středa 4. ledna 2017

Asphyxovy zápisky - I. - Tramvaje cinkají, muzika hraje do kroku


Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit. 

Tramvaje cinkají, muzika hraje do kroku

Když jezdíte každý den ráno ve stejný čas tramvají, tak vám připadá, že je většina cestujících vašimi známými. Netrpělivě vyhlížíte mladou paní, protože má moc hezkou postavu a jako jediná se v pět ráno směje. Sice jenom v momentech, kdy se jí rozsvítí její mobilní telefon, ale stejně je na ní moc hezký pohled. Zato ten padesátník, s břichem až po kolena, s vodnatou tváří a neustále nasupeným výrazem, ten by zase tak často nastupovat nemusel. 

Sedáváme všichni ve vagónech na stejných místech a když nám je někdo zasedne, tak si sice stoupneme jinam, ale už to zkrátka není ono. Ubíhá jedna zastávka za druhou a vy, i když je umíte nazpaměť, tak stejně někdy zapomenete vystoupit. Potom je celý den za nic. Nejhorší to bývá v obdobích, kdy se mění počasí a lidé si stěžují, že je jim teplo nebo zima. To potom jedu raději o jednu tramvaj déle, protože ta paní řidička, co mě vozí normálně, má úplně jiný pojem o tepelné pohodě. Topí jako blázen a mezi lidmi najednou smrdí pot, včerejší alkohol a nabalené dámy v péřových bundách sípou, že není slyšet ani má oblíbená hudba.

Občas přijde kontrola, máme tu teď pár mladých holek - revizorek. Bývá to pozdvižení, alespoň nějaká změna. Málokdy někoho chytí, ráno jezdí poctivci, co platí daně, chodí každý den jako stádo do zaměstnání a i když si jich nikdo moc nevšímá, tak na nich stojí celá společnost. Vybila se mi baterie v přehrávači a musel jsem vyslechnout rozhovor dvou korpulentních žen s vycpávkami v ramenou (americký fotbal?), se sestřihy na hlavách, za které by se nemusel stydět žádný akční hrdina. Bavily se pět zastávek o nějakém doktorovi, že nechtěl v seriálu dát (barvitě a nahlas řečeno SEX) nějaké sestřičce. A že je to hajzl, a druhá že ne, že se na něj vždycky těší, protože je o hodně hezčí, než její starej.

Potom zjistily, že se každá baví o úplně jiném seriálu. Miluju cesty tramvají, i když jsem nevyspalý, rozmrzelý a už mi hlava šrotuje, co zas budu dělat v práci. Dokonce, když musím občas autem, mám sto chutí zamávat všem, kteří stojí na ostrůvku. Odpoledne jim závidím, protože mě ve středu města předjedou a když mě vidí v zácpě u semaforů, přijde mi, že se posmívají. 

Nejradši mám zastávku na které vystupuji a pak jdu ještě pár kilometrů pěšky. Než nasadím sluchátka, uslyším ještě nářek z oken nedaleké nemocnice, ale následuje voňavá alej stromů a na tu se každé ráno hrozně těším. Nehledě na to, že sestřičky, které se mnou jezdívají ze sídliště, jsou neskutečné kočky. Hned bych si s nimi továrnu vyměnil, pomyslím si, ale pak ucítím desinfekci a mé myšlenky se ihned vytratí. Potkám ještě pár pejskařů, už ani neštěkají - ani psi, ani staré dámy v zimních bundách, pod kterými mají pyžamo. Pletl jsem se jim ze začátku do vodítek, ale teď už mě všichni znají. 

Co budou dnes mít děti k obědu? Našlapuji do rytmu podél jídelny. Ptám se tak, když zamávám mladému pošťákovi, u něhož obdivuji neskutečnou schopnost rychlého přesunu mezi schránkami. Je to fakt borec, to je atletický výkon! Nasaji vůni připálených výpečků, otřesu se nad cibulí, která je v podání školských kuchařek i po čichu hořká. Proběhnu kolem policie, měšťáků, kteří si tam podezřele často tahají lehké děvy a u branky s ostnatým drátem se nadechnu, protože jsem v práci. Tak zase zítra nebo vlastně s některými z vás i odpoledne. Ještě, že jsem dnes tramvaj stihl a muzika mi hrála krásně do kroku.

Ostatní zápisky zde:
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/asphyxovy-nejen-hudebni-zazitky.html