DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 9. prosince 2014

Recenze/review - ABYSMAL DAWN – Obsolescence (2014)


ABYSMAL DAWN – Obsolescence
CD 2014, Relapse Records

Viděli jste někdy vlky, jak zabíjejí svoji kořist? Perfektně sehraná smečka má přesně rozdělené svoje role. Vůdce to celé řídí, ostatní nahánějí oběť a ta když už nemůže, tak je jí prokousnuto hrdlo. Zajímavé je pak, jakým způsobem se hoduje. Nejdřív se nají ti nejsilnější, s největšími zásluhami a pak ti další. Je to možná kruté, ale taková už příroda bývá. Zákon o přežití funguje i v death metalu. Jsou kapely, které jsou vůdci, posouvají celý styl o pár kroků dál a urvou si největší kus masa. Mezi ně by se dali s klidem zařadit třeba takoví DEEDS OF FLESH nebo třeba oblíbení SUFFOCATION. Každý sice třeba jejich hudbu nemusí, ale i tak musí uznat jejich zásluhy a sklonit se na koncertech před jejich umem. Potom následuje obrovská plejáda zástupců smrtícího kovu, kteří žijí a asi budou žít celý život v jejich stínu. Jedněmi z nich jsou ABYSMAL DAWN. Jejich zručnost v lovu je samozřejmě velmi dobrá, vše mají dobře secvičené, naučené, zahrané, vyprodukované. Vůdci se ale nikdy nestanou. Chybí jim ten pověstný kousek něčeho, který by je pasoval do první ligy nesmrtelných.

Kalifornští drtiči kostí přichází letos se svým čtvrtým albem. A je to stejné vlastně jako vždycky. Nalezneme zde nepřeberné množství riffů ve stylu americké školy (MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, HATE ETERNAL, DEICIDE, IMMOLATION, KATAKLYSM) s vlivy evropských smrtonošů (kupříkladu SINISTER, BLOODBATH). ABYSMAL DAWN opět nahráli desku, která obsahuje všechny potřebné ingredience k tomu, abyste je měli alespoň trošku rádi. Mně osobně vadí a asi si nikdy nezvyknu na vokál Charlese Elliota. Ten mi přijde obyčejný a sráží jinak vcelku poslouchatelnou hudbu o nějaký řád níže. Nechápu, proč si na nahrávání nenajmou někoho, kdo by měl alespoň trošku variabilnější a zajímavější zpěv. Co se týká samotné hudby, tak ta odpovídá přesně představám o současné moderní death metalové kapele (pokud si tedy odmyslím smečky, které do tohoto stylu míchají různé core vlivy, ty jsou samozřejmě ještě víc in). Zruční muzikanti jsou samozřejmě schopni opět dodat kvalitní produkt. Jenže podobný přístup mi nestačí. Já po dobrých deskách požaduji, aby mě smetly, rozsekaly a abych si je pamatoval alespoň nějaký čas. S ABYSMAL DAWN se mi to bohužel opět nesplnilo.


Když jsem „Obsolescence“ pouštěl jednomu svému známému, tak ten prohlásil, že jejich riffy jsou „intrikánské“. Má svým způsobem pravdu. Mezi krkolomnými postupy se poměrně často ztrácím a nějak nevím, co si s nimi počít. Pořád se snažím najít něco, co bych si pro sebe vylouhoval a vstřebal. Podobné poslechy jsou mi proti srsti. Přijde mi pak, že se snažím nahrávku do hlavy doslova narvat silou a to je špatně. ABYSMAL DAWN samozřejmě umí ze svých rukou vysypat dobrý nápad. Jenže ten je následně umlácen neskutečným množstvím vaty a balastu. Mě ani tak nevadí, že jsem všechno tohle někde už slyšel, ale spíš to, že to nemá pověstný drive. Sem tam sice na povrch vyleze něco, co lahodí mým uším, jinak je ale deska pouze lehkým nadprůměrem. V zahraničních médiích se ujal krásný termín generic metal. Viděl bych to stejně. Podobné desky (včetně zvuku) musí být nahrávány snad způsobem „copy and paste“. Škoda, potenciál jednotlivých muzikantů je zde velký, jen zůstal nevyužitý. Tady by zasloužili za uši vytahat producent Mike Bear a John Haddad, který stojí za mixem a masteringem. Oni jsou těmi, kdo měl kapelu donutit k lepším výkonům.


„Obsolescence“ je typickou sterilní deskou dnešní doby. Všechno je zahráno, jako by se všichni zúčastnění báli, co na to fanoušci. Hlavně nikde moc nešokovat, nedej Satan snad objevovat něco nového. To už mám raději kapely, které se hrdě hlásí k old school death metalu a hrají ho s pořádným nadšením. Přijdu si jako na setkání s nějakou blondýnou, která má veškerý svůj zevnějšek krásně plasticky upraven, ale když promluví, říkáte si, že podobné typy musí vyrábět sériově někde na lince v továrně. Kde je syrové maso? Kde tlak a energie? Tady to nezachrání ani tradičně dobrý (i když už taky pořád „stejný“) cover od Para Olofssona. Death metalové album, které vám mohou s klidem přibalit k nákupu v supermarketu.

Asphyx says:

New album ABYSMAL DAWN is played in copy and paste way. This is a classical modern product of today. You can get this CD with shopping in supermarket. Where is raw meat? Where are press and energy? „Obsolescence“ is sterile like some today’s women with plastic face. Ordinary sound, boring vocal of Charles Elliot. I don’t like modern generic death metal.


Seznam skladeb: 
  1. Human Obsolescence
  2. Perfecting Slavery (feat. Christian Muenzner)
  3. Inanimate
  4. Devouring The Essence Of God (feat. Bobby Koelble)
  5. One Percent Incomplete
  6. Loathed In Life / Praised In Death
  7. By My Demons
  8. Laborem Liberat Te
  9. The Inevitable Return To Darkness
  10. Night's Blood (Dissection cover) (bonus)

Čas: 48:00

Sestava:
Charles Eliot – kytara, zpěv
Scott Fuller - bicí
Elisio Garcia - basa

Hosté:
Christian Muenzner – kytarové sólo
Bobby Koelble – kytarové sólo

 

pondělí 8. prosince 2014

Minirecenze/minirevew - SEPTICFLESH - Titan (2014)


SEPTICFLESH - Titan
CD 2014, Season of Mist

Symfoničtí death metalisté SEPTICFLESH jsou v dnešní době velmi často skloňovaným jménem. Díky své tvorbě, která je kombinací smrtícího kovu a symfonických pasáží vystřižených jak z klasické vážné muziky, jsou pro většinového posluchače velmi přívětiví. Dovedu si představit, že mi je zase o nějaký ten pátek méně, sedím před lesklým metalovým časopisem a hltám každé slovo o téhle kapele. Všemu přispívá i velmi propracovaná image, vždy k dokonalosti dohnaný zvuk a pečlivě vybudovaný status "vážných a tajemných rebelů", který musí dělat dobře nejednomu děvčeti. Abych pravdu řekl, tak mám rád oba zde hrané hudební světy raději odděleně. Poslechnu si rád klasickou hudbu starých mistrů a o death metalu snad v mém případě mluvit netřeba (smích). U novinkové desky "Titan" jsou Řekové v té vážné symfonické poloze jedním slovem vynikající. Některé motivy bych se nebál přirovnat ke starým klasikům vážné muziky a užívám si je naplno. Horší je to ale s death metalem. Ten je zde obyčejný, nezáživný a přijde mi, že plní funkci jen jakési vycpávky. Dost často jsem si říkal, jestli by se na smrtící kov neměli pánové raději úplně vybodnout a raději se věnovat smyčcům. Pro fanoušky symfonického death metalu bude asi vše v nejlepším pořádku, ale pro mě, starého death metalového psa na téhle desce chybí trošku víc smrti. Verdikt zní tedy jasně. Dobrá, klasická deska SEPTICFLESH posledních let, která postrádá alespoň nějaké to umírání. A ta ovce na obalu? Ta mi pořád nějak vrtá hlavou (smích).



Asphyx says:

"Titan" is a typical SEPTICFLESH album from last years. This year with very perfect, emotional serious music motive. But death metal is ordinary, avagare. Good production, good promo, strange cover. No bad CD, but SEPTICFLESH played better album yet.   

neděle 7. prosince 2014

Recenze/review - DECAYING – One to Conquer (2014)


DECAYING – One to Conquer
CD 2014, Hellthrasher Productions

Na lavici stojící uprostřed řady bílých křížů sedí válečný veterán. V ruce drží čepici, která kdysi byla odznakem jeho zařazení. Zaklání hlavu k nebi a začíná vzpomínat na své druhy. Mnoho z těch, co teď leží jen kousek od něj, bylo jeho kamarády. V hlavě se mu motají dokola myšlenky plné utrhaných lidských končetin, výkřiků bolesti i nenávistných očí nepřítele. Byli mladí, sotva odrostlí školním lavicím a už bojovali za něco, co už dneska dávno neplatí. Těch zmařených životů, těch osamocených matek a milenek, smutných příběhů. Historie otočila jejich hrdinství několikrát dokola. Jednou byli vynášeni na piedestaly a ověšováni řády, za pár let pak prohlašováni za zrádce. Zůstaly jen noční můry o smrti v zákopech, o hořících tělech, o omrzlých nohách, o hladu a přesvědčení, že peklo existuje. Lidé, zabíjející pro zábavu, hnus, špína, tma. Nepoučeni z minulosti opakujeme stále stejné chyby. Jsem rád, že se pořád najdou kapely a lidé, kteří tyhle hrůzy připomínají. Finští DECAYING jsou jedněmi z nich.

S touhle četou death metalových milovníků válečné historie jsem se setkal již dvakrát. Poprvé v roce 2012 s jejich albem „Encirclement“ a pak minulý rok s neméně dobrým zásekem „The Last Days of War“. Je jen málo smeček, kterým se povedlo nést odkaz slovutných BOLT THROWER, HAIL OF BULLETS, APSHYX, OBITUARY s takovým zápalem, nadšením a uvěřitelností. Kapela je složena ze samých mladých muzikantů, kteří ale dokážou vytvořit atmosféru pravé válečné vřavy. Chladné melodie se střídají s rychlými bojovými výpady a nad vším se vznáší emocemi nabitý vokál. Časté výtky, že je svojí barvou podobný Martinu van Drunenovi neobstojí. Děje se tak jen v určitých vypjatých momentech, jinak se tentokrát jedná o zcela jiný, hlubší zpěv. Matias si asi vzal to časté připodobňování v různých recenzích k srdci a snaží se s hlasivkami pracovat trošku jinak. Nemám s tím vůbec žádný problém. V dnešní době se dají najít odkazy na slavné vzory v každé tvorbě. Jde mi o celkový pocit,výsledek. A s tím jsem navýsost spokojen. 
 

Mám podobné nečistě chladné desky moc rád. Líbí se mi, že kapela nechává vyniknout jednotlivé nápady, rozvádí je, hraje si s nimi a album pak není jen bezduchou hoblovačkou. Pokud bych měl přirovnat tvorbu DECAYING k nějakému současnému projektu, byli by to rozhodně JUST BEFORE DAWN. Těm se také vede více než dobře navodit atmosféru válečných bojů, pocitů potencionálních obětí při náletech, i určité beznaděje, která provází každé bombardování. Jestliže pak byli minule Finové víc drsní a šílení, letos na to jdou lehce pomaleji. Chvílemi se dokonce dotýkají až samotné podstaty klasického doom metalu. Všechno je syrové, smutné a zároveň zběsilé. Vynikající, mému krevnímu oběhu velmi blízký, je zvuk (Matias Nastolin – zpěvák a kytarista). Takhle nějak si představuji album, které mi vytrhá všechny zuby až ke kořenům. Drásá to a to já u death metalu hodně můžu. Nad obalem od Bartolomieje Kurzoka jsem strávil nejednu zvláštní chvíli. Nejedná se o nic převratného, ale cover má svoji sílu, myšlenku a zajímavý nápad.


Pokládám na zem tělo svého kamaráda, šeptá mi do ucha pár posledních slov. Má to štěstí, že dlouho v tomhle chaosu netrpěl. Čistý průstřel je považován za výhru. Vítejte v pekle. Je tu chladno a pokud budete mít to štěstí, že přežijete, tak budete mít ve své hlavě na věky vypálený cejch s nápisem nenávist. Kolem umírají další a krev se stala už dávno jen zcela zbytečnou tekutinou. DECAYING se povedla jedna pro mě velmi důležitá věc. Vtáhli mě přímo mezi ostatní bojující. Stojím opodál a sleduji otupělé tváře smutných hrdinů. Tohle není přímý přenos ze zabíjení v televizních zprávách, ale reálný střet se smrtí. Čtvrtá deska se DECAYING povedla. Je na ní všechno důležité. Tlak, síla, smutek, chlad, emoce, vypjaté situace i hromady mrtvých těl. Tohle všechno patří k death metalu od nepaměti. Je dobře, že je mezi námi další kapela, která přináší poselství o tom, jací jsme jako lidstvo stále nepoučitelní. Při poslechu si přijdu jako spálený plamenometem, s ustřelenou rukou. Volám do nebe zbožné přání o smrti. Není nutné propadat panice, díky téhle desce je už blízko. Válečný death metal v té nejryzejší podobě! Vyhrají jen ti, kteří přežijí. Skvěle!


Asphyx says:

I´am dived down in the war fighting. Together with this band I set out to the next trip between sad fates of soldiers. The war is muck! Few bands only can transfer atmosphere from battlefield on CD. DECAYING can do it! I feel real war. Human is incorrigible and it is good to remind this permanently. Finnish warriors chose the classic death metal propriets, but with feeling, very good ideas and big coldness. Raw, rough album with war emotion. Great! Album for real old school death metal maniacs!


Seznam skladeb:
  1. Frequent Wind
  2. The Fall of Saigon
  3. Zero Hour
  4. One to Conquer
  5. The 38th Parallel
  6. The Balance of Power
  7. Iron Curtain
  8. Ho Chi Minh Trail

Čas: 41:14

Sestava:

Matias Nastolin – kytara, zpěv
Henri Hirvonen – kytara
Sebastian Bergman – basa
Benjam Lahdenpää – bicí

http://www.hellthrasher.com/

sobota 6. prosince 2014

Minirecenze/minireview - ENTOMBED A.D. – Back to the Front (2014)


ENTOMBED A.D. – Back to the Front
CD 2014, Century Media Records

Tahanice okolo jména ENTOMBED nakonec vyústily v odloučení L-G Petrova a založení klonu s názvem ENTOMBED A.D. Bohužel, bývalí muzikanti, kteří by dovedli složit dobrý a zajímavý riff, chybí. Na tohle album jsem se ze staré známosti těšil hodně a nakonec jsem byl tak zklamaný, že jsem měl co dělat, abych to rozdýchal. Nějak nechápu, jak mohou hudebníci s podobnými zkušenostmi vůbec vypustit na světlo boží takový obyčejný big beat. "Back to the Front" je jen velmi vzdálenou ozvěnou starých časů. Při poslechu mi bývalo dokonce chvílemi smutno, jak jsem marně hledal nějaký záchytný bod, motiv, něco, co bych si byl schopen zapamatovat. S delším odstupem bych asi hodnotil ještě níže. Pro mě největší zklamání tohoto roku. Více zde.


http://www.last.fm/music/Entombed+A.D
http://www.centurymedia.com/

Asphyx says:

No, no, no! This is ENTOMBED? No, this is ENTOMBED A.D. Ordinary riffs, weak vocal and big beat motive. I very liked old ENTOMBED albums, but the new CD ENTOMBED A.D. is very weak. The band has lots of good musicians who recorded unfortunately just a boring album. Unfortunately. It is a dull album for me. Death metal disappointment this year.

pátek 5. prosince 2014

Recenze/review - SWALLOWED – Lunarterial (2014)


SWALLOWED – Lunarterial
CD 2014, Dark Descent Records

Tuhle práci mi byl dlužen samotný čert. Jsem zvyklý na ledacos, ale pomalé vytahování kroutících se červů z rozkládajících se mrtvol není zrovna nic příjemného. Jenže přesně takhle se cítím při poslechu první dlouhohrající desky finských doom/deathařů SWALLOWED. Lapám po dechu, jako když vám zaskočí nějaké jídlo a marně se snažíte okolo sedícím přátelům říct, že se rozhodně nejedná o srandu. Tady se hraje špinavý, ze starých krypt vytažený smrtící kov. Tentokrát hezky pomalu, s blackovým odérem a ve stylu třeba takových MITOCHONDRION, DOLORAIN, EVOKEN, DISEMBOWELMENT. Album je plné smrti, gore témat, morbidního vyznání i násilí. Hraje se nepřístupně, mnohdy až disharmonicky, s velkým citem pro temnotu. Kapela má na svém kontě dvě demo nahrávky z let 2007 a 2008 a stejnojmenné EP z roku 2010. Podle dostupných informací nejsou jako muzikanti rozhodně žádnými začátečníky, nějaké ty ostruhy z undergroundu již mají a tak se můžete spolehnout, že to vzali za správný konec.

Práci umývače mrtvých těl si asi nikdo nevybírá dobrovolně, ale když ona každá zkušenost je tak lákavá. Člověk si najednou uvědomí pomíjivost lidského života a v určitých momentech nahlédne i za tu černou oponu světa, který snad jednou navštívíme. Křesťané to rozhodně slibují a rovnou doplňují krásu, lásku a blahobyt. SWALLOWED na to jdou přesně obráceně. Neslibují vůbec nic a rovnou přidávají bolest, utrpení a nekonečný smutek. Pro poslech je samozřejmě nutné se dostat do té správné nálady, zatáhnout všechny závěsy v bytě, aby k hi-fi věži nepronikl ani paprsek světla. Zvuk je sice špinavý jako tváře oběti při veřejném lynči, ale zároveň čitelný a tak se v klidu můžeme soustředit na jednotlivé riffy. Ty jsou dlouhé, táhlé, smutné a vyznívají nejlépe v opuštěných kostelech. Jedná se spíš o obřad, oběť temným stínům, než o „běžnou“ dnešní „moderní“ desku. Na spoustu z vás to bude asi až moc nečisté, nesourodé a budete mít problém si tyhle zběsilé Finy někam zařadit, ale věřte tomu, že časem nahrávka vykrystalizuje ve velmi zajímavou okultní záležitost.


Jediné, co mi bylo občas schopno narušit naše společné modlitby pro velebení záhrobního božstva, byl zpěv. Na nahrávce nalezneme dva zpěváky, jednoho hlavního, deathově řvoucího a druhého, který občas blackově zakráká. A ten mi právě „vadí“. Přijde mi, že vždy jakoby naruší ten pomalu plynoucí proud hluboké, krvavé řeky. Ale možná to tak slyším jenom já. Každopádně jinak jsem nenašel nic, co by mě nějakým způsobem vadilo. Jedná se samozřejmě pořád o absolutní underground, takže neočekávejte přístupnou a milou desku s přívětivou produkcí. Album je možné zakoupit na vinylu u labelu Me Saco Un Ojo Records. A tak si na své přijdou i milovníci gramodesek. U podobných nahrávek je velmi důležitá (a asi nejdůležitější) atmosféra, kterou hudebníci na CD přednesou. Technické dovednosti jednotlivých členů jsou až na druhém místě. Zde se hraje sice „jednoduše“, ale silně, vláčně a opravdu smutně. A to teď nemyslím pláč u romantického seriálu, ale opravdový strach a bědování z neznámého.


„Lunarterial“ je jako procházka ve stínu. Vyhýbáte se záměrně slunci a pozorujete za sloupem ve starých katakombách legrační lidské snažení. Našlapujete pomalu, s lehkostí lovící šelmy, často obracíte zrak ke ztracenému nebi a mezi prsty prosíváte prach našich předků. SWALLOWED nahráli zvláštní, smutnou deskou, připomínající hejno krkavců právě vzlétajících od na kost ohlodané mrtvoly. Na kopci stojí postava v kápi s kosou v ruce. Nemá žádnou tvář a přesto víte, že se směje. Zvuk, znějící z jejích úst je rezavý a nepříjemný. Tahle deska mě vždy odnese do zcela jiného světa. Připadám si, jako když na operovaného začne působit narkóza a už jen zamumlá pár posledních slov. Pak se přenese do říše, kde vládne bůh spánku Hypnos. Veškeré riffy, dunění bicích i murmur hlasů je určen pro jediné. Pro převoz přes řeku Styx. Doom/death metalová deska, která se příliš nedá popsat slovy. Je lepší ji zažít. Pak si uvědomíte, že Smrt si opravdu nevybírá.


Asphyx says:

Finnish doom death metalists SWALLOWED recorded an album reminding me sail over the river Styx. They take you by the hand and take into the land of Shadows. The dark atmosphere billows around and everything goes in slow, blasphemous rhythms. The first long-play CD of these Finns is very successful. I recommend this album for all, who like to take part on the autumn‘s funerals. The dark, occult performance of death. Have a nice sadness!



Seznam skladeb:

  1. Opening Of The Key
  2. Reverence Through Darkness
  3. Arterial Mists Of Doom
  4. Black Aura
  5. Black Phlegm
  6. Libations


Čas: 53:28

 

Sestava:


Mika  Salimaki – basa
Ville Kojonen – bicí, zpěv
Jaakko Hietakangas – kytara
Samu Salovaara – kytara, zpěv


čtvrtek 4. prosince 2014

Minirecenze/minireview - SANCTUARY - The Year The Sun Died (2014)


SANCTUARY - The Year The Sun Died
CD 2014 - Century Media Records

Na dlouho očekávaný návrat téhle kapely jsem se těšil jako malý kluk. Mívám sice většinou k podobným comebackům trošku vyhraněnější vztah a většinou očekávám desku nahranou pro peníze, ale nic podobného zde nečekejte. Celé novince vládne svým zajímavým a originálním zpěvem Warrel Dane. Není moc vokalistů v metalovém světě, kteří by měli větší dar a uměli s ním tak perfektně pracovat. Někomu možná bude chybět jeho kolega Jeff Loomis z neméně slavných NEVERMORE, ale abych pravdu řekl, tak mě osobně nějak zvlášť nechybí. SANCTUARY vydali letos perfektně dotažené album, které řeže přesně tak, jak si to u dobré power/thrashové nahrávky představuji. Vše sedí na svém místě a já mohu jen smeknout pomyslný klobouk. Nahrát i v dnešní době CD, které nebude jen obyčejným ohlédnutím do historie a zároveň prostou hudební exhibicí je opravdový kumšt. Jen si tak říkám, proč tahle smečka není o trošku "slavnější"? Vždyť jejich skladby strčí už v úvodních riffech do kapsy kdejakou dnešní protěžovanou kapelu. Razantní kytarové motivy zde střídají pohodové pomalé kousky.

Album je neskutečně pestré, poslouchatelné a i po dlouhé době je na něm stále co objevovat.  Texty pojednávají o apokalypse, nehodném osudu lidstva a stojí určitě za bližší prostudování. SANCTUARY jsou na vrcholu jak skladatelsky, tak zvukově a produkčně. Pokud byste letos hledali v metalu desku, o které byste mohli prohlásit bez uzardění, že představuje k dokonalosti vybroušený drahokam, pak je "The Year The Sun Died" jasnou volbou. Fascinuje mě, jaké má neskutečné grády, sílu a obrovský rozmach. Mimochodem, ta předělávka od THE DOORS ("Waiting for the Sun") je opravdu luxusní (a to nejsem moc velký příznivec cover verzí). Pokud tedy chcete na chvilku zabrousit do power/thrashových vod, SANCTUARY mohu jen a jen doporučit. Skvostné album!



Asphyx says:

"The Year The Sun Died" is very big comeback! Power/thrash metal riffs have fantastic power and energy. Slowly, clever motives are changing with these wild, exactly as it should be in this styleWarrel Dane never sang better. Excellent production, interesting ideas and very good lyrics make from this CD one of the best album this year. I am lost! Great album!




středa 3. prosince 2014

Report, foto, video - ABORTED, ORIGIN, EXHUMED, MIASMAL - klub Podnik - Praha - 2.12.2014

Exhumed
Letošní koncertní sezóna byla hodně bohatá. Jenže všechno jednou končí a tak i já si budu muset dát do ledna lehký oddych. Rok se pomalu chýlí ke konci a já jsem ve svém kalendáři zaškrtl vystoupení EXHUMED a MIASMAL jako poslední, které chci ještě absolvovat. Obzvlášť prvně jmenované jsem neviděl už pěknou řádku let a tak nebylo moc co řešit. Když se pak ještě přidal můj „osobní řidič Michal“ (kterému tímto opět děkuji), tak to začalo vypadat na pořádný večírek. Ten se sice odehrával, jak už je v naší malé zemi zvykem, uprostřed týdne, ale jezdíme na muziku, pít se dá doma v hospodě (smích).

Exhumed
V úterý jsem nasedl v Plzni do auta k Michalovi lehce promrzlý (celá republika hlásila ledovkovou kalamitu), rozhozený z práce a s úmyslem, že dneska si nechám hlavu vyčistit opravdu řádně. Trošku mi to pokazilo jen zjištění, že druhý den budu muset zase vstávat a vytvářet další hodnoty ve svém zaměstnání. Jsme ale tvrdí metalisti, tak nás jen tak něco nerozhodí, ne (smích)? Michal měl dodávku narvanou svými objektivy a za tradičního pokecu jsme dorazili k matce měst již za tmy (takže to byl trochu black metal - smích). Pana prezidenta jsme zase neviděli (bohudík), do Bílé labutě opět nezajeli, ale ten starej hnusnej komunistickej barák na Vltavský, kde se koncert pořádal, tam pořád stál (smích). Zaplať Satan za to.

Aborted
Na akce jsem jezdil do stejné budovy v již zmíněném kulturáku. Snad v každém reportu všichni zmiňovali lepící se gumové lino a podivné pivo. Zvuk se také nikdy moc lidem nelíbil.  Já byl ve „staré Vltavské“ několikrát a pivo jsem dal asi dvakrát, nikdy mi nechutnalo. Také mě jednou nějaký black metalista, co si zrovna dělal make –up, potřísnil tričko šminkami a několik gramů gumy z podlahy jsem si domů také za ty roky odnesl. Vzpomínky mám tedy na tento klub poněkud nedobré.

Origin
Podnik je ve stejné budově (dohledat nějaké další informace na internetu je skoro nemožné – zkoušeli jsme to tři a nikdo nic. A to nás práce s počítači živí – zjistíte jen, že Podnik je v betonovém komplexu budov, jinak nic) jako starý sál „Na Vltavské“, jen z jiného vchodu. Nejdřív jsme sice vlezli do nějakých dveří, kde tančili kluci v elasťácích balet (byl jsem vyděšen, že jsou to zase nějaké grindové kostýmy - smích). Pánové zrovna nevypadali jako úplní heterosexuálové, tak jsme brali schody úprkem a po dvou. Nakonec jsme ale klub našli. Upozorňuji ještě, že díky systému různobarevných karet pro parkování budete hledat místo marně. Nakonec jsme skončili kousek vedle v podzemních garážích (tolik vsuvka pro mimopražské návštěvníky – smích).

Miasmal
Žádného blackera s líčením jsem bohudík nepotkal a tak jsem si nepřipadal jako na volbě miss/“missák“ metal, ale opravdu jako na pořádném koncertě.  Mezi dveřmi mě vítá kamarád a ptá se mě, jak to že jsem nedostál slovu, že příště přijedu jako NEJ hipster z Plzně na kole – Ukrajině a budu mít vousy do půl pasu, kostěné brýle a kšiltovku – bekovku, že prý jich mají v Praze málo (smích a velká legrace!). Neměl jsem nic z toho a na jeho tváři jsem viděl lehké zklamání, že zase přijela jen obyčejná stará šedivějící „mánička“ (ještě větší smích).

Exhumed
Samotný sál působil velmi příjemným dojmem a podle mě se pro podobné akce opravdu hodí. Přispěla k tomu i velmi milá obsluha a pivo Chotěboř, které mi chutnalo. Zatím asi jeden z nejlepších klubů v Praze, co jsem měl možnost poslední roky navštívit.

Tolik obšírněji úvodem a teď to nejdůležitější, muzika.


MIASMAL hrají přesně ten druh švédského death metalu, který mi koluje v krvi. Kapelu jsem viděl kdysi v jednom klubu, kdy to byl neskutečný underground. Pánové na letošní desce „Cursed Redeemer“ sice lehce zvolnili a už nehrají takový chlív jako dřív, ale pořád se jedná o přesně ten neučesaný „rock´n´roll“, který mám tak rád. Švédi předvedli v Praze parádní vystoupení, které jsem si užil vrchovatě. Chladné melodie se střídaly s nářezy a já si jen tak říkal, že tahle smečka by s klidem mohla dělat hlavní kapelu na nějakém jiném turné. Svými nápady, nasazením a nespoutaností by to určitě zvládli. Byl jsem doslova nadšený a i přes horší zvuk (nahlas!) jsem si vše náležitě užil. Jen kdybych nemusel druhý den do práce. Podobné vystoupení se mají poslouchat s lehkou hladinou alkoholu v krvi (smích). Mimochodem, ten vokál, ten je úžasný. MIASMAL jsem to zobal z ruky jako otrávené zrní. Skvěle!



Pak přišla smršť v podobě EXHUMED. Tahle legenda nemusí nikomu nic dokazovat a při jejich koncertech jsem měl vždycky pocit, že každou chvílí vypustí duši. V Praze tomu nebylo jinak. Matt Harvey a jeho parta se rozhodla ten starý, mnohokrát prokletý, komunistický barák srovnat se zemí. Pro mě se jednalo o absolutní vrchol večera. My, kteří máme už nějaký ten obrácený kříž za sebou, jsme přijeli hlavně na tuhle "zvrácenou" kapelu a byli jsme po zásluze odměněni. Nechápu, kde se v EXHUMED bere pořád takové energie, ale byla zase tam! Připadal jsem si jako v epicentru jaderného výbuchu a hlavou mi probleskla myšlenka, že nakonec snad skončím jen jako „vyfocený“ stín na zdi klubu. Exhumovalo se řádně, bez kompromisů a s obrovským nasazením. Zaznělo vše, co mělo, scénky také byly a tak jsem byl na vrcholu morbidního blaha. Takhle to mám rád. Jen mohli klidně EXHUMED hrát i déle. Bylo to divoké, šílené, maniakální a mělo to neskutečné grády. Vynikající set! 



ORIGIN se vydali na posledních deskách cestou, která mi zase tolik nevyhovuje. Nějak mi jejich směr nesedne. To ale nic nemění na to, že naživo si je dám vždy znovu a rád. Američané hrají precizně, s velkými zkušenostmi v rukou a jejich death metal je poctivý jako neposkvrněná panna. Jen jsem měl chvílemi pocit, že se v těch spletitých nápadech ztrácím a nedovedu se plně soustředit. Asi by bylo lepší, kdyby hráli jen ze starých alb. To ale samozřejmě nejde. Měl jsem tak vystoupení rozdělené na několik částí. Některé songy jsem jim hltal s chutí, jiné polykal s obtížemi a něco jsem nemohl za Satana pozřít. Pánové hráli samozřejmě velmi profesionálně a v podstatě dokonale (i když zvukově to nebylo úplně výborné). Jen tomu něco málo chybělo. ORIGIN jakoby byli složitostí svých riffů příliš spoutaní a nedovedli se uvolnit. Mělo to tlak, ale nemělo to energii, rebelii. Každopádně nakonec jsem odcházel spokojený.

Origin
ABORTED byli hlavními hvězdami večera. Není divu, kapela jede jako dobře namazaný stroj a spousta návštěvníků přišla právě na ně. Já osobně mám s touhle smečkou trošku problém. Jednak se mi nelíbí jejich do nebes opěvované poslední album (recenze zde) a jednak jsem je viděl na letošním plzeňském Metalfestu. Už tam jsem „byl donucen“ vyhledat raději stín a zákoutí, kde je nebylo tolik slyšet. V Praze to bylo hodně podobné. Je málo kapel, na které bych byl vyloženě alergický, ale ABORTED patří mezi ně. Nemám je rád, jsem zaujatý a nesedí mi ani jejich vystupování. Nějak mi zkrátka nepadli jak hudebně, tak přístupem do oka a tak se nebudu vyjadřovat. Každopádně, co se týká toho, co jsem slyšel, tak to bylo po technické stránce a nasazení zahráno velmi dobře. Jen ne pro mě. Omlouvám se, ale na podobný "moderní" death/grind corem nakažený death metal nemám nervy. Nebudu tedy raději víc hodnotit. Trošku mě také znovu vyděsil zpěvák s vizáží Daniela Landy a siláckým vystupováním.  Podobně to cítili i mí kolegové a tak jsme po pár fotkách raději vyrazili k domovu.
Aborted
Návštěvnost byla slušná, klub působil zaplněným dojmem a nejvíc lidí stálo pod pódiem asi na ORIGIN, pak následovali EXHUMED. Během ABORTED se sál trošku vyprázdnil.

Zvuk byl kvalitní, samozřejmě s menšími výhradami, ale celkově bylo vše slyšet dobře. Schválně jsem neustále přebíhal na různá místa a vyloženě „hluchou“ oblast jsem nikde nenašel. Občas to sice bylo trošku "přeřvané", ale to už je dneska bohužel standart. Celkově s ozvučením velká spokojenost.

Miasmal
Cesta do Plzně byla jako vždy dlouhá a tentokrát zimně nevlídná, probíhala za neustálé konverzace o kapelách, o letošním koncertním roku a podobných tématech. Večer to byl pěkný, jako vždy dobře zorganizovaný. A protože se jedná o moji poslední akci tento rok, dovolím si malou rekapitulaci. Vlastně všechny akce, které jsem díky OBSCURE PROMOTION zažil, byly po organizační stránce velmi dobře zvládnuté. Patří jim za to z mé strany velký dík. Teď už zbývá jenom mi pozvat ty AUTOPSY (smích).

Exhumed
Co říct závěrem? Snad jen, že jsem usínal a přemýšlel o tom, že se mi letos, co se týká koncertů, tento rok velmi vydařil. Promítal jsem si do pomalu usínající hlavy slyšené kapely, to nadšení, že jsem je zase nebo poprvé viděl, ale i zklamání z některých, které se nepředvedly v úplně dobrém světle. Také jsem viděl před sebou všechny kamarády, kteří jsou prokletí stejně jako já. Mnohé potkávám jen dole pod pódiem a bývají to velmi příjemná setkání. Nemám rád takové ty vznešené „kecy“, ale bylo mi s vámi moc dobře, takže díky! A v lednu na OBITUARY v hlavním městě se určitě uvidíme, budu se těšit! Úterní akce se vydařila nadmíru. Howgh, domluvil jsem!

Origin



Recenze/review - SEPTYCAL GORGE – Scourge of the Formless Breed (2014)


SEPTYCAL GORGE – Scourge of the Formless Breed
CD 2014, Comatose Music

Po některých deskách si přijdu jako po výměně krve. Jsem právě odpojen od přístrojů a v žilách mi koluje už jen samý hnis a beznaděj. Pokud jste také příznivci brutálního death metalu v jeho klasickém pojetí, myslím, že si budete připadat úplně stejně. Italové se sice na svém třetím řadovém albu do toho opřeli ve stylu DEEDS OF FLESH, CRYPTOPSY, GORGUTS, CYNIC, ATHEIST, SUFFOCATION, ale spíše jsou slyšet odkazy z doby, kdy zmíněné kapely s „progresivitou“ ještě lehce koketovaly. Některé pasáže jsou sice techničtěji pojaté, ale pořád poměrně lehce vstřebatelné a není nutné si brát pro poslech „příručku pro rozuzlení složitých postupů“. Přijde mi, že se zde setkává floridská death metalová škola s tou kanadskou. A to vše za přispění evropských smrtících vlivů. Tohle všechno jsou samozřejmě jen mé pocity a takhle nějak mi noví SEPTYCAL GORGE chutnají. Zkuste je a třeba na jejich novince uslyšíte i „někoho jiného“. V dnešní době ale tohle není účelem, vystopovat různé postupy, které už byly někde někým zahrané, lze v podstatě u každé dnešní smečky.

Pro mě je důležitější, co se mnou deska dělá, jakým způsobem mě zasáhne a zda nepropluje kolem mě jen jako reklama na nejnovější moderní oblečení, které „nutně musím mít“. Italští technici se do toho umí opřít opravdu pořádně a pokud bych měl zvolit jedno slovo, které recenzovanou desku charakterizuje, bylo by to označení TLAK. Já opravdu cítím z každého tónu velkou sílu. Je to jako by mi někdo dloubal ostrou hranou nože do žeber. Pořádně to bolí a občas se objeví i kapky krve v nezdravě černé barvě. Líbí se mi, že pokud už se zde experimentuje, je to prováděno s ohledem na skladbu jako takovou. Všechny „progresivní“ a neotřelé prvky jsou dávkovány s citem a i já jako příznivec spíše klasičtějšího pojetí death metalu, si je dovedu v klidu užít. Rozhodně se nejedná jen o nějakou předváděčku jednotlivých muzikantů hrajících pouze pro své kolegy.


Opravdu parádní mi přijde zvuk celé nahrávky (Davide Billia), tady musím jen a jen chválit. Vše sedí jak má a třeba bicí si neskutečně užívám. Možná snad jen ten vokál, ten je chvílemi až příliš monotónní. Připomínku bych měl i k obalu, ten je sice poplatný stylu, který SEPTYCAL GORGE hrají, ale přijde mi obyčejný a mám pocit, že jsem ho už viděl i někde jinde. Schválně jsem si opatřil i předchozí nahrávky kapely pro porovnání a přijde mi, že se pánové každým albem jen a jen zlepšují. Letos pak předvedli velmi slušný výkon, který by jim mohla kdejaká slavnější kapela závidět. Důkazem budiž i jejich přestup do stáje Comatose Music. Samozřejmě, třeba takoví DEEDS OF FLESH (které v tvorbě těchto šílenců slyším asi nejvíc) jsou ještě o kousek dál, ale i tak je novinka plná velmi zajímavých momentů a jako celek si ji užívám jako již zmíněnou čerstvě zahnívající krev.


Osobně řadím tuhle šílenou smečku ke svým letošním brutálním objevům. Líbí se mi ten zdánlivý chaos, temné riffy a nápady, které mě vždy zaženou do kouta jako vzteklou krysu. Transfúze krve se tentokrát opravdu povedla. Nevím sice, od kterého nemrtvého jsem ji dostal, ale to v tuhle chvíli není důležité. To spojení klasických brutal death metalových postupů a lehké „náznaky“ techniky a progresivity mi dělají opravdu dobře. Některé motivy si pamatuji i po dlouhé době a abych pravdu řekl, tak jsem se i v tom obrovském množství dnešní metalové produkce k téhle italské smečce vždy rád vracel. Samozřejmě, našel jsem zde i pár hluchých míst, sem tam mi nebylo všechno úplně příjemné, ale takhle nastavené to mám u brutálně laděných smeček skoro vždycky. Pokud tedy máte chuť na pořádně hnilobnou novou krev, mohu vám tyhle vyslance z italských domovů pro duševně choré jen a jen doporučit. Zbytek je na vás. Já bych poprosil ještě jednu transfúzi! Velmi dobrá, brutálně zahnívající deska!


Asphyx says:

The third long-playing album from Italian SEPTYCAL GORGE reminds me a meeting of Floridian, Canadian and European death metal school. Classic brutal death metal is meeting here with technical procedure and progressivity. All stuffs are played with feeling for morbidity and with great pressure. I feel like getting transfusion from zombies. Great sound, interesting guitar motive. Only vocal is sometimes monotonous. I recommend this CD for all fans of brutal death metal!


Seznam skladeb:

  1. Living Torment of the Sleeping God
  2. Urizen - The Burning Sun
  3. Slaughter Conceived
  4. No Spawn No Reign (Sons of Enoch Pt.1)
  5. Breed of the Rejected (Sons of Enoch Pt.2)
  6. Anabasis/Paralysis
  7. Deeds of Eternity
  8. Coil of Nothingness
  9. Awakening of the Seven Serpents


Čas: 32:20

 

Sestava:


Diego Riccobene – kytara
Mariano "Marius" Soma - zpěv
Marc "Los" Losano - kytara
Davide "BrutalDave" Billia – bicí


úterý 2. prosince 2014

Minirecenze/minireview - INCANTATION – Dirges of Elysium (2014)

 
INCANTATION – Dirges of Elysium
CD 2014, Listenable Records

Králové záhrobního death metalu INCANTATION jsou již navěky zapsáni černým písmem do kroniky zvané smrtící kov. Jejich "návrat" opět s Johnem McEnteem u mikrofonu ("Primordial Domination")  proběhl k mé velké spokojenosti a směr dále rozvinutý na "Vanquish in Vengeance" k ještě větší chladnosti a temnotě mi plně vyhovoval. Novinka "Dirges of Elysium"je pak ještě víc "doomová", pokračuje tam, kde tihle nihilisté minule přestali. Připomínají mi hada, plazícího se v nějakém dávno prokletém chrámu. Tohle bědování nad osudem nehodných mi dělá jen a jen dobře. větší prostor novince jsem dal zde. Pro mě osobně jeden z adeptů na death metalové album roku 2014. Tolik špíny, naléhavosti, mrazivého zvuku a pomalu vynechávajícího srdce jsem už dlouho neslyšel. S novou deskou "Dirges of Elysium" se umírá pomalu, v dlouhých šílených křečích. Jsem hodně pocitový posluchač a tohle album mi málem zneprůchodnilo aortu. INCANTATION přesně ve formě, jak je mám rád. Takhle znějí ozvěny z onoho světa! Skvěle!


http://www.facebook.com/IncantationOfficial
http://www.reverbnation.com/incantation
http://www.twitter.com/incantation666
http://www.listenable.net/

Asphyx says:

CD "Dirges of Elysium" is for me one of the best albums of the year. Cold, dark, with a very cruel atmosphere. From beginning to the end I was caught, beaten and ejected into the other world. Long, slow riffs  penetrated me directly into my head. Absolute cult! Killer album!


pondělí 1. prosince 2014

Recenze/review - NADER SADEK – The Malefic: Chapter III (2014)


NADER SADEK – The Malefic: Chapter III
EP 2014, vlastní vydání

Pokaždé, když se setkám s tvorbou vizuálního umělce NADERA SADKA, přijdu si, jako bych seděl na kotli plném vroucí vody. A to jak u jeho klipů, tak u živých vystoupení skupiny, složené ze samých slavných osobností hudebního světa. Přitom podobné „super sestavy“ dopadají většinou jako nesourodé výkřiky jednotlivých umělců, kteří se snaží co nejvíc „předvádět“. Zde tomu tak není. Po vynikajícím dlouhohrajícím albu „In the Flesh“ z roku 2011 a neméně dobrém live záznamu z minulého roku, následuje další pokračování jak vystřižené z death metalové učebnice. Celý tenhle ansámbl pohání samotný Flo Mounier (CRYPTOPSY), za kytarami stojí Rune Eriksen a u mikrofonu tomu dává korunu Travis Ryan (CATTLE DECAPITATION, MURDER CONSTRUCT). Na desce se objeví i spousta dalších, známých a zkušených hostů (namátkou Alex Webster, Andreas Kisser). Roztočený kolotoč vzteku pak řídí samotný principál NADER SADEK. Ten dále pokračuje svým nezaměnitelným způsobem v uchopení temnoty.

Střídají se zde vznešené, naturální kytarové motivy ve stylu třeba takových BEHEMOTH, HOUR OF PERNANCE, ale zaslechnout lze třeba odkazy i na takové ULCERATE. To celé je pak pořád uzavřeno a obestřeno aurou dýchající v rytmu starých MORBID ANGEL. Líbí se mi, že se NADEROVI povedlo stvořit další dílo, které není jen obyčejnou exhibicí jednotlivých muzikantů, ale má svoji jasnou koncepci, vizi a jako celek působí opravdu kompaktně. Možná snad jen občasný „čistší“ zpěv mi zpočátku trošku kazil dojem, z jinak velmi temného a monstrózního díla. Nakonec jsem si ale zvykl a neměnil bych (smích). Pokud bych měl charakterizovat své pocity z „The Malefic: Chapter III“, napadala by mě slova jako mocný, vznešený, vroucí, majestátní. Po vizuální stránce je pak všechno dohnáno k dokonalosti. Je zajímavé, že podobnou, tolik propracovanou image, většinou považuju za zbytečnou a většinou mi vadí, ale tady jsem jedním slovem nadšen.


Album vychází v listopadovém (a prosincovém) čísle časopisu Decibel Magazine a tak pokud jste věrnými fanoušky, doporučuji si ho opatřit. Pokud se vám to nepovede, budete se muset smířit pouze s digitální verzí. Není ale nutné zoufat, i ta je opatřena velice dobrým zvukem, čistou produkcí a snad se v budoucnu dočkáme vydání třeba na nějaké kompilaci.  Něco přes dvacet minut nihilismu je pro mě zatím jen malou ochutnávkou. Ta je sice opět pořádně okořeněná a její chuť si budu pamatovat navždy, ale dlouhohrající CD by slušelo NADEROVI víc. Mám ho nejraději v jeho rozmáchlých polohách. Co jsem se byl schopen dočíst, tak letošní EP by mělo být jedním ze započaté trilogie. Co je na této neověřené zprávě pravdy, ale ukáže asi jen čas (smích). Každopádně, tento rok si rád beru „The Malefic: Chapter III“ na dlouhé procházky do listopadové přírody. Je až s podivem, že album, které by mělo evokovat vyvěrající lávu z povrchu zemského, obstojí i u nás, kde není činná ani jedna sopka.


Pokud se vám líbilo předchozí NADEROVO album, myslím, že budete spokojeni i letos. Některé nápady mi totiž v hlavě způsobili takovou paseku, že se z ní budu ještě dlouho vzpamatovávat. Jsou zde noví muzikanti a hraje se trošinku jinak. Tentokrát jsem potřeboval pro „vstřebání“ o něco víc času, ale to nic nemění na tom, že na světě je další nahrávka z dílny pořádně temného mistra. Kolem celé téhle záležitosti jakoby se vznášela určitá aura tajemna, zla, nenávisti. Opravdu si přijdu jako na nějaké sopce, na jejím okraji. Pode mnou vře do ruda rozžhavená láva, promíchaná s chladem, kterého jsou schopni jen lidé. Máte dvě možnosti, buď zbaběle utéct a pak vyprávět polopravdivé příběhy o své statečnosti nebo skočit po hlavě dolů. Já si vybral tu druhou možnost. Stal jsem se součástí věčnosti. Death metalové EP, připomínající žhavé magma!


Asphyx says:


NADER SADEK on his new EP demonstrates again he is one from the most powerful men of death metal world. Colossal riffs from masters in branch, dark vocal and the mysterious atmosphere everywhere. I  seem to stay on the edge of Vulcan. I have two possibilities only, run away or jump down head first. I chose the second possibility. Death metal album reminding me red-hot magma!


Seznam skladeb:

  1. Deformation by Incision
  2. Carrion Whispers
  3. Entropy Eternal
  4. Decent


Čas: 20:37


Sestava:

Travis Ryan - zpěv
Rune Eriksen - kytara
Martin Rygiel - basa
Flo Mounier - bicí
Nader Sadek – koncepce

Studioví hráči:
Nicolas McMaster – basa
Steve Tucker - zpěv


TWITTER