neděle 9. října 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh šedesátý druhý - Hajzláč a chleba


Příběh šedesátý druhý - Hajzláč a chleba


Je léto a my stojíme dole na nádraží v Mladé Boleslavi. Mám obrovský bágl, protože beru galantně věci i Kačence a Janě. Kytka to samé a tak se čeká jen na Prcalíkovi. Konečně spatříme v dálce dvě malé postavičky, kdy dívka nese obrovskou krosnu. "No, že jdete, kde jste byli?": voláme na ně a Prcalík se samozřejmostí sobě vlastní pronese: "Jsme se pohádali, ona chtěla balit spoustu věcí, mě stačí jen hajzláč a chleba". Smějeme se a Prcalinka vypadá jako černošská domorodá žena, která všechno odtahá. "Von nechtěl brát vůbec nic, aspoň že ten toaleťák a bochník chleba jsem ho donutila": pronese drobná kráska a posune si karimatku, spacák a krosnu na zádech. To už se řehtáme a po pár cigaretách i nějakém tu pivu je tu konečně vlak.

Jedeme na Malou Skálu, do kempu. Vymyslel jsem to já, protože jsem si říkal, že pořád jen sedíme na panelech, v hospodě nebo jezdíme na koncerty. Rozdávám lahváče ve vlaku a už to cinká, už se loká a krkáme. Holky se kvůli tomu zlobí, my říháme ještě víc. Vystrkujeme hlavy z okének, tenkrát se to ještě mohlo a máváme si ve větru. Řveme své oblíbené skladby. Kačenka, duše svědomitá jako já, vybaluje asi dvě tuny řízků, které jsou po třech zastávkách couráku snědeny. Rozvalíme se na koženkových sedačkách, propleteme se s holkama jako háďata a já pomalu usínám. Zdá se mi o tom, jak zase skáču z pódia. Kolem jsou samé nahé prsaté holky. Dopadám tak do měkkého a jsem na vrcholu blaha. 

"Neslintej, miláčku Smrťáku (tak se mi už nějaký ten pátek říká)!": budí mě Kačenka. protahuji se, utírám hubu o džínový rukáv. Jsme v Turnově na nádraží. Následuje hospoda se špinavým ubrusem, keramickými tácky pod pivo a asi padesátkou trampů. Krosny, zelené bágly, vousy, klobouky s liščími ohony. "Ty vole co to je?": ptá se mě Prcalík a pak prohlašuje něco o tom, že teplej kovboj je u něj mrtvej kovboj. Kopu ho pod stolem, protože si nechci dělat problémy hned na začátku. Jenže můj kamarád je huba proříznutá, nevymáchaná. Aspoň že trampové pokaždé na podobnou hlášku jen zamumlají a mlčí. Asi chtějí už být v lese, daleko od všech lidí.

Za všeobecného veselí dojedeme až na Malou Skálu, pak pěšky. Je to kousek, jdeme víceméně s davem. Kousek od jezu, v takové malé zátočině je kemp. Platíme u vstupu a stavíme stany. Prcalík s Prcalinkou, nadávající Kytka, který nikdy nebyl zručný s Mirkou. No a já s Kačenkou a Janou. "Hezkýýýý, to je šukáš obě?": zařve na mě plesnivě vyhlížející tramp a já nevím co na to říct. "Jasně a ještě sháníme další holku do party, nechceš nám půjčit tu svoji vydru?": odpálkuje ho Kačenka a spolu s Janou ke mě obě přistoupí a já dostanu z každé strany jednu pusu na ucho, až mě zamrazí. Tramp kouká jak vyoraná myš a jeho paní si nahlas povzdychne. Radši upravuji konstrukci stanu. Konečně jsme ubytovaní a jde se na pivo. 

První den se opijeme jak zákon káže. Usínám smotaný mezi holky a nevím, co se kolem děje. Ráno bolavá hlava, pachuť v ústech a kocovina jako prase. "Uff, mě je blbě":, zvedá se Jana a láká mě do Jizery ke koupání. Budím Kačenku, to aby nežárlila a společně se vydáváme k jezu. Shazujeme džínové oblečení a nazí jako jeden Adam a dvě Evy lezeme do vody. Po chvíli dovádění toho mám dost. Usedám na kámen, oblékám si jen kalhoty. Holky se rochní ve vodě. Jana s prsy jako vozy, Kačenka štíhlá, hubená. Sluší jim to spolu moc. Zasním se představuji si různé věci, jak už to tak my chlapi děláme. "Je na ně krásný pohled co?": řekne mi najednou do ucha Kytka. "Tak si to hlavně neposer": pokračuje. 

Vím to, s Janou to bylo často takové skoro až chození. Jenže teď mám Kačenku a jsem rád, že si holky rozumí. Raději všechny zavolám na lunch meat, který připravuji a říkám mu hlavní dnešní chod. Připadám si jako kuchař, když každému přiděluji jeho díl připáleného kousku. K tomu chleba a hořčice. Pak se jde na Malou Skálu, na dlouhý výlet lesem, kde dokonce vznikne pár fotografií. Cestou zpět do hospody a zase koupání. Tentokrát i s Mirkou a my kluci na ty svý holky koukáme jako na svatý obrázky. Jsou nádherný, obětavý, dodnes nechápu jak s náma chudejma, ošklivejma a drzejma mohly vydržet. Prsa jim skáčou kousek nad vodou a já nechci aby to někdy skončilo. "To je nádhera, to je úžasné kozenstvo, já z nich mám puzení": řve radostí Prcalík a dotváří tak celý krásný obrázek k ještě větší dokonalosti.

"Ty vole, von je tady zase!": drcne do mě Prcalík. "Taky jsem si všimnul": potvrdí Kytka. Za křovím tam stál chlápek, kolem padesátky, s pleší, pupkem a něčím v ruce. "Úchyl, už mě sledoval, když jsem šla na záchod, tak divně čuměl": doplní mé kamarády Jana. Mám to asi v sobě, ten vztek, tu neustálou snahu o spravedlnost, o potírání špatnosti. A tak se zvednu a hodím do křoví na chlápka asi tak půl kila bahna. Ozve se jekot, klení a pak jen slyšíme kroky, jak jde pryč. "Tys mu přerušil onanii, to si ho musel hodně nasrat": projeví se Prcalinka a já jdu radši do stanu pro pivo. Cestou potkávám rodinku, máma k světu - pěkná ženská, dvě cácorky dcerky a ON. Pan úchyl. Nic neříkám, ale když projdou, otočíme se na sebe. Má hnusnej slizkej ksicht. 

Večer je to super, protože nás pozvou trampové na pivo, k ohni, na maso a tak vůbec na pokec. Vezme se kytara, my sice trpíme, protože folk a country je pro nás čiré zlo, ale pak dostane do ruky nástroj Kytka a ten vykouzlí spoustu starých rockových melodií a tak se řve jak na lesy a je nám všem hrozně dobře. Jana, lehce v opilosti, nás posílá s Kačenkou do stanu, že jako vždycky přijde dýl, abychom spolu mohli být za hrdličky a měli soukromí. Vyslouží si za to ode mě jednoho lahváče navíc. Chytnu Kačku pod loktem, zvednu do náručí a už jsme ve stanu, kde pak chceme, aby to nikdy neskončilo. Potom, udýchaní a zamilovaní jdeme do noční řeky. Z dálky řve Kytka staré Sabbathy, Jana ječí na nějakého trampa. Vnímáme to ale jen jako vzdálenou kulisu, jinak máme oči jen jeden pro druhého.

"Měli bychom se vrátit k ohni, ať nás nehledají": mlaskne mi do ucha Kačenka a já nikam nechci. Přeju si, aby se tyhle chvilky zakonzervovaly a mohl je vytáhnout pokaždé, když mi bude těžko. Přesto se zvedáme a jdeme mezi ostatní. Potkáváme Prcalíka. Nese v jedné ruce chleba, v druhé vodku a pod paží má toaletní papír. "Jsem vám říkal, že nic jinýho nepotřebuju!": opile se usměje a valí si to dál. Vzdáleně slyšíme, jak si notuje: "Já jdu srááát, jdu srááát, já jdu tak rád srááát". Všechno je zdá se, jak má být. Usedáme znovu k ohni a pijeme jako o závod. Krásný večer, jen mám takový divný pocit, že mi něco chybí. "Ty vole, kde je Jana?": kopne mě do holeně Mirka, která z nás všech vždycky vydržela nejdéle střízlivá. Všichni měli za samozřejmé, že se o ní (Janu) postarám, dokonce i Janina máma mi kladla na srdce, že se na mě spoléhá. Asi jsem působil věrohodným dojmem.

"Třeba našla nějakého trampíka a někde do toho buší": směje se Prcalík, ale já vím, že to není možné, protože Jana mi vždycky všechno hlásila. Měli jsme za ty roky různá znamení, náznaky, tak nějak automaticky propracovaný systém, jak se informovat. "Doprdele": docvakne mi něco v hlavě (bývali jsme - a dodnes tomu tak je - nějak snad "telepaticky" s Janou spojeni - neumím to vysvětlit) a běžím k našemu stanu. Dorazím tam v pravou chvíli. Otylý úchyl se zrovna dobývá dovnitř a doráží na Janu. Ta už má od něj podrápané tváře a roztrhané tričko. Zase mě popadne vztek. Beru asi tunového chlápka za zbytek vlasů a trhnu dozadu. Zaječí. Už jsou tu Kytka s Prcalíkem a sesypeme se na debila jako sarančata. Brání se, ale naší převaze brzy podlehne. Uteče. 

Utěšuju Janu, přemýšlím, proč zrovna ona musí mít na chlapy takovou smůlu. Holky ji osuší slzy, ošetří rány a ten večer spím v předsíni, hned u vchodu. Jsem jako hlídací pes, dokonce mi chvílemi přijde, že cením zuby. Občas zaslechnu pláč a šepot. Jana je tvrdá holka, která si v životě zažila už ledacos. Druhý den ráno na sobě nenechá nic znát, jen nám je všem jasné, že by potřebovala k sobě nějakého normálního kluka, který by ji chránil. Snídá se vodka, poslední zbytky Prcalíkova chleba a všichni víme, že dokud tady bude ten úchyl v kempu, klid mít nebudeme.

Nakonec se zvedá Kytka (prý půjde on, protože je největší diplomat - Prcalík je prý hovado a já prej jak Vinetou) a jde ke stanu pana Úchyla. Tam sedí celá rodinka, rozvaleni, s televizí, toustovačem a mastnýma hubama. Vidíme jen gestikulaci rukou, pak se pán zvedá, napřahuje na našeho kamaráda ruku a už mě zase musejí držet. A pak je klid. Do hodiny se Slizák i s rodinou zvedají a odjíždějí. Kytka si promluvil od plic s jeho ženou, kousek za stanem, aby to děti neslyšely - byl to opravdový diplomat.

Zbytek naší metalově trampové dovolené trávíme koupáním, výlety, bezbřehým chlastáním a nočními zpěvy s kamarády v kloboucích s liščími ohony a krabičkami poslední záchrany v kapsách. Je nám tady, u naší řeky Jizery, hrozně krásně. Máme vše, co potřebujeme. Nádherné holky, plavící se nahé a veselé, máme pivo, máme i vodku, máme i trošku toho jídla, které snad ani nepotřebujeme. A hlavně máme něco málo chleba a hajzláč. Víc nepotřebujeme. Léto budiž pochváleno. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):