neděle 7. ledna 2018

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto dvacátý šestý - Panelové dítě - pokus číslo dvě


Příběh sto dvacátý šestý - Panelové dítě - pokus číslo dvě

První týden v lednu, hned jakmile jsme se ukázali po Silvestru doma, tak jsme s Kačenkou vyrazili na chalupu. Vzal jsem psa, který se pořád tlačil mezi nás. Sedíme ve vlaku někde u Turnova, s bágly nad hlavou, má milá si zula boty a dala mi nohy do klína. Mám u sebe dvě bytosti, které mám rád nade vše. Dokodrcáme na nádraží a je chvilku čas. Tradiční pivo v nádražce je studený a mají řeči na mého čtyřnohého přítele. "Co to je zase za zpruzelýho výčepáka?": řekneme si na nástupišti a drkotáme zubama, než přijede spoj na Jablonec.

Nahoru do vsi je to ještě kus cesty a sněhu letos požehnaně. Přes závěje nevidím, pomáhám Káče s batohem, pak musím vzít ještě psa do náručí, protože se mu na nohy nalepí bílé bambule. Chalupa se tyčí v hluboké bílé peřině. "Tam bude kláda, doufám, že máte rum": pošeptá zkřehle má milá a já pořád nemůžu nějak uvěřit, proč se mnou zůstává. Nemám moc peníze, perspektiva je se mnou mizivá - normálně časem byt, možná auto, dvě děti a život s metalem navěky, amen. Víc toho ode mě nedostane. Pár kamarádů se v divokých devadesátých letech stihlo chytit u nějakých těch šmelin a nezákonných divočin. Jenže já byl vychovaný k poctivosti a solidnosti. Nojo, vezmeš si chudáka, ale zase tě bude milovat. Pohádka, co?

Přemýšlím nad podobnými věcmi, když vyhazuji tunu sněhu, když zatápím v kamnech, když musím pro dřevo i vodu. Čaj se už hřeje, rum voní a ruce mám od smůly. Prý mě takhle miluje nejvíc a i když se tetelíme zimou, tak pod duchnou z ručně draného peří a kytičkovaným selským obřím hrnkem plným grogu je nám najednou moc dobře. Roztajeme a když začnou plameny olizovat okraj skleněných dvířek kamen, přeruší tok mých myšlenek Kačenka s jedinou prosbou v očích. Mám moc rád, když zašeptá, že mě chce. Je v tom vášeň, touha, veškeré ženství, síla přírody. Po ničem jiném netoužíme.

Ležíme a je nám vedro. Kamna nejdou regulovat a tak přikládám jen udržovací polena. Do půlky oken je sníh, slunce je hodně nízko a odráží se přes zvonkohru rampouchů. Psa vynáším jen v botách, trenýrkách a hodně dlouhém kabátě, co visí snad odnepaměti u dveří. Malý knírač nechce běhat, boří se po pás. Musím ho vyhrabat. Začne zase sněžit. Pomalu se setmí a my už máme toho rumu v sobě až běda. Lampa před chalupou svítí jen někdy a tak zapaluji svíčku. Elektrika zase nejde.

"Jsme tady zasypaný nadosmrti. Ale nevadí, zatím máme rum, kazeťák a dvacet baterií. Taky nějaký lunch meaty, paštiku a sádlo od tvojí mámy. Myslím, že do jara vydržíme": dělá si moje panenka-prdelka srandu, když kontroluje zásoby. Má na sobě můj svetr, který ji sahá nad kolena. Jinak nic. Plácnu ji přes zadek a po několika chvilkách radosti je rozhodnuto, že půjdeme do hospody. Pivo je pivo, rumu máme dost.

Opiju se ten večer tak, že mě musí Kačenka podpírat. Pořád ji padám hubou do sněhu, blábolím hrozný nesmysly, chci ji svlékat a rozdat si to s ní v závějích. Asi musí být pěkně naštvaná, ale jednou si mě vybrala, tak musí něco vydržet. Snažím se v chalupě nasekat dříví, že je to chlapská práce, ale odežene mě, abych si neusekl ruku nebo hlavu. Na protest jdu spát do nevytopené kuchyně. Nechá mě chvilku vycukat, ale pak přijde a milým slovem mě naláká do peřin.

Probudím se s hlavou jak střep. Bolí mě všechno. Potřebuji kafe, vyproštováka a vzduch. Jenže nic na chalupě není, tak musíme do krámu. Na běžkách. "Ty jsi zase včera vyváděl, to bylo jak kdyby na horách vyli vlci": směje se mé opici prodavačka. Ušklíbnu se na ní, ona na Káču - protože ženský vědí své. Nakoupíme vše potřebné a navrch dvě lahve rumu. Řeknu, že proti lavinám a slečna za mnou zavolá, že až půjdu příště z hospody, ať si řekneme o sáňky, že to bude lepší, všechny to prý tak na horách dělají - tahají na nich své partnery od výčepu.

Máme u kamen vážnou řeč. Řešíme panelové dítě. Naše, společné. Kačenka by už chtěla. Prý ji nevadí, že ještě nemá dostudováno. Letos stihne maturitu, byt koupíme na splátky nad řekou Jizerou, s výhledem do kraje. Už se prý ptala jedné staré paní, která se chystá do domova důchodců. Byl by i relativně levný. "Já vím, ale já na to asi nejsem na všechno připravenej. Jako chápeš, mám tě moc rád, ale nedovedu si nějak představit, že bych teď měl dítě. Jednou určitě, ale třeba za pár let": snažím se zmateně odpovědět tak, abych ji neurazil a nenaštval.

Přitom bych tak chtěl, vím to. Jsem si tím absolutně jistej. Je to divný, ale opravdu jsem si to myslel, cítil jsem to. Místo toho se zvednu, zkusím, jestli jde elektrika a pustím naplno Slayer. Otočím se a na ten pohled, v kterém se mísila touha, vášeň, budoucnost, odhodlání, mateřství, nezapomenu nikdy. "Já vím, vy kluci to máte nastavený jinak, Jana mě varovala": řekne tak smutně, že poprvé v životě pocítím, jako když někdo řekne, že ho bodlo u srdce. Vezmu ji ruku do dlaní, pomalinku, zlehka a utopím se v jejích ústech. Když jsem v nejlepším, tak se rozbrečí. Holka moje citlivá. Dojdu radši pro rum a cítím se jako blbec, protože vůbec nemám slova, která bych řekl.

Podivnou situaci vyřeším návrhem hospody. Vezmeme pro jistotu sáňky. Nasedneme, řveme jak na lesy a jedeme po čerstvě protažené cestě až dolů ke dveřím výčepu. Uvnitř slyšíme elektrickou kytaru. Divný, tady na horách? Oklepu se od sněhu, postavím do předsálí sáňky - ještědky. "Čau, ty vole, co vy tady - šukací týden v Jizerkách, co?": objímají už uvnitř punkoví kluci z Hradiště Káču. Říkali si tenkrát Naleštěná bída a pozval je jeden chalupář z Prahy na akci. Kapela s jepičím životem a asi už 150 názvem. "Zdar, víš o tom, že Lemmy by těm vašim neumětelům vždycky natrhl prdel?": směju se, protože to jsou kamarádi z mokrý čtvrti, naše krevní skupina. 

Místní museli být asi z vystoupení čtyřech výrostků v čírech dost rozhození. Kluci nejen, že hráli jednoduše, ale taky pěkně falešně. No, ale zase na druhou stranu, přesto roztančili celý sál. A když jsem pak vzal do ruky basu a zaskřehotal si s nimi Ramones - "Pet Sematary", která se mi (alespoň z mého pohledu) hrozně povedla, všichni docela čuměli. Hrálo se za pivo, rum a guláš. Pak jsem se zase opil s klukama tak, že by pro nás byly jedny sáňky málo. 

Scénky, kdy ožralí punkáči, svlečení jen do slipů, sjíždějí ledem pokrytou cestu od nás z chalupy, pak se plazí nahoru v přesvědčení, že jsme v pohraničí a za každým stromem na ně číhají Banderovci, vstoupila do legend. O šipkách do sněhu, o tanci s čerstvě utrhnutým rampouchem (jsi dnes tak studená, má milovaná) a následném usnutí na hromadě v jediném vytopeném pokoji nemá cenu vyprávět. 

Ráno vstanu kupodivu brzy a ještě opilý a nametený beru sáňky. Zapřáhnu je za sebe a běžky a ve vánici jedu pro okurky. "Ty vole, to bylo něco, co?": křičí na mě jeden soused. Ještě zahlédnu koutkem oka, jak dostává od starý ránu jak z děla. Není vidět na krok a cestou zpět trošku zabloudím. U kamen už starostlivá Káča, loni tady dva lidi umrzli, a parta punkerů, kteří mi vypili všechen rum. Ještě, že mám plný batoh dobrot. 

Pije se i druhý den. Chvílemi zapnou elektriku a učím punkery poslouchat metal. Občas se mi to daří. Ožralý namol sepíšu nahoře na mrazivé půdě Káče všechno, co jsem se jí styděl a neuměl říct. Zase mi pláče v náručí a návštěva s barevnými vlasy nechápe o co jde. Snažím se jim to vysvětlit, ale jediné na co přijdou je:"Ty vole, Smrťáku, ty a dítě? Dyk to bude akorát tvoje kopie, metalový panelový dítě číslo 2, to bys chtěl dopustit, aby po světě chodilo ještě něco takovýho jako ty?.....si dělám prdel...zrovna vy jste snad jediný dva lidi, co znám, u kterých si dovedu představit, že budou mít potomka...škyt...ale půjdu vám za svědka...škyt...a udělám z něj punkáče."

Smějeme se tomu a Káča namítá, že se mnou bude mít holčičku, s pomněnkovýma očima, protože já je mám taky modrý a protože jsem zatím mladej a na kluka jsem moc velký hovado a hádali bychom se spolu. Rozvine se samozřejmě debata a já si najednou uvědomím, že bych to dítě opravdu chtěl. Sice ještě nevím přesně kdy, ale že jo. Když totiž vidím ty špinavý umolousaný punkery a sebe, jak sedíme a rozplýváme se nad novým, ještě nenarozeným životem, tak se ve mě hnou ledy.

Když kluci odjedou, nemáme moc peněz. Tak mažeme starej chleba sádlem, k tomu někdy jen kompot. Chodíme na běžky, touláme se v lesích. Muchlujeme se často a rádi. O plánech do budoucna ale už nemluvíme. Zatím.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):