neděle 22. října 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto patnáctý - Básník ulice


Příběh sto patnáctý - Básník ulice

Poprvé jsme ho potkali asi před dvěma roky. Stával před obchodním domem Máj a prodával u malého stolku koření, slaměné hračky a sbírku svých svázaných básní. Vysoký, skoro průhledný kluk s divným pohledem. Všiml jsem si ho pokaždé, když jsem šel pro Janu. Už dlouho jsem tušil, že se jí líbí. Ona měla vždycky čuch na problémové týpky. Marně jsem ji odrazoval, zbytečně jí promlouval do duše. Srdci neporučíš a ženskému obzvlášť.

My thrasheři šli po pivu, chlemtali ho po hektolitrech a šlo nám dost i o šukání. Feťáci byli jiní, takoví citliví, uměli naslouchat. Že Jan, básník ulice, bere drogy, ale zpočátku nikdo netušil. A tak se má nejlepší kamarádka zase setkala s krutou realitou šedivé panelové ulice. 

On se narodil, stejně jako mnozí z naší party, mámě v sedmnácti, do docela normální rodiny. Máma si vzala otce, kluka z vesnice, kterej byl ve městě nešťastnej. A tak jeho tátovi připadalo, že za všechno špatné může on, protože se jim narodil tak brzy a musel si kvůli němu jeho mámu vzít. Zkrátka klasický sídlištní příběh, kterých bylo kolem nás na tucty.

Šli jsme vždycky proti proudu, někdy možná jen z principu, ale hlavně jsme nechtěli být jako ostatní, jako diskofilové, kterým šlo jen o totální konzum. Mysleli jsme si a asi to tak i bylo, že nás zajímá něco víc, že chceme od života taky trošku něčeho lepšího. Už jen ta hudba, knížky, filmy a nekonečný rozebírání všeho možného nám dávalo pocit soudržnosti.

Jenže feťáci šli hlavně po droze. Ta je ovládala, ničila, stejně jako všechny okolo nich. V tom byl mezi námi rozdíl. My ale netušili nic. Občas jsme dali trávu, která se pěstovala různě po půdách a neměla v sobě ani moc THC. Bylo to spíš machrování, že sedíme s čvaňhákem na lavičce. Jan se ale postupně od travních vysmátých večerů a piva s kamarády přehoupl do úplně jiného světa.

"Musíš jít se mnou, on se s nikým už skoro vůbec nebaví": chtěla Jana svého platonického milého zachránit. Nikdy mezi nimi nedošlo k fyzickému sexuálnímu kontaktu, ale četla jeho skvělé básně, popisující realitu tak, jak jsme ji prožívali. Básničky nemám moc rád, málokdy mě vůbec osloví, ale ty Janovy jsme si předčítali na panelech často. Smáli se u nich, kývali souhlasně hlavami. Byl osobnost, i když už tenkrát ve značném rozkladu. Musel jsem své kamarádce pomoct.

Vyzvedl jsem Kačenku, zamával jejím rodičům, abychom pak zadem vlezli zase do sklepa na dvě staré matračky a vykonali tam akt souznění. Udýchaní běžíme pro Janu, zase se zpožděním dvou zamilovaných. Jan stojí před krámem a prodává i takové divné papírky, složené do ruliček. Nejdřív nám to vůbec nedojde. Kačenka si zpočátku dokonce naivně myslí, že takhle rozdává své básně. Byli jsme slepí. Jdeme k němu, prohodíme pár slov.

Vidím na holkách, jak se jim líbí. Nedivím se, proti nám, hovadům pivním a sprostým, je citlivý, bílý - bělostný, vytáhlý, rozvážný, dospělejší. Jen má pořád divné oči (o jiných zorničkách jsem četl poprvé až v knize My děti za stanice zoo). "Chcete taky?": nabídne nám jednu ruličku a my přikývneme. "Díky": odpovíme naschvál hodně drsně, protože před Janem chceme vypadat jako, že už dávno víme, o co jde. Kačenka schová pytlíček do zadní kapsy džín a zapomeneme na něj. Její máma pak kalhoty vypere a diví se, že zůstaly v záhybech žmolky.

Zazvoníme na Janu a jdeme k Janovi. Sluší jim to spolu. Jen kdyby neměla má kamarádka tak zamilovaný pohled. To nevěstí nic dobrého. Jdeme ve čtyřech městem, já se pokouším o nějaké vtípky a setkávám se jen s lehkým opovržením. "Nechovej se jako puberťák": dozvídám se dokonce a tak radši necháváme jednostranně zamilované (feťáci dokáží milovat jen sami sebe!) samotné, jejich osudu a jdeme s Káčou na pivo. Jo, žárlím, protože pořád o Janovi básní - básní o básníkovi. Jde to dokonce tak daleko, že odmítám pozvání do sklepa. Vyrazím radši domů. 

Přemýšlím nad Janou a taky na ní trošku žárlím. Nojo, jednou to muselo přijít. Tak má kluka, no a co? Usínám, nechám si zdát o chalupě a ráno jdu na panely. Jana tam není. Asi spolu zůstali. Ne, nezůstali, támhle jde, ukáže mi Prcalík a já najednou vidím její skleslou postavu. Sotva se šourá. Pak nám vypráví o tom, že se jen líbali, leželi vedle sebe a jinak nic. Jan měl prý z ničeho najednou vzteklou náladu. Poslal ji do prdele. A tak celý den v podstatě rozmlouváme své kamarádce vztah, který nemá žádnou budoucnost. Už se ví,  že je feťák a o těch kolují kolikrát hrůzostrašné zkazky. Nevymluvíme jí ho, samozřejmě. Má svoji hlavu, koneckonců, proto ji máme všichni tolik rádi.

Jak jsem mohl vědět, že Jan fetuje už několik let? Jak jsem měl v sedmnácti poznat, že už je v poslední fázi - vždyť vypadal pokaždé tak skvěle, nad věcí, rozumný? Když se na to dívám zpětně, Boleslav nebyla Praha, těch feťáků nebylo zase tolik. Něco jsem o fetování slyšel, ale spíš jsme si z toho dělali srandu. Bral špinavě bílý, nažloutlý prášek - pervitin. Klasika, nejdřív ho kouřil (viděl jsem, že z alobalu, jestli se tedy nepletu), pak píchal rovnou do žíly. Ještě, že jsem potkal Christianu a její knihu o drogách (ano, My děti ze stanice zoo), která mě totálně odrovnala a vyděsila. Nejen mě, my měli o fetu jasno. Pro nás to bylo totální svinstvo, dno. Dno, na které právě Jan dopadl.

"Musíš jít se mnou, on je pořád vzadu za diskotékou v tom jejich doupěti": křičela mi hystericky Jana do kecafonu dole u zvonků. Byl večer a já se chystal na "pořádný sobotní šukání", jak říkával Prcalík. Místo toho jsem oblékl džínovou vestu, kecky a šel doprovodit kamarádku do nejhorší diskotéky ve městě. Hned pod Kozím trhem, s lesklými neóny a takovými těmi víkendovými kurvami před vchodem.

Janu pustili dovnitř hned, mě dali skoro do držky. Dva dutolebci, skinheadi, palice vypatlaný. Na mě si ale nepřijdete. Obešel jsem vchod, vlezl přes dámský záchodky. Nehodil jsem se tam. Pánové měli upnutá trička, gely ve vlasech a holky na mě koukaly opovržlivě. Otrhaní thrashoví maniaci pro ně rozhodně nebyli v kurzu. Tady se šlo po trojkových bavorácích, bílém prášku na zrcátku a disko hudbě. Pro ně jsem byl póvl, socka, magor ze sídliště. Chtěl jsem být co nejdřív pryč.

Díra byla feťácký byt hned za diskotékou. Na konci dlouhý temný chodby. S dalším anabolickým lebkounem u vchodu. Nechápu, jak tudy mohla Jana sama projít. Já se kupříkladu bál, hodně. Asi toho svýho průsvitnýho feťáka opravdu moc milovala. Achjo, tak hurá do toho. Nejdříve slušně poprosím o vpuštění dovnitř. Nabušený blbec mi ukáže vybělené zuby a pošle mě do horoucích pekel. Jako kdybych tam zrovna nešel. Dám mu ránu - hlavičku, už mě celý tenhle večer štve.

Otevřu dveře a málem upadnu smradem plným moči, exkrementů a kyselosti. V jednotlivých místnostech polehávají různé postavy. Všechno připomíná středověké vězení. Jana bych asi nepoznal, všechny ty trosky mi připadají stejné. Nebýt Jany, sklánějící se nad tělem ležícím ve zvratkách, vlastních i cizích hovnech a chcankách. Z ruky mu trčí jehla a má nepřítomný výraz (tohle asi nebude "jen" pervitin, bleskne mi hlavou). Chvíli tam oba stojíme a nevíme, co dělat. Něco jiného je o feťácích číst a něco jiného se s nimi opravdu setkat. Zvedl se mi žaludek a taky jsem přidal do všeho toho hnusu kousek ze sebe.

Jana brečela, vzlykala a viděl jsem, že se jí začíná zmocňovat samaritánské rozpoložení. To jsem nemohl dopustit. Jednoduše jsem ji zmítající vzal, hodil přes rameno a běžel ven (ona mě, svého nejlepšího kamaráda, u toho mlátila pěstmi a trhala za vlasy!). Na tupouna u vchodu to zapůsobilo, myslel si, že jsem si přišel pro svoji kurvičku. Horší byli ti zbylí dva. Postavil jsem Janu na nohy a řekl jí ať zdrhá. Chvíli ještě stála, ale pak jí přesvědčila první pěst, která přilétla do mé tváře. Nevím, jak dlouho do mě mlátili, kopali a devastovali můj už tak ošklivý obličej. Připadalo mi to nekonečný.  

Nejdřív jsem lezl doslova po čtyřech, pak se chytl za naražená žebra a krvácel až ke Kačence domů. Kilometr a půl jsem šel snad dvě hodiny. S občasným červeným zvracením u zdí. "Panebože, co se stalo?": uvítala mě paní Kačenková a ihned budila manžela. Sešil potřebné na operačním sále pro psy. "Sežeňte Janu": byla má poslední slova a pak jsem omdlel.

Za měsíc našli Jana mrtvého. Nevydrželo mu srdce. Puklo.

Jana ten večer v pudu sebezáchovy běžela k Prcalíkovi. Přespala u něj a Prcalinky. Já se léčil a doma musel s pravdou ven. "Ty si byl v tom feťáckým doupěti?": chytala se máma za hlavu a ihned mi prohlížela ruce, asi jestli si nepíchám. Musel jsem příběh trošku upravit, aby nebyla tolik vyděšená.

Po Janovi tedy zůstala jedna nešťastná holka, několik skvělých básní a spousta zničených životů. A já se od té doby bál drog jako čert kříže. Nejen já, i všichni mí kamarádi. "Zlatý pivo, zlatý pivo, metal a šukání": uzavřel celý tento smutný příběh tenkrát Prcalík na panelech. Seděl jsem proti němu, vše vyprávěl a nevěděl, jak se narovnat. Byl jsem zase ovázaný, jako kdybych se popral s tygrem. 

Má kamarádka se po čase zase otřepala, ale její schopnost vyhledávat si do vztahu podivné týpky pokračovala. Jakoby měla slabost pro všechny nešťastníky světa.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):