neděle 27. srpna 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto sedmý - Prdíme do hlíny a je nám dobře!


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto sedmý - Prdíme do hlíny a je nám dobře!

Nikdy jsem takhle svého kamaráda Sabatha neviděl. Vždycky byl pro nás vzorem, již starším chlápkem, čtyřicetiletým, ke kterému jsme vzhlíželi. Přesto, co si všechno prožil, byl neustále veselý, vtipný, plný energie. Teď jsem měl chuť ho obejmout. "Můžu za to já":obviňoval se:"kdybych šel s ním do hospody, nic by se nestalo". Měl pláč na krajíčku a já s Káčou jsme nevěděli co dělat. Pak má milá vyndala z kapsy modrý kapesník (přesně to vidím před sebou, ten ladný naučený pohyb) a otřela Sabathovi první slané kapky z očí. Objala ho.

Chlápka jménem nebo spíš přezdívkou Kóča jsme znali jen trošku. Měl svých problémů dost. Před dvěma roky mu zemřela manželka v autě a on od té doby chřadl. Zůstala mu dcera, sotva patnáctiletá, která chodila na stejný gympl jako Káča. Včera už nevydržel všechnu svoji bolest a oběsil se na Radouči v lese. Kousek od místa, kam jsme si občas s mojí džínovou vílou zalezli a dělali tam věci, které spolu mladí lidé dělávají. 

Ten večer se U Hymrů neskutečně pilo. Sabath na bolest ze ztráty svého kamaráda. My drželi krok a pak i opilého nešťastníka cestou domů. Kóča byl jeho nejlepší přítel, důvěrník. Kluk, se kterým vyrůstal, dokonce po sobě různě "dědili" holky. A teď tu nebyl. Odložili jsme Sabatha domů, já mu sundal boty a chvíli počkal, až začal oddechovat. Pro jistotu jsem mu schoval všechny lahve z ledničky, kdyby se náhodou rozhodl upít. Neměl k tomu daleko. 

Šli jsme zamyšleně noční ulicí. Po kočičích kostkách a oba jsme se koukali na čínské kecky. Zamlklí, ponoření do sebe. Kóča pro nás sice nebyl to co pro Sabatha, ale znali jsme ho. Sedli jsme si u náměstí na betonový sokl a pozorovali mlčky opilce. Jindy to bývala docela legrace, ale dneska nám bylo ze všeho smutno. Nějak nebyla na nic nálada, na muckání už vůbec a tak jsme si dali jen jednoho nekonečně dlouhýho a hlubokýho francouzáka a šli spát. Viděl jsem ještě Kačenku, jak za mnou kouká z okna. Jak si sundává tričko. Zamával sem a šoural se dolů na sídliště. Doma ticho, jen pes zacupital po linu a přivítal mě. Pustil jsem ho k sobě do postele. Musel jsem někoho obejmout.

Vstanu, zjistím, že jsem doma sám. Všichni jeli na chalupu. Na stole vzkaz, ohřej si párky, už zase. Vezmu síťovku, nasadím sluchátka, pustím Vader. Hrají mi do kroku a je mi docela dobře. Stojím frontu na pečivo. Prodavačka na mě hodí okem, zná se s Janou, tak ji vyseknu poklonu a dostanu pár rohlíků navíc. Budou se hodit. "Ahoj": ozve se za mnou hlásek, tenounký a jemný. Otočím se a tam stojí Karolínka, princezna, s očima po tátovi. Ano, starýho Kóčy dcera. Koukneme na sebe, já nevím co říct, tak jdeme stranou a tam mi skočí do náruče.

Mám úplně mokrý triko od slz a snažím se jí utěšovat. "Já nevím, kam mám jít, já se doma bojím, všechno mi tam tátu připomíná": brouká mi smutně a jemňounce. Jsem duše citlivá a Sabath je jak můj druhej táta, tak beru Karolínku k nám domů. Namažu jí rohlíky, usmažím vajíčka, snažím ji přivézt na jiné myšlenky. Vypadá tak ztracená, jako toulavá kočka. Její babička z Moravy nemůže na nohy a nikoho jiného na světě nemá. Jsem jen o dva roky starší než ona, ale já už se o tebe nějak postarám, říkám si v duchu a na tuhle myšlenku se upnu. Jenže je mi sedmnáct a jsem kluk, moc dívčí, možná ještě spíš dětské bolavé duši nerozumím.

Usne mi v posteli, přikryji ji dekou. Nevím, jestli ji můžu obejmout, aby to nevypadalo blbě, ale ona se z dvouhodinového spánku budí, občas pláče. Tak musím. Hrozně se chvěje, je jako vystrašené zvířátko. "Kde to jsem?": zeptá se, když se probudí a když ji to dojde, tak má zase oči plné slz. Zdálo se jí o tátovi. Jsem zmatený, tak jí nabídnu jedno pivo a ona ho vypije. Vezmu ji s sebou, musíme za Káčou. Ta už mě vyhlíží a všechno jí vyprávím. Přesně si pamatuji, že na mě koukla tím svým hnědookým pohledem, ve kterém bylo vždy tolik tepla, síly, odhodlání, něhy. Pak mě pohladila a na chvilku zmizely u nich doma. Karolínka se mi navíc styděla říct, že má své dny.

Vzali jsme Karolínku dolů za město, na panely, kde se zrovna o jejím tátovi mluvilo. Bylo zajímavé sledovat, jak všichni ti drzí kluci, držky nevymáchaný, chuligáni, drsňáci a rebelové byli najednou milí, až dojímavě hodní a každý nabízel pomoc. Vybraly se hned peníze na věnec, které jsme předali Sabathovi. Musel taky ven a seděl zrovna úplně nahoře, jako nějaký šéf celé naší smečky. V ruce pivo, v očích ještě včerejší opici. Karolínka stoupá pomalu k němu a já zažiji jednu z nejdojímavějších chvílí svého života. Jakoby se kolem vznášel stín samotného Kóčy. Vypelichaný sedřený rocker, s prvními vráskami ve tvářích a křehotinká kráska, dívka a dítě zároveň. Spojení mládí, života a smutku. Musel jsem Kačenku stisknout tak, až jí vyhrkly slzy.

Pije se na Kóčovo zdraví a Sabath opatrně, s hlasem, který jsem u něj ještě neslyšel, uklidňuje Karolínku. Musí se vyřídit spousta věcí. Jdeme se s Kačenkou projít, ale obloukem se vyhneme místu, kde se Kóča oběsil. Jsme nahoře na Borku, hned vedle zahrádkářské kolonie. Sedíme na staré borovici a koukáme na celé sídliště. A má milá má divné řeči o smrti. Bojí se jí, jako každý. A že by beze mě nemohla žít a ať na sebe dávám pozor. Koukám jí do hnědavých očí, líbám jí nekonečně dlouho, až málem spadneme ze stromu dolů. Musíme nazpátek.

Kačenka spí u nás a chodí celou noc kontrolovat Karolínku, kterou jsme uložili do pokoje mých rodičů. Stará se o ní jako o vlastní dceru. Má mateřství v sobě, možná právě proto jsem si ji kdysi podvědomě vybral. Sedíme pak v kuchyni a pijeme až do usnutí rum, protože je nám pořád smutno. 

Ráno jdeme se Sabathem a Káčou i ostatními vyklízet byt po Kóčovi. Jak žil dlouho bez manželky, měl tam hroznej bordel. Jen dívčí pokoj, ještě se spoustou mončičáků, byl uklizený, malinký, s fotkami maminky, až se člověku srdce svíralo. Brali jsme do rukou staré věci po chlápkovi, kterého jsme ani moc neznali. Odnášeli jsme do kontejnerů celý jeden život. Zase tolik toho neměl. Až na poslední místnost, která byla po okraj narvaná vinyly. Sabath si sedl doprostřed, vzal do rukou Kóčovy oblíbené Venom a rozbrečel se. Zavřeli jsme dveře a nechali ho tam samotného.

Našla se slivovice z Moravy, od příbuzných, s nápisem roku výroby na skle. Otevřeli jsme špunt a každý si vzal jednu celou skříň vinylů. Na mě vyšli Deep Purple, Black Sabbath a pak spousta desek Venom. Hodně z nich mám dodnes, ale moc je nehraji, bojím se. Aby nedošlo k omylu, všechno bylo podloženo Kóčovým dopisem na rozloučenou, který ležel na albu "Prime Evil". Jeden song (Skeletal Dance), byl podtržen s tím, že chce být spálen, aby už nikdy nebyl a že mu ho máme nechat zahrát na pohřbu.

Stalo se tak za několik dní. Přišlo snad padesát lidí, samý dlouhý vlasy a mluvilo se dlouho. Teprve až v obřadní síni nám, mladým cucákům došlo, co byl Kóča zač. Stará mánička, kluk, kterého semlel režim, doba, svět. Řečnilo se dlouho, před námi se odehrával jeden zničený život. Chtělo se nám řvát, chtělo se nám plakat. A tak jsme dělali obojí, ale až venku, mezi starými topoly. "Kurva proč? Proč dokážou lidi někomu takhle zničit život?": křičel Prcalík, aby ze sebe všechno dostal.

Karolínku odvedli Kačenky rodiče k sobě domů a postarali se o ní. Další den musela na sociálku, na policii a já nevím kam. Pamatuji si, že paní Kačenková chtěla Karolínku adoptovat, ale tenkrát to nebylo tak jednoduché.

Šlo se k Hymrům, číšníkovi se řeklo ať drží hudbu, že celej večer bude pouštět jen Venom. Hospodou cinkaly sklenice, duněla Demilition Manova basa. Poslouchali jsme až s nábožným výrazem vyprávění starých mániček. O honech s policajty, o samizdatu, o vězení, o mučení, o lidských sviních i rovných chlapech. Nejednou jsme Kóču viděli v úplně jiném světle. Tahle parta vlasatých džínových rockerů měla jeden slogan, popěvek, který si prý zpívávali pokaždé, když se potkali:"Prdíme do hlíny a je nám dobře!" Křičeli jsme jej spolu s ostatními a bylo v těch výkřicích úplně všechno - touha, láska, rebelie, odpor, život i smrt. 

Cesty, jak se člověk dostane ke své oblíbené hudbě, bývají někdy hodně klikaté. Kóča už dávno "prdí do hlíny", Karolínka vystudovala kdysi dávno vysokou školu a žije spokojeně v Itálii. Tuhle jsem ji potkal, byla svým dětem ukázat její rodné město. Poznal jsem ji podle očí. Chvíli jsme na sebe koukali a její dva černoocí synátoři na mě zírali jako na zjevení. Měl jsem zase po letech zmáčené tričko od slz a jedno překrásné odpoledne v malé hospodě u náměstí. Prý si všechny ty vinyly můžu nechat. Kluci šmírovali celej svět z mobilů, my dva se nemohli odtrhnout od vzpomínek i od sebe a musel jsem slíbit, že tenhle příběh sepíšu. Zde je, poslouchal jsem při jeho psaní staré Venom. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):