neděle 3. září 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto osmý - Vesnická rubanice


Příběh sto osmý - Vesnická rubanice


Jednou takhle v pátek, když se stmívalo, napadlo Prcalíka, že bychom měli vyrazit zase na nějakou akci. Sedělo se na panelech, slunce pomalu zapadalo za Michalovickou putnu a syslové kolem šukali jako králíci (to byla Kytkova oblíbená hláška). Já i Káča jsme byli pro každou špatnost, ale museli jsme na chvilku zmizet, protože jsme se neviděli dva dny. Povalil jsem svoji milou do dubového listí. Hned za prvním keřem. Vrněla mi nedočkavě v náručí, lísala se jako vilná kočka. Byl jsem plný vší touhy a vybuchl jsem moc brzy. Následoval smích, radost, že se vidíme, že vůbec existujeme. 

Nedaleko nadával nějaký důchodce svému psovi. Jako by na něj chtěl přenést všechnu svoji bolest stáří. Chudák jezevčík, pomyslel jsem si, ale to už se mnou má džínová víla dělala pusou takové věci, že jsem radši zaklonil hlavu, koukal na hvězdy a chvilku myslel na metal, abych jí tentokrát opravdu dokázal, jak jí mám rád. Jak jsme se dlouho neviděli, musel jsem Kačence přikrýt ústa dlaní. Jinak by křičela na celý les. Dokonáno jest. Obětí pod zkroucenými duby. Miliskování, šepotání, zurčení dvou ševelících hlasů. 

Vrátili jsme se na panely, ruka v ruce, nohy krok sun krok. Káča rozvrkočená, já s přiblbým úsměvem na tváři. "Na vás je vidět, že jste museli šukat jak ti syslové": pronesl Prcalík a trošku nás kamarádsky peskoval, že jsme nebyli u hlavního jednání. O nás bez nás bylo rozhodnuto, že se pojede do Semčic, na koupaliště. Bude metal, budou Debustrol a nějaké zábavové kapely. Zítra ve tři, půjdeme tam ještě zapařit do hospody. Tak jo, odpovídáme a jdeme se projít. Na cestu dostaneme dva lahváče a nahranou novou kazetu (TDK) německých thrasherů Protector ("The Heritage"). 

Na asfalt směrem do města nám svítí měsíc, Kačenka mu chvilku nadává, takovým tím dívčím roztomilým způsobem. Nechce, aby tahle noc skončila. Beru ji kolem pasu, zdvihnu na zídku u hřbitova pod Mírovým náměstím, přelezu za ní. Tady nás nikdo nebude rušit, mrtví určitě dávno spí. Usedneme na lavičku, zakousneme se do sebe. Ještě pár prchavých chvilek, několik obejmutí. Nechce se nám loučit, ale musíme. Máváme si snad čtvrt hodiny a já pak házím ještě jemné kamínky do okna, aby má milá věděla, že bych vydržel čekat klidně až do rána. Nakonec vyleze paní Kačenková, usměje se na mě takovým tím úsměvem vědoucí ženy a já se jdu toulat nočními ulicemi. Nechce se mi spát, doma je rodičovské dusno.

Probudím se a hned vyskočím na nohy. Snídaně, sprcha, džínová vesta i kraťasy. Do kazeťáku Protector a pařba na gauči. "Co zase blbneš? Proč na mě ten tvůj zpěvák (jestli se tomu tak dá říkat) tolik řve?": vyjede na mě otec, kterému jinak žádná hudba nevadí. Cítím ve vzduchu napnuté nervy, tak se jdu radši před obědem courat sídlištěm. Potkám pár známých, jdeme si chvíli dělat srandu z Jany do obchodu. Vezme mě s potutelným úsměvem do převlékací kabinky, donutí vyzkoušet nějaký džíny. Prý Káča poprosila. Mám jí plnou hlavu, protože se o mě otírá. K tomu ty její prsa, boky, všechno vyšpulený...achjo. 

U oběda poprosím o peníze na večer. Asi mají trošku výčitky, že se zase hádali. Tak dostanu pár stovek. Pod matrací najdu ještě něco málo z brigády. Sním pět řízků. Máma na mě, že jím jak prokoplej, ale směje se, je ráda, že mi chutná. Asi se ráno udobřovali, protože z ničeho nic vidím na jejich jinak zachmuřených tvářích veselé mimikry. Moc jim už sice nevěřím, ale budiž, stejně mě ta chvilková pohoda strhne. Zavřu se ještě na dvě hodiny do pokoje, nasadím sluchátka, která jsem si sám zapájel a dotáhl až k věži Technics. Zvuk jako víno, Protector navždy. Už tenkrát to vím.

Sraz je na autobusáku. Všichni si dělají srandu z Kytky, protože má síťovku jak důchodce, ale všechny nás to brzy přejde, protože má taky pivo a my ne. Do Semčic je to dvanáct kilometrů, zpátky půjdeme pěšky. Teď ale naskáčeme do autobusu, cinkneme si hned jakmile usedneme a slíbíme panu řidiči, že mu to tam kurva ale vopravdu nezasviníme. Začnu šít do Kytky, že Sodom jsou a navždy budou lepší než Metallica. Nejdřív to je takové milé špičkování, ale přidá se pár ostatních a když se vylodíme na návsi v Semčicích, dali bychom si skoro do zubů.

Musí nás uklidnit naše milé, dnes obzvláště krásné holky. "No tak Smrťáčku, co blbnete kluci, poslouchejte si každý co chcete, ne?": používá na mě své ženské zbraně Kačenka. Kdo by odolal, že ano? Políbím ji a podám Kytkovi ruku. "Ty vole, my jsme někdy takový blbci": řekneme si nakonec a svoje přátelství stvrdíme rumem v místní hospodě. Výčepák tlustej a nevrlej, v rohu pár traktoristů, v montérkách s laclema. Tak co mladý, večer jdete na koupák? Zapařit? Ihned se ptají, dávají do řeči. Prcalík mi šeptá a oba víme, že je to tak vždycky. Jakmile někam dorazíme, tak je všem divný, že my, takový držky chuligánský máme ty nejhezčí holky. "Protože metal, ty vole": prozradím kouzlo své osobnosti jednomu kovozemědělcovi, když močíme do nekonečně zrzavého žlábku.

U stolu někdo rozvíjí podivnou debatu, jak byste se chovali, kdybyste byli druhé pohlaví. Nějak si to nedovedu představit, ale prohlásím, že bejt holka, tak neusnu, budu se pořád ošahávat a asi bych byl trošku za kurvičku. Prcalík na to, nojo, ale podívej se na svůj ksicht. To bys nedal ani sobě. No legrace veliká, holky s krásnýma očima nám visely na rtech. Půllitr za půllitrem. K tomu tlačenka s cibulí, já utopence, protože je miluju. Káča mi dá svoji feferonku, že moc pálí. Zamachruju, spolknu ji a dělám, že mi žádné slzy do očí nevyhrkly.

Propijeme, prokecáme se až do šesti večer, kdy zazní z koupaliště první kapela. Hrůzostrašná imitace heavy metalu, ale vepředu se svíjejí holky. Jsou to jejich hrdinové. Elasťáky pruhované jak zebry, na hlavách pořád trvalé. Tady se zastavil čas, kamaráde, zahuhlá Kytka a já si neodpustím, že když takhle ještě vypadala Metallica, tak se dala aspoň poslouchat. Hodí po mě okem a pak se rozchechtá. Plácneme si, následuje rum a jako vždy se jdeme podívat na místní holky.

Nojo, máme to my kluci asi v sobě. Rádi tokáme, předvádíme se. Místní krasavice se usmívají, jsou rády, že přijeli metalisti AŽ z města. Jsme jak pávi, možná si těch pár keců o debilech od jejich protějšků i zasloužíme. Vyhlídnul jsem si jednu blondýnečku. Drobounkou, s prdýlkou k zulíbání. Má totiž sukýnku, nevinný výraz a žádný prsa. Normálně bych si ji asi nevšiml, ale má mrdavý voči, jak říká Prcalík. A taky tam má kluka, takovýho brýlatýho maníka, co se divně uculuje. Chvíli přemýšlím, jak může s takovým divno blbečkem chodit, ale dostanu ránu od Jany do stehna (tzv. koňár). "Co zase blbneš?": zařve mi do ucha a já vidím vzadu u výčepu Káču, jak do sebe kope vodku.

Další kapela, prý hard rock. "Leda tak píču": odpoví pěkně nahlas zpěvákovi po dvou skladbách Prcalík. Slyší to celý areál a já si tak říkám, jak jsme vždycky byli schopni naštvat půlku vesnice, ještě než začal hrát Debustrol. Jdu za Kačenkou, odvedu ji na chvilku ven. Tam se pokuřuje, někdo nadává a já zažiju žárlivou scénu. Omlouvám se, přemlouvám svoji milou. Já vím, jsem blbej, ale já mám rád jen tebe....Jo, bavil jsem se s ní, ale to snad není trestný... (ona na to) tak jo, tak si jdi, já tě miluju a ty se motáš kolem jinejch...odejde naštvaně. Chvíli tam stojím, přitočí se ke mě taková malá, boubelatá na těch správných místech a cože se stalo, ta ti asi dneska už nedá co, nechceš si jít zatancovat?

Jsem naštvaný, tak slečnu provedu, pařím na ten debilně zahranej hard rock s falešným zpěvákem jako o život. Cítím v zádech pohled Jany, Prcalinky, Káčy i Mirky. "No a co!": chce se mi řvát a asi to pak i dělám, protože jdeme s buclatou prdelkou na pivo, ferneta a už by se mnou lomcovala a naváděla mé ruce na místa, kam bych asi šahat neměl. Slečna mě zve k sobě domů, že prý na seník. Inu romantika na vsi. Asi bych si dal říct, ale od výčepu se ozve hroznej řev. Na zemi tam leží Prcalík, drží se za pusu a Prcalinka ječí jak na lesy. Chlapec dostal po čuni. Řekl prý něco ošklivého o konečně dohrávající kapele. 

Vlítnu tam, roztahuju dva kohouty od sebe. Najednou tam skočí ten nedomrlej blbeček, co chodil s blondýnkou z prvního dějství. Dostanu takovou pumelenici, z boku, srabácky do hlavy, že málem padnu. Otočím se, sundám ho přesně mířenou ranou do břicha a tahám Prcalíka pryč. Chvíli stojíme celá parta kolem holek. Najednou je vše zapomenuto, tady jde o hubu, známe to. Na vsích se s tím nemažou, chrání si pochopitelně svá děvčata a pro ránu nejdou daleko. Dvě smečky, jedna z města, druhá ze Semčic, Žerčic, Němčic a Dobrovic. Je jich víc, ale my jsme zase docela vyhlášený hovada a vypadáme v těch otrhaných hadrech drsně. Tak se zatím jen cení zuby.

Asi bylo dobře, že začal hrát Debustrol, protože místní si stoupli kolem a my roztočili pařbu, veletoč. Byli jsme jak rotující džínové planety, které do sebe vzájemně narážely, třaskaly. Zvedali jsme holky nad sebe. Já zase jen v džínové vestě, triko Vader uvázaný kolem pasu, s lebkama nastavenýma tak, aby byly na mém zadku vidět. Jeden známý song za druhým. Pár sedláků se přidá a paří s námi. Pohoda, pivo, metal. Vše skončí skandováním, řevem, přídavkem. Šílenství.

Euforie z nás pomalu opadá. Jdu koupit Kačence rum. Jenže nikde není. Hledám jí, zmatený, pak dostanu strach, protože i když jsem se choval jako blbec, je pro mě vším. Je mojí modrou vílou, bohyní, slečnou i ženou mého života. "Kde jsi?": ptám se opilecky. 

Najdu ji na asfaltovém chodníku kousek od koupaliště. Stojí tam, vyděšená a kolem tři místní kluci. "Tak co ty kurvičko, dáš nám...ukaž se": ožralí lidi dělají někdy hnusný věci, to už dávno všichni víme, ale do mě vjede takovej vztek (jde přece o moji holku!), že mi málem pukne hlava. Zatmí se mi před očima a skočím mezi ty hajzly. Vypadal jsem jak Sandokan ze slavné scény s tygrem. Jen jsem neměl dýku, ale jen párek zaťatých pěstí. Káča si stoupne uplakaná za mě. Po prvních ranách se jen optám, jestli je v pořádku. Kývne na mě smutně a já rozjedu šílenou smršť úderů. Nedojít tam brzy Kytka, asi bych je umlátil. Mám sice rozseknuté obočí (dodnes mě zdobí krásná jizva), opět přeražený nos a zhmožděná žebra, ale bránil jsem svoji milou a čest.

Beru Kačenku do náručí a Kytka mezitím formuje všechny metalové vágusy z panelů k ústupu. Vypadá to blbě. A vypadá to hodně špatně i ve chvíli, kdy jdeme ven z vesnice. Už si myslíme, že jen tak odejdeme. Ale ony ty kurvy pomstychtivé mají v rukou klacky a vytržené plaňky z plotů. "Ty krávo, jestli tohle přežijeme, tak pak už všechno": pronáší vědoucně Prcalík. Nemusí nic říkat, už jsme to párkrát zažili, jednou dokonce i přímo tady. Asi nám nejsou Semčice souzené. 

První běží patnáctiletá metalová nedochůdčata. Pak holky. Nakonec my, "staří" kluci. Zdrháme do polí, ztrácíme se jeden druhému v lesíku. Přiznám se, že jsem tenkrát měl pěkný strach. Ještě, že jsme tam byli jeden s druhým, opatrovali se, dodávali odvahy. Mezi místními pronásledovateli byli i velcí dospělí chlapi. Připomínalo to lynč. Zaplať všichni svatí i nesvatí došlo jen k jedné potyčce. Já, Prcalík, Kytka a jeden mladičký klouček, který byl tlustý a nemohl běhat, jsme se bránili statečně. Ne moc dlouho, ale odhodlání v nás bylo. Dobili nás pěkně, to se musí nechat. Dostali jsme spousty ran klackem, prkny, pěstmi. Ale tenkrát do sebe lidi alespoň nekopali na zemi.


"Ty vole Kytko, Metallica sice stojí za vyliž prdel na druhou, ale dneska bych si ji klidně poslechl": zkouším reakce svého kamaráda. "Di do prdele, asi mám otřes mozku": odpoví mi mile a přidá se i Prcalík. Crčí z nás krev, odtéká po čůrkách do země. Hned u křížku, u malého zastavení. "Ty vole, proč jsem dostal na držku u Panenky Marie? Já metalista?": ptá se nás malý tlustý Venca, který si právě odbyl svůj první křest bojem. Musíme se smát a pomalu se belháme nocí přes kopec. Někde tam nahoře musí být naše holky. Máme žízeň, hlad, bolí nás celé tělo. Zavadím si o zlomený noc a zařvu do noci. "Vypadáš jak buldok, kterej právě poprvé šukal": snaží se mi ještě polichotit Prcalík, ale já už jen automaticky jdu. 

Zachrání nás naše modro džínové víly, které sedí na autobusové zastávce s tričky plnými čerstvě natrhané kukuřice. Je pro nás manou nebeskou, i když bolestivou, protože máme huby na dranc. Ještě mě trošku vyplísní Kačenka za ty "moje děvky", ale vidím na ní už samaritánský pohled. Pamatuji si, že kočenky vyndaly kapesníky, roztrhaly flanelové košile (tričko Saxon nedám!) a já tam sedím dobitý na lavičce, Káča i Jana u mě (musím Janu poslat za Vencou, který si tak ten den odbude i setkání s obrovským poprsím), ošetřují nás. Jsme jak po bitvě, jak ti, co prohráli v hospodských rvačkách od Josefa Lady.

Cesta do Boleslavi je nekonečná. Ještě, že Káča nemá doma rodiče. Všichni domlácení se sejdeme u nich v kuchyni. Dcera pana veterináře kolem nás pobíhá, my děláme, že nás nic nebolí. Prcalík u každé desinfekce zakleje, pronese něco o tom, že tohle ale byla kurva vesnická rubanice a my se smějeme hodně nahlas, abychom přehlušili pálení čištěných ran. Spát musím na břiše, takže není muchlování a mám to prý brát jako trest, že jsem se točil kolem blondýnky i baculinky. Není každý den posvícení, říkám si a dvakrát zvracím do šikovně přineseného kýble. Asi mám taky lehký otřes mozku.

Ráno se sejdeme u doktora jen já a Venca (prý vyber si operaci nebo ti ten frňák narovnáme tady - co byste si vybrali vy?). Sestřička z pohotovosti už dávno ví, že se to v Semčicích včera semlelo. Prý nás bylo sto (stěží 15) a někteří z nás měli i zbraně (pověst metalových thrasherů v jejím vyprávění málem dosáhla legend o Vikinzích, jo!). Musíme se smát. 

Rovnají mi docela drsně nos do polohy, v které ho mám skoro dodnes (říkám Vencovi, že ty slzy co mi automaticky vyhrkly na tváře jsou pot a jestli někde něco jen ze srandy kecne, tak mu dám do držky, za což si vysloužím od sestřičky takový zvláštní pohled - zase mrdavý voči) a Venca dostane nějaké prášky proti bolesti. Vylezeme ven. Tam Kačenka, v naschvál sexy košili, s vyprseným tílkem Saxon. Na Vencovi je vidět, jak mi závidí, jsem v tu chvíli jeho vzorem. Nemůžu tak sykat bolestí a raději kupuji před nemocnicí ve stánku dva rumy. Tak zase příště kámo. 

Pak už je to moc hezký. Jsem tak trošku za hrdinu, že jsem bránil svoji milou. Užívám si ten pocit. Nejvíc asi ve chvílích, kdy ležím u Káčy doma na posteli, poslouchám Slayer a ona se kolem mě točí jen v kalhotkách. "Co takhle hra na pacienta a sestřičku..": navrhuji a odpovědí je mi nejkrásnější úsměv na světě. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):