neděle 29. ledna 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sedmdesátý sedmý - Mezinárodní den žen, i těch našich, metalových


Příběh sedmdesátý sedmý - Mezinárodní den žen, i těch našich, metalových


Šli jsme přes Radouč do Debře s klukama tentokrát sami. Kecali jsme o hudbě a našich ženských. Nebylo v tom nic vulgárního, měli jsme své modré víly rádi a od nějakých trapných keců, tolik známých z různých hospodských seancí, jsme byli hodně daleko. Připravit oslavu mezinárodního dne všech metalových žen napadlo kupodivu Prcalíka. Chlapec byl sice pořád v některých momentech "hovado neskutečný", ale svoji Prcalinku miloval svým zvláštně přisprostlým a přesto neodolatelným způsobem.

"Vždyť ty naše křepelky to s náma nemaj vůbec lehký, pořád jen mluvíme o hudbě, chlemtáme pivo, nemáme prachy a moc radostí si teda neužijou": pokračoval v proslovu náš kamarád a než jsme došli do Černé vdovy, zrodil se nám v hlavě plán na oslavu našich krásek. "Já mám na Mirce teda nejradší kozy, ale s pařbou souhlasím, to musí bejt!": přidal se Kytka a tak se čekalo na mě. Byl jsem v partě za největšího romantika, ale na Mezinárodní den žen, i těch našich, metalových, jsem samozřejmě kývl. Pak dorazily holky a my byli najednou tajemní jak hrad v Karpatech. Jenže znáte ženský, ony podobné nálady vycítí a tak jsme měli co dělat, abychom nic neprořekli. Nakonec pomohl až kumbál za hospodou, kam jsme se všechny dvojice postupně vytratily a udělaly si spolu - hezky v teple - dobře na těle i duši. Prcalík oné místnosti říkal Mrdací kabinet.

Před osmým březnem roku 1993 jsme své dívky díky přípravám trošku zanedbávali, přiznávám. Oslava MDŽ byla ve většinové společnosti spíše trapnou "komunistickou" záležitostí, jenže já i mí kamarádi jsme to viděli jinak. Už ráno, cestou do školy jsem vyrazil za svými tetičkami, babičkou a všechny je překvapil jako ruský voják v sousední zahradě natrhanými šeříky. Má krádež byla odměněna čerstvými koláči, úsměvem stále elegantních žen a láskyplnými slovy. Uvědomil jsem si, jak je krásné, když je někdo starý a moudrý. Přes vrásky všech svých příbuzných dam jsem viděl radostné oči. Ve škole jsem na tohle všechno pořád myslel a den v blbákově mi díky tomu hrozně rychle utekl.

Kluci na mě už čekali, celí natěšení a spiknutí v tom, udělat našim holkám dobře. Sabath sehnal od kamaráda starou Felicii, kabrioleta, my ji ozdobili metalově oslavnými nápisy a znaky oblíbených kapel Mirky, Jany, Káčy a Prcalinky. Nikdo ještě neměl řidičák a tak jsme jen do kufru naházeli lahváče, silou vůle drželi Sabatha - řidiče ve střízlivosti a naskákali jsme do auta. Nejdřív se jelo na gympl, pro Kačenku, kde náš pan řidič zabrzdil způsobem italského machýrka a zatroubil neméně hlasitě. Moje víla zrovna vycházela ze dveří a ihned se stala středem pozornosti.

"Vy blbci blbí, kluci bláznivý, hergot to je krásný": smála se a já si ten úsměv budu pamatovat potom do své smrti. Auto bylo už neskutečně plný a tak nás Sabath vyházel a my běželi vedle, jako mladí vlci a hulákali jsme pořád dokola: "Ať žije Mezinárodní den všech metalových žen, hurá, hurá, hurá, sláááváá!" A pořád jsme otevírali lahváče a lidi na nás koukali jako na nějakou nepřístojnost, provokaci. Bylo nám to jedno, vyzvedli jsem takhle všechny naše modré víly a když to pak přes Radouč v tom všem písku Sabath rozjel, měli jsme co dělat, abychom mu stačili. Holky výskaly radostí a my byli na sebe hrozně hrdí, že se nám všechno povedlo.

Aby toho nebylo málo, tak Prcalík pozval do Černé vdovy své kamarády pankáče, kteří si říkali Vohnutý plech a hráli starý slavný punkový fláky. Pila se ten den jen plzeňská dvanáctka, dokonce chlebíčky byly, všichni naši známí, výčepák i kapela přistoupili na naši hru a oslavovali s námi modře metalovou krásu našich žen. 

Když jsem pak viděl skrze půllitr osvětlenou změť roztočených vlasů všech tančících krásek, zasnil jsem se a měl pocit, že nic nádhernějšího na světě není. V tu chvíli také nebylo. Děvčata zářila jako rozsvícené lampičky a i po letech na celou akci vzpomínala jako na něco hrozně úžasného, co pro ně kdy někdo udělal. Miloval jsem je ten večer všechny bezezbytku a s tou pro mě nejkrásnější jsem druhý den, když jsem vystřízlivěl, zažil neskutečné postelové tsunami. Kačenka jako by mi chtěla všechnu radost svým tělem oddaně, naplno, hltavě a mazlivě vrátit. Mezinárodní den žen, i těch našich, metalových se vydařil po všech stránkách.

Chtěli jsme všichni udělat z téhle taškařice tradici, složit poklonu každý rok našim ženám, matkám, babičkám, tetám. Jen tak, protože je máme rádi. Bohužel, díky nezvratným událostem se měl tenhle svátek radosti v našem podání opakovat už jen jednou.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html