středa 8. února 2017

Asphyxovy zápisky - VI. - Čertovy prkýnka


Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit. 

Čertovy prkýnka

Jakmile napadne první sníh, tak to na mě přijde. Podobné příznaky pozoruji, když potkám nějakou fakt hezkou holku, co má všechno na svých místech a promluví způsobem, že se dá poslouchat. Vstal jsem ve čtyři ráno, dojel v mrazech na nádraží v Plzni. Vlak jel v 5:25 a já měl na uších novou Sepulturu. Na peróně nikdo, jen zrzečka průvodčí, která v sobě měla nějak moc energie, na to, jaká byla hodina.


Usedl jsem, do nevytopeného kupé a myslel si, že budu spát. Nešlo to, byla mi moc zima. Od pusy se mi vznášel bělostný kouř, jako bych bánil z dýmky. "Vždyť mi tady zmrznete, tohle jsou nový vagóny, ty nejdou vytopit nebo aspoň do Rudy ne!": smála se na mě slečna průvodčí a přemlouvala mě ať jdu s ní do první třídy, že tam je tepleji. Ochotně jsem souhlasil. Míjeli jsme zrovna Dobřany a já v o asi dva stupně "vytopenějším" kupé přeci jen klimbnul (a to vím, že v zimě se nemá usínat, jinak už se nikdy neprobudíte). Zdálo se mi chvilku o Brazílii, jak jsem tam na pláži, zrzavá divoška se mnou, jen neměla uniformu...


"Jedete na běžky?": probudila mě opět rudá dívka ze snu a já chvilku nechápal, co ten dotaz znamená. Možná nevypadám jako typický sportovec, ale lyže jsem měl s sebou. Asi to byla jen řečnická otázka. Nad hlavami nám praskaly ojíněné dráty a já si povídáním zkrátil čas až do Klatov. Pokaždé, když šla slečna kontrolovat pasažéry, zase jsem zabral a zdálo se mi jak o Krakonošovi a lyžnících (o tom krásném filmu, který miluju od dětství), tak o Velkém dýňákovi, který nás všechny sežral. Jak vlak stoupal výš a výš, tak se rozšiřoval i můj úsměv na tváři. Blížila se osmá hodina a zastávka Železná Ruda. Konečně jsem v ráji, pomyslel jsem si a zamával slečně zrzečce. 


Na nádraží se mnou vystupují dva staří pánové, jinak obsluha vleku - poznám to podle firemních bund a ti na mě zahlásí něco o bláznech, že prý v mínus osmnácti se na běžky nechodí. To už si to ale směřuju přes Železnou Rudu. Zastavím se vyfotit jeden pension, kde jsme před dvěma lety s rodinou strávili krásnou dovolenou a jsou na něm rampouchy, tak aby děti viděly. Naproti je noční klub, kde sedí asi dvacetiletá prostitutka s vykasanou minisukní. A protože i kurvy jsou lidé, jdu ji raději zkontrolovat, jestli v těch mrazech žije. Něco zamumlá a je to rusky, tak tomu rozumím jen trošku. Pak ji předám uklizečce (taky odněkud z východu), která "musí ten bordel" uklidit a jdu dál. 

Jsem najednou za městem, u hřbitova, který je ponořen skoro celý do sněhu. Jen vrcholky křížků a pomníčků čouhají ven, jakoby mě zdravily. Pamatuji si, že mi děda vždycky říkal (chodili jsme spolu na běžky), že když mi je zima, tak se mám hýbat. Rozeběhnu se tedy, vyplaším frkající koně u silnice a už jsem u Debrníku. Začátek stopy pro běžkaře a konečně příroda. Začíná svítat a i ta troška slunce ohřívá moji tvář. 

Piju vodu z batohu, nastupuji do stopy a ztrácím se v divočině. Ano, celou cestu až na Jezero Laka jsem přes devět kilometrů nepotkal člověka. Jen pár srnek, jednoho divočáka z dálky a jinak nic živého. Dávám si pořádně do těla. Vzpomínám na své první dvoumetrové běžky, to mi bylo asi pět let, zlomil jsem je v deseti, když jsem se na nich pokoušel skákat z můstku. Děda mi tenkrát vynadal, ale bylo na něm vidět, jak se bokem směje. Měl jsem sice chvilku vyražený dech, ale skočil jsem nejdál ze všech kluků. 



Mám čertovy prkýnka rád odmalička. Líbí se mi sporty v přírodě, kdy si krásně vyplavím adrenalin z těla. Nikdo se mnou zase nechtěl vyrazit, každej je línej a prý to moc bolí. Dneska chlapi asi fakt už nic nevydržej, říká to jedna stará paní od nás z práce a co já tak vím, tak mužům kdysi hodně rozuměla. Na Jezeru Laka otáčím své kroky, jedu ještě kousek dál, ale pak už musím zpět, abych stihl vlak zpět. 


Pod Polomem je sezení, kde svačí (od pohledu solidní) dva pánové. Nejdřív si myslím, že jsou to Němci, ale pak promluví a zjistím, že jsem potkal uprostřed Šumavy Francouze. Sedíme, kecáme, žvýkáme svačiny a oba si hrozně pochvalují v Rudě zakoupený salám a sýr. A cože prý je to za značku, že jim šíleně chutná. Kouknu na obaly a odhalím Vysočinu a Eidam 30%. Starší, asi šedesátník má doma ve Francii vinici a druhý je neúspěšný malíř, který pro něj pracuje. Je to hrozně milé setkání a trošku mě mrzí, že jsme si nevyměnili kontakty. Mohl jsem se někdy stavit u nich. I toho salámu bych jim přivezl celou šišku.

Loučíme se, jako bychom se znali odnepaměti. Pustím se dolů z kopce, vychutnávám si slunce, lehký vítr a přijde mi, že si rovnám v hlavě vše do příslušných přihrádek. Jsem nakonec rád, že jedu sám, můžu se alespoň lépe kochat přírodou, nasávat atmosféru, vůně, klid, ticho. 


Musím na vlak a tak si sundávám běžky a jdu zase přes Rudu, nechce se mi ani do hospody, nesmím si ten krásný zážitek narušit. Sedím chvilku v čekárně na nádraží, přijde tam rodinka, táta chytrák, máma se slepičími sklony a dvě děti, které už dávno visí na internetu. Proběhne pár hádek, ale mě nikdo můj den už nedokáže zkazit. Nasazuji raději sluchátka a celou cestu do Plzně drtím znovu a znovu album Sepultury





Jedu starým, snad stoletým vlakem, který ale na rozdíl od rána topí. Jen ten průvodčí je o hodně ošklivější než zrzečka z ranního vymrzlého kupé. Domů dojdu přesně ve chvíli, kdy mě začíná bolet celý člověk. Vítají mě jako nějakého hrdinu a já jím vlastně tak trošku sem, protože jsem překonal 22 kilometrů na běžkách, svoji lenost a hlavně si užil překrásný den. 

Dávám preventivně desinfekčního panáka slivovice, otvírám pivo a ještě dlouho po tom, co jdou děti spát, tak vyprávím o každém padlém stromě, o každé zákrutě, jak jsem co sjel, vyběhl a vůbec trošku machruju. Po pár dalších pivech už se mi manželka směje, že přeháním, ale moc dobře ví, že až děti povyrostou, nasadí čertova prkýnka zase se mnou a vyrazíme do lesů spolu.