neděle 19. června 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh čtyřicátý šestý - Zachmelíme?


Příběh čtyřicátý šestý - Zachmelíme?

Vylezu z autobusu na Florenci a nechce se mi věřit, že jsem sám. Nikdo se mnou nechtěl vyrazit. Prcalík s Kytkou se mi dokonce smáli a Jana musela do práce na inventuru. Mám i přes šílené vedro džínovou vestu a vlastnoručně vyrobené tričko Saxon. Asi všichni jeli vlakem, mumlám si a sestupuji po schodech dolů do podchodu na metro. Po pravé straně odchytávají veksláci (nebo spíš bývalí) vesničany a nutí jim zaručeně kvalitní zboží. Míjím je bez pozornosti. Můj zrak padne na postavu v džínových kraťasech, s výrazem i vizáží Jima Morrisona. Na tričku také obrovský nápis Saxon. "Zachmelíme?": zařve na mě tak, že se až leknu. "Tak jo!": odpovím. 

Říkali mu Rybízek a vzal mě do nějakého pajzlu kousek od Štvanice. Zažil jsem do té doby spousty podobných setkání, komunita metalistů držela pohromadě, kamkoliv jste přijeli, tak o vás bylo postaráno. Můj nový kamarád samozřejmě neměl peníze, zato znal snad každého, koho jsme potkali. "Jdete na RUNNING WILD?": ptám se, aby řeč nestála. Kolem mě sedí samé máničky, ale jsou to spíš příznivci Plastic People of the Universe, než metalisti. Někteří kývou hlavou, jiní odmítavě mručí, prý to není dost underground. Sedám si tedy ke stolu fanoušků, kecáme o muzice a Rybízek na chvilku mizí. Pak se znovu objeví a říká mi: "Doufám, že nemáš lístek, jdeme zadarmo!" No, nemám, zato mám dvě výplaty z brigády a jestli to takhle půjde dál, tak nebudu mít nic, přemýšlím si pro sebe. Pak bez připomínek kupuji všem další pivo. Platil vždy ten, kdo zrovna měl peníze. 

Jdeme pomalu ke Štvanici. Kousek vedle na trávníku komediant Kočka a jeho rod právě roztáčí autodrom. Opilá parta vlasatých příznivců RUNNING WILD je zaujata a už si to řítíme na autíčka. Pak se odehraje asi půlhodinová jízda několika maníků, kteří do sebe naschvál bourají, převracejí auta a vůbec dělají samé nepěkné taškařice. V ruce lahváče, šílený smích, bordel. Najednou někdo vypne elektriku a vyhánějí nás pryč. "Kurvy": pronese mezi zuby Rybízek a jdeme na to. Zadním vchodem, kde hlídá nějaká asi stoletá paní. Prý jeho příbuzná. Jsme uvnitř a já se hrnu úplně dopředu. Od RUNNING WILD sice znám jen "Death or Glory", ale miluju tohle album natolik, že musím být hned pod pódiem. Zazní první tóny a já vlastně celý koncert jen neumělou angličtinou řvu. Uteče to jako voda, já jsem splavený, utahaný a nemůžu mluvit. Jde se zase na pivo.

Probíráme koncert, jsem na vrcholu blaha a jak se dostáváme do nálady, napadne Rybízka, že půjdeme do nějakého "super podniku u Václaváku". Vydáváme se na cestu. Jde s náma pár dalších mániček, věkový průměr kolem 40 - 50 let, pro mě starý páky. Usedáme do hospody, je to šílený pajzl, kolem stolu samej vousáč a vlasáč. Jsem tu jednoznačně nejmladší. Piju, piju, blábolím. A pak se ozve: "Tak vstáváme mladej, konečná!": a nade mnou stojí průvodčí. "Kde to jsem?": ptám se zmateně. Je mi sděleno, že v Mladé Boleslavi. Vystoupím z vlaku a jsem šíleně vyděšený. Kontroluji si všechny věci, různé části těla, ale zdá se vše neporušené. Jdu ranní šedivou ulicí skrz Mladou Boleslav a pomalu si vzpomínám. Jen to okno od Václaváku až do Boleslavi ne a ne naskočit. Doma usínám hned, nechci ani jíst.

Koncert RUNNING WILD v roce 1991 patřil k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v životě zažil. Dlouho o tom všem vyprávím. Jen zamlčuji moji cestu zpět do Boleslavi. Máma mi sehnala na léto brigádu u jedné úklidové firmy v Praze a já každý den dojíždím autobusem. Třetí den, kdy se mi skoro přehoupává únava v sen jdu na metro na Florenci. "Zachmelíme?": zase se ozve. "Nemůžu, musím makat": odpovím a je mi řečeno, že makají jen srabi. "Musím vydělávat na kazety, CD, na pivo, něco na školu": snažím se téhle máničce bránit. "Dobře, odpoledne na tebe počkám": ještě za mnou křičí Rybízek a já se modlím, aby tomu tak nebylo. Odpoledne se mi povede uniknout. Brigáda za pár dní skončí a je na několik týdnů klid.

Mám konečně volno a jdeme v Boleslavi s klukama podél Jizery. Je léto, házíme žabky a smějeme se Janě, který to vůbec nejde. Prcalík se rozeběhne a v oblečení skáče do vody. Bláznivé léto roku 1991, skáču taky. Kytka si natrhl kraťasy až do krve o větev. Stejně se tomu řehtáme - "natržená prdel, natržená prdel, řveme nad hladinou!" Přeplaveme Jizeru, veselí, mladí, nespoutaní. "Hele, vole stan!?": křičí Prcalík. Není to stan, je to bouda, takové to přístřeší, které si stavějí bezdomovci. Vylézá z něj Rybízek, s nějakou ošklivou, očividně fetující (asi toulen) paní s vykotlanými zuby. Seznamujeme se a je mi vysvětleno, že ho Lenka (tak se to nešťastné stvoření jmenuje), nalákala do Boleslavi. Dáváme jim pivo a u ohně pak dlouho do noci kecáme. Rybízek by asi nebyl nikdy tím, na koho bych si kdy vzpomněl, jenže tenhle rebel bez příčiny v sobě měl velký kus svobody. Jako mladí jsme mu to samozřejmě záviděli.

On totiž načichl v Praze undergroundem, četl knihy, které jsme my neznali, poslouchal pro nás do té doby neznámou hudbu. A tak nám ten bezdomovec s postavou a vizáží Jima Morrisona doplnil vzdělání. Vozili jsme mu tam na kole svačiny, pivo, do nocí poslouchali jeho vyprávění o Kerouackovi, o Bukowském, o jeho oblíbeném Hemmingwayovi (který nás ve škole štval). Objevili jsme DOORS, omluvili se v duchu svým rodičům, že nám přišli PINK FLOYD utahaní a nudní. Vzpomínám na tuhle postavičku hrozně rád. Jenže jak známo, Příběhy mrtvého muže nejsou jen veselým tláskáním, i Rybízka dohnal jeho život.

Černou kroniku jsem v zimě 1991/1992 příliš nečetl. Mě noviny nikdy moc nezajímaly. Jenže otec si je u oběda položil zrovna s touhle stránkou navrch. Černobílá, zarostlá tvář připomínala výrazem opravdu Jima Morrisona. Táta odešel na odpolední do práce a noviny si vzal s sebou. A tak si snad poprvé v trafice kupuji svoje. Doslova běžím na panely, kde všichni díky zimě jen postávají. Jde mi od pusy pára a živě diskutujeme zda je to Rybízek. Na papíře, černé na bílém, hnusně a zimomřivě do světa září slova o tom, jak byl dole pod městem u řeky nalezen mrtvý, umrzlý bezdomovec, jinak bývalý otec, původně manžel, konstruktér v ČKD, 42 let. Chvíli stojíme, držíme tak nějak automaticky minutu ticha. Pak do toho smutku pronese Kytka: "Zachmelíme?". Smějeme se jako blázni a ten den v hospodě U Dubu znovu vyprávíme všechny příběhy, které nám kdy Rybízek řekl. 

Hej Rybízku, ty vole, zatím se mi daří dobře. Jen někdy, když se jdu projít s rodinou kolem Jizery, tak mě ti popadne taková divná nálada. Jako bych každou chvíli čekal, že vykoukneš za stromem, zavoláš to svoje: "Zachmelíme?". Já se pak všem omluvím a znovu se ponoříme do nekonečné debaty o knihách, o hudbě a k tomu dáme pivo Podkováň (už ho zase vaří). No jo, ty starej blázne, občas si na tebe vzpomenu. Tak zatím. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):