neděle 22. ledna 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sedmdesátý šestý - Časopis plný pekla se jmenoval Smrt


Příběh sedmdesátý šestý - Časopis plný pekla se jmenoval Smrt


Všichni jsme už tak nějak tušili, že s naší kapelou Big Foot to nebude nijak slavné. Zkoušeli jsme čím dál tím méně a když nám ještě vyhořela garáž, neměl už nikdo ani chuť znovu začínat. Bylo by to krásné, pořádně rozvířit vody českého undergroundu, ale byli jsme na to moc líní, každý měl holku a vůbec jsme radši pili pivo. Slavnostně jsme tak jednoho jarního dne roku 1993 uspořádali obřad k ukončení činnosti naší šílené punkově thrashové skupiny. Holky brečely, my se plácali po zádech, kam jsme to mohli dotáhnout, kdyby...Vzal jsem kazetu s naším jediným demem a zakopal ho uprostřed lesa na Radouči. A to místo už nikdy v životě nenašel.

Jaro postupně přicházelo, panely už nebyly tolik studené a najednou přijde za mnou Kytka, jestli bych nechtěl zkusit pro něj psát do jeho metalového časopisu. Vzorem mu byly tehdejší Bang a Spark, které odebíral a nechával je mezi námi kolovat, pokaždé, když mu přišlo do schránky předplatné. Abych pravdu řekl, nechtělo se mi do toho. Byl jsem utahaný jako pes z brigád. Měl jsem Kačenku, spousty koupených CD, které jsem ještě neslyšel a mistrovství republiky v karate před sebou. Jenže Kytka do mě hučel horem dolem, pořád po mě chtěl, abych mu něco napsal. "Smrťáku, je to jednoduchý, já budu psát thrash, Mirka black a ty death...vždyť si vyhrál literární soutěž ve škole a hudba tě taky baví".

Na jedno tištěné číslo, které si vytiskl u nějakého Sabathova kamaráda, jsem se nechal přemluvit. První jsem sepsal recenzi na dva roky staré album "Human" od Death. Já bláhový ho tenkrát docela sepsul (jedním z mých nejoblíbenějších od téhle kapely se stalo až po letech). Pak jsem vychválil do nebes s až nekritickým přístupem "The End Complete" od Obituary, pro které jsem si běžel 21. dubna hned, jakmile album přišlo Chorvatovi do obchodu s CD. Recenze nebo spíš takové pojednání, bylo z dnešního pohledu trošku úsměvné, ale vše vyvážilo mé odhodlání a nadšení. Všem se mé texty, které byly dlouho před vydáním samizdatu diskutovány na panelech a snad tisíckrát probírány a chváleny, líbily. 

Kytka se do časopisu, kterému dal jméno Smrt, ponořil naplno. Neměl žádné přehnané cíle, spíše nám, kteří jsme neradi o hudbě četli a raději ji poslouchali, udělal výtah ze všech časopisů, co odebíral. Bylo krásné, držet jednou za měsíc černobílý kus papíru, který sice nebyl vůbec dokonalý po grafické stránce (bystří dávno vědí, že Mirka uměla krásně kreslit a tak se zhostila i ilustrací). Nevím nic o tiskařině, ale vůně papíru a neskutečná spousta práce, kterou tihle dva šílenci nad svým "časopisem" trávili, mě doslova fascinovala. Prcalík vždycky říkal, jak je úžasné, že místo toho, aby si zašukali, tak jdou psát, že on by to nevydržel.

Časopis plný pekla se jmenoval Smrt a mí kamarádi ho vydrželi, za naší vřelé podpory, vydávat pouhých deset čísel. Přeci jen, byli jsme mladí a pivo, holky a koncerty - to nás lákalo víc, než dlouhé hodiny nad papírem (vše bylo psáno ručně! a pak kopírováno). 

Hrozně mě mrzí snad jen jediná věc. Stejně jako se nedochoval ani jeden kousek naší demonahrávky, nikde jsem ve svých "pozůstalostech" z minulého života nenašel ani jeden výtisk. Přesto před sebou občas vidím to nemotorné logo s kosou, lehce kostrbaté písmo textů a z každé stránky doslova čišící nadšení pro věc. Smrt nebyl vůbec dokonalý měsíčník po všech stránkách, ale měl v sobě jednu úžasnou věc. Obrovský kus srdce.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html