neděle 20. listopadu 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh šedesátý sedmý - Princezna mnichovské noci - část II.


Příběh šedesátý sedmý - Princezna mnichovské noci - část II.


Trošku mě mrzí, že se s námi nikdo nepřišel rozloučit. Vím, že jsme se trošku naší partě s Kačkou ztráceli, ale znáte to, to je taková ta první zamilovanost. Prožil si ji každý. Jenže naši kamarádi se nás poslední dobou dost stranili. Když jsme přišli na panely, tak utichal rozhovor, na moje otázky ohledně hudby se Prcalík s Kytkou odvraceli stranou. Jen ty holky, ty nám pořád držely při sobě. Ale jak známo, ženským do hlavy nevidíte a tak jsem získal vcelku oprávněný pocit, že něco dělám špatně.

Jedeme vlakem do Prahy, tam přestoupíme na mezinárodní rychlík a hurá do Mnichova, na koncert heavy metalových Saxon. Kapely, kterou mě naučila poslouchat moje modrá víla Kačenka. Vlak drkotá, máme už asi šestý řízek v sobě. "Jsem ráda, že ti chutná, smažily jsme je s mámou dlouho do noci": políbí mě mastně dívka mých snů a přitulí se způsobem, že mi jsou džíny malé. Lístky jsem ji dal k narozeninám a plánovali jsme tenhle výlet dlouhé měsíce. Šetřili jsme peníze, kopírovali si mapy, tisíckrát všechno procházeli znovu a znovu. Mě bylo čerstvě sedmnáct, Kačce šestnáct a jeli jsme přece spolu do toho velkého západního světa. 

Už jsem v Německu byl s našima, ze základní školy docela obstojně vládl němčinou, ale stejně, obavy jsme měli velké. Nebyl to žádný výlet s rodiči, kdy je o vás postaráno, ale museli jsme se postavit na vlastní nohy. Z přemýšlení nad tím, "jak to všechno bude", mě vytáhl dotaz Kačenky, zda jsem vzal něco k pití. Dostal jsem nějaké peníze na jídlo od mámy a koupil jsem pravý český rum. Ten jsem vytáhl někde mezi Všetaty a Prahou a na hlavním nádraží se už docela slušně motáme. Následuje pivko v hospodě kousek od parku u hlaváku a čekání na spoj do Mnichova.

"Já se tak hrozně těším, musíme běžet hned pod pódium, chci vidět Byforda co nejblíž": básní mi Kačenka do ucha a já zjišťuju, že jsem zapomněl mapu Mnichova v Boleslavi. Přemýšlím, jestli vůbec do dalšího vlaku naskakovat, ale nakonec se se svoji zapomnětlivostí svěřuji až někde za Prahou. Zase to klokotání vagónu po kolejích, k tomu Kačenčin smích a přichází spánek. "Beroun, kurva vystupovat!": probudí nás ze snů známý hlas. Otevřu vyděšeně oči a nade mnou stojí celá naše parta. Prcalík hubu od ucha k uchu a za ním Kytka s lahví vodky a samozřejmě holky. Prcalinka, Jana, Mirka. "To čumíte co, na tohle jsem se těšil měsíc, na ty vaše překvapený ksichty": směje se náš sprostý kamarád a mě to začíná všechno docházet. A na rovinu, mám slzy na krajíčku, jak stará bába a tak radši tvrďácky a mrkavě koukám chvilku z okna. 

Jsem dojatý, všichni někde sehnali peníze, aby prý mohli být s námi. Kluci sice dělají, že Saxon je měkkej, že jedou jen kvůli holkám, ale všichni víme, že řvát texty skladeb budeme všichni. Oni ti blázni, ta naše džínová kavalerie, kamarádi, srdcerváči, nás chtěli vidět, být zase spolu, pořádně zapařit, dát tu trošku pochroumanou skupinu metalových šílenců dohromady. Hlavním organizátorem byla Jana, která si prý tu naši lásku velkou německou nemohla nechat ujít. Sedíme tak v kupé, řveme na lesy, řehtáme se a s vynikající náladou jsme najednou na hranicích. 

Přichází pan celník, zdraví slušně, ale kouká na ty naše vlasatý ksichty úkosem, musíme působit dost podezřele. Máme jít s bágly na prohlídku. Hledají drogy. Nastává první problém. Kytka má v batohu sedm jointů trávy a že prý si chtěl celý výlet víc užít. "Ty debile": křičí na něj hystericky Prcalinka. Celník nás žádá, abychom šli ven. Obracejí zavazadla naruby a my čekáme na peróně. Je mi zima. Dávám kolovat rum, kterého zbylo už jen něco málo na dně. "Se na to vyseru, Kytko ty vole, převážet drogy přes hranice se nesmí, to ví úplně každej magor, teda kromě tebe - ty hlavo vymaštěná, ne?": řve Prcalík. Stojíme snad hodinu na místě, pak musíme na celnici a skřípeme zubama, protože vlak nám ujíždí. 

Jde k nám další, asi dvacetiletej celník a česky na nás, že jsme si trošku nasrali do bot, ale že by měl řešení. Chvíli kecáme, já nasazuji brýle stylem mladého intelektuála a dozvídám se, že nás pustí na další vlak, když jim všechnu trávu necháme. Kytka sice protestuje, ale uzemní ho jeden kopanec do holeně. Tentokrát přímo od jeho milé, od Mirky. Máme ještě hodinu čas, kterou vyplňujeme družným hovorem, posmíváním se Kytkovi a dvěma hnusnými pivy v hospodě vzdálené několik desítek metrů. 

Náš sen, vidět Saxon, se na chvilku skoro rozplynul, ale teď, když už zase jedeme do Mnichova, se začíná pomalu naplňovat. Jana chce vědět po Kačence nějaké podrobnosti o našem sexuálním životě a moje princezna mě vykreslí jako nějaké neustále nadržené monstrum. Všichni se mi smějou a až do Mnichova jsem terčem jejich neomalených vtípků. Nějak mi to nevadí, jsem rád, že jsme zase pohromadě, že mám ty svý věrný thrashový psy u sebe. Bahnhof Mnichov je tady. Vystupujeme do toho velkého Německa nadšení a zmatení jako veverky v kolotoči. Nevíme kudy dál, mapu nemá nikdo.

"Gutten tag...": zkouším to na jednu německou máničku, ale ta je tak vožralá, že sotva sedí. "No tak to jsme zase v prdeli": glosuje situaci Prcalík a není daleko od pravdy. Má sice telefon na svého otce, který v tomhle městě pracuje, ale my už moc času nemáme. Pak se stane věc, která se stává jednou za sto let. Kousek od naší party zastaví autobus, vylezou dvě holky. Jedna holohlavá ošklivá, druhá dlouhovlasá a krásná. Začnou se líbat a Prcalík prohlásí něco o tom, že není pochyb, kdo je z nich táta a kdo máma. "Si blbej, je to úplně obráceně": procedí mezi zuby česky ta nehezká a my se tak seznámíme se dvěma dámami, co odešly za prací a svobodou do Německa a našly zde jedna druhou.

Mají stánek na nádraží a taky pochopení pro partičku nedomrlých metalistů z Čech, kteří jsou ztracení, zmatení a nemají čas. "Já ti dám klidně pusu, jen nás prosím odvezte": prosí Jana o odvoz a najednou tu stojí dvě skupiny. Holky, které se všechny řehtají od ucha k uchu. No a kousek vedle my, kluci, kteří máme silný pocit, že situace vůbec není v našich rukou. Klára a Ester, jak se ty dvě lesbičky jmenují, sice metal neposlouchají, ale znají v Mnichově kde koho. Komunita dívek, milujících ženy, je propojená jako nějaká sekta. Stačí jeden telefon a už jedeme Mnichovem směr koncert. 

"Vítám vás na palubě našeho lesbického vozu": směje se Prcalík a dostává od Prcalinky další ránu. Koukáme z okénka nebo spíš zíráme na to velkoměsto, na ty nové domy, na moderní auta, vlastně úplně na všechno. Je to jiné, než s rodinou. Víc si celý tenhle zážitek celý život pak pamatujeme, protože si ho musíme tvrdě odžít. "Škoda, že jsi na kluky..": šeptá Kačence Ester (ta hezčí) do ucha. Chci něco vtipně navrhnout, ale raději mlčím. On to za mě stejně nakonec řekne Prcalík nahlas. V podobném duchu dorážíme až před stadion, kde jsou už zástupy džínových maniaků. "Bude metal": pronese vážným hlasem Kytka a všichni se rozřehtáme. Jsme konečně tady.

Němečtí metalisté jsou úplně stejní jako my, jen mají víc germánské ksichty. Přijdu si, jako bych sem patřil odjakživa. Hned se chytneme jedné party, podobně staří kluci a holky. Dostaneme pivo, všichni koukají, že jsme přijeli až z Čech. Dokonce i Prcalík, který umí německy jen nadávat, najednou plynule konverzuje. Hudba a pivo spojují národy, říkám si v duchu a koutkem oka vidím Kačenku, jak je dojatá. Žmoulá v ruce můj narozeninový dárek, dvě vstupenky a má slzy v očích. Domlouváme, že se sejdeme po koncertě u jednoho sloupu a když konečně otevřou dveře, tak připomínám amerického fotbalistu. Táhnu za sebou svoji holku skrz lidi jako papírového draka.

Jsme přímo u hrazení, za námi dav a jako první se představují pro nás do té doby absolutně neznámí Gamma Ray. Moc nás nebaví a tak se líbáme v davu. "Smrťáku, já už se nemůžu dočkat, splnil si mi sen, to je něco neskutečnýho. Já tomu pořád nemůžu uvěřit": brouká mi mí víla do ucha a já bych byl pro ty její oči schopen v tu chvíli snad i zabít. Předkapela dohraje a my se bojíme dojít na záchod, abychom neztratili pozice. Čůrám do kelímku, který pokládám hned pod pódium. Konečně Saxon, konečně naši bohové. Zazní předehra a asi tři metry před Kačenku přiběhne dlouhovlasý blonďák, heavy metalový šlechtic už tenkrát, Biff Byford. Vidím na své milé, jak se jí podlamují kolena.

Pak následuje něco, co už se asi v mém životě nebude nikdy opakovat. Koncert všech koncertů, vystoupení, které strčilo navždy všechny ostatní kapely do kapsy. Saxon byli ten večer neskuteční. A když pak zazněla hitovka "Princess of the night", píseň stará v té době už dlouhých deset let, byla najednou Kačenka onou Princeznou mnichovské noci. Vzal jsem ji na ramena, kývali jsme se do rytmu a neumělou angličtinou řvali texty až do úplného zemdlení. I já byl tenkrát dojatý, přiznávám. Splnil se nám sen snů, vidět naživo své hrdiny. Všechny ty útrapy cest, všechna ta dřina pro vstupenku, všechno bylo zapomenuto. Existovali jsme jen my dva a Saxon. Došlo k vzájemnému propojení a když pak při pobíhání na pódiu poslal Biff Kačence vzdušný polibek (možná byl i pro jinou holku, ale to bylo úplně jedno), musel jsem jí utírat slzy. 

Celá ta nádhera se hrozně těžce popisuje, ale představte si dva zamilované puberťáky na koncertě jejich nejoblíbenější společné kapely. Píšu tenhle text a znovu se mi to všechno odehrává před očima. Nechtěli jsme, aby to někdy skončilo a ono vlastně neskončilo, mám ty nezapomenutelné okamžiky navěky v hlavě a teď vlastně už i na papíře.

Ty kytary, ty údery bicích a nad tím hlas. Božský hlas. Mluvili jsme o tom zážitku dlouho, ještě dávno po tom, když dozněla poslední skladba. Kačenka vypadala, jakoby právě viděla Panenku Marii a já asi také, oba zpocení, utahaní, ale s obrovskými úsměvy na tvářích. A má modrá víla pořád plakala. Byla k neutišení, pořád mi děkovala a já byl rád, že jsem se se svým dárkem tak dobře trefil. Kamarády jsme nemohli najít dlouho a asi ani nechtěli, protože jsme si to chtěli užít hlavně sami spolu. Saxon se mi ten večer zaryli ještě víc pod kůži, někam do samé mé podstaty. Navěky.

Šlo se pít, za marky, které měly každou chvíli jako měna skončit. Nepřemýšlel jsem nad tím, stejně jako mí kamarádi, že jsme rozfofrovali ten večer každý asi šest výplat z brigády. Chtěli jsme si to užít. Pili jsme německé pivo až do rána, do prvního vlaku do Čech. Moc si nepamatuji, jestli jsme jeli zpět na nádraží v U - bahn nebo S-bahn, ale pamatuji si, že během přepravy Prcalík každému česky sděloval, že odvoz od česko-německých lesbiček byl tedy lepší. Nějak jsme tohle všechno okolo moc s Kačenkou nevnímali. Dokonce nám ani nevadila šílená zima na nádraží, ani kontrola dokladů on německé policie. Je jasné, že jsme oba další měsíc nemluvili o ničem jiném, než o koncertě Saxon. 

Domů to šlo jako po másle. Cesta uběhla rychle, jak jsme byli plni zážitků, tak se pořád kecalo a nebo spalo. Jen na Kačenčině otci, který nás netrpělivě prý vyhlížel už od našeho odjezdu do Německa, bylo vidět, jak nám závidí. Protože to byl původně vlastně hlavně on, který za tohle celé šílenství mohl. Jednak přivedl mojí vílu na Saxon, ona pak mě a ještě ji se mnou pustil na koncert do dalekého Mnichova. Sám je nikdy v životě neviděl. A to přesto, že na světě nebylo snad většího fanouška, než byl on sám. 

Dostal jsem při návratu do Boleslavi od otce své dívky první pivo. "Na, posaď se a vyprávěj, jaký to bylo?": řekl a podal mi vychlazený Klášter. Napil jsem se a on mi nabídl tykání. Seděli jsme proti sobě, já začal pomalu, opatrně, nejdřív o Kačce. Přerušil mě a řekl mi, že moc dobře ví, že ji mám rád, ale že chce slyšet, jací byli Saxon. Přišlo mi, že ten den, i ve světle následujících událostí, jsem se stal tak trošku jeho synem, kterého jako každý chlap vždycky chtěl. Princezna mnichovské noci mezitím vyprávěla podobný příběh, jen z pohledu mladé dívky, své matce. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):