neděle 18. prosince 2016

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sedmdesátý první - Černá vdova, doupě všech kovových duší


Příběh sedmdesátý první - Černá vdova, doupě všech kovových duší

"Je to všechno totálně v prdeli!": křičel už z dálky Prcalík. Běžel, ano, on opravdu běžel. Nebylo to u něj obvyklé, spíš bych řekl, velmi ojedinělé. Muselo se opravdu stát něco hodně zlého. Vypnul jsem kazeťák, kde zrovna němečtí ASSASSIN drtili svoje "Interstellar Experience". Byli jsme napnutí, tiší, jako v takových těch amerických filmech, kdy kamera najíždí někam nahoru a zabírá raději celou scenérii. "Sabath měl infarkt": hlásí nám náš udýchaný kamarád a my máme strach, aby ho neměl taky.

Házím mu jednoho lahváče, aby se trošku uklidnil, Prcalinka ho objímá, protože vidí, že je pořádně rozrušený. Je to s podivem, protože on byl jinak synonymem kliďase. "Sabath byl včera v hospodě U Dubu a přišel tam nějakej cápek a že prej mu vrátili celej barák v restitucích, který vyřizoval několik let. No a zavírá to tam": vyprávěl nám žhavé novinky Prcalík. Byli jsme z toho najednou v šoku. Do garáže jsme po jejím vykradení chodili už jen občas a to ještě navíc hlavně v létě. Nad panely se vznášely samá sprostá slova, nadávky. Někdo začal dokonce řvát texty od Debustrolu: 

Tak odsuď ty hrozný činy Dyť i bůh není bez žádný viny
Běž do prdele!!!..

Zvedli jsme se jako jeden muž a připomínali jsme obrovského modrého džínového hada, když jsme vyrazili směrem k nemocnici. Nechtěli nás pustit všechny dovnitř, šli jsme tedy jen my, jádro celé party. Já, Prcalík, Kytka a samozřejmě naše holky, které cestou jako správné ženské jediné pamatovaly na pár věci, které pacienti potřebují. Sabath neměl nikoho kromě nás a pár starých mániček z hospody. "Tak jenom na chvilku, potřebuje klid": řekne nám pan doktor a to jen díky tomu, že potkáváme jednu kamarádku, která se učí na sestřičku. Leží tam chudák, náš kamarád, s popelavou kůží ve tváři, s očima, které v sobě nemají žádný lesk.

"To jste hodní, ale já už jsem tady skončil": pronese místo pozdravu Sabath a na Kačence, holce mojí citlivé, je vidět, že je hodně naměkko. My kluci, pronášíme takový ty tvrdý řeči, jak se to tak dělává, ale je na nás asi vidět, že jsme z toho všeho taky pěkně hotoví. "Ten kretén tam chce místo hospody udělat nějakej butik nebo co?": začne to v Sabatovi bublat a tak se rozloučíme a jdeme radši pryč. Před nemocnicí stojí už asi padesát lidí, místní tamtamy vše roznesly po celé Boleslavi a vypadá to spíš jak před koncertem, než spořádaná návštěva v nemocnici.


Říkáme všem, jak na tom Sabath je a oni jdou pod okna, kde leží celé oddělení kardiochirurgie. Pak někdo, nevím už kdo přesně, začne skandovat slova podpory. Všichni se postupně přidají a větrem se ozývají výkřiky: "Drž se! Tebe nedostanou! Sabate, neválej se tam a pojď radši na pivo!" Působí to celé hrozně dojímavě, ale pak vykoukne nějaký doktor a poprosí nás o klid. Jdeme radši do města, couráme se před zavřenou hospodu U Dubu. Pár mániček vzlyká, nadává a kleje, zavření jim rozhodilo jejich denní rituály, změnilo jim zničeho nic celé životy. Chvíli se tam postává, pak se někdo naštve, vezme šutr a hodí ho do okna. My, mladí thrasheři bereme radši kramle, ale z vyprávění vím, že tenkrát musela zasahovat dokonce policie. Starý rockerský fotři se toho rozhodně nebáli. 

Chodili jsme za Sabathem rovnou ze školy. Byl tam chudák v nemocnici zavřenej skoro dva měsíce. Nosili jsme mu nejdřív jen nějaké oblečení, pak walkmana a nakonec hlavně pivo. Z depresivního chlápka, který to vzdával, se stal zase starý dobrý přisprostlý kamarád a pak už to šlo samo. Zůstávala před námi poslední otázka, kam se bude chodit do hospody? Nevěděli jsme. Přicházela pomalu zima a na panelech to začalo být o zdraví. Pak přišel Prcalík se spásnou myšlenkou, že dole pod Radoučí, ve vesnici s názvem Debř, je hospůdka, dokonce vedle se sálem a že tam by to šlo.

Vyslali nejdřív mě a Kačenku, abychom hospodu prověřili. A tak jsme na jedné procházce, které jsme měli spolu tolik rádi, nasměřovali svoje kroky do tamního pajzlu. Seděli tam jen čtyři chlápci, se kterými jsme si hned padli do oka i do noty. Pokecalo se, pan výčepní byl taky rád, protože co vám budu povídat...hned na poprvé jsme tam s Kačkou zavírali, dokonce nám pustili z kazeťáku nějaký ten metal (výčepák měl hrozně rád Iron Maiden). Bylo vyhráno. Hned druhý den jsme vše hlásili a kluci řekli, že se to musí prověřit. Šlo se tedy znovu. Dopadlo to úplně stejně jako první den, jen s tím rozdílem, že jsme se s mou modrou vílou utrhli dřív a ještě několikrát v chladu a zimě obešli Radouč. A přišli tak na jednu úžasnou věc. Člověk cestou z hospody na sídliště krásně vystřízlivěl a doma pak vypadal jako slušňák.


Chodilo se do Debře poměrně často, možná by se dalo i říct, že skoro celou zimu 1992. Největší událostí sezony nebyly tentotokrát pro celou vesnici tradiční akce jako zabíjačka, Mikuláš, ani vánoce, ale týden před Štědrým dnem, kdy se znenadání otevřely dveře a zjevil se v nich Sabath. "Nazdááááár vy volové, tak mě na revers pustili, prej nesmím pít, ale pár pivek si dám, jen tak na chuť": zahlásil hned mezi dveřmi, obrátil do sebe na ex jedno točené a pro nás všechny se stal ten večer překrásným člověkem, kamarádem, důvěrníkem - zkrátka, všude byly doslova cítit pozitivní emoce. Pilo se na kamarádovu počest, že přežil svoji smrt a tak. Největším překvapením večera potom bylo, že se Sabath znal s výčepákem, kluci spolu sloužili u PTP. 

Pro nás, pro mladý thrashery, mělo všechno ještě jednu obrovskou výhodu. Vedle v sále se mimo pár schůzí různých politických stran, hasičů a fotbalistů, nic jiného nekonalo. Měli jsme najednou spadlou v klíně obrovskou místnost, kde se dalo hrát, zkoušet, pít a dokonce i přespat, když se to dohodlo. Vše nakonec vyústilo v Sabathův nápad, založit tam rockový klub. Prcalík navrhl ihned název - Černá vdova. Chytl se okamžitě. Dokonce, ještě předtím, než náš kamarád, který byl po infarktu jak znovuzrozený (měl novou náplň života), celý nápad zrealizoval, sehnal peníze, lidi a podobně, jsme všichni začali říkat, že se jde pít do Vdovy.

Místo hospody U Dubu opravdu udělal pan majitel butik, kde prodávali takové ty divné oblečky jako všude jinde. Nápis hlásal "Pravá italská móda", ale my jsme se zařekli, že tam nikdy nevstoupíme. Porušil jsem to jen jednou, když už obchod poněkolikáté změnil majitele, ale cítil jsem se hrozně. Pořád jsem místo stojanů na šaty viděl rozesmáté vlasaté máničky, dřevěné stoly polité pivem, i výčepáka, který na jeden zátah dal hladinku. Skončila tenkrát velká část našeho mládí, kultovní pajzl, kde jsme čerpali znalosti o knihách, o hudbě a o životě vůbec. Utekl jsem z obchodu ven a měl co dělat, aby mi nevyhrkly slzy do očí. Těch vzpomínek na mě bylo zkrátka moc.

Novou základnou modro džínových thrasherů i starých mániček se tedy stala Černá vdova. Díky Sabathovi a jeho známým jsme tam s klukama viděli neskutečné množství kapel, setkali se se spoustou svých idolů a potkali lidi, kteří tenkrát táhli nejen český metal dopředu. Tenhle pajzl se stal na dva roky, až do nešťastných událostí roku 1994, naším útočištěm, doupětem všech kovových duší. Bylo nám tam moc dobře. Doba byla podobným uskupením a klubům nakloněna a my, mladí a nadšení jsme se naplno ponořili ještě hlouběji do metalového podhoubí. O tom ale zase někdy jindy.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):