úterý 13. září 2016

Recenze/review - VUOLLA - Blood. Stone. Sun. Down. (2016)


VUOLLA - Blood. Stone. Sun. Down.
CD 2016, Schwarzdorn Production

Úplně nejhorší, co se vám, jako člověku, který se snaží psát o muzice, může stát, je, když dostanete do ruky CD, které je zcela mimo vaši kompetenci. Mě se přesně tohle stalo s finskými VUOLLA. Kapela zaslala překrásně vyvedený digipack, se zajímavým obalem a já najednou seděl u přehrávače a nevěděl, co si počít. Z reproduktorů se na mě linula poklidná hudba stylově zařaditelná někam do melodického doomu, rocku, progresivního metalu i deathu. Za mikrofonem drsný zpěvák i jemná dívka. Smečku bych připodobnil někam ke KATATONII, ANATHEMĚ, SWALLOW THE SUN, samozřejmě v jemnějším vyznění. Bohužel, kýžený smutek se u mě nedostavil. 




Doom metal má drásat, má bolet, má vás rozložit na prvočástice. Nic takového se zde neděje. Mám spíš myšlenky úplně někde jinde, jen ne u CD. Je to škoda, protože je znát, že si se vším dala kapela neskutečnou práci. Jen necítím žádné vibrace, nijaké vnitřní chvění. Skladby jsou ploché, obyčejné a po delší době mě spíš iritují. "Blood. Stone. Sun. Down." je zkrátka průměrným albem se vším všudy. Je prototypem obyčejné nahrávky, kterých potkáte za svůj život tisíce. Jsem z principu spíš přístupný a rozhodně nejsem tím, kdo kapelu totálně sejme, ale zde jsem si toho pro sebe moc nenašel. Víc mě vlastně ani nenapadá.


sumarizace:

"Blood. Stone. Sun. Down." je albem, které mě moc nebolí. Přijde mi obyčejné, příliš příjemné a nevýrazné. Pokoušel jsem se jej dostat do hlavy skoro násilím, ale příliš mi toho tam z něj nezůstalo. Příště bych poprosil větší razanci, víc pekla, hniloby a špíny. Takhle si přijdu jako na srazu v doom metalové kavárně. Ne, sem já nepatřím. Já chci syrové maso, ne pečlivě nakrájené kousky z vybraných pokrmů. Album to není sice úplně špatné, ale také není ničím, k čemu bych se chtěl v budoucnu někdy vracet. Skladby jsou příliš dlouhé, hlas slabý a nápadů zde příliš také není. Snad se VUOLLA příště oklepou a pokusí se mi alespoň trošku rozsekat obličej. Melodická doom metalová nahrávka, ze které jsem si toho příliš neodnesl. Snad příště.

Asphyx says:

"Blood. Stone. Sun. Down." is an album which doesn´t hurt me that much. I think it is ordinary, too nice and not special. I tried so hard to put it into my head, however nothing more is left from it in my head. I would suggest more pressure, more Hell, mouldiness and dirt. I feel like I am on the doommetal coffee shop meeting. No, I don´t belong here. I want a raw flesh – not nicely prepared pieces of best meals. The album is not the worst but it is not something I would come back to. Songs are too long, voice is weak and there is not many ideas. I hope the next time would be better for VUOLLA and they will smash my face just a little bit more. Melodic doom metal record which didn´t work for me so well. Maybe next time. 

TRACKLIST:
1. Death Incredible
2. Emperor
3. Chambers to Fill With Longing
4. Rain Garden
5. Shadow Layer
6. Rivers in Me
7. Film
8. Quiet Cold

band:
Kati K - vocals, keyboards Kalle Korhonen - vocals Ilari Kallinen - guitars Mika Laine - bass Timo Ruunaniemi - drums