středa 19. července 2017

Asphyxovy zápisky - Nejlepší chodské koláče na světě už nikdy bohužel jíst nebudu


Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.


Nejlepší chodské koláče na světě už nikdy bohužel jíst nebudu

Stejně je to zvláštní. Člověk považuje některé věci za samozřejmé, za součást svého života a uvědomí si jejich hodnotu až ve chvíli, kdy o ně přijde. Třeba takové obyčejně neobyčejné chodské koláče, s tvarohem, povidly a rozinkami jako uměla moje babička. Už je nikdy nebudu jíst. Osud si se mnou teď nějak zahrává. Nejdřív mi zemře velmi dobrá kamarádka na vozíku a teď najednou jdu v naštvané náladě z porady v práci a koukám na telefon. 27 nepřijatých hovorů od mámy.

Něco se stalo, bleskne mi hlavou, otočím hovor a na druhé straně se ozve smutný hlas. Zemřela ti babička. 95 let, o 43 přežila dědu. Žena původně z Klenčí pod Čerchovem, ze sedmi dětí.

Vše odkývám, zavolám kondolenci tetě, která se o babičku starala. Prý už proběhl pohřeb.

Najednou si uvědomím, jak je dneska všechno rychlé. Kolik máme komunikačních prostředků a kolik se namluví zbytečností. Ale o pohřbu mi nikdo neřekne.

Musím se doma zavřít do pokoje, pustit si staré PARADISE LOST a TYPE OF NEGATIVE.

Všechno se ve mě vzbouří, rozbije, sesunu se do křesla a chci zmizet. Jsem jak zrcadlo, rozbité na tisíc kousků.

Byla si totiž hrozně hodná, obyčejná žena z hor. Uměla si božsky vařit, naučila si mě zabít králíka jedním úderem, brala si mě do kravína dojit krávy, které mě počůrali poprvé v deseti letech. Vyprávěla si šílené příběhy z války, když vám hořel statek i dobytek. Museli jste utéct do lesů před Němci a pak když přijeli Rusové, tak znovu, ale na delší dobu, protože ty mladý kluci ze stepí měli v očích hroznej strach a chuť na krev.

Sedávala si v zástěře na zápraží, koukala na Ještěd, to už si dávno žila s dědou v Jizerkách. A my se s klukama vraceli z lesa, kde jsme si hráli na indiány. Měla si borůvkové koláče, vždycky dva plechy najednou, protože nás bylo nejméně šest, plus kluci ze vsi.

Máčela sis celý život vlasy v odvaru z vlašských ořechů a taky je měla černé až do sedmdesáti. Jako malý smrádě jsem ti koukal užasle pod ruce, když si navlékala korále a brousila sklo.

Dávala si mi rady a různé průpovídky do života, jejichž smysl a důvod jsem mnohdy pochopil až dnes - už je také říkám.

95 je úctyhodný věk, ale ještě to chvilku chtělo. Vždyť já se do Karviné, kam si babičku před dvaceti lety vzala teta, přece ještě brzy zase chystal. Jenže znáte to, starosti, práce, děti. Tam už si stejně nebyla šťastná, protože místo do hor si koukala na 27 čadících komínů.

Nejlepší byly ty tvé chodské koláče babi. Miloval jsem je, jsou spojené s chutí mého dětství, brával jsem si je se svojí první velkou láskou do lesa, abychom je každý kousali z jedné strany.

Pokaždé když jsem měl přijet, tak si týden sháněla suroviny (i ty tajné, které si nikdy nikomu neprozradila a už ani neprozradíš) a já se těšil už na tu vůni, na ten nasládlý odér. Zakousl jsem se, ty jsi pokaždé řekla, že tentokrát se ti moc nepovedly, že by to chtělo tu starou pec, co jste mívali ještě v Klenčí a dubové dříví. A já se rozplýval, byly totiž pokaždé nekonečně božské.

Teď tu sedím u klávesnice a řvu jako želva. Protože nejlepší chodské koláče na světě už nikdy nebudu jíst.