středa 3. května 2017

Asphyxovy zápisky - Mosh-pit? Ano, mosh-pit, ale...


Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

Mosh-pit? Ano, mosh-pit, ale...

Poslední dobou jsem si všiml, že někteří mladší kolegové jsou v mosh-pitu pěkně agresivní. Poprvé jsem to zažil v ostravském Barraku, kde jsem se nechal unést americkými Absu. Mohlo za to pivo, moje skvělá nálada a hlavně hudba, která ke mě tekla z pódia. Rozhýbal jsem pomalu svoje tělo, předal kinetickou energii kostem a roztočil se jak čamrda. Kolem se míhaly obličeje stejně postižených, vlasy létaly a já si připadal najednou jak před třiceti lety. Copak o to, bylo to super, užívali jsme si to řádně. Jenže pak vlítl do chumlu lidí jeden malý agresivní black metalista a mé dobré rozpoložení vzalo za své.

Už do davu moc nechodím, šetřím se, léta už udělala své, ale když jsem viděl toho hajzlíka, jak byl zlej, lekl jsem se. První ránu do obličeje dostala asi tak sedmnáctiletá dívenka, která šla ihned s pláčem na záchod. Měla zkažený večer. Pak chlápek kolem padesáti, kterému do té doby zářil úsměv na tváři a před chvílí si odnášel do auta asi deset vinylů. Blbeček skákal do lidí, ale tak nějak jinak, než se to má normálně dělat. 

Vždycky jsem sázel a dosud to tak platilo, že kolegové v mosh-pitu byli vlastně takoví kamarádi. S mnohými jsem se potkával jen pod pódiem, často jsme se neznali ani jménem, ale pokaždé se prohodilo pár slov, roztočily se vlasy, já už samozřejmě s rozmyslem a "rozumem". Prostě pařba, sem tak nějaký šrám, ale hlavně úsměvy na tváři a pohoda, energie a spojení s hudbou.

Dostal jsem ránu, zákeřně zezadu, přímo do zátylku. Zrovna jsem měl foťák nad hlavou a sesul se dolů jak pytel brambor. Známý, s podobně ztepilou postavou se mě sice snažil chytit, ale druhou ránu jsem si stejně dal o podlahu. Pak jsem nad obličejem uviděl těžkou botu debílka. Ucukl jsem a nechápal, kde se v tom asi 160 cm vysokém klukovi s vizáží transexuála bere tolik nenávisti. Ne, nejsem naivní, akorát se mi to dřív nikdy nestalo. Já i když se jako mladý rvával, tak tam pořád byla chlapská čest. Takhle se přece chovají svině, ne?

Zvedl jsem se a hledal upadlý kousek foťáku. Kapela skončila, já šel pro pivo a vydal jsem se toho magora hledat. Nikde nebyl. Někdo mi sice říkal, že to je poměrně "slavný" místní typ, který je největší hrdina na internetu. A pak samozřejmě v mosh-pitu. 

Své oblíbence POSSESSED jsem si už zkazit nenechal. První jeho agresivní útok jsem odvrátil dobře mířeným úderem lokte do obličeje. A on plakal. Ano, ten drsně pomalovaný chlapec s černo bílými šmouhami na tváři brečel jak malé dítě. 

Nějak jsem na to zapomněl, nechtěl jsem si svoji dlouhou misi do Ostravy vlakem kazit a vše vyvážil krásný rozhovor s Jeffem Becerrou u hajzlíků, ale nějak se mi to nedávno vrátilo, kolega totiž zažil něco podobného. 

Ptám se...co je to hergot zase za módu? Všiml jsem si toho poslední dobou častěji. Chodím na death, thrash, doom, grind i heavík a většinou je to na pohodu. Ale někdy přijde partička, která skáče do lidí, snaží se jim ublížit. Jsem asi už starej, ale pořád mám přes metrák. A mlátit do sebe a svých kamarádů nenechám, to tedy rozhodně ne. Nenechte si to taky líbit a podobná individua klidně vyhoďte - s magorama nemá cenu vyjednávat, musí se zarazit hned v zárodku. 

Vždyť metal má být hlavně o zábavě a hudbě. I mosh-pit má svá nepsaná pravidla. Nemám pravdu?