neděle 1. října 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto dvanáctý - Malé radosti


Příběh sto dvanáctý - Malé radosti

Když jsem seděl ještě před týdnem v lese kousek od Máchova jezera a pletl si provaz k oběšení, bylo to něco hrozného. Osud mi ale dal ještě mnoho let a mě najednou přišlo, že svět je neskutečně krásný. Asi jak jsem prožil ty nekonečné chvíle smutného rozjímání, sáhl si na dno, tak mě teď všechno pořádně nakoplo. Možná k tomu přispělo i to, že boleslavskou Škodovku kupovali Němci a otec musel díky práci na několik týdnů vypadnout do Reichu.

Třeba, když se má milá zvedla, s kalhotkami čerstvě nataženými a zařízlými mezi půlky a šla proti světlu, tak ji klínem prosvítalo slunce. Dělával jsem si z toho legraci a chtěl: "Spolknu ti sluníčko má milá, nech mě ochutnat". Smála se tomu a nechala mě ještě chvilku roztouženého.

Chodívali jsme s walkmany na uších, odstřiženi od celého šedivého sídliště. Zahleděni jen do sebe, do svých malých radostí, do hudby a piva, společně s našimi kamarády. Jakoby se v létě, kdy byla škodovácká dovolená, sídliště vyklidilo a zbylo nás jen pár. Máma s bráchou na chalupě, ne já s vámi nepojedu, vy budete řešit jen otce a já si nechci kazit poslední prázdniny v životě. 

Bylo vedro k zalknutí a dole u Jizery jen my a malá cikáňata. Naše holky v rozpuku, občas s horním dílem plavek dole, aby nám udělaly radost. Vypálený asfalt končil spolu s panelem u prvního žlutého vřesu. Pak už byly jen útlé cestičky, syslí nory, netřesky, chráněný travní porost a svoboda. Šla vždy přede mnou, vrtící zadečkem v ustřižených rozpáraných džínových kraťasech. Tak krásná, tak lačná. 

Občas jsme se rozeběhli, s igelitkami a brašnami Adidas od Poláků plnými hudby, úprkem k panelům. Protože ten kdo tam byl první, vybíral si u Sabatha kazetu k přehrání. Co my to slyšeli všechno za skvosty, za malé radosti. Vždycky kývajíce hlavou a čekajíce, kdo první řekne verdikt. "Je to píčovina": pronesl Prcalík zrovna nad novou desku Kreator. "Moc tam hrajou, tohle není metal": dodal Kytka a já se styděl říct, že mě se ale kurva líbí. Pokračovala nekonečná debata o hudbě, k tomu pivko. Holky na našich klínech, smyslné a až nábožně přihlížející, jak tomu ty jejich kluci rozumí.

A my jsme machrovali, kecali o hudbě, pak se na oko pohádali a dali si skoro do držky, vole! Přetlačovaná, kroucení rukou, ale nikdy nijak ošklivě, většinou končily naše "bitky" smíchem a hubou plnou listí. "Jááááá neechcccííííííí, aby to skončilooooo": křičela Jana a nahoře na panelech si k potěšení nás všech sundala tričko, aby pařila jen tak, jak ji matka příroda stvořila. A že si dala záležet. Vůbec nám nevadilo, že nebyly peníze, auta, drahý oblečení, nejmodernější cokoliv. Byli jsme mimo, odříznutí od světa kolem, jen spolu, s hudbou a mládím.

Viděla má milá na keři malého motýla, opatrně ho chytla do dlaní, aby mu nesetřásla prach z křídel. Přinesla ho, posadila ho na mé staré ošklivé brýle a smála se mi, že jsem motýl Emanuel. Honil jsem ji pak v dubovém háji, až se nechala dostihnout a dál už to byla jen naše soukromá věc. Nebo mi přinesla Vitacit, jahodový, protože ho měla ráda a vysypala mi ho na břicho pod tričko Slayer. A že mě olíže. Pro ní i pro mě malá velká radost.

Mudroval jsem za svitu měsíce, když jsme seděli na rohu nad řekou. Koukali na Michalovickou putnu, romantika dýchala všude kolem. "Nemusí mít člověk příliš věcí, důležitý je, co má v sobě, jak přemýšlí a chová se": kýval jsem rozvážně hlavou. Četl jsem zrovna knihy o budhismu a spousta myšlenek mě donutila k přemýšlení. "Smrťáčku, Budha má ve spoustě věcí pravdu, jen prosím tě, nedej se na celibát, to bych nevydržela": smála se mi pak, když už jsem filozofoval moc. 

Nejlepší hra mladých metalistů bývala ta po lehkém odéru trávy, po trošce toho THC. Vymyslel jí Prcalík a říkávali jsme jí naše Malé radosti. Byla jednoduchá. Každý dostal za úkol předvést nějaké zvíře. A tak jsem byl pštrosem se svými brýlemi, Kačenka lasičkou (ta prdýlka!), Kytka šimpanzem, který málem vyvrátil strom. Zhulení do neskutečného smíchu jsme pokračovali předváděním muzikantů. Nepíšu o tom kvůli tomu, že můj Dave Mustaine vyhrál, ten se paroduje dobře, ale Doro od Jany, případně Lemmy od Prcalíka byli vynikající. K tomu tématicky hrála muzika. 

Míval jsem vždy rozkecáno a řešil celej svět, jak už bývá mým zvykem, když si mám s lidmi co říct, až ke Kačence domů. Rodiče na dovolené, byt jen pro nás dva a magora papouška. Ten na mě vždycky divně koukal, když jsem ležel na své milé a zrovna nedržel celibát. "Neříkej mu, že je svině, on za to nemůže, že mě taky miluje": plísnila mě a já se nemohl odtrhnout od tílka Saxon, v kterém byly uvězněny její víte co. Moc dobře věděla, nemusela se to nikdy učit, že lehce zahalené tělo je rajcovnější než ty nevyvalenější vnady. Vždycky jsem pak přemýšlel, kde jsem vlastně ke všemu tomu štěstí přišel. 

V televizi nic nedávali, jen tuny reklam slepených debilními americkými seriály. A nebo komunistické retro, hnus, špína, lidská tupota. Diskotéky pro nás nebyly nic přitažlivého a tak zbývala hospoda, víkendové koncerty a pak už jen panely a sídliště. Pro ostatní jsme byli mnohdy máničky, špinavý metly, odrbanci, vágusové, chuligáni. Bylo nám to jedno, my věděli své. Měli jsme muziku, holky, pivo a každý asi tunu malých radostí. Víc jsme nepotřebovali.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):