skrz sklo vidíme, že naši pronásledovatelé mají v rukou klacky i kameny. Uff. Vyhledávám nějaký vlak. „Hele, Ostrava!“: řve na mě Prcalík a utíkáme na záchod si poopravit fasádu. Omývám si obličej, když tu v zrcadle zahlédnu jeden obličej našich protivníků. Ztuhne mi krev v žilách. Prcalík totiž obývá mísu a jsem tu sám.

Dostávám obrovskou ránu do obličeje. A další, a další. Pak je už jen tma. Potom se mi svět vrátí a nade mnou stojí Marie a Prcalík. Jsem na peróně, na lavičce. Odnesli mě tam. Diskofilové se vyděsili, protože si mysleli, že mi něco udělali a odešli. Oddechl jsem si. Marie pláče, nevím proč. Pak mi to dochází, budeme se loučit. Musíme pryč. Jana přinese obklad z jednoho ze svých triček. Když se mi holky snaží omýt obličej, vyhrknou mi slzy do očí. Mám přeražený nos. A vypadl mi zub. No, paráda, pomyslím si. Moje loučení s Marií je dlouhé a bolestivé. Mačká a líbá mě tak, že sykám a všechno mě řeže. Dostáváme od kluků slovenských, úžasných, džínových několik lahví borovičky na cestu a je nám zase smutno. S těmito přáteli nám bylo hrozně moc krásně, vzájemné metalové (já vím, že to zní pateticky, ale ono to tak fakt bylo) přátelství opět zafungovalo. Mávám Marii (asi v horečce) z vlaku a usínám. Pak se mi hlavou míhají šílené sny. „Asi otřes mozku“: slyším několikrát nad sebou. Pak už neslyším vůbec nic.

„Kde to jsme?“: zakřičí najednou Jana. „Doprdele, Havlíčkův Brod“: čte nám Kytka z cedule na nádraží. Jediný Prcalík zase nic neřeší a vtipkuje, že jsme taky mohli skončit na Ukrajině. Což je vlastně pravda. Jdeme ven a ptáme se jednoho starého nádražáka. Směje se nám a vysvětluje systém přepřahání vagónů, který nikdo nepochopíme. Nemáme peníze, sílu, máme hlad a já vypadám, jako vrcholový boxer po zápase. Panu Karlovi zrovna končí směna a je to takový ten druh člověka, kterého potkáte jen několikrát za život. Pozve nás na polívku, domů, na gulášovou, od jeho stejně úžasné a milé manželky. Sedíme u nich u stolu. Čtyři otrhaní vagabundi, nemytí, jediná Jana snad vypadá trošku jako člověk. Paní je dokonce tak hodná, že vyndá lékárničku a ošetřuje mě. Nechceme být na obtíž a tak jen nekonečně děkujeme a necháme se přes všechny naše protesty odvést na výpadovku do Prahy – dáváme mu aspoň láhev borovičky, to jediné nám zůstalo. Zastaví nám parta německých filharmoniků, jedoucích z Rakouska z vystoupení. Snažím se s nimi mluvit německy, ale jediné téma, které nacházíme, tak je můj oblíbený Brahms, jehož koncert pro violu miluju a právě hraje z CD. Začíná mi prosakovat obvaz/náplast na přeraženém nose.

Jsme v Praze a Prcalík si vzpomíná, že když má někdo přeražený nos, musí se mu narovnat, protože jinak prý špatně sroste. Snažím se ostatním srabácky utéct, ale jsem slabý. Kousek od Staré Boleslavi v polích, kde nás na staré silnici vysadil jeden postarší pán, mi mí kamarádi rovnají nos. Dalo by se tedy říct, že můj obličej je výsledkem amatérských plastických chirurgů Kytky a Prcalíka, který neustále prohlašoval, že ze mě udělá Belmonda. Jana mě držela jako ve svěrací kazajce a já měl co dělat, abych udržel slzy (nos jsem měl za život celkem přeražený 3x a pořád nejsem Belmondo, tak nevím). Pak už je to pohoda. Jsme doma. Hurá.

Další rok, 1. 1. 1993 se nepochopitelně naše dvě země rozdělily. Byla to kravina, to si mysleli všichni rozumní a normální lidé. Škoda, že to tenkrát nenechali rozhodnout nás pár mladých metalistů. My to totiž měli naplánováno úplně jinak. Dali bychom si pivo, vytvořili mezinárodní objetí a pak společně zapařili na oblíbenou hudbu. Tak jsme to alespoň viděli a cítili my, dokonce jsme z toho dělení byli hodně naměkko. A taky tu borovičku, tu jsme dopili až na žal a za neustálého nadávání na Mečiara a Klause. Bylo to pro nás hodně smutné. Prcalíka jsem tehdy viděl poprvé v životě zvracet chlastem a znechucením.

Na Slovensku jsem od té doby byl mnohokrát. Miluju tamní přírodu, mám tam spoustu kamarádů, některé slovenské kapely doslova zbožňuji. Jediné, co mě mrzí je, že už jsem nikdy neviděl Marii. Zajímalo by mě, co dnes dělá, jak se má. Hej, kamarádi, kde je vám všem konec? Klidně mi napište, rád vás i po té dlouhé době uvidím. Z naší party jsme sice zbyli jen dva, ale pořád mi dlužíte jeden vyražený zub a pořádnou pařbu na Sodom, pamatujete?



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html