neděle 30. dubna 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh devadesátý - Miluju ty vaše nahý zadky!


Příběh devadesátý - Miluju ty vaše nahý zadky!


Boleslavský punkáči byli vždycky ty správný "hovada", jak říkával Prcalík. Měli jsme s nimi nepsanou družbu, spojovala nás jak hudba, tak pivo. Tenkrát se nějaké metalové a punkové styly moc neřešily. Byli jsme jak jedna velká rodina, navzájem promíchaná a smíšená. Pokud mě má čím dál tím víc chatrná paměť neklame, tak hlavní stan měli punkáči v hospodě U Hymrů. Od té doby, co zavřeli U Dubu, tak když se šlo někam na pivo do města, tak nebyla jiná volba. U Hymrů fungují dodnes, ale už to tam vypadá trošku jinak. I když, toho ducha starých časů tam pořád cítím.

"Nejlepší byli Adamiti": zaslechli jsme ihned u vstupu do zakouřeného lokálu. Dva stoly metalových hlav a jeden s čírama. Vzájemné vtípky, sem tam seděla nějaká holka u jiného stolu, to v případě, když vyměnila thrash za punk. Hláška mě zaujala. Do druháku jsme měli na škole dějepis a mladou paní učitelku, která vyprávěla zajímavě a šikovně se vyhýbala novodobým dějinám. Adamity, tuhle extrémní sektu, známou svou nahotou, jsem znal. Dějepis mě vždycky bavil.

A tak jsem si přisedl k Chrchlovi, jinak studentíkovi boleslavského gymnázia a punkáčovi intelektuálovi. Měl kapelu, která neuměla hrát, ale hrozně je to bavilo. Byl to taky velkej fešák. Prodral jsem se přes hustý kouř, galantně nechal sednout Kačenku první. Chrchla znala ze školy a jeho přítelkyni s krásně modrými vlasy také. Holky si sedly k sobě a začaly řešit věci, kterým jsem nikdy nerozuměl a asi nikdy neporozumím.

Chrchel měl opileckou přednášku o Adamitech, zrovna je probírali spolu s husitstvím ve škole a on si doplnil výuku nějakou vědecky populární knihou. Líbilo se mu na nich jejich volnomyšlenkářství, nádech sexuální nevázanosti. Jak se mu všechno spolu s chlastem spojilo dohromady, tak nám začal tvrdit, že Adamité byli vlastně taky takoví punkáči. Rozhovor to byl veselý, řekl bych spíš řehtající. Měl jsem druhý den volno, padla mi brigáda a Káča pomáhala tátovi až odpoledne v sobotu, při plánovaných operacích psů bohatých paniček. Pít se mohlo do němoty.

"A proč, řekněte mi proč bychom nemohli i my být takoví novodobí Adamité": ptal se přes půllitr Chrchel a objímal Prcalinku, která se tomu neskutečně smála. Jsou lidé, kteří můžou mluvit donekonečna a nikdo je neposlouchá. Pak jsou jedinci, kteří jen pronesou pár slov a následovali byste je třeba do pekla. Mají dar vyprávění, schopnost řečnit. Náš punkáč patřil k nim. Jeho bratři ve zbrani, povzbuzeni několika jointy trávy na dvoře hospody, souhlasně přizvukovali a my, protože jsme byli taky drsňáci a taky jsme trošku machrovali před holkama, jsme nesměli zůstat pozadu.

Na kostele Českých bratří odbila dvanáctá hodina a my postáváme na Komenského náměstí, přesně pod okny druhého stupně základní školy, kde se kdysi šprtal malý Smrťák (tedy já). Ano, přemluvili nás k téhle akci punkáči a je také nutné rovnou napsat, že jsme se moc nebránili. Chrchel zorganizoval běh něco kolem 50 nahých zadků ze Starého města až na sídliště. Holkám zářily oči, když se naše bílá, po zimě značně zářící těla soukala z džínových bund, odrbaných kalhot, křiváků. My se samozřejmě styděli, ale psychologie davu vítězila na plné čáře. Nešlo ani tak o nahotu, ale o protest, o rebelský čin a samozřejmě taky mladickou krávovinu, na kterou se pak dlouho vzpomínalo.

Mezi nohama se nám bimcala naše nádobíčka, holá chodidla plácala po dlažbě a vše doprovázel hurónský křik. Prcalík se začínající pleší za mnou, vedle Kytka a jeden punkáč, který měl snad největší číro ve městě. Samozřejmě natužené cukrem a nějakou tajnou ingrediencí, kterou si hlídal jako recept na Coca colu.  "Miluju ty vaše nahý prdele, miluju ty vaše holý zadky": řvala Jana, která ten den vypila zelené jako nikdy. A my odpovídali texty od Debustrolu, Visacího zámku a neskutečným rykem.

"To je nějaká provokace mámo": slyšel jsem křičet jednoho plešatého padesátníka na jeho manželku. To jsme běželi vedle divadla, kde zrovna končilo nějaké hodně dlouhé představení. Náš půlnoční běh pokračoval kolem sochy Komenského, jeho zostuzením. Někdy si říkám, jak je dobře, že se tenkrát všechno nefotilo, protože bych byl asi dávno zavřený v blázinci. Parta naháčů u sochy učitele národů, k tomu kopulační pózy, jekot našich dívek, které každá měla několik kusů našeho oblečení navíc v náručí. 

Je s podivem, že jsme doběhli až ke kolejím. Nejdřív kolem nemocnice, kde se ještě svítilo a pár pokuřujících pacientů z plicního oddělení nám mávalo a fandilo nám. Jenže u kolejí už stáli policajti, rozhodnuti nás zastavit. "Ty vole, chlupatý, navrhuju to oběhnout kolem Měšťáků!": zařval jako vždy duchapřítomný Kytka a na několik dlouhých minut tím prodloužil náš běh. Než se totiž policajti přeskupili, my už dávno běželi vedle sportovního okruhu Astonka, směr Radouč. 

Bylo v tom najednou kus sportu i zdravé řevnivosti. Museli jsme s punkáčema, my thrashový metly nad policajtama vyhrát. A pište si, že jsme vyhráli. Co si tak pamatuju, tak jako mladý jsem běhal vlastně pořád. Je sice fakt, že někteří z nás chrchlali (obzvláště silný kuřák Chrchel dostál plně svému jménu), jako by měli vyplivnout plíce na zem, ale dosáhli jsme cíle. Bylo to velké vítězství, sice trošku pošramocené následným výslechem policie na místě, ale to nám náladu rozhodně nerozhodilo. 

Obzvlášť Prcalíkovo vysvětlování vrchnímu nadstrážmistrovi, jak ho oslovoval (a používal hlášky ze Švejka), bylo neskutečné. Opile mu třeba chvíli tvrdil, že je jednak starý partyzán a potom disident a celá tahle taškařice byla vlastně takovým happenigem za jeho padlé kamarády. Policistovi dlouho nedocházelo, že na partyzána by muselo být Prcalíkovi něco kolem -50 let a na disidenta mínus deset. Ale to už jsme byli dávno oblečeni, holky byly s náma, celé rozrušené, že viděly tolik krásné klučičí nahoty najednou. 

Pravdou je, že naše společenství metalistů a punkáčů se touto nahatou akcí ještě víc utužilo. Spojovala nás hudba (miluju Exploited!), smíšené dvojice i občasné šarvátky s hololebci. 

Tu noc se popíjelo ještě dlouho, vlastně až do rána. Probírali se ty krásně bláznivé momenty, vyděšené tváře opilců i údiv spořádaných občanů a vlastně všechno, co s během souviselo. Bylo už teplo a tak se nás pár dvojic rozešlo různě do lesa, kde měl každý své oblíbené místečko, ukryté před zraky okolí. Tam někde pod hvězdami mi Kačenka prozradila, že jsem sice neměl nejhezčí zadek, ale zato jsem prý krásně běžel. Bylo to vlastně jedno, na zemi jsem totiž rozložil svoji džínovou bundu a zanedlouho jsem byl ten den nahý už podruhé. A nebyl jsem sám.

Chrchel je dnes stejně jako já normálním fotříkem, chlapem od rodiny, chodícím každé ráno do rachoty (já jsem strojař, on stavař). Žije v Liberci a občas se potkáváme na kolech různě na rozhlednách Jizerských hor. Dáme vždycky pivko, probereme rodiny a pak se pokaždé náš hovor nasměřuje na památný nahatý běh. Jo, asi jsme oba pořád někde ve skrytu duše rozervaní srdcerváči, pamatuješ? Tahle povídka je pro tebe, ty starej punkáči! Dneska už s tebou nahatej nepoběžím, nechci děsit lidi, ale zavzpomínám vždycky rád!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):