středa 19. dubna 2017

Asphyxovy zápisky - Je to pořád stejný...



Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.



Je to pořád stejný...


Když mi bylo kdysi v devadesátých letech šestnáct a podíval jsem se kolem sebe, přišlo mi všechno ještě komunisticky šedivé. Stejné oblečení, stejná auta, nevrlý dav dělníků jdoucích z továrny. Narvané hospody mumlajících nespokojenců.



Teď jsem jednou čekal na manželku u školy. Přijel jim zájezd puberťáků z Německa, kteří se měli setkat s našimi puberťáky. Když rozjíveně vylézali z autobusu, vypadali všichni, naši i cizinci, úplně stejně. Mobily věhlasných značek, trička s nápisy slavných firem, účesy, roztěkané pohyby okoukané z youtube - všechno jako vejce vejci. Nikdo se s nikým nebavil, všichni čuměli do obrazovek. Koukli jsme na sebe s německým učitelem, kterého zdobil culík a rockerský ohoz a oba jsme věděli své. Večer v hospodě jsme vlastně pak jen probírali, jak jsou všichni dneska stejní, ovlivnění reklamou, tupým konzumem.



Když jsem byl mladý, pořád nám něco zakazovali. Říkali mi, jak se mám chovat, co nesmím říkat, co nemůžu nosit. Nadávali nám učitelé, lidi na ulici. Byli jsme pro ně vágusové, máničky, umaštěnci, odpad. Těch nařízení a směrnic bylo tolik, že je nešlo s chutí neporušovat.

Chodím a koukám kolem sebe. Zase se začíná objevovat spousta cedulí, zákazů, příkazů, mnohdy nesmyslných nápisů. Opět mi říkají, co mám dělat, jak se mám chovat, jako by mi bylo pořád sedmnáct a neměl jsem odpovědnost za své činy a vlastní rozum. Zase se někdo snaží za mě přemýšlet.

Slovo dostávají bojovníci za "jediný správný zdravý život". Nekuřte, nejezte maso, neříkejte to a nebo tohle, sem nechoďte, sem byste měli chodit a tvařte se u toho, že jste svobodní!

Zažil jsem ještě dobu, kdy kapely přezkušovali a kontrolovali, zda nejsou proti režimu zvanému socialismus. Je mi docela ke zvracení, protože opět jsou některé skupiny lustrovány, kontrolovány jak státem, tak jeho přisluhovači. Svoboda, na chvilku dýchající v devadesátých letech je zase oklešťována a nikomu to nevadí.

Nikomu ani nevadí, že narve do všemocného systému všechna svá data, fotky, emaily, svoji momentální polohu. Někdy to vypadá, že ten socialismus konečně vybudujeme.

Vždycky jsem nesnášel a dodnes mě dokážou nadzvednout ze židle kapely, které rvou politiku do svých skladeb, hlásí se k různým extrémním směrům a dávají to hlasitě najevo. Jsem z toho znechucený, stejně jako v dobách, kdy všichni lezli do zadku členům SSM.

Je to pořád stejný a lidi se v zásadě nemění. Máme možnosti, které jsme nikdy v historii neměli. Přesto mám pořád neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. Vrátil se mi z doby, kdy jsem jako malej smrad kdysi (aniž bych to věděl) navštívil pár zakázaných koncertů.

Je to pořád stejný. Na světě jsou lidé dobří a taky spousta kurev. Kurvy se měly vždycky líp, jen se nemohly podívat samy sobě do tváře a do zrcadla. Dobráci to zase všechno oddřou a kurvy je za to pak ještě zjebou. Jak říkám, je to pořád stejný.

Až potkáte někoho, kdo bude jiný, odlišný a bude mít svůj názor, važte si toho, nemusí se to opakovat! A doufejte, že ho časem tupý dav neumlátí. Nebo ho nezakážou.