neděle 15. října 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto čtrnáctý - Děkuji ti, Freddy


Příběh sto čtrnáctý - Děkuji ti, Freddy

"Já se z tebe jednou fakt zblázním, seš blbej": nadávala mi na oko Kačenka. Nemohl jsem si to ale odpustit. Strašil jsem svoji milou velmi rád, dělalo mi dobře, jak se lekne a pak se přitulí. 

Měli jsem kdysi s Kytkou několik osvědčených nápadů, jak sbalit holky. Kamarád měl linkovaný sešit s okraji, kam si zapisoval, kdy mu jaká panenka dala pusu, kdy sex a podobně. Vypsali jsme kdysi dávno, ještě v osmé třídě základní školy soutěž, kdo jich dostane do postele víc. Nikdo vlastně nikdy nevyhrál, protože jsme si každý našli tu svoji jedinou a sešit se stal jen vtipným doplňkem při pitkách. Byl ale jeden nápad, na který nejde zapomenout.

"Musíš ji vzít na nějaké temné, tajemné místo, tam ji trošku vystrašit a ona se pak bude bát. Jsou pak povolnější": diskutovali jsme někdy v patnácti na školním dvoře, schováni pod malou stříškou, aby na nás nebylo vidět, jak taháme a šlukujeme ukradená cigára. Tvářili jsme se děsně vážně. Mě ten nápad přišel neskutečně dobrý. Začal jsem jej hned používat. Jako obrýlený intelektuál jsem budil důvěru hlavně u chytřejších, stejně založených dívek. Jejich rodiče jsem při nedělním obědě obloudil slušnou mluvou, znalostí literatury a vizáží neškodného kamaráda. Co na tom, že při odpolední procházce už měla jejich dcera moji ruku v kalhotkách a byla navnaděna na výlet k nám na chalupu. 

Vozil jsem je tam pod záminkou, že se budeme učit (dodnes nechápu, že je se mnou pouštěli, asi jsem vypadal fakt jak trotl). K tomu nikdy nedošlo. Jenže mladá chytrá děvčata nejsou žádné rádodajky, musí se přesvědčovat. A já měl připravenou kazetu se seriálem Freddy Krueger, která působila obzvláště v sychravém podzimu velmi uvěřitelně. Dívky se bály dojít i na záchod. Kýžené šlo pak jak po másle. A protože jsem přemýšlivý kluk, pořídil jsem si i masku Freddyho a v příhodném okamžiku, kdy byla slečna ponořena do děje z videorekordéru, jsem na ni vybafl z temné chodby. 

První, dcera učitele češtiny, z velevážené rodiny, mi utekla v úleku z chalupy a já ji pak v masce (blbec) honil po horách. Našel jsem ji na autobusové zastávce. Chudáka počůranou strachy (promiň Šárko, musel jsem to napsat, dnes už je to jen milá vzpomínka). Nutno dodat, že slečna byla tak vyděšená, že nezamhouřila oko, musel jsem spát s ní v posteli, ale bez jakýchkoliv jiných, než utěšujících dotyků. To se nepovedlo. Druhá dívka, tentokrát ze sídliště, od otce velkého hospodského bijce, mě kopla mezi nohy a běžela do kuchyně pro nůž. Málem mě kuchla. Tak jsem s tím radši přestal. Aspoň že se zasmála a když mi z podbřišku odezněla bolest, tak jsem si i užil. Takže vlastně v pořádku.


Jenže s Káčou to bylo úplně jiné. Ona se bála ráda. Musel jsem ji sehnat všechny díly na videokazetách a nutno rovnou dodat, že bývala po shlédnutí vždy velmi divoká. Na chalupě mě sice "přinutila" k muckání v masce jen jednou, tohle mě přišlo už trošku morbidní, ale byl to jeden z nejlepších zážitků v mém životě. Vždycky se lekla, na oko zanadávala a pak byla jak tsunami (rozjetá mašina, jak říkal Kytka, lépe řečeno). No, nevyužijte toho. Nevím, co jí i všechny ostatní na úchylném manikakovi s popáleným ksichtem tolik fascinovalo, ale v devadesátých letech byl pro mnohé Freddy Krueger z Elm Street velkým "hrdinou". Masový vrah a školník, psychicky narušený jedinec z nočních můr byl všude. Obestírala ho nepřeberná snůška vtipů, narážek a když pak Debustrol vydal v roce 1991 u Monitoru Neuropatologa, na zdi měl jejich plakát snad každý. Kačenka nebyla výjimkou.


"Vezmi si zase tu masku, prosím": žadonila, když jsme šli z kina. Víkendový filmový maraton s názvem Bojíte se rádi? začínal vždy ráno od osmi a končil o půlnoci. V kině Oko, na Mírovém náměstí, pod přísným dohledem důchodkyň - uvaděček. Káča byla vždy tak nažhavená, že jsme si museli při polední přestávce odskočit k nim domů do sklepa. Ještě, že mi mezi vzdycháním neříkala Freddy. Masku jsem měl bezpečně uloženou na chalupě a tak jsem aspoň naznačoval ostří na prstech a zpíval: "Jedna dvě, Freddy jde..." a tvářil se, že mám popálenej obličej (což mi zase tolik práce nedalo, vzhledem  k tomu jak vypadám).


Bylo to zvláštní. Mé kamarádky, v čele s Kačenkou, byly chytrý holky. Někdy až moc. A všechny je Freddy doslova fascinoval. Až jsme si s klukama někdy říkali, jestli je to normální. Já měl rád spíš pana Hitchcocka, ale co by člověk pro svoji milou neudělal, nemám pravdu? Obzvláště pod příslibem úžasného sexu, že ano? Odpolední představení jsme strávili vlastně zakousnutí jeden do druhého. Štastní, občas vylekaní z některých scén. Dnes už vlastně hororová klasika, která moc mladých asi nevyděsí. My se báli a báli jsme se moc rádi.


Nejlepší zážitky s Kačenku a Freddym mám ale stejně z chalupy. Ono když se setmí, do střechy bouchá nakloněná borovice a stoletá chalupa vydává vrzavě dřevěné zvuky, vše vynikne v úplně jiných barvách. Zapálené svíčky, mihotavé stíny, v dálce vyjící pes, noční skřehot ptáků. Člověka tohle všechno přenese a navnadí do úplně odlišné atmosféry. V pravý okamžik vytažená maska, k tomu od babičky záměrně upletený svetr s červenými pruhy (kde mám prosím tě sehnat krvavou červenou vlnu, co to zase je?), dělali doslova divy. 


Jednou jsem to přehnal, to jsem si u souseda půjčil motorovou pilu a v chodbě ji nastartoval. Byl jsem trošku opilej (spíš víc) a svoji milou tentokrát DOOPRAVDY vyděsil hodně moc. Lekla se, byla v lehkém šoku a musel jsem jí opláchnout studenou vodou. Raději jsme s tím už přestali. Zůstalo jen u filmů, u muchlování a dlouhého vyprávění a vymýšlení příběhů na motivy těch, které se odehrávaly na Elm Street. Byly plné napětí, ale také smíchu, protože jsme často u kyselého vína dlouho nevydrželi mít vážné tváře. Prcalík vždycky říkával, děkuji ti Freddy, díky tobě jsem si vždycky parádně zašukal. Měl svým způsobem pravdu. 

Znáte to...

Freddy Krueger se narodil v ohni požáru, který vypukl ve starém ústavu pro choromyslné na Elm Street; byl nemanželským dítětem krásné schizofreničky, která zemřela při porodu. Matčiny výkřiky bolesti byly první zvuky, které slyšel. V dospělosti pracoval jako školník na střední škole ve Springwoodu, oženil se a měl dceru.

Freddy Krueger, ve filmech proslavený coby psychopatický vrah ze snů, začal zabíjet už jako živý. Jeho pokřivená mysl si vybrala jako první mladičkou holčičku Amy. Tehdy konečně našel Freddy smysl života. Ovšem policie jednoho dne vtrhla do kotelny, kde pracoval jako údržbář, a našla rozkládající se tělíčka desítek dětí. Byl zatčen, ale měl geniálního obhájce, který našel nesrovnalost v dokumentu domovní prohlídky, a byl propuštěn.

Rodiče ze Springwoodu zuřili a vzali zákon do vlastních rukou. Zapálili Freddyho kotelnu, kde vrah uhořel. Tehdy si rodiče mysleli, že viděli konec Freddyho Kruegera, noční můra ovšem právě začínala. Freddy se vracel v nočních můrách jejich dětí a zabíjel je s fantazií džina z Aladinovy lampy.

"No řekni mi má milá, nepřipomíná ti támhleten stín pána v klobouku? Cože, že se mi to zdálo? Kdo ví...?!": začínal jsem vždycky vyprávět a po zádech nám pomalu začal přejíždět příjemný mráz. Inspirovalo mě to natolik, že jsem pro svoji černo modrou vílu, jinak neskutečně křehkou, milou a chytrou dívku, sepsal několik hororů. Četla je ráda, říkávala mi, že je jednou vydáme a budeme bohatí. Pár jich mám ještě schovaných. Jen nevím, jestli by se jich dneska ještě někdo bál. Jsou spíš tajemné, než krvavé. Na Freddyho ale určitě nemají, ten už se dávno stal legendou. Alespoň tedy pro nás, pro kluky a holky, kteří chodili v devadesátých letech v Boleslavi na panely poslouchat metal.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):