neděle 19. března 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh osmdesátý čtvrtý - Domácí zabijačka plná metalu


Příběh osmdesátý čtvrtý - Domácí zabijačka plná metalu

"Já si dám jelito, že se mi nevejde do huby": smál se Prcalík v předtuše příjemného víkendu. "A já se narvu prejtem, až se mi budou dělat boule za ušima": přidal se hned Kytka. Holky si něco štěbetaly usazeny vedle sebe. My se předháněli, kdo toho víc sní, kdo vypije. Zatím jen teoreticky. Jelo se vlakem, na červených koženkových sedačkách, se skoro omrzlýma nohama. V Turnově zase jedno rychlý v nádražce, hezky půllitr do keramického tácku. S pěnou, která byla hustá jako smetana. Pak jen líbačka s Kačkou, protože měla zrovna týden, kdy se mnou stejně nic jiného dělat nemohla. 

Na baráku, který je dodnes hned kousek od chalupy, už nás čekala babička moje milá. Žena z vesnice, původem z Českého lesa, která šla po válce za prací do Jizerek mačkat sklo a potkala dědu, dostali vilu po Němcích a žili tam celý život. Nebo vlastně, dneska je už velmi stará v Karviné, ale to je úplně jiná historie. Těšíme se, protože Kytka má nový kazeťák, který už má i CD přehrávač a tak jsme celý týden vybírali nahrávky, které si vezmeme s sebou. Pozvání na zabijačku se neodmítá a když si s sebou můžete vzít i kamarády, není moc co řešit.

Aby to bylo stylové, děda, jinak sklář ve výslužbě, foukač skla a mimochodem jeden z nejlepších tvůrců tváří čerta na sklenice, pro nás přijel koňmo. Soused měl kočár, který půjčil i s párem tažných koní, se kterými se jinak jezdilo svážet dříví z lesa. "Nazdar mládenci, nazdar děvčata, k vašim službám, váš kočí!": smál se otec mého otce a já ho objal. Nebo vlastně neobjal, protože měl vždycky pupek přes půl těla a nikdo z nás neměl tak dlouhé ruce. "Koukám, že sis asi už opravdu vybral a si celej já, vybral sis dobře, máme stejnej vkus!": hlaholil, když dostal od každé holky pusu na jeho obrovskou pleš. Káču si pamatoval, párkrát jsme už u nich spali.

Jeli jsme pomalu, rozvážně, v rytmu tažných koní. Krajina pomalu tála od sněhu, ve vzduchu byl cítit tlející odér loňského listí a jehličí. "Hola hola, ženo má, chystej koláče, hosti jdou!": s tímhle pokřikem jsme vjeli do dvora. Tam už čekala babička, s havraními vlasy, které si celý život máčela v odvaru z ořechů a měla je jako uhel až do dlouhého stáří. Obrovská náruč malé ženy, pohostinnost, která se dnes už vidí málokde. K tomu vůně dětství. Makové buchty jsou moje, ostatní si klidně sežerte, prohlásí Prcalík a stane se na celý víkend oblíbencem mé babičky. Jdu provést své kamarády po celém statku.

Předvedu krocení berana, poškádlím králíky, rozeženu kachny a představím Vaška a Terezu. Dvě prasata, kvůli kterým jsme vlastně přijeli. Vždycky se jmenovala stejně a pokaždé se i stejně tvářila. Prcalík hned začne popisovat, co si zabírá za kousky. A už je tu děda, se slivovicí a pak Drápaninou, která je drsná jako život na horách. Rozproudí nám krev v žilách a za chvilku už stojíme nastoupeni v pozoru a čekáme, s čím můžeme pomoc. Jsme děti hlavně z dělnických rodin a žádné práce se nebojíme, s Kytkou navíc umíme z různých praxí ze školy i od babiček snad všechny hospodářské práce.

"To je krása, potřebovali bychom vás tu celý rok": sedí na zápraží mí prarodiče, děda kouří z dýmky a babička mele prsty mlýnek. Není zvyklá odpočívat. Doděláme, co je potřeba a děda nás znovu naloží na povoz a vydáme se přes kopec do Jablonce. Jedeme přes Kynast, koukáme vpravo na Špičák a sjedeme dolů kousek od přehrady. Tam už čeká obrovský řezník, s ještě většími taškami. Musíme mu pomoct do kočáru. Ještě, že máme tažné koně, pošeptá mi Kačenka a mě se začnou sbíhat sliny.

Kdo jste někdy zažil zabijačku, víte, že je to pro celou vesnici událost. Nebo alespoň bývala. Byla výsledkem dlouhé práce, setkáním sousedů, pohody, oslavy, radosti. Nikoho nepohoršovalo střelení obou prasat, ani jejich omývání, vykrvení, porcování. Patřilo to k životu, tradici, stejně jako jaro nebo zima. Pan řezník byl řemeslník, který patřil k nejlepším. Sice hodně pil, ale to nebylo na závadu. Když pak chodily naše holky na dvůr, s krvavými šmouhami na tvářích, které jim jako nějaké indiánské znamení udělal na tvářích, bylo to něco nádherného. 

Všude voněl prejt, dělala se jelita, jitrnice, mé oblíbené výpečky. Naše metalové krásky se hned zapojily a sousedky se mě pořád ptaly, kdy že se to budu ženit. Babička mě občas šťouchla, úplně stejně jako když mi bylo pět a šeptala, jak se jí Kačenka hrozně líbí. Zářil jsem štěstím, chodil uždibovat maso do kuchyně, ale pak nás vyhnali. Až prý bude hotovo. Tak jsme si vytáhli Kytkův kazeťák, batoh s CD a kazetami, děda pomohl s kabelem z drikety a pak se pařilo. Nejdřív něco jemnějšího, aby se staříci nevyděsili, ale kupodivu třeba takoví Black Sabbath se k zabijačce perfektně hodili. Úplně stejně jako S.D.I. nebo Iron Maiden. 

Zabijačka je dřina a stálo to celé hlavně na ženských a panu řezníkovi. My sice dělali, co bylo nutné, ale hlavně se pilo a já úplně cítil, jak jsem s celou okolní horskou přírodou propojený, že v ní mám kořeny, že tam patřím. Úplně stejné pohnutky mi přišla sdělit i Kačka, kterou museli odehnat, aby si taky mladá chvilku odpočinula. Říkali jsme si, jak by se nám líbilo v Jizerkách žít, mít tam třeba jen malou chalupu a já že bych chodil jako hajný po lesích se psem a Kačka by měla veterinu dole v Jablonci.

Řezník dodělal co měl, alespoň pro první den a šel spát nahoru pod půdu. My jsme ještě dlouho do noci seděli na dvoře, holky s ovčími vestami od babičky, my s Drápaninou v rukou, všichni veselí. Děda toho měl už dost, ale přesto nás vzal do drikety a ukázal své nejnovější sklenice, umělecká díla. Do kopců řval na plné pecky metal a moje babička se nechala od Prcalíka vyzvat k tanci. Ten smích pak slyším ještě dlouhé dny v uších.

Už je po půlnoci, když se podpíráme s Kačenkou a jdeme do naší světnice, jak říká děda a mrká na mě jako šibal. Jak je rozjetý, plácne Janu po zadku a ta se na něj usměje zeširoka a dá mu velkou pusu. Komu by se také nelíbila. Dělám trošku machry a vezmu poslední schody Kačku do náruče. Přenesu ji přes práh, dělám si srandu, že když s ní nic nemůžu mít, tak že budeme jako panic a panna. Moc mě nelíbá, aby mě nerozrušila, ale když ji vidím v té květované noční košili po babičce, mám opravdu co dělat.

V noci mě probudí chrápání mistra řeznického z vedlejšího pokoje. Vezmu baterku, kouknu ještě na Kačenku, která má vlasy rozhozené po celém posteli a vyhrnula se jí košile až do míst, které mám na ní hrozně rád. Povzdychnu si nad svým utrpením a jdu dolů, až do sklepa. Chodil jsem tam už jako dítě. Potkám cestou Janu, která hledá záchod. Vezmi ji s sebou a mlsáme pravou smetanu. Beru na prsty škraloup, dělím se se svoji kamarádkou a chvíli si vyprávíme. Je hrozně ráda, že jsem šťastný, prý je na nás krásný pohled. Usmívám se a na střídačku pijeme mléko z kameninového hrnce. Domácí zabijačka plná metalu je na nějakou dobu tím nejlepším, co jsme všichni zažili.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html