středa 30. srpna 2017

Asphyxovy zápisky - 11 let totálního štěstí


30. 8. 2006 jsem probuzen ve čtyři ráno. Manželce praskla měsíc předem voda. Místo volání záchranky si jdu zmateně udělat pár svých ranních cviků do pokoje. Pak mi to docvakne a zachvátí mě panika. Žena je ale v klidu. I když těhotenství nebylo úplně skvělé. Prostě dvojčata, to nemá cenu vysvětlovat. Kdo nezažil, nepochopí. 

V porodnici ihned císařský řez, má blonďatá bohyně matka uspaná a děti převezené o dva kilometry vedle. Jdu v kraťasech a fouká ledový vítr. Ze sanitky na mě volá známý, co jsem s ním byl na civilce, jestli jsou ten kluk a holka moji. Odpovídám že jo a on na mě řve, že je všechno ok. Inkubátor netřeba, ale nahřívací podložka ano. Okolo brečí rodiče dětí, co tolik štěstí neměly. Všichni jsou na mě hodní, ale musím čekat. Pak dostanu boty, plášť, rukavice a sestřičku Marušku - prdelku (navěky dlužník, ona ví a čte, děkuji), okolo které se zmateně motám.

Leží tam, s drátky na těle, zmuchlaní a krásní. A já starý drsný metalák brečím jako želva. Každej fotr to ví, zná. Můžu si je vzít do ruky. Nevím koho prvního, ale protože princeznička moje mžourá, dostává přednost. Cítím srdce, slyším dech, zakňourá. Potom synátor, pokračovatel rodu a dnes úplně stejně prořízlá držka jako já. Už musím pryč, holátka budou spát.

Před neonatologií volám všem velké překvapení. Dávám na lačno ruma ve stánku a jedu domů. Odpoledne za ženou, s foťákem zase za prdelkama. Tatínku, já vás vyfotím, vy jste takovej vláčnej. Kdo by nebyl, když mi ještě všechno nedošlo? Opiju se až večer, vlastně celou noc, s kamarády a v sedm ráno padám hubou do tramvaje na zem - zvedá mě taková rajcovní paní a cože jsem to za prase, odpovědí je dvojitý otec, pomohla mi až ke dveřím domu, taky děkuji, ona ví a čte taktéž. Musím všechno dvakrát. Pořád jsem nejedl, ale už tu jsou prarodičové. Chudáčci malí nedonošení a proč za nimi nemohou. Jsou malí, víte, vysvětluji.

Šel pomalinku čas a já fotil a tiskl místo výkresů v práci fotky svých dětí a vozil je každé odpoledne ženě, než je pustili k sobě. Začínalo mi docházet, že jsem fotřík, že jsme 4, že se svět otočil vzhůru nohama.

Utíká to utíká, raubíři moji. Dneska slavíte 11 let a já pořád tomu štěstí nějak nemůžu uvěřit. Přijeli babičky a děda a máte darů plný kopec. Vidím každý den, jak se měníte, jak rostete, jak jste na mě čím dál tím víc tak úžasně drzí. Máte už svůj názor, ale pořád se ještě dokážete přitulit. Hele prdelky, jste to nejlepší, co se mi v životě povedlo a asi to jediné, co tady po nás jednou zůstane. 

Už jste si rozbalili dary, co jsme vám dali a hrozně se vám líbily. Jenže se jednou rozbijí, opotřebují a zbudou jen vzpomínky. Proto jsem radši sedl a sepsal pár těchto řádek na památku (berte je jako pokračování Pamětí začínajícího otce). To jen abyste věděli, že váš někdy nevrlý tatík je tady a je šťastnej, že jste. Asi se v pátek (určitě) opiju z radosti na vaši počest, až usnete. Sedneme s mámou na balkon, zavzpomínáme, jaký to bylo, na všechnu tu krásu, občas i bolest, ale hlavně na těch 11 let totálního štěstí. Všechno nejlepší k narozeninám raubíři!