neděle 11. prosince 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sedmdesátý - Mrdat a škodit


Příběh sedmdesátý - Mrdat a škodit


Pouštím si pořád dokola "The Temple in the Underworld" od Root a mám tak trošku puberťácké deprese. Doma je to v pohodě, rodiče se konečně po letech přestali hádat, mám krásnou holku, kamarády, ve sportu mi to jde jako nikdy, ale přestává mě bavit škola. Sice jsem nedávno vyhrál fyzikální olympiádu a nějakým záhadným způsobem získal medaili v atletice ve skoku do výšky pro náš ústav, ale začíná mě neskutečně štvát, že na zemědělce pořád panují socialistické poměry. Píše se rok 1992.


Kačenka je na gymplu a neustále vypráví, jaké je to tam super, jak se všechno mění, co dělají, že tam byli zahraniční studenti. My jsme stále nuceni v baretech nastupovat do dílen, poslouchat nekonečné řeči o tom, že se komunisti ještě mohou vrátit a že nám ukážou. Bublá ve mě vzdor, mám sto chutí roztrhat ty hnusný červený trenky a nátělník, ve kterých jak debilové pořád musíme cvičit. Ve třídě plné sedláků, které sem vyslali jejich otcové, aby vystudovali to, co budou dělat celý život, jsem víceméně sám a jediný z města. Chodím o přestávkách za Kytkou, ven do kuřárny. Sám nebáním, ale potřebuju si pokecat, probrat muziku, holky, život. 

Zhoršil se mi trošku prospěch, třídní učitelka mi pořád opakuje, že by to chtělo méně těch slečen a dýchánků na panelech (vidí na nás z okna svého bytu) a více se učit. Jenže mě všechno to nekonečné technické blábolení přestává naplňovat. Zatím to dávám víceméně skoro bez učení, stačí vše přečíst o přestávce, ale často se přistihnu, že místo pozornosti sním. Sedím hned u okna, ve schodovité učebně chemie a sleduji venkovní stromy, jak se mění v čase. Mí spolužáci mi přijdou opoždění o několik let, teprve se oťukávají s holkama, probírají úplně jiné věci. Řeší teprve první opilecké opice, první sex. 

Svěřuji se Sabathovi, který je už dlouho mým soukromým důvěrníkem. Přeci jen, má toho spoustu odžito a rodičům se těžko některé věci říkají. Vždyť to znáte. "Ty vole, ty budeš asi vyhořelej, ty bys potřeboval mrdat a škodit": řekne mi po chvíli moudrého pokyvování hlavou. Jo, mudrovat nad pivem, to můj kamarád uměl. Vyprávěl mi, jak když ho něco štvalo v práci, na vojně a podobně, tak si z toho začal dělat srandu. Mezi "sabaťákama" se říkalo, že systém se má nahlodávat zevnitř, že se má rozmrdat a rozškodit. Něco na tom bylo, ale musel jsem se na to vyspat.

Šel jsem ke Kačence, která měla ve všem jasno. Bude veterinářkou, jako její otec. Po gymplu by to i šlo. Nojo, to já chtěl být odmalička taky, ale po základce otec rozhodl, že prý technická škola. A já měl tenkrát úplně jiný starosti. "Jseš nějakej smutnej, takhle tě neznám, Smrťáčku, Kubo Kubovatej": zakousne se do mě moje milá. Jenže mám dneska místo chuti na ní alkoholovou slinu. Diví se tomu, protože se to stalo poprvé. Jsem zachmuřený, nevím co s tím a tak do sebe obrátím skoro celý rum, který má paní Kačenková schovaný na vánoce.

Nějak to na mě všechno padlo. Buzerace ve škole, tlupa samých kluků ve třech třídách, taková ta beznaděj, kdy nevíte co se životem. Odpočítával jsem minuty a dělal si čárky o spadaných listech z javoru hned vedle okna učebny. Odříkával jsem technické předměty bez duše, kreslil jsem na pauzák, aniž bych projevil jakoukoliv snahu. Pak jsme dostali za úkol sepsat slohovou práci, ve které jsme měli vyjádřit, co chceme dělat v budoucnosti. Sedl jsem si, okousal nejdříve tužku a pak hodil na papír slova, která by si nikdo z naší školy za rámeček rozhodně nedal. Slušně, vzletně, ale ostře a jedovatě. Nadpis zněl: "Mrdat a škodit".

Utekl týden, pak druhý a naše češtinářka byla pořád doma po operaci žlučníku. Vrátila se z nemocnice a první co udělala, tak si mě zavolala po vyučování do kabinetu. "Kubo, prosím tě, co to má znamenat?": zeptala se ihned, jakmile se ujistila, že jsou dveře zavřené. "To nemůžeš, takhle to v tomhle ústavu nejde": pokračovala a já zarytě mlčel. Koukal jsem do země, protože v místnosti není žádné okno. Byl jsem ve stavu, kdy mi bylo všechno jedno. Pak si sedla, ta jedna z mála hodných a vstřícných učitelek a začala mi vyprávět, že za celou svoji kariéru nic tak dobrého nečetla, ale že je to napsané moc ostře a že kdyby to četl pan ředitel, tak by mě vyhodili. 

Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že to bude asi tím, že jsme na zemědělce, protože na gymplu by slohovou práci napsali určitě lépe. To prý ne, že tam taky učila. Tak jsem zase mlčel a nevěděl co říct. Ono vůbec, já mimo svých kamarádů a hlavně Kačenky mlčel poslední dobou skoro pořád. "Dobře, Kubo, uděláme to takhle. Ty si teď sedneš, já ti dám dvě hodiny a ty to celé přepíšeš. Já tu původní práci roztrhám, zničím a odevzdám tu novou": mluvila mi do duše. Uvědomil jsem si, že bych asi jinak propadl a rok navíc bych už v blbákově nepřežil, tak jsem jen přikývl a sepsal slohovou práci jak ze žurnálu. Jmenovala se: "Mládí, budoucnost a svět." 

Po dvou hodinách jsem vše odevzdal a šel domů. Lehl jsem si, zase pustil Root a usnul vyčerpáním. Druhý den jsme jeli s Kačkou do školy na kole. Já ji vždycky doprovázel a pak to švihl přes město k nám do pavilonu debilů, jak jsem někdy škole říkal. Ve dveřích stála paní učitelka, šíleně se smála a ihned mě zatáhla do kabinetu. "Já se z tebe zblázním, to je jak nějaká agitka. Je to skvěle napsané, slohově vynikající, s nadhledem, vtipně a zároveň ne tak ostré. Máš za jedna!": propustila mě a dodala: "Hlavu vzhůru!".

Pochopil jsem všechno po svém a stali jsme se spolu s Kytkou, který všechno viděl úplně stejně jako já, dalšími Švejky v řadě. Poslední dva roky školy jsme si dělali srandu ze všech předpisů, naschvál naoko žrali přehnaně veškeré směrnice a nařízení. Salutovali jsme "vojensky" založeným učitelům, podávali pořádně nahlas hlášení na tělocviku (řvali jsme jak krávy!), psali si na sešity hlášky o tom, jak nás škola baví. Byla to svým způsobem přetvářka, ale pomohla nám přežít. A to bylo důležité. Někdy sice bystřejší učitelé zapochybovali, ale stačilo malé ujištění a všichni tu bláznivou hru "Mrdat a škodit" dál vesele prováděli s námi.

Paní učitelka vyhodnotila mé Mládí, budoucnost a svět jako nejlepší dílo ročníku, dostal jsem dokonce knihu o chovu skotu, kterou prý zaplatil sám pak ředitel. A já se začal zase smát. Byl to vůbec divný podzim. Takový ten čas, kdy cítíte, že se dají věci do pohybu. Jel jsem po vyhlášení vítězů "literární soutěže" ze školy jako divej, zabrzdil skřípavě před gymplem a vylezl po parapetu do prvního patra, kde měla Kačenka třídu. Zaťukal jsem na okno, dělal na ní opičky a lehce oplzlé posunky a ona na mě začala ukazovat, ať rychle slezu a u toho se smála, až jí tekly slzy. Čekal jsem na ní asi dvacet minut, nasedli jsme na bicykly a šlapali rychlostí blesku k nim domů. "Jééé, to je super, že se zase směješ, já už si říkala, co ti je, já jsem tak ráda": šeptala mi mezi polibky a do jejího pokoje jsem s ní doslova běžel. Nesl jsem ji na rukách a shodili jsme nějakou hrozně drahou vázu. 

Uteklo dlouhých dvacet čtyři let. Jdu se svoji současnou manželkou po Boleslavi, ukazuji ji místa, kde jsem jako mladý řádil a najednou mě za rukáv zatahá stařenka jak z pohádky. Ve tvářích vrásky plné laskavosti. "Kubo! Seš to ty?": zaskřehotá, jak už to tak starší dámy dělají. Poznám v tom hlase paní učitelku češtiny, představím svou ženu, chvíli povídáme. Vzpomíná se a jdeme kousek vedle do kavárny. Kupuji všem nějaké dortíky a abych si zachoval dekorum, tak si objednávám jednu předraženou lahvovou Plzeň. Povídáme a najednou se paní učitelka zahledí do dálky a řekne mi, že tu moji slohovku "Mrdat a škodit" (jak se stydí, tak mrdat vysloví hrozně rychle) nakonec neroztrhala, že si ji schovala na památku doma a že si ji jednou za čas přečte. Nevím, co na to říct, ale všechno se mi najednou vrátí nazpátek a koktám zmateně slova díků. Vděčím jí koneckonců za hrozně moc.

Večer musím všechno manželce vyprávět a nakonec mi to nedá a celý příběh sepíšu. Děkuji za pozornost, přátelé! 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):