neděle 14. května 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh devadesátý druhý - Prach na víčkách horníků


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh devadesátý druhý - Prach na víčkách horníků


Jak už to tak bývá, když zemře v rodině nějaká osobnost, tak se pozůstalí pohádají. Na pohřbu mého dědy se do sebe pustili můj otec a teta. Bylo to ošklivé, nechutné, vyvřely na povrch všechny opravdové i domnělé křivdy a oba si slíbili, že už spolu do smrti nepromluví. Jakoby té smrti už nebylo dost.

Dostal jsem za úkol nebo jsem byl spíš na kolenou prošen, abych se za svojí tetou a bratranci vydal do Karviné. Jakože se máme pořád rádi a nic se nestalo. Nechtělo se mi, radši řeším věci na rovinu a byl jsem ze svého zemřelého dědy pořád smutný, ale taky mi bylo sedmnáct, byl jsem trošku naivní a hlavně, poslouchal jsem. 

Sám bych nejel, ale Káča se mnou byla vždycky v dobrém i ve zlém. Bylo na ní spolehnutí. Vždycky jsem si říkal, kde se v tom štíhlém těle bere tolik síly. Odpovídala mi slovy, že ženská musí vydržet víc než člověk, což byla oblíbená průpovídka mé babičky.

"Jestli jste si mysleli, že vás nechám jet samotné, tak to teda ne?": zaskočila nás hned na nádraží Jana. Přiznám se, že jsem byl hodně překvapený, ale bylo to svým způsobem pochopitelné. Tahle holka byla mojí celoživotní důvěrnicí, kamarádkou a dívkou, která se pokaždé v důležitých chvílích mého života zjevila jako strážný kozatý anděl a pomohla mi. Káča se zpočátku chvilku tvářila trošku žárlivě, dokonce na mě několikrát i prskla, ale tenhle výlet nebyl stejně určený původně pro zábavu, tak nakonec mávla rukou.

Drcnáme - du cc, du cc, nejdřív vlakem do Prahy, kde přestupujeme, čeká nás nekonečná cesta do Karviné. Tam se moje teta kdysi vdala za hokejistu, který jel náhodou kolem Smržovky a holka ze vsi byla ráda, že měl žigulíka a spoustu peněz. Umotali mi kdysi dva bratrance a pak si dlouho psali a vyjednávali, co jako dál. Nakonec se vzali, ale strejda propadl jako velmi dobře finančně zajištěný horník/elektrikář/hokejista hazardu a tak to mezi nimi stálo za nic. A do toho všeho zemřel děda a my jeli vyjednávat příměří mezi mým otcem a tetou - tou dobou hornickou paničkou.

Vzal jsem holky kolem ramen, natáhl si nohy na protější sedačku a osolil si Kreator do sluchátek. Dostal jsem lahváče a cesta byla najednou docela příjemná. Náladu mi nepokazili ani dva kluci, kteří pořád koukali Janě do výstřihu a měli  blbý kecy. Tak jsem se zvedl, zařval na ně, jako ten nejlepší death metalový zpěvák a oni se kupodivu zalekli. Do výstřihu jsem pak mohl koukat jen já. Káča sice občas mé pohledy protnula tím svým, ostrým a nesouhlasným, ale je fakt, že myšlenky na harém mi začaly chvílemi pořádně vrtat hlavou. Samozřejmě, všechno zůstalo jen v mých představách. Jinak bych taky mohl dostat od Káči pěkně před držku.

V Ostravě nás přemlouvala nějaká blondýna s kurvím pohledem, že by si holky mohly docela dost vydělat. Protože prý horníci dneska berou a spousta z nich se nebojí výplatu hned pořádně roztočit. A tak jsem slečnu poslal do prdele. Nemám tyhle sprostý typy rád a svý holky jsem si musel chránit, to dá rozum. Nabrali jsme směr Karviná.

Na nádraží čekali mí dva bratranci. O rok a o dva mladší než já. Oba oblečeni podle poslední módy. Tenkrát byli havíři docela honorace, doly ještě jely. Sice ne naplno, ale oproti našim na tom byli teta se strejdou o hodně lépe. Mí bratranci mluvili s polským přízvukem, smíchaným s ostravštinou. Není divu, strýc je z poloviny Polák. Nejdřív hrozně koukali, proč jsem přijel s dvěma holkama. Měli otevřené pusy a už to dávno nebyli ti dva skvělí kluci s kterými jsme se před lety u babičky prali a hráli si na vojáky. Byli to disko-machýrci, pro nás tehdejší nejhorší kombinace.

Nemám rád (stejně jako každý, kdo někdy zažil chudší roky), když se na mě někdo vytahuje skrze peníze a tenhle víkend jsem si to užil vrchovatě. Byl pro nás připraven pečlivý předváděcí program, kdy jsme byli nejdříve uvedeni do bytu 5+1, v obrovském panelovém domě, uprostřed sídliště, s několika výtahy, koženými (to je pravá kůže!) sedačkami a výzdobou na hranici vkusu (blee, jak v bordelu - řekla mi Jana). Strýc opilý, prohodil jen pár slov a zmizel v herně. Teta od pohřbu zázračně přibrala a dělala domácí hranolky, protože ona ty kupované nemusí. Pak jsem odpovídal na otázky, s kterou holkou že to vlastně chodím, proč mám dlouhé vlasy, proč si nekoupím nějakou hezkou sportovní nebo koženou bundu a podobně.

Vyřídil jsem pozdravy od rodičů, vymyslel si ten milý od táty a pokusil se zahrát na city. Výsledkem mi bylo ale jen odmítavé zabručení. Čekalo nás ukázkové (to budete koukat, ty rakety stály desítky tisíc!) vystoupení bratranců. Oba hráli tenis, protože prý volejbal a karate je pro chudý, jinak kontakty nezískáš. A tak jsme seděli na kurtech, vyprahlo v hubách a sledovali ty dva panáky, jak se předvádějí. Měli perfektně okoukané pohyby, výkřiky i klení od slavných tenistů (ty nechceš mít peníze jako Lendl?). Na Janě bylo vidět, jak ji to začíná točit.

Normálně, na sprosťáka jsme zdrhli. Nechal jsem tetě vzkaz, že se loučíme, za všechno děkujeme a ať tátovi a babičce zavolá. Neměli jsme na to nervy. Utíkali jsme na nádraží, kde nám vyrazil dech jízdní řád. Vlak jel až ráno. "Co teď?": ptaly se mě holky, jako bych to měl vědět. Jenže chlap si opravdu musí vědět vždycky rady. V Karviné byla spousta nočních podniků a hospod a já zvolil (trošku nešťastně) pajzl se jménem Permon, kousek od lázní Darkov. Zajímavé je, že za pár let se do stejných míst odstěhovala moje babička, která tam žije dodnes a místo na Ještěd kouká na 13 zuřivých komínů.

Pivo tam měli hnusný, výčepák byl na pěst a ještě se to během dvou hodin několikrát servalo. "No, tos nemohl fakt vybrat lepší hospodu": šeptla mi Káča, jako kdybych za to mohl. Opilí horníci se s tím nemazali. Dokonce nešli daleko ani pro nůž a z toho jsem už měl strach. Možná kdybych byl sám, ale s dvěma krasotinkama, po kterých mi pořád koukali a měli blbý kecy, to nešlo. Museli jsme na vzduch.

Tam mezi paneláky posedávali u malých stolečků na trávnících horníci s prachem na očních víčkách, se skelnými pohledy a řevem v srdcích. Spousta z nich, sedřená tvrdou prací, vypadala třeba o deset let starší, s obrovskými prackami, s vykasanými rukávy, jakoby pořád ještě byli v podzemí a rubali uhlí. Nevěděli jsme kam jít. Tak jsme se chvilku jen tak šourali městem, noc byla ještě mladá, ale Karviná byla už teď černá jako šachty v podzemí pod ní. Po ulicích se toulaly partičky, většinou v kožených bundách, bylo po výplatě, bylo živo. Znali jsme to od nás, z Boleslavi, tam máme taky továrny, ale tady to bylo všechno ještě víc šedivé, surové, ošklivé.

Měli jsme štěstí, způsobené asi tím, že jsem byl sám se dvěma holkama a když jsme potkali partu metaláků, tak se zařvalo pár sloganů, ocenily nášivky na zádech džínových bund. Opět se potvrdilo pravidlo, že metalisté jsou jedna rodina (tenkrát to tak opravdu bylo!) a tihle tři kluci a dvě holky, jejichž jména jsem na rozdíl od tváří dávno potratil v čase, nás vzali do nějaké hospody, kousek od nádraží. 

Tam bylo metaláků jako máku na tehdejších rohlících. Kecalo se, já tedy nejdřív musel prohlásit, že obě holky patří ke mě, protože jsem v Boleslavi děsně slavnej a znám se s Debustrol. Měl jsem tím pádem respekt (ha!) a jedna malinkatá holka z Havířova (Ježíši, to byla kočička, joj!) na mě koukala hned jako na svatej obrázek - a mý holky hned sekaly drápkama, čímž celou tuhle milou lež jen potvrdily (ha podruhé!).

Bylo nám, tam v uhelné Karviné, v tom špinavém šedivém městě, nakonec dobře. Zapomněli jsme na tetu i nažehlené bratrance a oddali se hudbě, povídání. Probírali se lehké krajové rozdíly mezi metalisty - pamatuji se, že tamní parta měla za největší kult VENOM. A samozřejmě polské VADER. Takže bylo o čem kecat až do rána. Na cestu jsme dostali pár lahváčů a já se probudil vlastně až v Praze. Prý jsem měl i jednoho jointa trávy, ale to nemůžu tvrdit s jistotou. 

Naše anabáze byla pro nás všechny takovou malou duševní očistou. Já a Káča jsme se potřebovali vzpamatovat z odchodu mého dědy a Jana? Ta zase řešila nějaký rozchod - být u nás povolené mnohoženství, šel bych asi tenkrát radši do toho nebo bych to aspoň zkusil a se zlou se u Kačenky potázal! 

V Karviné jsem měl pak dlouhé roky kamaráda Jardu - VENOM, pičo!. Psávali jsme si dokonce papírové dopisy, plné metalu a vtípků. Já začínal vždy slovy..."Tak co ty starej horníku" a on měl sloh plný úžasných sprostých výrazů, které zněly při vyslovení nahlas hrozně krásně. Jenže pak jsem se přestěhoval do Plzně a tu kouzelnou krabici plnou vzpomínek a mimo jiné i adres jsem vyhodil. Kdybys čistě náhodou, můj milý hornický příteli, četl tuhle povídku, budu rád, když napíšeš. Mimochodem, ještě ti dlužím za pivo i za ty panáky, co jsi kupoval pořád holkám. Jen doufám, že mi to nenaúčtuješ i s úroky.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):