Report, foto, video - TORTHARRY, MORTIFILIA – Indians Czech Club Kalikovský mlýn – Plzeň – 7.2.2015

V Plzni to není s death metalem zrovna lehké. Jak tak cestuji po republice, tak jsem od spousty kapel zaslechl, že u nás jednoduše lidi nechodí. Párkrát jsem se dokonce setkal s názorem, že je to tady samej heavíkář, že jsou u nás fanoušci líní a své oblíbence moc nepodporují. Nevím, neodvažuji se hodnotit, ale sám moc dobře vím, že když už do Čech zavítá nějaká pořádná kapela, tak pravděpodobnost, že naše město vynechá, je snad pravidlem. Musíme tak jezdit do Prahy, Budějovic a jiných míst. Inu, evropské město kultury (smích). Dotace holt směřují trošku do jiných, komerčnějších sfér. Občas se ale stane, že se „zadaří“ a nějaká ta smečka přijede (a bez dotací). Návštěva TORTHARRY, spolu s MORTIFILIÍ se tak stala pro mě více méně povinností. Obě jmenované jsem sice viděl snad tisíckrát, ale neužijte si to, když nemusíte překonat půlku republiky, ale jen pár zastávek tramvají. Parádní také bylo, že se koncert konal v sobotu, takže žádné stresy, kdy a jak vstanu do práce, ani druhý den ranní vytřeštěné oči, ani bolavá hlava, ale pohoda a klídek.

Mortifilia

Skvělé jsou i naše tradiční rozplavby, které pořádáme vždy před akcemi v Plzni. Scházíme se v nedalekých hospodách (tentokrát dáváme pivo jako křen spolu s Mr. Barťasem a Mr. Michalem u Salzmannů), tlacháme o metalu, knihách, filmech, až nás huby bolí a užíváme si to nadšení při setkáních stejně naladěných lidí. Tentokrát jsme se do toho opřeli pěkně zostra a do Kalikovského mlýna jsme odcházeli v přesně té blahosklonné a natěšené náladě, abychom byli připraveni na pořádný nářez. Zkrátka, byla sranda, až jsme měli panty v ústech namožené.

Tortharry

Kalikovský mlýn je pro mě takovým atypickým místem pro koncerty. Pivo tam sice mají dobré, ale já přeci jen vyrůstal ve větších putykách. Každopádně, zvuk byl tentokrát dobrý, celkově tedy mohu tento podnik doporučit. Pro menší, komornější akce je „Kalikovák“ jako stvořený. Velkou výhodu je pak v létě terasa, kde se dá v klidu a pohodě přežít třeba i kapela, kterou zase tolik nemusíte, případně načerpat trochu čerstvého vzduchu do plic.

Vcházíme dovnitř, platíme, já do sebe házím další žejdlík, abych nevypadl z rytmu, zdravím se s kamarády a kolegy, zaujímám strategickou polohu (musím být někde vepředu, aby mé oči zakalené lehkým stářím viděly a zároveň stranou, aby mě nesejmul případný dav točící se a pařící mládeže). Tak a jde se na to!

Mortifilia

Na MORTIFILII jsem se hodně těšil. Tahle „švédská“ smečka mě nikdy nezklamala. V sobotu bylo jejich vystoupení vlastně klasicky skvělé, jako vždy. Chladné, odněkud z Gothenburgu vytažené melodie se střídaly s těmi staršími, hrubšími, hrobnickými. Pánové hráli s velkým nasazením a snad z každého tónu bylo cítit, jak je jejich krutá „práce“ baví. Jako jejich fanoušek a věrný posluchač jsem byl velmi spokojen. Oceňuji jak skvělé hráčské umění, tak řezající a zároveň dobře čitelný vokál. Pořád dokola tvrdím, že v Sušici umí mnohdy složit lepší materiál, než jejich dnes již většinou tápající vzory. Za svým názorem si stojím i po plzeňském koncertu. MORTIFILIA se předvedla ve velmi dobré formě. Opravdu jsem si přišel jako na návštěvě ve městech Stockholm, Visby, Gothenburg, Uppsala a ostatních místech, kde tento styl kdysi vznikal. K tomu samozřejmě zazněla jako bonus i určitá „česká melodika“. Za mě tedy parádní, studeně řezající vystoupení, které nemělo chybu. Klobouk dolů.

TORTHARRY jsou česká legenda, která by už klidně mohla fungovat jen ze své podstaty. Jenže tomu tak není. Neustále mě při jejich koncertech fascinuje, kde se v téhle trojce z Hronova bere tolik energie. Pokaždé je to vlastně podobné. Kapela přijde, kopne do vrtule a pak mi utrhne hlavu i s páteří. Vždycky jsem měl a mám rád smečky, které mě dokážou naživo strhnout a vymazat z mé mysli jakékoliv další, rušivé myšlenky. TORTHARRY splňují moje nejpřísnější měřítka a tak pro mě byl sobotní koncert ujištěním, že tahle parta do starého železa rozhodně nepatří. V „Kalikováku“ mělo jejich běsnění neskutečné grády, kopalo to jako stádo rozzuřených býků a já si mohl hlavu headbangingem ukroutit (koutkem oka jsem zahlédl, že dokonce paří i můj věrný kamarád Michal, který jinak působí velmi seriózním dojmem - smích). Kdo zkrátka umí, ten umí. Své jméno si TORTHARRY vybudovali postupně, pomalu a za každým riffem byl znát obrovský kus odříkání, zkušeností a víry v poctivý death metal. Šlo se až na samotnou dřeň „staro-školského“ smrtícího kovu a spokojen musel být snad každý fanoušek. Byl to jednoduše klasický masakr made in TORTHARRY. Odcházel jsem na další pivo vyčerpaný a s pevnou vírou, že bych si klidně dal celé tohle šílenství znovu. Připadal jsem si, jako bychom spolu s kapelou zdolali nějakou vysokou horu, na jejímž vrcholku leží tuny pořádně krvavého masa. Skvěle!

Následuje alkoholické doražení na baru s TORTHARRY, pokec, zkrátka paráda. Pak dlouhý rozhovor na zastávce se sympatickou slečnou, která se na chvilku stavila v Plzni z Anglie. Litoval jsem, že nejsem mladší, hezčí a o pár kilo lehčí. Škoda (smích). Potom cesta domů a nakonec nekonečná opilecká tma.

Tortharry

Byl jsem moc rád, že jsem taky mohl jednou navštívit v Plzni akci, kde se hrál poctivý death metal. Není to zase tolik časté a bylo to pro mě hodně příjemné. Vím moc dobře, že smrtící kov vždycky bude (až na pár výjimek) v absolutním undergroundu a tak jsem rád za každý, podobně laděný večírek. Ten den to v západočeské metropoli zase jednou žilo hezky po mém a já byl nadmíru spokojený a plný  víry, že „své“ město ještě nějakou dobu z death metalové mapy neodepíšu (i když návštěvnost se třeba s takovými Pardubicemi srovnat rozhodně nedá, malý klub byl ale slušně zaplněn).

Mortifilia

Koneckonců, už teď můžu dopředu avizovat další koncert TORTHARRY v Plzni v dubnu spolu s HEAVING EARTH, IMPURITUM a FEEBLE MINDED:

http://bandzone.cz/koncert/365691-plzen-divadlo-pod-lampou-heaving-earth-impuritum-feeble-minded-tortharry

https://www.facebook.com/events/683521611774620/?fref=ts

Doporučit mohu také - tradiční, březnovou, nejen death metalovou taškařici DEADLY STORM:

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/deadly.html

Satan s vámi přátelé a věřte, že Ježíš vás určitě miluje (hurónský smích)! Death metal forever! Byl to příjemný „smrťácký“ večer!

FOTOGALERIE

Tortharry and Mr. Asphyx

Recenze/review - DESOLATE SHRINE – The Heart of the Netherworld (2015)

DESOLATE SHRINE – The Heart of the Netherworld

CD 2015, Dark Descent Records

Ani nějak nevím, jak jsem se do tohohle domu šílenství dostal. Oficiální název zní Ústav pro chorobomyslné. Přitom je to obyčejný blázinec, kam zavírají ty, se kterými si nevědí rady. Motáme se tady po chodbách, v nekonečných kruzích a s psychofarmaky v hlavách. Našli mě prý sedět v jedné staré kobce, držel jsem v ruce ohořelou bibli a mé oči těkaly v jiných dimenzích. Mumlal jsem neznámá slova. Nejdříve prý zkusili kněze. Jenže ten po několika pokřižováních utekl s křikem pryč. A tak mě zavřeli. Můj život je ale stále neklidný, smutný a cítím se být obtěžkán všemi hříchy. Možná je opravdu lepší, že mě nepouštějí za zdi naší zahrady. Kdyby jenom věděli, co všechno jsem si prožil. Potkal jsem samotného pána pekel. Nahlédl jsem na území, kde je utrpení denním chlebem. Slyšel jsem fanfáry padlých andělů. Byl jsem sražen k zemi novou deskou finských DESOLATE SHRINE. Prokletý, vyděšený, smutný a s nekonečnou bolestí v hlavě. Zmítám se mezi realitou a sny propletenými s těmi nejčernějšími nočními můrami.

Je to zvláštní. O kapele jsem věděl mnohé, dokonce jsem se s jejich tvorbou setkal několikrát. Věděl jsem, že v ní dřímá určitý potenciál, ale nikdy jsem nebyl tak zasažen jako letos. Možná mi tentokrát sedli do rozpoložení, možná za to může sychravé počasí, možná jsem pro jejich tvorbu jenom dozrál. Nevím a je to vlastně úplně jedno. Hudba je položená někam mezi muziku INCANTATION, AOSOTH, AHAB ale i třeba takové PORTAL, GRAVE MIASMA, SULPHUR AEON. DESOLATE SHRINE vyznávají spíše smrtící kov ve středním tempu. Rádi se ale vydávají i na území doomu, blacku. Jejich přístup je atmosférický, vše je podřízeno smutku, strachu a při poslechu si přijdu jako u rozhovoru s depresivním člověkem. Zlo v hudbě zase jednou zvítězilo na plné čáře. Rád jsem pozoroval kumulující mraky nad městem, nasával špínu a zvuky ze záhrobí. Tentokrát bylo velmi příjemné a uvolňující se všemu zcela oddat. Finové si se mnou dělají, co chtějí. Jsem jen nebohý posluchač, oddaný a čekající na každý další tón.

„The Heart of the Netherworld“ je jako procházka dlouhými chodbami podzemí. Potkávám duše zemřelých, podávám si ruce se svými předky. Padá na mě obrovská tíha, srdce se vzpíná a mozek mě bolí až na samou hranici snesitelnosti. Zároveň se mi do žil vlévá zvláštní teplo, prostupuje mě adrenalin a mrazivý strach je náhle jen milým společníkem. Neustále se opakující, dlouhé motivy s nádechem smrti mě dostávají do rauše, pohlcují mě a nutí pokleknout. Modlím se, řvu, pláču, imaginárně si drásám tváře nehty. Je zajímavé, co všechno mohou některá CD v různých rukách způsobit. Já a letošní Cd DESOLATE SHRINE jsme si sedli jako staří přátelé. Přitom jsme se viděli jen párkrát. Finští rouhači hrají přesně tím způsobem, který mi v současné chvíli vyhovuje asi nejvíc. Nedovedu sice jejich desku poslouchat jen jako obyčejnou kulisu, na to je pro mě příliš „niterná“, ale o to víc si ji vychutnávám v poklidu domova.

Kdybych býval byl neotevřel ty poslední, i pro mnohé staré death metalisty zapovězené, dveře, asi bych se nakonec mohl považovat stále za „normálního“. Já ale vstoupil dovnitř a vydal se dlouhou chodbou k rudě zářícímu světlu. Bylo tolik lákavé. Po stranách visely ukřižované kostry mnichů. Mezi žebry se na mě smály hadí oči, pod nohama se proplétaly obrovské krysy. Nevadilo mi to. Cítil jsem náhle obrovskou sílu, o které jsem věděl, že buď mě nabije neskutečnou energií nebo spálí na popel. Nakonec to dopadlo trošku jinak. Sedím na lavici z dlouhých trámů uprostřed domu smutku a šílenství, kývu se a vzpomínám. Jsem moc rád, že za mnou občas přijde ten „starý dobrý recenzent“ a prohodí se mnou pár slov. Všichni moc dobře víme, že příběh, postavy a veškeré podobnosti jsou v dnešním příběhu o death metalu jen smyšlené. Přísahat na to ale nemohu. DESOLATE SHRINE stvořili pomalu se ploužící zlo. Death metalová deska, ze které přetéká tma. Skvěle!

Asphyx says:

New album of DESOLATE SHRINE knocked me literally to the ground. We find here a huge number of sadness, fear, dirt and sounds from the next world. The album is full of black atmosphere and reminds me an occult ceremony. Finns can do with me what they want. I feel like in a house of madness. It freezes me in the back, my heart is failing and the poison flows into my veins. Desolate SHRINE created a slowly creeping evil. Death metal album, which is overflowing of darkness. Great!

Seznam skladeb:

1. Intro
2. Black Fires Of God
3. Desolate Shrine
4. Death
5. We Dawn Anew
6. Leviathan
7. Heart Of The Netherworld

Čas: 01:03:08

Sestava/band:

LL - All Instruments/Artwork
RS - Vocals
MT - Vocals

http://darkdescentrecords.bandcamp.com/album/the-heart-of-the-netherworld

http://www.darkdescentrecords.com/

https://www.facebook.com/desolateshrine

Minirecenze/minireview - ANGELUS APATRIDA - Hidden Evolution (2015)

ANGELUS APATRIDA - Hidden Evolution

CD 2015, Century Media Records

Je libo trošku retro thrashe? Máte ho mít. Španělští maniaci ANGELUS APATRIDA se zhlédli ve slovutných MEGADETH a letos se hlásí s dalším zbrusu novým ostrým albem. Pánové sice v mnoha momentech svoji tvorbou doslova své slavné vzory kopírují, ale ještě k tomu přidávají mladické nadšení a energii, která má ke správnému thrashi patřit. Album je to bezesporu poctivé, nahrané bez kompromisů. Nezapomíná se ani na melodie, ani na řezající thrashové vypalovačky. Hlas je také ostrý jako břitva. Jen se pořád nemůžu ubránit tomu, že celé téhle desce ještě něco chybí. Podobně to mám kupříkladu s jejich řeckými kolegy SUICIDAL ANGELS. Album se sice velmi příjemně poslouchá, některé melodie jsou dokonce opravdu skvostné, ale neustále mám neodbytný pocit, jako bych jedl neosolené jídlo. Přirovnal bych to ke hře na housle. Na světě je spousta muzikantů, kteří hrají velmi zručně, perfektně ovládají svoje nástroje a umí se k tomu postavit. Je ale jen pár vyvolených, u jejichž hudby vám budou téct slzy po tvářích. Španělé citují z nejslavnějších alb MEGADETH a METALLICY opravdu dobře, zkušeně. Akorát je nikdy nenahrají. Jejich přístup je příliš obyčejný, drží se (zbytečně) u zdi, bojí se odvázat, přinést něco svého, nového. Jakoby byli svázáni tím, že se nesmí ani na chvilku vynořit z nějaké zcela zbytečné škatulky. Je to škoda, protože konkrétně u téhle kapely cítím poměrně velký potenciál. Deska tak bude vyhovovat těm, kteří stále hledají nové thrashové kapely. Já si raději vytáhnu ty své, původní, archivní, na kterých jsem ujížděl jako mladý. Slušná práce, které pořád něco chybí!

Asphyx says:

There are lots of musicians in the world playing very skillfully, they perfectly control their instruments and are able to face it. But  there are only a few chosen, which music will move you to tears. Spaniards cite the most famous albums of Megadeth and Metallica really well, expertly. But they have never recorded it. The CD will satisfy the one's needs who are looking for new thrash bands. I'd rather pull my own, original, archive, that I listened in my youth. Decent work,that  still misses something!

https://www.facebook.com/angelusapatrida

http://www.angelusapatrida.com/

http://www.centurymedia.com/

Recenze/review - OBSCURE INFINITY – Perpetual Descending into Nothingness (2015)

OBSCURE INFINITY – Perpetual Descending into Nothingness

CD 2015, F.D.A. Rekotz

Historia magistra vitae. Dějiny jsou učitelkou života. Staré latinské přísloví mluví jasně a určitě platí ve spoustě oblastí lidského zájmu. Je ale také nutné rovnou dodat, že spousta zástupců našeho pokolení opakuje pořád dokola i ty nejzávažnější chyby, kterých je člověk, jako člen prý nejvyspělejšího druhu, schopen. Kdybychom byli nějakým nezúčastněným pozorovatelem a sledovali to naše hemžení a snažení odněkud z povzdálí, mnohokrát bychom si ukroutili hlavu údivem. V hudbě je to trošku jiné. Ta se dle některých náboženství dotýká jak imaginárního nebe, tak vcelku pochopitelného a hmatatelného pekla. Je tak svým způsobem vyčleněna z dějin. OBSCURE INFINITY znám už od jejich alba „Putrefying Illusions“, kdy jsem tyhle německé zástupce old school death metalu chválil jako velmi zručné vyslance samotného rohatého. Letos mohu v jejich obráceném blahořečení s klidem pokračovat. Opět nahráli desku, která se v undergroundu neztratí, je plná zajímavých řezajících melodií a nepostrádá chytlavé (někdy až smutné) momenty.

OBSCURE INFINITY si na nic nehrají, rovnou přiznávají svoji příslušnost ke starým smrtícím archívům a tak máme možnost se opět setkat s death metalem v podobě, jaký ho hráli třeba takoví DEATH, PESTILENCE, ale i švédští maniaci GRAVE, DISMEMBER. Zkrátka, staroba, plíseň a atmosféra otevřených hrobů na vás dýchne z každého zákoutí téhle desky. Svým přístupem mi Němci připomínají své současné kolegy VAMPIRE, kteří také volili lehce „čistší“ cestu. Oceňuji chlad, všudypřítomný strach, špínu, tmu. Přijdu si, jako bych byl najednou velmi starý a čekal už jen na odchod z tohoto světa. Potkávám se s kolegy, ve stejném věku, jak sedíme před vraty do samotného pekla. Pořád ještě nevíme, zda nás přijmou či nikoliv, ale už samotné čekání nás naplňuje temnou radostí. Jsme prokletí a ještě se nám to líbí. Jsme uhranuti starým death metalem. Čerpáme energii ze samotné historie zla.

Zvuk je zastřený, ošklivý a určitě vyděsí nejednoho milovníka moderních postupů. Nevadí to, retro vlna se vrací stejně, jako to dělá bumerang. Jsou v téhle oblasti kapely, které si na „špatnost“ a staré časy jenom hrají a působí vyšeptale, ale pak jsou smečky, kterým to věřím. OBSCURE INFINITY patří mezi ty, které uchopili tisíckrát zahrané postupy po svém, dodali kus prohnilého srdce a vy tak máte možnost na 42 minut zavřít oči, transformovat se do devadesátých (a osmdesátých) let minulého století a naplno si užívat totální underground. Můžete se spolu s německými průvodci procházet nekonečnou spletí členitých chodeb podzemí, vstřebávat hebké doteky stoletých pavučin, pohlédnout do smějících se tváří lebek i ochutnat mokvající vodu z kanalizačních stok. Budete žít jako krysy, naučíte se věčnému setrvání ve tmě a připravíte se na studenou samotu.

„Perpetual Descending into Nothingness“ je poctivé, krutě nářezové album. Mohlo by nadchnout a potěšit nejednoho death metalového archeologa, vyznavače tmy i postaršího smrtonoše. Osobně jsem si dával novinku od OBSCURE INFINITY nejraději ve večerních hodinách, kdy na mě už přicházela dřímota. Právě v těch chvílích, kdy se probouzejí zombie, slušní lidé už dávno spí a městem se začíná ozývat jen tichý šramot nemrtvých, vyznívala tahle deska nejlépe. Probouzeli jsme se spolu s duchy zemřelých, toulali se po ulicích a modlili se svorně pod poblikávajícími světly lamp. Mnohdy nás obestírala jen tma, smrt a death metal. Letošní underground je obohacen o další morbidní dílo zkázy. Je kruté, zlé, smutné, jakoby žalující nad špatnostmi celé dlouhé lidské historie. Sahá až někam do dávných dob, probouzí ty nejtemnější pudy a smrdí sírou na sto honů. Old school death metal vhodný jako kulisa pro exhumování starých hrobů!

Asphyx says:

OBSCURE INFINITY doesn't play for nothing and they directly confess their allegiance to the old archives deadly. Old age, mildew and open graves atmosphere you can feel from every nooks this CD. The sound is muffled, ugly and cold. after their procedures, they added a piece of rotten heart. Album is cruel, evil, sad, complaining about wickedness throughout the long human history. Old school death metal suitable like coulisse for the exhumation of old graves!

Seznam skladeb:

1. Intro- Entering the Hall of Eternity
2. Sorcery of the Black Souls
3. Expiration of the Lost
4. The Uttermost Descend
5. A Forlorn Wanderer
6. Into the Undertow
7. Descending into Nothingness
8. From Odium to Disease
9. Beyond Spheres and Time

Čas: 41:57

Sestava/band:

Pascal - Bass
Stefan - Guitars
Jules - Vocals
Thomas - Drums
Sascha - Guitars

http://obscureinfinity.jimdo.com/

https://www.facebook.com/obscureinfinitygermany

http://www.fda-rekotz.com/

Minirecenze/minireview - SKELETHAL - Interstellar Knowledge of the Purple Entity (2014)

SKELETHAL - Interstellar Knowledge of the Purple Entity
12"MLP 2014, Iron Bonehead Productions

Loňské EP "Interstellar Knowledge of the Purple Entity" je jasnou ukázkou toho, že i ve Francii umí hrát poctivý "švédský death metal". SKELETHAL se zhlédli ve starých GRAVE, ENTOMBED, NIHILIST, DISMEMBER, UHLEASHED, CARNAGE, ENTRAILS. Podobných kapel je dnes spousta, ale jen některé dokáží vyvolat ducha staré doby natolik dobře, že se kolem jejich muziky začnou vznášet imaginární přízraky z osmdesátých a devadesátých let minulého století. EP nepostrádá tajemné vyhrávky, pomalejší, rozvážné chvilky, ani pořádně řezající a nakopávající vypalovačky. Vše je v absolutním pořádku. Zvuk je náležitě ošetřen starobou a chřestí se o sto šest. SKELETHAL se s tím zkrátka nemažou a je to jen dobře. Hroby se otvírají, lebky praskají, kosti se lámou. U nás, v podzemním undergroundu, je nutné s touhle smečkou rozhodně do budoucna počítat. Francouzští maniaci to dali dohromady v roce 2012 a od té doby nahráli jedno demo, jedno splitko se švédskými INISANS a dvě EP. Doufám a pevně věřím, že se co nejdříve setkáme při příležitosti plnohodnotného CD. Pro mě se již po několika setkáních jedná o přesně ten druh kapely, kterou se vyplatí sledovat. Pokud tedy máte rádi severský smrtící kov v jeho syrovější a drsnější podobě, určitě veďte SKELETHAL i nadále v patrnosti. Studená, surová ochutnávka švédské death metalové školy z Francie! Pure old school!

Asphyx says:

SKELETHAL plays old, honest death metal from old swedish school. If you like the first albums of famous ENTOMBED, DISMEMBER, UNLEASHED, CARNAGE, NIHILIST, ENTRAILS, you will be satisfied I'm sure. Here is played the Nordic death metal, that is very raw, rough and cold. Very tasty degustation of death from France. Pure old school!

http://skelethal.bandcamp.com/
http://www.ironbonehead.de/

Recenze/review - CHAPEL OF DISEASE – The Mysterious Ways of Repetitive Art (2015)

CHAPEL OF DISEASE – The Mysterious Ways of Repetitive Art

CD 2015, F.D.A. Rekotz

Zástup padlých mnichů, hledajících marně odpuštění. Jejich věrnost Bohu byla narušena obyčejným čistým zlem. Kdysi se modlili ke křížům, na kterých rozpínal své ruce ten, který prý za nás všechny trpěl. Pak byli jednoho dne prokleti. Teď mají kápě stáhnuté hluboko do čela. Stydí se za své tváře, za těkající oči slabých, hledajících svůj směr a naplnění. Na stolici, uprostřed opuštěného kostela, sedí v černém plášti postava bez obličeje. Každé ovečce pokyne blahosklonně rukou, vykoná nad ní rukou znamení obráceného kříže a pronese slova rouhavé modlitby. Vše je dokonáno. Zlo může vstoupit. Vchází do dveří v podobě velmi uvěřitelného old school death metalu, zahraného ve stylu starých dobrých praotců extrémní hudby. Chlad a pomalé pasáže jsou jak vystřižené z raných PARADISE LOST, ty nářezové zase sahají až někam k nejtvrdším albům SLAYER. Zima, obsažená v jednotlivých skladbách jakoby evokovala vzpomínky na CELTIC FROST, možná dokonce BLACK SABBATH. Všechno je pak zabaleno v plášti poctivého plesnivého smrtícího kovu (NUNSLAUGHTER, MASTER, OBITUARY, MORBID ANGEL), ale i švédské školy v podobě DISMEMBER, GRAVE.

Když jsem psal recenzi na jejich předchozí album „SummoningBlack Gods“, netušil jsem, jaký věhlas si tahle smečka šílených vlků získá. Najednou se o nich mluvilo snad všude. Nedivím se, podle mě patří k současné minimálně evropské old school death metalové špičce. Všechno je dohnáno k morbidní dokonalosti, obestřeno pomalejšími vyhrávkami, které dodávají celé desce na ještě větší temnotě. Některé riffy jsou natolik nakažlivé, že si je budete přehrávat v hlavě ještě hodně dlouho potom, co už album dávno skončí. CHAPEL OF DISEASE se sice dají ihned odsoudit jako obyčejná retro záležitost, ale to není úplně pravda. Troufám si tvrdit, že tentokrát se jedná přesně o ten druh kapely, která by mohla oslovit i příznivce modernějších postupů. Němci nijak netlačí na pilu, jedná se spíš o chorály, hrané a zpívané odněkud z podzemí, ale právě tento přístup jim dodává na ještě větší uvěřitelnosti. Častokrát jsem si při společných chvílích říkal, že to čekání v zástupu nehodných před bránami pekla je snad nekonečné. Každopádně, už jenom samotná příprava na onen svět je ve společnosti německých rouhačů velkým zážitkem.

Mezi prsty prosívám prach z cest, ploužím se pomalu, s tváří zapuštěnou do země, ta tíha je neskutečná. Vynechává mi srdce, těžce se dýchá. Kdy tohle utrpení skončí? CHAPEL OF DISEASE vám sice nedávají rozhřešení, ale alespoň určují směr. Turistické značky vedou do pekla, což sice nebude vyhovovat každému, ale nám, dávno prokletým to bude určitě zcela po chuti. Mám pro starý death metal slabost, vyznávám zásadní alba své doby, ale také se rád podívám na shnilý zub i mladým kapelám, snažícím se přenést ducha dávných časů do dnešních dní. Němcům se to daří víc než dokonale. V textech se to hemží hororovými tématy a ty krásně doplňují už tak zahnívající muziku. O obalu snad ani netřeba mluvit (Misanthropic Art). Pro mě osobně se jedná opět o dílo, které bych si dovedl představit i na zdech svého pokoje, nejlépe v nějakém prohnilém dřevěném rámu. Vždycky když vkládám nové CD do slotu své hi-fi věže, musím se pak po stisknutí play nahnout lehce stranou. Jinak by mě totiž ta energie, proudící z reproduktorů, dokázala doslova ožehnout.

CHAPEL OF DISEASE se opět povedlo nahrát desku, která si ihned získala čelní místo v mém žebříčku nejposlouchanějších alb. Je kruté, tajemné a velmi tradiční. Svět se možná dnes točí už zcela jiným způsobem, ale pro nás, kteří holdujeme old school death metalu měrou vrchovatou, se jedná o vzácný artefakt. Rád se nechávám unášet mocnými tóny. Spokojeně si užívám procházky tajemnými chodbami podzemního světa. Už dávno jen nestojím napjatě ve frontě, už jsem uvnitř. Němečtí převaděči do země nemrtvých mi byli na samotné cestě i v záhrobí, velmi zdatnými průvodci. Pronášíme spolu modlitby nad starými náhrobky, sypeme si na hlavu popel našich předků, velebíme Satana. Paříme, mlátíme hlavami skoro až o zem. Jsme zkrátka v tom. Dobrá alba od těch špatných odlišuje právě ta síla, ta vzácná přitažlivost, kterou znají moc dobře všichni fanoušci u svých oblíbených kapel. Death metalové album obsahující velké množství smrtelně magnetické energie! Kult!

Asphyx says:

CHAPEL OF DISEASE succeeded to record an album, that got the front place in my rating of the favourite albums. It is cruel, mysterious and very traditional. We say prayers together at the old gravestones, we sprinkle ashes of our ancestors on our heads, we glorify Satan. I insert a CD into the CD player, if I didn´t burn in a dark fire, I would have to step back. Death metal album contains a large amount of deadly magnetic energy! Cult!

Seznam skladeb:

1. The Mysterious Ways…
2. The Dreaming Of The Flame
3. Masquerade In Red
4. Lord Of All Death
5. Symbolic Realms
6. Life Is But A Burning Being
7. …Of Repititive Art

Čas: 47:31

Sestava:

Laurent T. - zpěv, kytara

Cedric T. - kytara

Christian K. - basa

David D. - bicí

https://www.facebook.com/ChapelOfDisease

http://chapelofdisease.de/

http://www.fda-rekotz.com/

Recenze/review - JOHANSSON & SPECKMANN – Mask of the Treacherous (2015)

JOHANSSON & SPECKMANN – Mask of the Treacherous

CD 2015, Vic Records

Pomalu sestupuji do sklepa. Po stěnách jsou rozvěšeny nekonečné nitky pavučin. V těch tenkých sítích je možné zahlédnout pečlivě upletené pentagramy. Vcházím do jedné dávno zapomenuté místnosti, otevírám starou truhlu a dole, pod obrovskou hromadou vzpomínek, nalézám nové CD mistrů JOHANSSONA & SPECKMANNA. Je zaprášené, s mnoha nánosy tradičního death metalu. Rozevírám booklet, pročítám texty a za mnou začíná poblikávat snad stoletá žárovka. Tmou se ke mně najednou začne dostávat podivný zvuk. Rychle raději zavírám dveře za sebou a s albem v ruce peláším nahoru, na světlo. Usedám do křesla, nalévám si sklenici ostřejšího alkoholu. Mačkám na ovladači play a znovu se ocitám uprostřed podzemních chodeb. Hudba mi připomíná lavinu, sesuv půdy, valící se balvany. Přidávám na hlasitosti, velebím produkci desky, nic není zbytečně nahlas, neřve to. Stará dobrá práce, dalo by se říct. Pánové se setkávají na společném projektu, který nese jejich jméno podruhé (první album „Sulphur Skies“ jsem recenzoval zde). Opět si na pomoc povolali další slavnou undergroundovou personu, bubeníka Brynjara Helgetuna (CRYPTICUS).

Minulé album bylo pro mě bylo smrtící bouří, živým organismem, který do mě jako cizopasník nakladl své larvy. Ty pak ve mně žily dlouhým životem, při každém poslechu se začínaly znovu ozývat. Bylo to jako zranění z války, ozývající se při změnách počasí. S novinkou je to hodně podobné. Nikde nejsou slyšet žádné zbytečnosti, motivy jsou ohlodané až na kost, připomínají jak Roggovy projekty (PAGANIZER, RIBSPREADER, REVOLTING), tak Speckmannovy legendární MASTER. Dohromady bych se nebál album přirovnat i k deskám POSSESSED. Hudba zde pochází z prapočátků death metalu. Čerpají z kořenů stylu a kombinují pradávnou energií se studenými riffy. V dnešní době se sice snaží spousta mladých, nadějných kapel hrát v podobném stylu, ale když si jejich počiny položíte vedle „Mask of the Treacherous“, nesahají mu ani po kotníky. Je jasně slyšet, že zkušenosti a dlouholetý pobyt v podzemí, stejně jako poctivé řemeslo, jen tak nenahradíte. 

Líbí se mi, že si pánové na nic nehrají, nepodléhají moderním trendům. Z každého tónu je cítit opravdovost, ryzost a nadšení. Paul zpívá jako nikdy a o Roggových riffech by se daly psát sáhodlouhé litanie. Mám jeho práci moc rád, je neotřelá a můžete ji poznat na míle daleko. Letošní CD mi přijde jako drsný old school death metalový atak. Přijdu si jako při napadení smečkou rozzuřených starých psů, kteří moc dobře vědí, jak kdy a kam kousnout, aby to bolelo co nejvíc. JOHANSSON & SPECKMANN hrají přesně na tu strunu, která rozvibruje celé moje tělo. Je to sice staroba, špína a tradice, ale je zahraná s rukama po lokty ponořenýma do otevřených hrobů. Pokaždé, když teď půjdu dolů do sklepa pro nějaké dobré pití, na tuhle desku si vzpomenu. Jsem tím virem nakažený a jako správný bacilonosič ho šířím neustále dál. Smrtící legionáři mi dávají pěkně zabrat a tak mám jejich album ve všech dostupných formátech na místech, kde se vyskytuji. Dávám si jej do uší jak v autě, tak při ranních cestách do práce. Protáčím ho i doma a pořád se nemohu nabažit.

„Mask of the Treacherous“ je albem, které mě opět přesvědčilo o tom, že tento projekt je klasickou ukázkou toho, že i „staré legendy“ dokážou nahrát skvělou desku. Všichni fanoušci staropolského smrtícího kovu by měli být na pozoru. Přehrávají se zde totiž dějiny a trhají se tady krvavé, hluboko zapuštěné kořeny stylu. Jsem rád za ten „motorheadovský“ přístup, za nespoutanost, šílenost a absolutní nasazení. Snad se někdy dočkáme i živé prezentace alespoň některých skladeb. Určitě by to stálo za to. Dovedu si klidně představit jejich zařazení do setlistu MASTER. Underground je protkán nekonečnou, spletitou sítí chodeb. Jsem moc rád, že v téhle zahnívající místnosti mohu pokaždé nalézt poctivý a jadrný old school death metal. Tahle deska ležela ve staré dubové rakvi hodně dlouho. True old school death metal forever! Skvěle!

Asphyx says:

All fans of old school death metal should be on the lookout. The history is played here and the bloody, deeply recessed roots style is ripped. JOHANSSON & SPECKMANN draw inspiration from the roots of the style and combine immemorial energy with cool riffs. From each tone there is felt sincerity, genuineness and enthusiasm. I feel like by attack of a pack of angry old dogs, who know well how to bite. This album was lying in an old oak coffin for a long time. True old school death metal forever! Great!

Seznam skladeb:

1. Mask Of The Treacherous
2. Inhuman Lust
3. Through The Filth And Riddled Ages
4. The Wicked Marches On
5. The Bringer Of Pain
6. I’ll End Your Rotten Life
7. Within Reach
8. Enslaved In Filth
9. A Grave For This World

Čas: 31:46

Sestava/band:

Rogga Johansson – Guitar, Bass Guitar
Paul Speckmann – Vocals
Brynjar Helgetun – Drums

https://www.facebook.com/pages/Johansson-Speckmann/225899484206206

http://master-speckmetal.net/shop/product_info.php?info=p68_johansson---speckmann-mask-of-the-treacherous.html

http://vicrecords.com/

Recenze/review - DISENTOMB – Misery (2014)

DISENTOMB – Misery

CD 2014, New Standard Elite

„Mé jméno je Smrt! Já jsem ta, na kterou jsi celý život tak čekal. Vzýval jsi mě, obdivoval, plazil se přede mnou na kolenou. Konečně jsme se setkali. Možná ses těšil na věčný ráj, jenže ten neexistuje. Dávno shořel v plamenech. Vím, že sis prožil během svého života nejedno utrpení, modlil se a doufal v lepší život. Ten ti teď vypršel. Čas je stejně neúprosný jako já. Prozradím ti tajemství. Jediné, co tě čeká, tak je nejdříve několikaleté utrpení v meziprostoru, kdy nebudeš vědět, zda už je nebo není konec a pak už jenom nekonečné tlení v zemi. Ty vyhlídky nejsou sice příliš příznivé, ale to jsi už mohl za ty roky poslouchání death metalu pochopit. Žádné převtělování, žádná nekonečná blaženost. Jenom KONEC. A pak nic. Pokud ti to není pořád jasné, tak si poslechni poslední desku australských brutalistů DISENTOMB“: tak pravila Smrt.

A měla pravdu. Už při prvním setkání s touhle smečkou temných brutalistů v roce 2010 (album „Sunken Chambers of Nephilim“), jsem si říkal, že asi takhle by nějak zněla samotná zubatá, pokud by to na nás chtěla rozbalit zcela bez přetvářek. Hudba je zde krutá, nekompromisní, jdoucí na samou hranu snesitelnosti. Jedná se o smrtící apokalypsu toho nejhrubšího zrna. Žádné vytáčky, preludia, zbytečnosti. Jen na samotnou podstatu ohlodaný smrtící kov. Je to jako smršť, lavina, padající kamení. Podobným stylem hráli a hrají třeba takoví DEEDS OF FLESH, SUFFOCATION, INFERNAL TORMENT. Můžou tak být spokojeni i fanoušci, pro které je většina „australské hlukové školy“ (IMPETUOUS RITUAL, PORTAL, IGNIVOMOUS) těžce vstřebatelná. DISENTOMB by mohli oslovit většinu dnešních death metalistů, kteří to rádi hezky po lopatě. Zvukově se rozhodně nejedná o nějaký chaos a zmar, vše je krásně čitelné.

Osobně mě sice podobná hudba tak po pátém poslechu unaví a musím si dát do hlavy raději něco jiného, ale i tak uznávám její kvality. Moje srdce přeci jen bije v trošku jiném rytmu. Používal jsem tedy „Misery“ nejraději ve chvílích, kdy jsem potřeboval trošku rozproudit krev v žilách. Půl hodiny brutality, kdy mám občas lehký problém se ve všem vyznat, je na mě tak akorát. Pokud bych pak měl něco u DISENTOMB vyzvednout, tak je to určitá temná atmosféra, která obestírá celou desku. Hraje se sice rychle a bez jakýchkoliv chvilek na oddych, ale rozhodně se nejedná jen o technické exhibice. Australany bych zařadil stylově spíš mezi starší maniaky, kteří se ještě snažili alespoň občas dostat na svá alba nějakou tu melodii. Takto ponurá, extrémní hudba asi nebude vyhovovat úplně každému, ale věřte tomu, že pokud si dáte čas a proniknete do ní, nakonec naleznete společnou řeč (a možná na ní pak nenecháte už nikdy dopustit).

K podobným, smrtelně laděným deskám se musí přistupovat opatrně. Rozhodně zde neprojde dnes tolik oblíbený „internetový poslech“ z různých informačních kanálů. Doporučuji nejdříve sehnat kvalitní (třeba i digitální) kopii, pořádně ji prohnat přes dobré hi-fi soustavy a až pak vynášet soudy. Teprve potom se fanoušci oddělí jako pověstné zrno od plev a zůstanou jen ti, kteří uvěří. Je to jako prokletí. Někdo bývá vůči brutalitě imunní, jiný se v ní rád přehrabuje. Já jsem dal smrti čas a nakonec jsme si (tentokrát po několikerém ošívání), padli do oka, jako bychom se znali od malička. Brutální death metalový pozdrav z australských hřbitovů!

Asphyx says:

Australien answer to the American dark death metal school. The influence of DEEDS OF FLESH, SUFFOCATION, INFERNAL TORMENT and other bands is meeting here and are playing cruel and dark. "Misery" is a very cruel and uncompromising CD. We find here only very grim, extreme music, that will make day all fans of death metal brutality. Death walks around and you are feeling, that the apocalypse is coming. I absorbed the music for some time, but after there I enjoyed this album more. I would definitely recommend more listenings. Brutal death metal greeting from Australian graveyards!

Seznam skladeb:

1. The Genesis of Misery
2. An Edifice of Archbeastial Impurity
3. Abominations Created Through Divinity
4. The Promethean Altar
5. Vultures Descend
6. Pyres Built From their Severed Wings
7. Chthonic Gateways
8. Megaliths of Despair
9. Forced Adornment of The Funerary Crown
10. Sentinels of The Bleak

Čas: 32:14

Sestava:

Jord – zpěv

Jake - kytara

Jim - basa

Henri - bicí

http://newstandardelite.bandcamp.com/album/disentomb-misery

http://nserecords.bigcartel.com/

https://www.facebook.com/disentomb?fref=ts

Minirecenze/minireview - NAPALM DEATH - Apex Predator - Easy Meat (2015)

NAPALM DEATH - Apex Predator - Easy Meat 
CD 2015, Century Media Records

S legendárními maniaky NAPALM DEATH mám prazvláštní vztah. Některá alba, na kterých se blíží převážně smrtícímu kovu, jsem schopen dlouhé hodiny velebit až do samotného pekla. Mají ale i více grindové (zvláště první počiny) desky, které mě nechávají zcela chladným. Kapelu samozřejmě velmi uznávám, oceňuji a naživo si ji vždy užiji naplno. Horší je to pak s rozhovory, různými prohlášeními apod. To je samozřejmě jen můj problém, ale já zkrátka beru vždycky každou smečku jako celek, včetně celkového obrazu, jak na mě působí. Dost ale řečí. Nejdůležitější je muzika a ta je na novince vskutku neodolatelná. Pánové svůj mix deathu, grindu, thrashe a punku dohnali skoro až k dokonalosti. Rozhodně se nejedná jen o album "z povinnosti". Spíš bych si dovolil hodnotit jej jako dílo zkušených bardů, kteří moc dobře vědí, co chtějí. NAPALM DEATH pro mě byli vždy o tlaku a energii. A ta z letošní novinky doslova tryská na všechny strany. Najdeme zde všechno, co si fanoušci žádají a troufám si tvrdit, že na koncertech se bude zase zabíjet hudbou. Britové už dnes sice nepatří k úplně nejextrémnějších bandám (doba vše posunula zase o kousek za práh snesitelnosti), ale i tak se s tím rozhodně nemazlí. Dočkáme se i (na NAPALM DEATH), klidnějších chvilek. Ty dodávají na pestrosti a nechají nás od toho nářezu také na moment odpočinout. Moc mi nesedne snad jen obal, který mi nepřijde zrovna z nejoriginálnějších. Jinak je ale všechno v nejlepším pořádku. Řeže to, kope to, mlátí to. Barney se opět překonává (tenhle maník zraje snad každým albem!). Riffy jsou ostré jako břitva a rytmus víceméně šílený a zběsilý. Po poslechu zůstává v mé hlavě jen paseka a jakási prázdnota, způsobená hlukovým náletem. NAPALM DEATH jsou v roce 2015 ve velmi dobré kondici! Parádní extrémní deska!

Asphyx says:

NAPALM DEATH bring us the traditional mix of death, grind, thrash and punk. The CD is very energetic and mad like every time. The riffs are razor like a sharp and rhythm is more or less mad and furious. there is only emptiness in my head  after listening, caused by noise of air raid. NAPALM DEATH are in a very good condition in 2015! Great extreme album!

http://www.napalmdeath.org/

http://www.facebook.com/officialnapalmdeath

http://www.centurymedia.com/