čtvrtek 31. března 2016

Minirecenze/minireview - OMNIUM GATHERUM - Grey Heavens (2016)


OMNIUM GATHERUM - Grey Heavens
CD 2016, Lifeforce Records

OMNIUM GATHERUM pro mě bývali ještě před šesti lety takovou melodicky death metalovou jistotou. Bral jsem je vždy jako kapelu, která sice netvoří nic moc nového, ani převratného, ale je solidní a řekněme k odpočinkové jízdě autem krásnou krajinou velmi vhodnou záležitostí. Hrát tenhle styl musí být dnes poměrně těžké. Ono totiž nalézt hranici mezi tím, co je ještě přijatelné, ostré a stravitelné a co už zavání vatou a pozlátkem je velmi složité. Spousta kolegů těchto Finů se vydala na komerčnější dráhu, kdy raději vyprodá stadion na nějakém festivalu a zaplatí nájem, než aby se pokusila tvořit něco zajímavého.

Sedím si tak v pokoji, poslouchám novinku "Grey Heavens" a moje myšlenky těkají úplně někde jinde. Na mě je to převážně moc líbivé, prvoplánové, jako přeslazený koláč. Sem tam se sice kapela ještě vzepne a vyhodí dobrý riff, zajímavý motiv, ale co ty vokály přátelé? Nemám z principu rád skandování a tady jsou refrény doslova utrpením. Já vím, nerozumím tomu, ale co byste chtěly po death metalistovi z podzemí a uctívači zaplivaných klubů? Tohle není nic pro mě. Jo takhle zvednout ruce nad hlavu nebo raději obejmout děvče před sebou a začít spolu s ní ječet  v davu, to by možná šlo. Nic navíc v tom ale není. Předvídatelné klávesy, sóla jako přes kopírku a celkový dojem připomínající špatně rafinovaný cukr. Uff.

Z OMNIUM GATHERUM se stala obyčejná kapela, Připomínají mi takové ty bezejmenné zástupy skupin, hrajících na festivalech. Přijde mi, že z nich vyprchala veškerá jejich dřívější síla. Vydali se cestou komerce a líbivosti. Davům to asi bude vyhovovat a metalová mládež bude spokojena, ale já jsem toho pro sebe moc dobrého nenašel. Kam se poděl chlad, zajímavé riffy a ostrý hlas? Asi zmizeli někde v mlze. "Grey Heavens" je průměrně odvedenou prací, která ve mě nezanechala skoro nic. Obyčejné melodic death metalové album, které neurazí, ani nenadchne. 



Asphyx says:

Of OMNIUM GATHERUM became a common band. They reminds me the sort of nameless crowds of groups playing on festivals. It seems to me that all their former strength drained out . They set out the way of commerce and catchy melodies. Crowds and teenagers  will  probably be satisfied, but I didn't find anything good for myself. Where is cold, interesting riffs and sharp voice? They disappeared somewhere in the fog. "Grey Heavens" is the average job that left nothing for me. Ordinary melodic death metal album that doesn't offend, nor impress.

středa 30. března 2016

Recenze/review - ATOMWINTER – Iron Flesh (2015)


ATOMWINTER – Iron Flesh
CD 2015, Black Skull Records

Fotky lidí, promítnutých na zdi opuštěných domů. Rostliny, spálené neskutečným žárem. Plačící davy pozůstalých. Jaderná bomba byla opět shozena. Nějaký pohlavár se nepohodl s druhým, prý něco o víře a odnesla to spousta nevinných. Taková lidská klasika, dalo by se říct. Teď, dlouhá léta po katastrofě, stále chodí po okolí tváře zdeformované zářením. Co jsme to za bezcitné bestie, ptám se stále dokola. Odpověď nepřichází. Místo toho je mi do schránky vhozen další leták s nabídkou dokonalého, usměvavého života v tom nejlepším oblečení, s nejúžasnějším nápojem na světě. Někdy mám pocit, že se všechno v prdel obrací a po několika minutách raději vypínám všechny informační kanály. Po nás totiž nepřijde potopa, ale atomová zima.

Kapela s příhodným názvem ATOMWINTER pochází z Německa a už jsem s ní měl co do činění s jejich prvním albem „Atomic Death Metal“ (2012). To mě tenkrát vůbec neoslovilo, přišlo mi obyčejné a nevýrazné. Žádnou death metalovou válku jsem z něj necítil. Na novince je to jiné. Tentokrát se povedlo přenést neutěšenou náladou světa po apokalypse na CD velmi dobře. Nápady jsou sice notně inspirované třeba takovými BENEDICTION, BOLT THROWER, DISMEMBER nebo GRAVE, ale myslím, že to ničemu nevadí. Obsah je nepůvodní, pod to se mohu podepsat, nápady jsou ale velmi slušné a nahrávka se opravdu dobře poslouchá. Vaše uši ale musí být směřovány do devadesátých let minulého století. Jinak si album vůbec neužijete. Němci tentokrát pořádně kopli do vrtule a „Iron Flesh“ nechává vzpomenout na válečné záběry útočících tanků velmi uvěřitelně. Nic militaristického, spíše popisného, řekl bych. Klasika, tradice, válečné motivy. To ATOMWINTER umí. A umí to moc dobře.



Šílený kapitán, posilněný notnou dávkou čistého alkoholu, zavelel opět na zteč. Bojujte, dokud nezdechnete! Když postřílíte pořádnou porci protivníkových těl, dostanete medaili, budete moc jako starci vyprávět o svém hrdinství. Žádná obrana, žádné hodnoty. Jen krev, násilí a beznaděj. Tohle všechno z hudby ATOMWINTER doslova tryská. Je to old school, který se do dnešní doby asi dávno nehodí, ale je poctivý a perfektně odvedený. S jasnou porcí krutosti, chladu a válečné vřavy navíc. A to se u nás v podzemí cení o hodně víc, než dokonalé nové stroje na zabíjení. Stačí tak málo, aby někdo zemřel. Kdysi nekonečnou péči vypiplaní mladíci jsou najednou jen nástroji k cíleným vraždám. U nás, ve společnosti, o které si myslíme, že je dokonalá ve své technice, historii a humanitě, si to tolik neuvědomujeme, ale stačí vystrčit čumák taky kousek za humna. Tam umírají stále lidé po stovkách. Zavíráme před tím oči a posíláme raději převodem na účet pár stovek na základě několika srdceryvných fotek. Problém tím ale neřešíme. Jako vždy.



ATOMWINTER udělali od svého prvního alba obrovský posun dopředu. Novinka je syrová, chladná, old school death metalová. Je jako obrovský tank, sunoucí se pomalu kupředu. Nezná slitování, zabíjí vše živé a rozmačká vás na malé kousky. Stejně jako hudba z „Iron Flesh“. Album má vekou sílu, nepostrádá dobré nápady a je doslova narvané smrtí. Já opravdu cítím, že válečná vřava je velmi blízko! Nad bojištěm se vznášejí studené melodie. Všude se povalují stovky mrtvých. ATOMWINTER se povedlo nemožné. Přenést na hudební nosič samotnou válku. Nahrávku bych doporučil všem poctivým fanouškům starého, plesnivého death metalu. Pokud máte rádi klasické, tradiční postupy a temnou atmosféru, budete určitě spokojeni. Death metalové album, na kterém ožívá válka a smrt! Na zteč!

Asphyx says:

ATOMWINTER did make a great step since their last album. The new album se raw, cold, old school death metal. It is like a big tank moving forward in a slow motion. It doesn´t know mercy, it kills everything alive and it will smash you into small pieces. It is the same as the music on “Iron Flesh”. This album has a big power it doesn´t lack any good ideas and it is full of death. I really feels the war nearby! Upon the battle field are cold melodies. There are hundreds of dead bodies everywhere. ATOMWINTER did the impossible. They move the real war to their album. I would definitely suggest this album to all fans of the old, mouldy death metal. If you like the classic, traditional methods and dark atmosphere, you will be so happy with this album. Death metal album which contains war and death! Ready for a cavalry charge!


Seznam skladeb:

1. Mother Of War
2. Bloodcult
3. Mörser
4. Beheaded
5. Tank Brigade
6. Silencer (instrumental)
7. Iron Flesh
8. Purify The Spawn
9. Another Pain


Čas: 31:55

 

Sestava/band:


B. Grapp - GUITAR; M. Schulz - BASS; P. Walter - DRUMS; O. Halsschneider - VOCALS; Former: C. Lehmann - Vocals (2010 - 2014)

úterý 29. března 2016

Recenze/review - BARBARIAN – Cult of the Empty Grave (2016)


BARBARIAN – Cult of the Empty Grave
CD 2016, Hells Headbangers Records

Dobrý den, je tady prosím vás ještě někdo, kdo chodí v džínové bundě, rád nosí i křiváka a miluje nekonečně old school metalové postupy? Ano? Tak potom jste zde dnes správně. BARBARIAN jsou poctiví thrash/black/heavy/speedoví špinavci, kteří ctí staré pořádky bezezbytku. Pro poslech se tak musíte přenést někam na přelom osmdesátých a devadesátých let, zavzpomínat na CELTIC FROST, WARHAMMER, HELLHAMMER, ale třeba i na VENOM. Zkrátka a jednoduše, kornatá srdce postarších pánů zaplesají. Pro ostatní to rozhodně není. Sází se na jednoduchost, na obyčejné, stokrát provařené riffy a vlastní ksicht. Jsou to přesně věci, které se dnes zase tolik nenosí a tak si troufám tvrdit, že BARBARIAN budou i nadále uvrženi do undergroundu, kde si dál budou pálit hranice z práchnivějících kostí. Bylo by taky slušné rovnou na začátek napsat, že mě novinka „Cult of the Empty Grave“ neskutečně baví. Je to klasika, tradice, ale zahraná s nadhledem, s chutí a dobrými nápady.

Na světě se prý všechno opakuje ve spirálách. Každý kruh nakonec najde v nekonečnu svůj počátek. Nevím, to je otázka spíš na filozofy a fyziky, ale co mohu prohlásit s jistotou, je myšlenka, že BARBARIAN se toho rozhodně nebojí. Je hrozně příjemné se oprostit od současného umělého světa a přenést se do období, kdy si to každá kapela ještě musela pořádně oddřít. A vůbec mi nevadí, že jsou si skladby navzájem hodně podobné a že celkový sound není vůbec dokonalý. Jsou to naopak přesně ty atributy, které mi u hudby dělají tolik dobře. Mám tak dobrý pocit, že muziku hrají ještě lidé a ne stroje. Poslech je stejný jako přehrabování ve starých spisech. Nasáváte usazený prach, snažíte se ošálit zatuchlinu a pořád se zastavujete, abyste načerpali veškerou atmosféru historie. Nemám přehnané představy o tom, že by BARBARIAN začali zrovna v dnešní době bourat žebříčky hitparád, ale mě se trefili přesně do nálady. Některé songy se ihned staly hity v mém soukromém archívu.



Riffy jsou zde jednoduché, jdoucí až na samou podstatu metalu jako takového. Podobně hraje spousta kapel, ale jen některé umí vše podat s elegancí. BARBARIAN tohle všechno splňují. Působí sice skoro až obstarožním dojmem, ale to je na tom právě to příjemné. Je to stejně zvláštní. Poslední dobou mi chodí na recenze tuny technicky dokonalých alb s mladými muzikanty, kteří hrají jako splašený komputer. Jsou vlastně dokonalí, zvládají neskutečně komplikované postupy, vrstvy, ale vyznívají všichni stejně. Nějak se poslední dobou zapomíná na vlastní výraz, na celkový dojem a že by to taky mohli poslouchat nějací lidé. Občas mi přijde, že si některé kapely hrají jen na vlastním písečku pro pár kamarádů. S BARBARIAN je to přesně naopak. Jsou přístupní, možná až moc jednoduší v nápadech, ale má to tolik důležitý zápal pro věc. Opět se ukazuje, že když se to umí, tak to jde samo, přirozeně, živočišně.



Vítejte na thrash/black/heavy/speedové seanci! Italští válečníci BARBARIAN přišli na náš svět, aby zapálili ohně k uctění pravého nefalšovaného metalu. Tohle je přesně ten typ old schoolové muziky, která mi koluje v krvi. Má to drive, má to neskutečný feeling a sílu. Mám sto chutí vše hodit za hlavu, dát si nohy na stůl a jen poslouchat. Novinka je velmi dobře zahraným návratem do osmdesátých a devadesátých let minulého století. Je plná starých riffů, plesnivé atmosféry a žhoucího kovu. Pokud také ctíte dávné pořádky v hudbě a rádi vzpomínáte, tak je pro vás album jako stvořené. Otevřete si pivo, opravte nášivky na roztrhané džínové bundě a začněte skákat po pokoji! Tohle je hudba pro staré šedivé prašivé metalové psy! Takhle nějak by to mělo vypadat, přátelé! Album, které vás vrátí do vašeho mládí! Kult! Skvělá prašivá práce! Absolut metal!

Asphyx says:

Welcome to thrash / black / heavy / speed session! Italian warriors BARBARIAN  came to our world to light fires for honour of the true real metal. This is exactly the type of old school music that is circulating in my blood. It has drive, surreal feeling and strength. I'm fancy throwing everything behind my head, put my feet up and listen only. Novelty is very well played return to the eighties and nineties. It's full of old riffs, moldy atmosphere and the glowing metal. So, if you honour the ancient orders in music and you like remembering, the album is ideal for you. Open some beer, repair patches on your torn denim jacket and start jumping around the room! This is music for the old gray mangy metal dogs! This is how it should look like, friends! The album, which takes you back to your youth! Cult! Great rotten job! Absolut metal!

Seznam skladeb:

01. ‘Bridgeburner’
02. ‘Whores Of Redemption’
03. ‘Cult Of The Empty Grave’
04. ‘Absolute Metal’
05. ‘Supreme Gift’
06. ‘Bone Knife’
07. ‘Remorseless Fury’


Čas: 34:11

 

Sestava/band:


D.D. Prowler – basa
Lore – bicí
Borys Crossburn – kytara, zpěv


http://www.hellsheadbangers.com/

pondělí 28. března 2016

Report, photos, video – EMBRIONAL, GUTTED, AVENGER, HEAVING EARTH – club Modrá Vopice, Prague – 26. 3. 2016

Embrional
OSTATNÍ FOTKY/OTHER PHOTOS - author of photos Jakub Asphyx

Nad hlavou mi krouží dvojice jestřábů, před chalupou v Jizerských horách pomalu tají poslední zmrazky sněhu a do kostí se mi vkrádají marné záchvěvy zimy. Je bílá sobota velikonoční, sedím u praskajících kamen, nohy mám výš než srdce a prožívám takové ty překrásné rodinné chvilky štěstí. Děti pobíhají okolo, řeší pro ně životně důležité věci, manželce to neskutečně sluší a já se u nové knihy Stephena Kinga usmívám. Ráno jsme byli na procházce a já se pořád na kopcích zastavoval a kochal se dlouhými pohledy do krajiny. Odpočívám, nasávám zelenou energii hor a hořkost dobrého piva už třetí den. Byl by hřích, celou tuhle atmosféru přerušit. Přesto to udělám. V Praze totiž, v mé oblíbené Modré Vopici, pořádají kluci koncert polských EMBRIONAL.

Embrional
Nikomu nic nevysvětluji. Nemusím, všichni ví, že by to bylo zbytečné, když si něco tvrdohlavě umanu, stejně se mnou nikdo nehne. Dostávám jen spoustu dobrých rad, požehnání a když se pak ohlížím ve zpětném zrcátku, jak mi mávají ratolesti, pomyslím si něco o tom, že těch 103 km, které mi vyhodila navigace v telefonu, budu mít o čem přemýšlet. Kolem mě ubíhá dozadu nejdřív Jizerské pohoří, pak dole za „Paceřákem“ postupně už jen rovina, dlouhá, s polabským obilným krajem. Vždycky, když jezdím naší zemí, líbí se mi, jak je krásně pestrá. Jenže už jsem najednou kousek od Prahy, tady jsou už hnusné kostky montážních hal a skladů. Zabočím u Černého mostu do hlavního města a chvilku mi přijde, že se mi zbláznil telefon. Zastavím a „přenastavuji“ navigaci. Ne, do čínské restaurace se stejným názvem Modrá Vopice opravdu nechci.

Gutted
Parkuji na štěrku, otevírám dveře dřevěného klubu a zdravím podobně prokleté. Místo toho, abychom doma s rodinami velebili den ticha, bílou sobotu, čas kdy Ježíš ležel stále v hrobě, se scházíme v bezbožné seanci, čekáme na death metal a já přemýšlím, jestli jsem vlastně udělal dobře. Jenže pak na mě padne taková ta „modrovopičí“ dobrá nálada a já se těším na první kapelu jako malý kluk. Jsem holt srdcař a s tím nic neuděláte. Popíjím nealko sladké limonády, kroutí se mi po nich žaludek, ale nevadí, jsem tu hlavně na muziku.

Avenger
Celý ohavně laděný večer odstartovali HEAVING EARTH. Mí oblíbenci, o kterých jsem psal už tolikrát, že by to vydalo na menší brožovanou knihu. Co dodat dalšího? V sobotu skvělé, zase o nějaký ten kousek víc natlakované, s brousící silou navíc. Komplikovanost, která mi normálně spíše u kapel vadí, byla podávána ostře, na plesnivém podnose a s krutým výrazem všech zúčastněných. Byl jsem uveden do síně plné mrtvol, nabroušených riffů a mohutně vystavěných skladeb. Škoda jen do dvou třetin vystoupení nevýrazných kytar a přepáleného vokálu. Přesto pánové opět potvrdili status jedné z nejlepších nejen českých death metalových kapel, uvrhli mě do země stínů a já litoval, že jsem si sebou nevzal z chalupy kosu, krásně bych totiž doplnil celou atmosféru smrti, která se ten večer spolu s HEAVING EARTH v Modré Vopici odehrávala. Morbid!

Heaving Earth

AVENGER jsem neviděl už hodně dlouho. Přitom pro kombinaci dobrého deathu a blacku mám velkou slabost. Tradice, tma, skřeky za záhrobí! Kdo Volyňské znáte, asi víte, co očekávat. Ano, převážně tmu. A té se nám také na této nesvaté seanci dostalo. Ač jako řidič absolutně střízlivý, polil mě zvláštní pot, jako když se zbavujete včerejší dávky alkoholu. Přes sítnicí se mi začaly míhat černobílé filmy s okultní tématikou a plně jsem se vystoupení těchto mistrů v oboru poddal. Legenda promluvila, pohltila mě a vyvrhla vlastně až na konci poslední skladby. Mocné to bylo. Syrové, ošklivé a zároveň studené jako ruka umrlce. Výborně!

Avenger
GUTTED – technický maďarský death metal s brutálně temným přídechem. Vystoupení se mi líbilo moc. Bylo totiž přesně podle mého gusta. Surové, neučesané, nekompromisní a krvavě zastřené. Na těchto řeznících bylo hodně znát, že hrají již od roku 2000 (pod jménem Genocide dokonce od léta Páně 1996). Hudba se zmítala někde mezi technickými variacemi a death metalovou klasikou. Sem tam vylezl na povrch i lehce neučesaný grind. Nebudeme si nic nalhávat, tohle byla smečka, která mi dokázala vyloudit na tváři pořádně morbidní škleb. Líbilo se mi to moc. Pro našince velmi zajímavá (i když ke konci už trošku stereotypní) zkušenost a další doplněné smrtící vzdělání (šel jsem si ihned koupit CD). Ještě jsem neměl tu čest a na poprvé mě tenhle syrový kousek hniloby opravdu přesvědčil. Kreeeeev!

Gutted
Polští EMBRIONAL byli hlavním cílem mé dlouhé misie. Kapela, kterou jsem kdysi před lety potkal díky několika demonahrávkám zaslaným na recenze. Smečka, v kterou jsem od začátku věřil a jako nějaký zbloudilý poutník našel konečně svůj death metalem zohavený grál. Pro mě osobně hrozně nadaná skupina, kterou až nekriticky zbožňuji, mě hned první skladbou vzala za svoji práchnivějící ruku a přenesla mimo tento svět. Ne, nepřeháním. Znám každý tón, mám všechna dosud vydaná CD i triko. Brána pekelná se otevřela, z podzemí vyběhla smečka rozzuřených vlků a začala jako klubko bestií vše ničit, kousat, prskat, hltat naši krev. Cítil jsem, jak mě brní tepny u zápěstí, stahuje mě neskutečný vír riffů někam do hlubin temných zákoutí lidské duše. Dunící bicí připomínaly na hrubo nasekanou tmu. Byl jsem den předtím na horském hřbitově, položit kytky příbuzným a kamarádům na mramorové desky a při tomhle vystoupení mě popadla úplně stejná tíseň.

Embrional
Plíživé, smutné, zároveň tíživě deptající bylo vystoupení EMBRIONAL. Abych se přiznal, tak marně hledám slova. Místo toho, abych klepal do klávesnice, raději obracím oči v sloup a stále vzpomínám na to, jaká to byla temně jiskřivá krása. Vynikající černě death metalový obřad, který žhnul jako vroucí magma!

Embrional

Až na zmíněné HEAVING EARTH byl zvuk dle mého skromného názoru v pořádku. S návštěvností už to bylo trošku horší. Myslím, že čtveřice skvělých kapel si zasloužila víc než něco mezi padesáti až šedesáti příchozími. Když si ještě vezmu, že kolega Michal přijel z jihozápadu a já ze severu, každý přes půl republiky, Pražáci se moc tentokrát nevytáhli.

Gutted
Organizace byla v pořádku, snad jen pozdní začátek EMBRIONAL zamrzel. Copak o tom, my dalece dojíždějící jsme vydrželi, ale pražští fanoušci pomalu mizeli. Je to škoda, protože zrovna Poláci byli ten večer doslova zjevením.

Slušelo by se tradičně poděkovat pořadatelům – tentokrát mistru Žlababovi a HEAVING EARTH, že tento Bohu odporný večer v čas velikonoční uspořádali. My jsme vlastně, stejně jako křesťané, také rozjímali, jen death metalově a já si to užil opravdu nadmíru. Díky! A abych nezapomněl, kladné reakce, které jsem od vás slyšel na můj blog jsou úžasné, jsem poctěn a klaním se vám přátelé, moc si toho vážím!

Avenger
Je půl hodiny po půlnocí a den se láme do neděle. Ani nepřemýšlím nad tím, že mi během cesty přeřadí čas na letní. Zajímá mě spíš, abych za volantem neusnul. Vydávám se jako nějaká noční hlídka na cestu zpět do hor. Řadím pomalu, opatrně, s rozvahou. Projíždím blikajícím městem, pak se napojuji na dálnici na sever a už to svištím temnou krajinou. Mám období VADER, tak přidávám volume na CD přehrávači a popíjím cestou další odporné sladké limonády. V kostrbatých cestách Jizerek dávám pozor na noční výlety zvířat do silnice a nejednou parkuji před chalupou. V okně se ještě svítí, má milovaná žena na mě v půl druhé ráno pořád čeká.

Mr. Asphyx

Plný dojmů prohodím pár slov a jde se spát. Něco nade mnou šramotí, to se nám zase na půdě usadila kuna (nebo se nějaký dávný duch předků přehrabuje v mých zaprášených vinylech, zní to také jako přerovnávání kostí, pomyslím si ještě v polospánku). Usínám s pocitem, že jsem zažil další parádní death metalový koncert. Krásně temný večer to byl! 

OSTATNÍ FOTKY/OTHER PHOTOS - author of photos Jakub Asphyx

VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound




Minirecenze/minireview - SKELETHAL - Morbid Revelations (2015)


SKELETHAL - Morbid Revelations
compilation 2015, Pulverised Records

Určitě se často ptáte, co se s vámi jednou stane, až odejdete z tohoto světa. Mnohdy hledáte odpověď ve starých knihách, diskutujete o tom se svými přáteli, přemýšlíte a často pak dostanete těžko popsatelný strach. Nejlepší filozofové i učenci občas vyjádří některou z myšlenek, která stojí za povšimnutí a posune vás zase o kousek blíž k pravdě. Poslední roky nic podobného nepotřebuji, bývám do záhrobí přenášen spolu s death metalovými kapelami. Ty mě vždy vezmou díky své plesnivé muzice k řece Styx, dají mi místo mince pro převozníka do ruky svoje CD a pošlou mi na cestu několik ostrých riffů. SKELETHAL jsou maniaci z Francie, kteří přesně pochopili, o čem záhrobí je. Vezměte si několik kilo hnisu, smíchejte je s ledem, lidským hnusem a pak možná trošku pochopíte, o čem tahle kapela je. Vítejte v tom nejtemnějším death doomovém undergroundu!

SKELETHAL mají na kontě jen nějaká ta EP a demonahrávky a tak se rozhodli, že nás poctí ještě loňskou kompilací. Ta je poskládána s velkým citem pro záhrobní věci. Skladby postupně gradují, zvuk je náležitě špinavě ošetřen a vy si tak můžete uspořádat další výlet na váš oblíbený hřbitov. Řeže to pěkně, přátelé! Švédská death metalová formule zkrátka a dobře opět zafungovala. Není divu, cítím v ní přidané kousky amerického smrtícího podhoubí. K tomu navrch, jako dezert v podobě mokvajícího vředu, je přidán vokál, který nepochází rozhodně z tohoto světa. SKELETHAL vás doslova zmasakrují chladem. Tahle dvojice bezvěrců moc dobře ví, jak zaujmout mé prohnilé srdce. Tohle je totální a bezprostředně zahraný old school death metal, oslavující starou poctivou smrt!

Loňská morbidní kompilace toho nejsmrdutějšího old school death metalu se rozhodně povedla. Najdete na ní ty nejvybranější kousky zahnívajícího masa. Každý hrobník, fanoušek old school death metalu a doomu by měl zbystřit svoji pozornost. Na albu se totiž odehrávají ty nejtemnější okultní rituály, chrastí se s kostmi a drtí se lebky ostrými melodiemi. SKELETHAL pocházejí z toho nejhlubšího podzemí a na jejich hudbě je to znát. Je ostrá, studená a špinavá, jako opuštěný hrob. Vítejte v zemi zla a beznaděje! Death doomová nahrávka, která vás spálí na popel! Kult!



Track:
1. Subterranean Sigh
2. Sabbatical Demonic Invocation
3. Interstellar Knowledge of the Purple Entity
4. Slaughtered From Beyond
5. Torn Apart (Carnage cover)
6. Intro
7. Macabre Oblivion
8. Putrefaction
9. Deathmanicvs Revelation
10. Curse of the Neverending
11. Death Returns
12. A Violation of Something Sacred (Sacrilege cover)
13. Death Returns
14. Putrefaction
15. Morbid Ovation
16. Show Me the Wrath (Sepultura cover)
17. Dead at KFJC - Radio Show

Band:
Jon Whiplash - bicí, basa
Gui Haunitng - zpěv, kytara


Asphyx says:

Last year's morbid compilation of the most stinking old school death metal is definitely succeeded. You can find here  the primest pieces of rotting meat. Each gravedigger, a fan of old school death metal and doom should sharpen his attention. The album is the darkest place of occult rituals, the bones are rattling and skulls are crushed with sharp melodies. SKELETHAL come from the deepest underground and this is evident on their music. It is sharp, cold and dirty like abandoned grave. Welcome to the land of evil and despair! Death doom recording that will burn you to ashes! Cult!

neděle 27. března 2016

Minirecenze/minireview - REX SHACHATH - Revocation of the Blood Elect (2015)


REX SHACHATH - Revocation of the Blood Elect
EP 2015, Great Dane Records


Britské death metalové komando je už po prvních pár tónech tak ostré, že má člověk až strach, aby se nepořezal. Kombinace vlivů DYING FETUS, SUFFOCATION a chvílemi i SIX FEET UNDER dává jasně na vědomí, co se bude na novinkovém EP odehrávat. Je to čiré zlo přátelé! Kapela sbírá jedno ocenění za druhým, jako kdysi lovci skalpy svých nepřátel. S klidným svědomím se mohu přidat ke kladnému hodnocení. Nahrávka sice obsahuje přesně ten druh smrtícího kovu, který mě normálně přestává po několika minutách bavit, ale s REX SHACHATH to mám jinak. Mívám při společných setkáních sto chutí se zvednout, vzít palici a jít uvolnit stres do nějakého opuštěného domu. Boural bych tam, stejně jako to činí svoji hudbou tihle Britové, jednu zeď po druhé.

Dobrých kapel lze napočítat na jednom prstu stovku, velmi dobrých už méně a těch vynikajících jen pár. Směle prohlašuji, že REX SHACHATH jsou přesně tím druhem skupiny, které předpovídám temně zářnou budoucnost. Mají v sobě totiž něco velmi přitažlivého. Připomíná mi to sledování boxerského utkání. Jedna rána střídá jeden riff, do toho řev zpěváka a navíc ještě pocit dobře vykonané práce. Na albu naleznete kombinaci starých, osvědčených postupů, zahalených do moderního kabátu a tak si na své přijde velká škála fanoušků. A ještě navíc, jako krvavý bonus, je přidán pořádný masakr. Hergot, to kope, jak splašená kobyla!

"Revocation of the Blood Elect" je death metalové album, která vás bez milosti vykostí! Má v sobě obrovský tlak, sílu a nekonečnou energii. S těmihle pány není radno si příliš zahrávat. Připomínají mi smečku rozzuřených pitbulů, kterým někdo nedal několik dní najíst. Mají hlad a jsou vám po krku! Na svém druhém EP jsou REX SHACHATH ostří, nekompromisní a krutě melodičtí zároveň. Při poslechu si přijdu jako lovená zvěř, jen čekám, kdo mi prokousne hrdlo jako první. Tohle je hodně dobrá death metalová práce, přátelé! Death metalové album, které vás roztrhá na kusy! Skvěle!



Asphyx says:

"Revocation of the Blood Elect" is a death metal album that debones you without mercy! It has enormous pressure, power and infinite energy. With these masters there is inadvisable to play much. They remind me a pack of angry pit bull, that didn't eat for several days. They are hungry and throw you around the neck! REX SHACHATH are sharp, uncompromising and cruelly melodic at the same time. When listening I'm like a hunted beast, just waiting who will bite my throat first. This is a very good death metal job, folks! Death metal album that will rip you apart! Great!

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý čtvrtý - Prcalinka


Příběh třicátý čtvrtý  - Prcalinka


„Klucíííí, tak se zdá, že se nám Prcalík usadil“: běží k nám po louce Jana a směje se na celé kolo. Nevěřícně kroutíme hlavami, někteří se řehtají a považují to za opravdu dobrý vtip. Jak by tenhle kluk, kterej každou holku dostal do postele během prvního večera a který si zakládal na image sice malého, ale o to víc šikovného svůdníka, vůbec mohl usadit? „Ne, je to fakt, on nikdy o žádný neřekl, že ji miluje, ale tentokrát jsem ho přistihla, jak to dokonce říká sám sobě…a hlavně, tohle ženský vycítí“: dodává naše zvědavá kamarádka. „Aááállleeee, hovno, mi dala, se mi to líbilo, tak s ní asi budu dýl, no“: ozve se za našimi hlavami z úst Prcalíka a my přemýšlíme, jak ten kluk mohl vědět, že mluvíme právě o něm. Asi nějaká telepatie.

Jenže najednou bylo z dýl hodně dlouho a pak už sedíme a koukáme jako telata na vrata od chléva. Prcalík totiž asi na týden zmizel, nikdo ho nikde neviděl, neslyšel o něm a už jsme si dělali starosti. Nechodil ani do školy. Pak jsme ho konečně spatřili. Vycházel z lesa a vedl se s krásnou malinkou černovláskou za ruku. „Ty vole, to mi poser záda, prsa i boty“: prohlásí Kytka a Jana doplní něco o tom, že to je jak zjevení a ona to samozřejmě říkala. Měla pravdu. Prcalík našel po několika dlouhých letech, plných děvkaření, tu pravou (což bylo následně potvrzeno několika lety společného soužití, krásným vztahem, jedním dítětem a bohužel špatným koncem – ale to až jindy).

„Budeme ti říkat Prcalinka, protože Ludmila je opravdu uhozený“: řekl jsem tenkrát já, protože stejně se jmenovala jedna naše sousedka, která nás šikanovala jako děti. Nikdo neměl žádných námitek a tak byla naše družina džínových postav doplněna o jednu z nejlíbeznějších panenek, co jsem do té doby viděl. „Co na ní zíráte, jsem si dal slib, že si jednou vezmu ženskou, která mě uchlastá“: přerušil Prcalík naše udivené pohledy a rozjímání nad krásou naší nové kamarádky. Zajímavé bylo, že to bylo snad naposledy v životě, co jsem viděl nějaké dámy pohromadě, aniž by se měnily v navzájem se pomlouvající saně. Holky si sedly s Janou dohromady, jako by to byly sestry. Možná, že Jana už nějakou spolubojovnici do party potřebovala. Kdo ví? Ženám do hlavy nevidíte.

Prcalinka byla, je a bude navěky úžasný kus samice. Představovačka pokračovala vyndáním křišťálově průhledné vodky a následného prohlášení Prcalíka: „Tak na tohle mě dostala“. Potom nám vyprávěl asi hodinový příběh, ve kterém nám odříkal ten týden, co nebyl vidět. Míhala se v něm kombinace obrovského množství alkoholu a pak spousta divokého sexu, o jehož detailech vás raději ušetřím. Zrudli jsme studem tenkrát všichni. Prcalinka, duše to stejně sprostá, ale i upřímná, jako její nový druh, klela jako dlaždič. Nikdy bych nevěřil, že se do tak krásné tváře, ladné postavy, vejde tolik „nechutných“ slov. Slečna to ale říkala s takovou grácií a samozřejmostí, že jsme si ji všichni hned zamilovali. Měli jsme najednou v naší partě Prcalíky dva a naše nadšení neznalo mezí. Úplně jsme si představovali, jak glosují různé situace oba dohromady. Přiznám se, že jsme se s touhle malou dvojicí a vodkou smáli ten večer dlouho do noci.

Často, vlastně pořád, jsme pak vídávali různě po městě jedny zamilované. Krásná slečna, malý muž, oba džínové bundy. Roztomilost sama. A kolem nich se, do těch láskyplných pohledů, vznášela slova jako prdel, prcat, mrdat, kurva, hovno a sračka. Jmenovat je všechny nebudu, protože oba protagonisté dnešního příběhu se v následujících letech stali rodiči, zaměstnanci a po Prcalíkově odchodu do věčných lovišť i pozůstalými. Musím říct, že tak nesourodou, zároveň perfektně se doplňující dvojici jsem v životě potom potkal jen párkrát. Málokdy se stane, aby na světě došlo k situaci, že se najdou dva lidé opačného pohlaví, kteří do sebe tak krásně zapadnou. Připomínali spojení šroubu a matice, dvojici vlků, lovících za šerosvitu. A kdybyste je viděli na koncertě, případně ve stanu na festivalu, asi byste dnes vzpomínali stejně jako já. Člověka zkrátka hrozně bavilo, být v jejich společnosti, jen je pozorovat, setkávat se s nimi. Tolik dobrosrdečné energie v nich bylo. Jen se člověk musel přenést přes ten „sprostocvik“.

Naše milá dvojice zbožňovala nade všechno německý thrash metal. Jejich secvičená pařba na koncertech by vydala na knihu metalové choreografie. Oni si to navzájem neskutečně užívali. Dělali různé zvedačky, výkruty, hráli si s vlasy (u Prcalinky, Prcalík měl kouty jako kráva). Jejich štěstí neznalo mezí a my jim ho přáli. Každý z nás přece hledáme „někoho na celý život“ a jim se to povedlo. A že jim to kurva, hovno, do prdele fungovalo, jak říkali. Přiznám se, že jsem jim jednu dobu skoro až záviděl. Jana dokonce, když je viděla, měla takový ten lesklý odstín v očích. Škoda jen, že to netrvalo na věky. To už je ale na jiný příběh a já zatím nevím, jestli se k němu vůbec dostanu.

Prcalinko, Prcalíku, kurva, díky za všechno!


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html