neděle 11. září 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh padesátý osmý - Když metalista tančí


Příběh padesátý osmý - Když metalista tančí


Bránili jsme se hrozně dlouho, dokonce jsme se všichni doma pohádali s rodiči, ale nakonec jsme stejně museli. Čekaly nás zase taneční. My, kteří jsme nesnášeli obleky, chodili otrhaní jako vagabundi a smáli se všemu upjatému, jsme byli navlečeni do kvádra, byly nám koupeny pásky do kalhot, nažehleny puky a utažena kravata přes naše vystouplé ohryzky. "Utrpení, utrpení, utrpení": řval na mě Prcalík, když jsme ho s Kytkou vyzvedávali. Museli jsme se s klukama sejít dřív, abychom lehce propláchli svoje zhrzená hrdla alkoholem. Napochodovali jsme do hospody U Dubu a stali se ihned terčem posměchu všech mániček. Bylo sice něco kolem druhé odpoledne, ale Sabath byl už v dobré náladě. "Funebráci, ehehehe, funebráci": řval na celé kolo a my ho museli několikrát poslat do prdele. 

Dali jsme jedno, dali jsme dvě a dali jsme i tři. Jenže čas se nachýlil a my se rozdělili. Sraz byl před kulturákem, ale museli jsme vyzvednout ještě naše křepelky. Já to měl stížené ještě o to, že jsem vyzvedával i Janu. Byla to pro mě smutná procházka. Tedy až do té doby, než jsem viděl Kačenku v šatech. Nevím proč, ale když sestupovala dolů ze schodů, tak vypadala jako herečka z prvorepublikových filmů. Tmavé vlasy vyčesané do pramínků ji stékaly kolem úsměvu a já se v něm rozpustil. Bylo to prostě tak. Holky vypadaly krásně, my byli pro smích. Jana narvaná do korzetu, který zabíjel a najednou si vedu ty své thrash metalový víly městem. Jsem středem pozornosti, to je jasný. Ono taky bílé rukavičky, k tomu snad podruhé v životě sčesané háro do ohonu. "Vypadáš jak nějakej šlechtic": přitulila se Kačenka a Jana doplnila, že spíš jako lapka.

"Než tady dělat šašky, jsme si mohli radši někde pořádně zamrdat": nese se k nám ulicí. To Prcalinka nadává jako špaček. "Neboj, na to taky dojde": doplňuje ji její milý a my se smějeme. Kouknu na Kačenku a vidím v jejích očích jiskru. Jdeme dovnitř, Mirka si jako jediná dává věci do šatny. My nic nemáme, jen otec mi dal nějaké peníze navíc, prý abych pozval děvče na limonádu. Dáváme pivo, známe paní uvaděčku i celý personál. Na parket přichází starý pan Hess, je noblesní, stejně jako jeho paní, která je i na ty roky kočka. To nebude tak hrozný, pomyslím si, jenže mé naděje ihned padají někam mezi těžké závěsy u oken, protože je mi místo mé milé přidělena slečna Jarmila z nedaleké vesnice, která se učí řeznicí. Na Prcalíkovi vidím, že chce něco říct, ale blesknu na něj pohledem a hned toho nechá.

Jarmila se chce pořád bavit a mačká mě, jako bychom se měli za chvilku brát. Je opravdu obrovská a husičkovsky naivně milá. Bože, kurva, proč na mě vždycky letí takový ramlice, pomyslím si, ale tančím dál. Pořád za mnou chodí mladý pan Hess, toho času již tanečník skupiny UNO. A je to frajírek, buzeruje nás - na mě si jak jinak zasedl, protože mám pořád kecy. Konečně je přestávka a já zdrhám Jarmile na záchod. "Ty vole, ta by chtěla miminko!": řve smíchy nad mušlí Prcalík a já jdu radši hledat Kačenku. Líbáme se ukryti pod schody, ale už zase zvoní a musíme zpátky. Mezi dveřmi mě za loket vezme Jarmila způsobem, jako by mi chtěla urvat ruku. "To jsou moji rodiče": huláká jak na lesy a to už se mí kamarádi řehtají jak prokopnutí. Přestavím se, je mi řečeno, kolik mají polí, krav i prasat a já dostávám strach.

Jarmilka mě vede parketem a směje se. Nebo spíš usmívá. Tančíme nějaký tanec, první kroky, kdy musíte být tělo na tělo. Nevím kam s pohledem, její obrovská prsa mám skoro až na ramenou. Omlouvám se a utíkám ven. Jenže jsem dostižen a dostávám pěstí do břicha. Zaskučím. Prý přátelské šťouchnutí. Mám co dělat, abych se nepozvracel. Musím tančit dál (a prý na věneček půjdeme spolu, jinak dostanu  do držky, nemám bejt srab,ne!?, uff). Odpočítávám minuty, aby už byl konec. Škrtí mě všechno a všude. Druhá přestávka. Jdu rovnou k výčepu a Kytkova babička mi dává tajně panáka rumu. Znovu se líbám pod schody s Kačenkou, opět se mi kluci smějí a Jana mi sděluje, že dostala jako tanečníka takovýho uslintanýho, beďaratýho kluka z vesnice. "Já měla normálně ve žlábku mezi kozama jezero": tak prý chlapec obdivoval její přednosti.

Hlavou mi projela spásná myšlenka. Opatrně jsem Jarmile prozradil, že jsem zadaný a po herdě do zad, která by zabila býka, ji sděluji, že vím o klukovi, který po ní pořád kouká. Následuje výměna a najednou jsou taneční o hodně veselejší. Tančím s Janou, vesničané jsou také spolu a tak jediný, kdo nemá moc štěstí, je má Kačenka. Ta dostala přiděleného milovníka Michala Davida. Malého, hubeného chlapce, který nemluví o ničem jiném, než jak pije kolu u jednoho stolu (debil). A samozřejmě, kouká na ni jako na svatej obrázek, kdo by taky ne. Žárlím. Opatrně se k nim při polce (která v mém provedení připomíná velmi slušné pogování) přitočím, nakloním se a pronesu něco v tom smyslu, že jestli se nebude chovat slušně, tak mu roztrhnu sako a prdel. Klučina se vyděsí a pozoruje mě se strachem v očích až do konce všeho toho utrpení. Což je dobře, protože Kačenka je ten večer úplně nejvíc nejkrásnější. 

Tančí jako opravdová víla, její štíhlé nohy našlapují lehce, má rytmus v těle, o tom já něco vím a když roztočí šaty dokola a zvednou se do víru někam mírně nad stehna, hrozně litují, že netančím s ní. Dívka s vizáží Adiny Mandlové, šmrncnutá lehkým drzým úsměvem Brigite Bardot. K tomu slovanský zadeček....ztrácím se ve snách... jemnost tohoto okamžiku si pamatuji celý život. Slečna, přesto už žena v šatech, je něco překrásného, v jejím pojetí smyslného a vzdušného. Chci se v ní rozplynout...

"Ty vole, to je píčovina": zhodnotí taneční lekci Prcalík a odcházejí s Prcalinkou k nim domů, kde prý budou dělat to, co si na začátku slíbili. Kytkovi ani mě se nikam nechce, jsem plný zážitků a taky strachu z Jarmily. Povolíme kravaty, rozepneme košile a jde se na diskotéku. Sedneme si ke stolu a je to hrozný, protože je tam milovník Michala Davida a předvádí nějaké taneční kreace na parketu. Je dokonce tak drzý, že přijde pozvat Kačenku k tanci, ale podívám se na něj tak, že prý vypadám jako potencionální vrah. Konečně zahrají něco rockovějšího a my se vydáme skotačit. Předvedeme několik našich triků, kreací a figur, naučených na thrashových koncertech a jsme vyvedeni ven. "Tohle je slušnej podnik!": zařve na nás na rozloučenou pan Gorila a my se tlemíme jako kdyby měl nastat konec světa. 

Před diskotékou se kýve velmi podezřele auto. "Oni šukají": zhodnotí situaci Jana a my zvědavě nakukujeme skrz okénko. Dvojice se ohlédne a já vidím Jarmilku, že si to asi moc neužívá. Na ní zpocený vesničan - tanečník, slintal a pan Beďar. Otočím se, protože mě zaujmou stíny kousek od nás. Stojí tam rodiče Jarmilky a kouří. "Ty vole, voni jim půjčili auto aby si skočili, to je jak v bordelu, vlastní dceru, voni ji chtěj fakt vdát": řve smíchy Kytka a radši se vydáme do města. Kupujeme v non-stopu nějaké lahváče a blábolíme něco o tom, že to bylo naposledy, co jsme šli do tanečních. Nebyla to samozřejmě pravda, všichni jsme vydrželi až do konce - přeci jen jsme pořád byli vcelku poslušné, jen trošku přerostlé děti. 

Loučíme se a já jen z dálky slyším, jak řve Kytka ulicí texty od Debustrolu. "Tak jsem Antikrist, tak jsem Antikrist ...a seru na vás Pane...áááááá!": vznáší se do tichého města. Vezmu holky kolem pasu, zuly si dávno střevíce a jdeme bosky vyprovodit Janu. "Tak čau hrdličky": pronese smutně do ticha moje kamarádka a já v jejím hlase slyším, že se necítí moc dobře, být sama bez kluka. Vyprovodím ještě Kačenku a čekám dole před domem, až se rozsvítí u ní v pokoji. Jsem tak zamilovanej, že ještě lezu po hromosvodu do třetího patra, abych dostal pusu. Cestou dolů si natrhnu sako. Všichni už spí, jen dole u nás na sídlišti někdo kouká na hlasité porno. Jdu šedivým panelovým sídlištěm a vyhýbám se opilcům. Sám mám slušně naváto a najednou mě popadne divný stav.

Pod jednou lampou, kousek od rozpadlé lavičky a obchodem s názvem Balt, začnu tančit. Opakuji si všechny kroky, které jsem se ten den naučil, jen s tím rozdílem, že mám imaginárně v náručí svoji Kačenku. Jsem metalista, předvádějící svůj šamanský tanec, proložený polkou, valčíkem i cha-chou. Vlasy dávno rozpuštěné, lesklé střevíce odhozené na trávníku mezi vajgly. Mám pocit, že se vznáším a brumlám si pod rašící knírek texty od Slayer. Podivná kombinace, ale mě to vůbec nepřijde. Tančím ve snech, alkoholu i představách.

"Jako pěkný, ale takhle sám je to na hovno, co?": směje se někdo za mnou. Je to Kytka, který také odvedl svoji dámu domů. "Nojo": pronesu lehce provinile a usedáme na betonové hrazení před obchodem. Dva mladí metalisté, navlečeni v oblecích, jsou ten den asi nejdéle bdělými občany města. Spát jdeme až k ránu, když dobásníme o svých dívkám. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):