DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pátek 8. května 2015

Report, foto, video – GEHENNA, DEMONICAL, I SAW RED – club Modrá Vopice – Prague – 7.5.2015

Demonical
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.

Člověk by řekl, že se jedna z nejslavnějších modliteb bude vyjímat na death metalovém blogu skoro až nepatřičně. Jenže schválně, zkuste si místo otce svatého dosadit mistra rohatého a hned uvidíte všechno v náležitě tmavých barvách. Osobně mě do Prahy nalákala jediná smečka. DEMONICAL. Moje srdcovka. Kapela, která umí parádně spojit klasický švédský chrastící smrťácký kov s tmou a chladem. Nezbývalo tedy nic jiného, než povolat dalšího člena naší death metalové pěchoty, Michala. Ten souhlasil, chopil se volantu a tentokrát mě vyzvednul u mě doma (hlídal jsem svoji 8 letou dcerku, která ke mně přišla a chtěla slyšet „tatínku toho Lemmyho“, pustil jsem tedy záznam z koncertu z roku 1982 v Torontu a tak bylo veselo – jen se jí moc nelíbil Philthy Animal, ona raději Mikkey Deeeho:))). MOTÖRHEAD mě hodili do té správné nálady a ani jsem se nenadál a už jsme zase svištěli směr naše pražská kultovní metalová základna Modrá Vopice.

Pak už to znáte, klasika. Pivo, pozdravy, pivo, pokec, pivo, ujištění se, že foťák je správně nastaven (ve tmě toho moc už nevidím). Podupávám si nohou, dávám další pivo. A už je to tady, už to přichází, konečně zase metal!

Gehenna
Na pódium nabíhají finští I SAW RED, kteří mě během několika okamžiků ujišťují v tom, že opravdu hrají pro mě natolik nezajímavě, že mě sluch při nastudování jejich tvorby na internetu neklamal. Nuda, průměrný melo-thrash/melo-death/občas ve zpěvu core něco. Nekonečně dlouhé, tupé songy. Tuctová kapela, kterých se poflakují po klubech stovky. Ne, tak tímhle svoje uši tedy trápit nebudu, říkám si a prchám po několika fotkách z dosahu téhle „zhůvěřilosti“. Nezlobte se na mě, ale tohle jednoduše nedávám. Fanouškům se omlouvám, ale víc ze mě nedostanete. Byl bych totiž až moc kritický a ztrácel bych soudnost. Za Asphyxe tedy bída s nouzí a raději další pivo. Howgh, domluvil jsem.

I Saw Red
Oproštěn od modlitby zmíněné v úvodu si (nevím ani proč) začínám pod vousy notovat slavný song z filmu Kladivo na čarodějnice:Jak černý mrak už táhne smrťák zabiják - Už táhne smrťák zabiják - Už zabiják táhne na hrbatém koni - A na tom koni kosti jenom zvoní - A vlá a vlá mu hříva plesnivá - A kosti a kosti a těma on nás hostí - Jak černý mrak už táhne smrťák zabiják - Už táhne smrťák zabiják - A krev a krev, není čas na rakev - A krví a krví on pustá pole mrví - Nám je už hej, už s námi táhne zubatej - Už s námi táhne zubatej - Už zubatec táhne na svém černém koni - A na tom koni jenom kosti zvoní - A láká a láká každého vojáka - Ta dávivá kosa smrti zabijáka - A černý host už ohryzává bílou kost - Už ohryzává bílou kost - A černý host už ohryzává kost - A kosti a kosti a těma on nás hostí - Nám je už hej, už s námi táhne zubatej - Už s námi táhne zubatej.“

Demonical

A už přichází, zubatý smrťák zabiják je tady. Černý mrak DEMONICAL. Klasický švédský buldozer. Rolba, s pořádně ostrou radlicí. Najednou jsem cítil obrovský nápor, jako bych byl stržen lavinou z kostí, lebek a hnisu. Bylo to temné, studené, nenávistné, zlé. Přesně takhle si představuji dobrý severský death metal. Martin Schulman a jeho věrní se s tím nepárali. Pohrobci znovuobnovených CENTINEX podle mě dnes znějí lépe, než jejich „domovská kapela“. Mám rád hlas Sverkera Windgrena. Chorobný a zároveň (na smrtící kov) srozumitelný. Koncert mi připomínal explozi, bourání starého hřbitova. Kapelu jsem viděl snad po sté a pokaždé jsem odcházel nadšen. DEMONICAL to se mnou jednoduše umí. Ve Vopici byli jako ti největší „smrťáci“. Přinesli nám jenom krev, strach, zimu a hromady ohlodaných kostí. Přiznávám, byl jsem ve svém živlu, oproštěný od okolního pozemského světa a pohlcený hudbou. Chodil jsem spolu s kapelou po rozžhaveném železe, obětoval jsem stejným padlým bohům, vzýval jsem temné síly. Už táhl zas, smrťák zabiják, na hrbatém koni přijel mezi nás, řinčela dávivá kosa. A kosti, kosti, těmi nás DEMONICAL opět pohostili. Netřeba dalších slov. Old school swedish cult! Death metal eternal!





Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.



GEHENNA není mým chlebem vezdejším. Tedy jinak, některá alba vcelku mohu (to když se dotýkali death metalu), jiná mi nevadí (to když hráli klasický black) a některá mě vyloženě iritují. Nemám poslední dobou rád kapely, u kterých převažují nad hudbou pózy ukryté pod nánosy make-upu. Pořád se pak musím soustředit na to, jak ta která smečka vypadá a nevnímám tolik muziku samotnou. Přišlo mi to jako takové podivné utahané divadlo (které umí „zahrát“ málokdo dostatečně uvěřitelně). GEHENNA byla ten večer taková „solidní“. Pro fanoušky to muselo být asi to „pravé peklo na zemi“, ale já se bez vytáček chvílemi dost nudil. Zasvěcení budou určitě mluvit o zlu, temnotě, chladu, špíně. Nic takového jsem necítil a ani vlastně neslyšel. Občas jsem sice se zaujetím podlehl nějakému zajímavému motivu, ale jako celek mě Norové příliš nepřesvědčili. A vůbec, na mě nějaký bububu metal už dlouho neplatí. Tak asi proto.

Gehenna
Návštěvnost byla asi hlavně díky GEHENNĚ velmi dobrá, okolo stovky nadšenců se snad sešlo (berte s nadhledem, nemám moc odhad). Opět oceňuji dodržování hracích časů, podobné akce jsou pro nás „dojížďáky“ velmi příjemné. Pochválit musím i pana zvukaře, který sice občas otočil volume až příliš doprava, ale jinak bylo vše v pořádku (tohle je ale hodně subjektivní věc, jako snad jediný dneska nenosím špunty do uší).

Mr. Asphyx, Duzl and Demonical
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Amen.


Odpustil jsem sám sobě, několikrát se imaginárně před cestou domů pokřižoval v obráceném gardu, rozloučil se, cestou probral se svým „osobním řidičem a metalovým důvěrníkem“ celý tenhle večer (dziękuję bardzo Michale za odvoz a společnost!), v duchu poděkoval opět NEONARCISOVI za pěkný čtvrteční zážitek a najednou nám pod nohama svištěla kola směr Plzeň. Já myslím, že se vyplatilo vyrazit i na tu jednu (a půl) kapely. Pro mě byli DEMONICAL jako vždy skvělí a byl jsem moc rád, že jsem je zase po nějaké době viděl. Tedy suma sumárum, povedená akce. Amen!

FOTOGALLERY
author of photos – Asphyx
- for original size click on photos
- pro zvětšení klikněte na fotky

I SAW RED















DEMONICAL





















































GEHENNA




























FANS
plakát
"Perversity" Mr. Asphyx is ready for swedish death metal
"Perversity" Mr. Asphyx is ready for swedish death metal
Deadly Storm team
Deadly Storm team








MR. ASPHYX AND SEXY GIRLS


Recenze/review - BLOODSCRIBE – Prologue to the Apocalypse (2015)


BLOODSCRIBE – Prologue to the Apocalypse
CD 2015, Gore House Productions

Občas se stane, že některá kapela projde mým pomyslným sítem kvality. Bývám z toho pak roztrpčený, nevím kolikrát co napsat a jediným důvodem, proč se k tomu odhodlám, bývají nakonec spíš negativní emoce. BLOODSCRIBE jsou přesnou ukázkou toho, jak by brutální death metal neměl vypadat. Pánové z Kalifornie sice přehrávají veškerá dostupná klišé, tváří se krutě a přísně, ale jejich prvotina vyznívá neskutečně ploše. Když si jejich desku položím vedle dalších, řekněme třiceti podobných, jediné, co je mě schopné alespoň trošku zaujmout, je obal. Nechápejte mě špatně, splněno je vlastně vše, co si styl žádá, ale ten přístup je doslova nudný. Nevýrazný zvuk, neustále se opakující motivy, vyloženě slabý zpěvák. Možná někam na lokální koncert dobré, ale jinak děs a hrůza. Přimhuřuji oči a uši co to jde a po čase zjišťuji, že to zkrátka nejde.

Setkává se tady brutální death, s troškou grindu a dočkáme se i slamu. Snaha by asi byla, jen jsem ji nikde moc nezaznamenal. Chybí mi nadšení, energie, která vás přišpendlí na zeď. Místo toho jako by se muzikanti jen tak nezávazně lechtali ve zkušebně. Chybí pan producent, chybí jakýkoliv výraz. Největším problémem téhle kapely je, že neumí napsat dobrý song, alespoň trošku zapamatovatelný motiv. BLOODSCRIBE se motají v kruhu, jen omílají dokola to samé a připomínají mi partičku postarších strejdů odněkud z vesnice, kteří se rozhodli, „že jako budou taky hrát ten drsnej smrtící kov“. Takovýchto smeček jsou tisíce a končí většinou jako místní hvězdy pro pár kámošů ze svého okolí. Za hranicemi okresu po nich neštěkne ani pes. Já spíš nechápu, že se v jejich okolí nenašel nikdo, kdo by jim to prozradil a dokonce se jim povedlo tuhle zhovadilost vypálit na hudební nosič. Jen mě to utvrzuje v tom, že dneska si desku může vydat vlastně kdokoliv.


Při poslechu často vzpomínám na knihu Utrpení mladého Werthera. Jen s tím rozdílem, že netrpím nedostatkem a opětováním lásky, ale absolutní absencí dobrých riffů, alespoň nějakého smrtícího příběhu. Jen tupě sedím, koukám do místnosti a modlím se, aby tahle deska už konečně skončila. Proč to všechno tedy vlastně píšu? A víte, že ani nevím? Možná je to nějaká forma masochismu, možná jenom poctivost, protože kapela velmi slušně požádala o recenzi. Mohl jsem se na to vybodnout, mohl dělat mrtvého brouka. Myslím, že nikdo by se nezlobil, nejsem profesionální, ani „stírací“ kritik, ale ruku na srdce, opravdu si BLOODSCRIBE myslí, že to má nějakou cenu? Mě ani tak nevadí jakákoliv absence talentu, ale vyloženě odfláknutý přístup. Kdyby si alespoň Kalifornští dali pozor na zvuk, ošetřili si produkci, tak by se to třeba dalo poslouchat a tolik by to nebolelo. Takhle je špatně vlastně úplně vše a je hrozně těžké vůbec něco o desce vypotit.


Tak jsem konečně u konce se svým popisem tohoto alba. Kapela by mi měla koupit několik lahví pořádně ostrého piva, abych si po tom jejich balastu alespoň trošku vyčistil hlavu. Při poslechu jsem si stačil vyřídit korespondenci, srovnal jsem si věci na stole (což dělám jednou za uherský rok), vyřídil několik telefonátů a i když jsem zesiloval na věži neustále hlasitost, pořád se mi nějak do „Prologue to the Apocalypse“ nepodařilo proniknout. Možná si za to mohu sám a jen jsem celé tohle umění nepochopil, ale vzhledem k rokům, co tuhle hudbu poslouchám, shovívavosti a útěku všech ostatních od hi-fi věže, bych se držel spíš toho, že BLOODSCRIBE zkrátka neumí hrát. Je to možná kruté, to takhle narovinu napsat, ale budiž to pro kapelu doporučením, aby se příště víc snažila. Jen nevím, jestli budu mít chuť se znovu zúčastnit. Tentokrát to opravdu hodně bolelo. A to jsem zvyklý na kdejaké zvěrstvo. Nekonečně nudná a nevýrazná deska!


Asphyx says:

When listening to this album I often remember the book "The Sorrows of Young Werther". With the only one difference that I do not suffer from a lack of or returning the love but I suffer from the absolute absence of good riffs and at least some kind of deadly story. I just sit blankly, looking around the room and I pray, that this album should end quickly. BLOODSCRIBE is an exact example of how brutal death metal should not be. To sum it up its an Infinitely boring and featureless album!


Seznam skladeb:

1. Prologue To The Apocalypse
2. Pantheon Of Lies
3. Enslaved By Deceptions
4. Burning Bridges
5. Demons
6. Annihilation
7. Kingdoms Fall
8. Shadows
9. Castrating Humanity
10. In Ruins


Sestava/band:


Jasan – Vocals
Joe – Guitar
Mike - Guitar
Jesse - Drums
Dennis - Bass

čtvrtek 7. května 2015

Recenze/review - TRIBULATION – The Children of the Night (2015)


TRIBULATION – The Children of the Night
CD 2015, Century Media Records

Je pět hodin odpoledne a muž bez tváře právě usedl k večerní siestě. Vzpomíná. Naslouchá zvukům starého domu. Tíží ho samota a jeden obrovský hřích, který spáchal jako mladý. Tenkrát, jednoho podzimního dne v něm vzkypěla krev, zatoužil spatřit smrt a pak už jen před sebou matně vidí zkroucenou postavu ležící v mezipatře. Každý den, nekonečný počet svítání, pořád na to myslí. Boží mlýny sice mlely jistě a přesně, ale nikdy v sobě nenašel odvahu se přiznat veřejně. Tutlal to v sobě, jako těžké, hnusné tajemství. Občas jen, v návalech svědomí, si našel nějakého důvěrníka a tomu zmateně vyprávěl svůj příběh o nenávisti. Teď sedává u otevřeného okna a modlí se marně k Bohu. Rozhřešení nepřichází. Čeká ho jen postupná hniloba, bolestivé stáří a pak někdy v dálce vytoužená Smrt.“

Tenhle zážitek mi vyprávěl jednou kamarád, když jsem k němu přišel na návštěvu. Znal toho chlápka a pustil mi k tomu povídání novou desku TRIBULATION. Nastal zvláštní okamžik. Seděli jsme v pokoji, popíjeli vychlazené pivo a oba příběhy, ten vyprávěný i ten, který nám předkládají švédští progresivní mágové, se spojily v jedno. Místností se vznášel divný zápach starých časů, záclony se třepotaly do roztodivných rytmů, slunce se snažilo proniknout přes okno dovnitř a my jsme jen okouzleně poslouchali. Na chodbě, v temném stínu zase leželo ve zvláštní kreaci tělo a do duší nám vstoupil zvláštní chlad. Pokoušeli jsme se rozluštit vlivy, které lze v hudbě Švédů nalézt. Na mysl nám naskakovala jména jako IMMORTAL, GHOST, IN SOLITUDE, SISTER OF MERCY plus spousta kapel z osmdesátých a devadesátých let, o kterých jsme se málem pohádali. Hudba je na desce opravdu pestrá, vznešená, neotřelá a se zvláštním smutným nádechem. Nalezneme zde fůzi jak blacku, tak deathu, heavy i doom metalu. Myslím, že nějaká definice není zrovna na místě. Tentokrát je opravdu nutné hlavně poslouchat a dát albu čas pro vstřebání.

Nikde se netlačí zbytečně na pilu, spíš se naléhá, smutní, opatrně našlapuje. Fascinuje mě překrásná, nikterak složitá, hra s náladami, připomínající prosévání písku mezi prsty (cítíte tu vůni tlejících zbytků?), chůzi ledovou krajinou, potápění v černých hlubinách, zdolání vysoké hory. Přijdu si jako chodec, neviditelný kněz, dávající všem odpuštění. Modlím se k lesům, k řekám. Zvláštní je, že to propojení s přírodou tady funguje až v dokonalé symbióze. Tam, kde některé kapely marně tápou a hledají směr, mají TRIBULATION zcela jasno. Okouzlí vás, zamotají do spletitých sítí riffů, unesou do své země nekonečného bědování a mrazu. Pokud jim podlehnete, není již nikdy úniku. Nepomáhají prosby, nářek, ani odpustky, kdo jednou vstoupí, je ztracen. Hudba jakoby tlačila slunce ráno na oblohu, večer rozsvěcela hvězdy a svolávala všechny nesvaté na sabat. Jímá mě zima, do rukou dostávám křeče. Je mi smutno, jako bych měl na prsou těžkou okovanou botu. Stávám se básníkem noci, obdivuji krásu zajímavých a tajemných žen s ledovým úsměvem na tváři. Hledám dobro ve vráskách stařen, převaluji se dlouho do noci zamotaný v peřinách. Je tohle Smrt? Ne, ještě ne, odpovídám si. Ale při přehrávání desky je určitě hodně blízko. Stačí se dotknout.

Zajímavé je, že předchozí dvě desky mě příliš neoslovily. Přišly mi až příliš hodné, nedrásaly mě. Letos ale došlo k přenosu, k zapadnutí všech dílků morbidní skládačky do sebe a já jen nekonečně bloumám ulicemi, marně hledám směr. Nakonec nacházím a odpočívám v pokoji. Až na věky, amen! Desku lze hodnotit samozřejmě i velmi kriticky, nic zase tolik převratného se tady neodehrává, spíš se jen kouzelně šepotá. Nikde není žádný tlak, šok, ani nářez. „Jen“ se pomalu přemlouvá, našeptává, slibuje se chladná mrazivá krása. Přirovnal bych své pocity k požití jedu. Neochrnete hned a nezemřete v rychlých křečích, ale budete se dlouhá léta soužit a každý den vám přibude jeden hřeb do rakve. Těch emocí, obrazů, které ve mě „The Children of the Night“ vyvolávají je obrovské množství a někdy mám problém je vůbec utřídit, ale když uklidním svoji mysl a pořádně se do nahrávky ponořím, nevnímám okolní svět, nežiju svým životem a jen vyprávím dávno zapomenuté příběhy z onoho světa. Jsem jako ten stařec, zmíněný v úvodu, který vypráví svůj osud. Každý máme svoji třináctou komnatu. TRIBULATION ji dovedou otevřít a vyčistit ji jako ta nejjemnější kyselina.


Nedokážu být kritikem, neumím se dívat na album z nadhledu. Jsou desky, které kolem vás prolétnou jako hejno krkavců, pak jsou nahrávky, které zaujmou a pak je tady ještě HUDBA. Psát verdikt je tentokrát velmi těžké, jsem totiž uvnitř, pohlcený a jakoby spoutaný v temné, studené kobce. Názor si určitě uděláte sami, já mohu prohlásit jen jediné. Nechte mě prosím poslouchat a jen do mě občas kopněte, abych se z toho temného snu probral. Zima se zase jednou převlékla za muziku. Pomalá a zákeřná smrt. Takhle nějak si představuji konec lidského života.


Asphyx says:

The music is really varied, noble, original and sad with a special breath on the CD. We find the fusion of both, black and death, heavy and doom here. I think, no definition is exactly on the spot. This time it is really necessary to listen and give the album the time for absorption. Is this Death? No, not yet, I'll answer you. But when the album is playing, it's very close. Each of us has his thirteenth chamber. Tribulation are able to open it and clean it as the finest acid. The winter dressed up as music. Slow and insidious death. This is my idea of the end of human life. Excellent album!


Seznam skladeb:

01. Strange Gateways Beckon
02. Melancholia
03. In The Dreams Of The Dead
04. Winds
05. Själaflykt
06. The Motherhood Of God
07. Strains Of Horror
08. Holy Libations
09. Cauda Pavonis
10. Music From The Other
11. One Hundred Years [The Cure cover] [bonus]
12. Laudanum Dreams [bonus]


Čas: 56:27

Sestava/band:


Jonathan Hultén - guitars
Adam Zaars - guitars
Jakob Ljungberg - drums
Johannes Andersson - bass, vocals

středa 6. května 2015

Rozhovor - SEPSIS - Ukončili jsme svoji činnost!


Ave SEPSIS! První otázka se nabízí sama. Nedávno jste jako kapela ukončili svoji činnost. Co toho bylo příčinou? Trošku mi to hlava nebere, protože jste měli velmi dobře našlápnuto. Vydali jste zdařilé EP „Dawn Before the Light“, poměrně často jste koncertovali…kde byl tedy problém?

Ahoj Jakube, jsem moc rád, že jsi dal dohromady tenhle rozhovor. Ano ukončili, příčinu hledej u mě. Minulý rok, byl pro mě jeden z těch těžkých, jak se říká. Jak po materiální stránce, tak po duchovní. Musel jsem se postavit všemu čelem a udělat taková rozhodnutí která byla pro mě v danou chvíli nejlepší. Prostě jsem vyhořel a nebyl schopen ani ochoten v tom co mě ničilo, dál pokračovat. Třeba že jsem tím někomu ublížil nebo někoho naštval. Ale koneckonců, takový už je život. Jako leader jsem selhal a proto jsem to musel nějak zarazit, nebo změnit. Bylo toho na mě moc a to se odráželo v mém chování i v osobním životě. Všeobecně jsem se vždy považoval za takového workoholika. To se moc nezměnilo, ale dlouhodobá absence odpočinku, ze mě udělala totální zombie.

Někdy minulý rok jste ohlásili, že vás opouští bubeník Honza Šebek. Vím, že jste dlouho sháněli náhradu a moc se vám nedařilo. Je to opravdu tak velký problém sehnat v dnešní době bubeníka? Chápu, že hrát brutal death metal není zrovna katapult do světel slávy, ale třeba pro nahrávání alba by se snad někdo našel, nebo ne?

Je to tak. Honza se rozhodl, že půjde tam, kde to o něco lépe funguje. A já to chápu a respektuji. Náhradu jsem začal hledat co nejdřív za pomocí všeho dostupného. Podařilo se sehnat Honzu Pražáka, šel do toho s nadšením. A i přes velkou vzdálenost dojížděl, jak se dalo. Nazkoušeli jsme tři skladby. Ale potom už nebylo dostatek elánu a já začal spekulovat nad jiným žánrem. Jak je zřejmé z poslední nahrávky, už tam jsme zakomponovali něco odlišného. Přestal jsem být s chodem věcí už úplně spokojený, třeba že jsem si je tak nastavil a hrál si na vedoucího. Už jsem nebyl schopen to takhle dál táhnout. Tak jsem chtěl založit jinou kapelu a vytvořit tak jinou strukturu (systém). Hoši se rozhodli, že mě v tomto snažení nepodpoří a chtěli pokračovat tak, jak to bylo dál. A tak jsem jim dal prostor a možnost. Nakonec se nedohodli ani mezi sebou a tak zbylo na mě, abych to ukončil. Sehnat na nahrávání bubeníky by problém asi nebyl. Ale pro mě taková kapela, která nemá vlastního bubeníka, nedává smysl.

Tomáš
SEPSIS vydal za celou dobu své existence pouze jedno dlouhohrající album „With No Mercy“ (2009).  Od roku 2002 mi to nepřijde zrovna moc. Proč tomu tak bylo? Je to otázka peněz, chuti nebo nebyly zkrátka nápady?

Ze začátku to byla spíš otázka peněz. Ale z vyprávění Hamiho (Jirka, zakládající člen) bylo docela zřejmé, že se kapela od samého začátku potýkala s nemalými personálními problémy. A to je hybný faktor pro všechny kapely. Snad kromě Poppy Seed Grinder. :) ti jsou prostě nesmrtelní. Asi to je dáno tím, že mladí hudebníci se hledají. Chtějí zkusit nejrůznější varianty. Ale trošku jim uchází, jaké problémy způsobují tímhle přístupem, těm kapelám i sobě.

Jako rozlučku jste si pro nás připravili split se slovenskými INFER. Jak jste se vůbec dali s kapelou dohromady, proč právě oni a jak celá spolupráce vznikla?

INFER nás oslovili s tím, že mají vydavatele a hledají druhou skupinu na split. Po dlouhém řešení jsme se dohodli. Potom se pracovalo na grafice, a na masterování obou nahrávek. Za oboje musíme poděkovat Páterovi, který se o vše postaral. Moc děkujeme. :)


Na splitko jste dodali čtyři songy. Abych pravdu řekl, tak podle mě patří spolu s EP „Dawn Before the Light“ k tomu nejlepšímu, co jste kdy nahráli. Jak dlouho jste skladby skládali a jak vůbec vznikaly?

Myslím, že je to tím, že jsme na materiálu spolupracovaly s bubeníkem. Jako skladatelská dvojce. Skladby vznikly poměrně rychle, měli jsme jich víc. Ale nakonec jsme na sebe chtěli co nejdřív upozornit a k full albu už nedošlo.

Na splitko „Chronicles of Bloodshed“ vám obstaral bicí Robo z INFER.  Jak vlastně spolupráce probíhala a proč právě on? Vím, že dneska se ani muzikanti nemusí vidět, vše se řeší po internetu. Jak jste bubenické party nahrávali vy?

Nahrávka D.B.T.L. je identická s materiálem na posledním splitu. Včetně bubenických partů. Páni z INFER pouze dělali master obou nahrávek. Asi jsem nepochopil otázku. :D (tady úřadoval nějaký internetový šotek, omyl je na mé straně - pozn. Asphyx)

Michal
S troškou nadhledu by se dalo říct, že SEPSIS jsou tvoje kapela (nebo alespoň od jejího zvonu obnovení). Když se ohlédneš, jaké období bylo pro vás nejlepší?

Nejlepší to bylo asi úplně na začátku (znovuobnovení) všichni jsme měli stejný cíl a komunikace fungovala na výbornou. Když jsme složili prvních pár věcí a domluvili se, že převezmeme jméno SEPSIS. Celá ta cesta s tím spojená, byla pro všechny účastněné myslím přínosem. Nelituji ničeho, co jsem udělal. Když se ohlédnu trošku dál, do roku 2008. Tak to mělo své kouzlo také. Natočení alba, skvělá parta a hodně srandy. To bylo asi top období ve vztazích. Protože co si budeme povídat, o nich to především je. A nejen v kapelách, ale v životě jako takovém.


A co koncerty SEPSIS? Vzpomeneš si na nějaký, případně na některou šňůru, kterou si budeš pamatovat do konce života? Zavzpomínej pro nás, prosím.

Těch koncertů bylo opravdu hodně. Hraní na festivalech po boku skvělých našich i zahraničních kapel. Výborní lidé a nekonečný zástup fanoušků. Ale do konce života si budu pamatovat jeden trapas. Jak už to tak bývá, to se pamatuje nejlépe. :D Myslím že to byl rok 2007 po vydání Splitu se Suburban Terrorist. Udělali jsme si výlet na Slovensko, na dvě akce zařízené právě Suburbanama. Neodolali jsme ochutnat, všechnu kořalku co měli. A já jsem to nějak přehnal, opravdu mi chutnalo. A druhou z akcí jsem totálně podělal. Byl jsem na podiu jako křoví, nedokázal zahrát souvisle pár riffů po sobě. A po prvním songu jsme museli odejít z podia. No strašná ostuda, dostal jsem to od kluků pěkně sežrat. A to mělo i svou dohru, protože jeden z fanoušku napsal potom na náš Bandzone. Nic horšího jsem v životě neslyšel. :D musím jenom potvrdit, hůř jsem se snad nikdy necítil :D na podiu.

Jak to máš vlastně v současnosti s brutal death metalem? Tenhle styl je samozřejmě v těžkém undergroundu, koncerty nejsou z nejnavštěvovanějších a CD se asi neprodávají po tunách. Plánuješ nějaké nové projekty, máš novou kapelu, nápady? Většina muzikantů nakonec bez hudby stejně nevydrží.

Jak už jsem psal nahoře, toužil jsem po nějakém hudebním vývoji. A i podle toho vypadá D.B.T.L. Death metal jsem miloval dlouho a mám ho rád pořád, ten kvalitní. Ale od ukončení aktivit jsem snad nic deathového nepustil. Asi na tvrzení že death metal mění charakter, opravdu něco bude. :D Byl jsem na pár koncertech jen jako fanoušek, ale hrát tohle už nechci. Mám pár nápadů jak ukojit svoji touhu, produkovat hudbu. Ale uvidíme, pro co se nakonec rozhodnu. Mám i pár vedlejších koníčků, které teď převzaly první místo v mém životě. Hlavně se jedná o pohyb a pobyt v přírodě. Trošku se nechávám unést fantazií a přemýšlím o nějaké motivační hudbě smíšené s kytarovou. Nechávám tomu čas a klid, protože cítím, že to teď nejvíc potřebuji.

Dominik
Jako SEPSIS jste se zapsali do historie nejen českého death metalu hezky krvavým písmem. Jenže teď, když jste skončili, jak to vlastně bude s CD? Je vše vyprodáno? Kde si mohou fanoušci případně doplnit vaši diskografii? Neplánujete třeba nějakou závěrečnou kompilaci apod.?

Ještě pořád mám pro zájemce u sebe pár kopií splitu s INFER. O které si stačí napsat. Jak je to přesně s W.N.M. nevím, ale donedávna bylo na internetu také k dostání. Starší materiál už k dostání myslím není. Nápad udělat kompilaci nepadl a nemyslím si, že by o ní byl až takový zájem.

Honza
Co říct závěrem, snad jen, díky za SEPSIS, díky za rozhovor a tentokrát myslím, že má oblíbená tradiční otázka svůj smysl. Pokud chceš, zde je prostor, abys něco vzkázal všem fanouškům, kteří stáli u vaší kapely od začátku do konce.

Moc ti ještě jednou děkuji za tenhle prostor k osvětlení celé záležitosti. Nesmírně si toho vážím. Chci moc poděkovat všem členům kapely, bez kterých by to nikdy nemohlo fungovat a nikdy by se to nedostalo na tuhle úroveň. Děkuji všem za trpělivost a pochopení. A zároveň se chci těm stejným lidem omluvit, za svoje chyby a špatná rozhodnutí. Která jsem jim vnucoval. Chci poděkovat všem co mě i kapelu podporovali, ať se jedná o rodinu přátele nebo známé. Jsem vděčný za tohle období, které mě formovalo do dnešní podoby, s kterou jste Vy všichni spjatí. Nezbývá než všem, i Tobě Jakube, popřát hodně dobré muziky a hodně štěstí ve Vašich životech.

Sepsis


úterý 5. května 2015

Minirecenze/minireview - SIX FEET UNDER - Crypt Of The Devil (2015)


SIX FEET UNDER - Crypt Of The Devil
CD 2015, Metal Blade Records

Sedím doma v pokoji, z přehrávače mi hraje nové album SIX FEET UNDER a já nevím, co bych napsal. Pánové totiž opět nahráli tradiční, klasickou desku, plnou deathu, groovy pasáží a Chrisova chrapotu. Je to stejné vlastně jako vždycky. Doba prvních, zásadních alb se už nikdy (pochopitelně) nevrátí a i když se nedá upřít kapele určitá snaha o to neustrnout, zrovna moc se jim to nedaří. Mě ani tak nevadí jednoduchost, obyčejnost, ani neustále skoro stejné riffy i zpěvákova deklamace, jen si přijdu jako bych sledoval boxerský zápas, při kterém pánové mlátí zmateně kolem sebe pěstmi hlava nehlava. Bohužel, příliš ran protivníka nezasáhne. Fanoušci budou asi spokojeni (taky sem jím býval), ale v dnešní době podobný materiál příliš neobstojí. "Crypt of the Evil" postrádá šťávu, temnotu, sílu. Nevím, jestli je to častými změnami v sestavě nebo jen snahou vydělat zase nějaký ten groš (třeba v USA zdražili Chrisovu oblíbenou trávu), ale tentokrát to na mě působí dojmem, že se nahrávalo opravdu jen z "povinnosti". Nikde nic nejiskří, hroby (mimo parádního obalu - Mike Hrubovcak) zůstávají zavřené a já bývám po poslechu úplně netečný.

Po předchozím, poměrně solidním počinu "Unborn" (2013) a pro mě rozpačitém "Undead"(2012) jsem očekával nějakou bombu, granát hozený mezi fanoušky. Bohužel, nic takové se nekoná. Jsem poměrně zvědavý, jak letošní desku přijmou příznivci kapely, protože ti bývají ke svým oblíbencům shovívavější. Osobně jsem zcela netknut a album se mnou nedělá vůbec nic. Přijdu si spíš jako na nějaké big beatové párty s lehce tvrdším (dobrým, syrovým) zvukem, než ve vykopaném hrobě. Není ale třeba věšet hlavu, pánové dodávají nový materiál skoro každý rok, tak se třeba příště trefí i na moji vlnu. Letos se jim to nepovedlo. Obyčejné, nevýrazné, tradiční CD od SIX FEET UNDER poslední doby. Nic víc, nic méně.



Asphyx says:

After the previous fairly solid album "Unborn" (2013) and for me a little bit embarrassed, "Undead" (2012), I was expecting a bomb, a grenade thrown among the fansUnfortunately, it didn't happenPersonally, I am totally untouched and the album says nothing to meI'm coming more like on a big beat party with a slightly harder (good, raw) sound than in the grave. But you don't have to hang your head, gentlemen deliver new material almost every year, so the next time they'll hit on my wave. They failed this yearOrdinary, bland, traditional CD from SIX FEET UNDER of recent times. No more, no less.

pondělí 4. května 2015

Recenze/review - NECROSY – Perdition (2015)


NECROSY – Perdition
CD 2015, vlastní vydání

Pálí mě ruce, hoří tváře. Z nohou mi odpadávají kusy seškvařeného masa a o vlasech si mohu již nechat jen zdát. Shořely jako pápěří během prvních chvil. Říkají o mě, že mám rád oheň, že jsem nemocný. Nevím, nedokážu to posoudit, ale ten čas, strávený s plameny je pro mě vším. Je milenkou, zároveň matkou, přítelkyní, dobrým kamarádem. Označují mě za pyromana. Procházím se po rozžhavených uhlících, užívám si popáleniny druhého stupně a přemítám o krásné smrti v hořícím domě.“

Žhářství je zločin, při kterém pachatel úmyslně a vědomě založí požár. Obsese ohněm a závislost na žhářství se nazývá pyromanie. Tolik odborné pojednání. A proč že o téhle závislosti píši zrovna do recenze o death metalové kapele? Samo se to nabízí, jelikož závislost na dobrém death metalu v mnohém pyromanii připomíná. My také zažíváme spalující žár, také rádi hledíme na hořící displeje svých přehrávačů, také chodíme jako ve snu se sluchátky na uších. Rozdíl je samozřejmě v tom, že my nikomu neškodíme, snad jen občas sousedům a jejich ušním bubínkům. Jinak jsme jako vlci v rouše beránčím. NECROSY patří mezi nás. Pocházejí z Itálie a hned na první společné seanci jsem zjistil, že pánové stejně jako já propadli kdysi smrti (Italové přesněji v roce 2010 při založení kapely). Letošní deska je jejich první a hned na začátek musím napsat, že velmi zdařilá.

NECROSY se nebojí melodií, studených meziher, různých strašidelných vyhrávek. Album je tak velmi pestré, propracované a je znát, že si s ním dali pánové hodně práce. Nářezy, kruté a nekompromisní se střídají s chvilkami odpočinku. Ze skladeb je cítit elektrické chvění, známé z okolí stožárů vysokého napětí. Hraje se na samé hraně bolesti, tentokrát ale vyvolané spíš naléhavostí než brutalitou. Při prvním setkání jsem si přišel právě jako při průchodu hořícím domem. Kolem mě šlehaly plameny ostrých a krutých riffů, nálady se střídaly od smutných, pomalých až po neklidné a jiskřivé. Sem tam sice zazněl nějaký ten hodně provařený riff, našel jsem i kousek vaty, ale nic z toho mi nedokázalo zkazit celkový velmi pozitivní dojem. Texty o lidské nenávisti, sebevražedných tendencích a jakémsi všeobjímajícím smutku jen doplňují mé celkové rozpoložení, které po poslechu mívám.


Jsem vždycky hrozně rád, když se mi povede napsat pár řádků o nějaké prvotině a kapela pak po letech zavítá k nám do Čech. Když se to povede a setkáme se, kolikrát mi pak hrozně děkuje, že jsem byl z prvních, kdo o nich napsal a nakopl jsem je o malý kousek výš. NECROSY jsou přesně jedněmi z těch, o kterých si myslím, že by měli brázdit minimálně evropská pódia. Z jejich hudby cítím totiž jakési zvláštní kouzlo, kus něčeho, co mě nutí se k jejich desce neustále vracet. Všechno je to samozřejmě jen subjektivní pocit, ale nějak ve svých starých kostech cítím věci budoucí. Snad se nebudu mýlit a NECROSY se dostanou do první smrtonosné ligy. Kdyby nebyl svět tak často jen o penězích, očekával bych, že se o téhle italské smečce bude hodně mluvit. Pevně doufám, že těchto několik řádků k tomu alespoň trošku přispěje.


Na „Perdition“ jsou otevírány ty nejzatuchlejší kouty kobek lidské mysli. Album je velmi kruté, svým způsobem i „nepříjemné“. Dokáže ve mně vyvolat spousty negativních asociací. Zmítám se v křečích, proplétám se stěnami z kytar, znovu se rodím v bolestech, často umírám. Jsem svoje vlastní svědomí, svůj úděl, konec oběšencova provazu. Nebudu to dál rozmazávat, hudba je hodně niterná věc, osobní záležitost, kus něčeho soukromého a nikdo nám nemá právo vnucovat svůj názor. Je to jako malířův obraz, který u každého vyvolává rozdílné představy. NECROSY pro mě nahráli velmi příjemné, svým způsobem monumentální dílo. Tenhle death metal mi koluje v krvi. Album, u kterého si budete třást rukou se samotnou smrtí! Skvěle!

Asphyx says:

The album is varied, sophisticated, and from my point of view the gentlemen worked hard. Thrash, harsh and uncompromising, is changing with moments of the rest. You can feel the vibration, suspence, known from the high voltage power lines from the songs. On "Perdition" there are opened the most musty corners of the human mind. NECROSY recorded very nice, in this way, a monumental work for me. This death metal circulates in my blood. You'll shake hands with death on this album! Great!


Seznam skladeb:

1. Preludio
2. Drown In Perdition (at 320 bpm)
3. Sea Of Illusions
4. Flesh Script
5. Buried Inside Your Mental Walls
6. Eternal Realms
7. No Solution
8. Impulsive Whisperings
9. Ascending Mourning
10. Abstract Vortex

Čas: 39:09

Skupina/band:

Christian Giusto – Drums
Dario Bassi – Guitar
Denis Tonetto – Guitar
Nico Rocca – Vocals
Leonardo Pasqualetto - Bass

neděle 3. května 2015

Minirecenze/minireview - ARA - Devourer of World (2014)


ARA - Devourer of World
digital 2014, vlastní vydání

Při poslechu posledního počinu amerických death metalistů si přijdu trošku jako kosmonaut. Pánové se nechali ve své tvorbě inspirovat vesmírem a tak se pomocí smrtícího kovu ocitáme mezi zářícími planetami. ARA hrají přesně ten druh technického, velmi propracovaného death metalu, na který musím mít opravdu náladu. Jeden zběsilý riff střídá druhý a prsty po hmatníku kytar kmitají tak rychle, že máte chvílemi pocit, že upadnou. Cítím zde vlivy GORGUTS, intenzitu CANNIBAL CORPSE, progresivitu OBSCURY a SUFFOCATION. Na dnešní dobu se jedná o v podstatě dokonalý produkt.  Do desky "samozřejmě" není lehké proniknout, pánové vám nedají nic zadarmo, ale to se teď zkrátka nosí. Mnohdy pro mě bývá dost složité vše rozplést a alespoň na chvíli se soustředit. Mě podobná alba přijdou hrozně roztříštěná, nahraná spíš pro muzikanty, než pro obyčejné fanoušky. 

ARA se svým způsobem snaží o co největší neotřelost a progresivitu. Bohužel, v současnosti je to hrozně těžké a tak po většinu času zůstávají jen ve stínu svých vzorů. Myslím ale, že tohle zrovna fanouškům moc vadit nebude. O "Devourer of World" se dá říct v podstatě cokoliv. ARA jsou samozřejmě velmi dobří muzikanti, kteří perfektně ovládají svoje nástroje. Jen si chvílemi přijdu jako na srazu příznivců free jazzu. Líbí se mi spíš klidnější vyhrávky, pomalejší tempo, v něm se zdá být kapela nejsilnější a lehce jiná než ostatní. Jakmile se kopne do vrtule, mám sto chutí vše o kousek přetočit. Je pro mě poměrně složité tuhle fúzi mezi technickým a moderním death metalem hodnotit, přeci jen, moje srdce bije v trošku jiném rytmu, ale mohu s klidem přísahat na bibli, že album má svým způsobem svoje zvláštní kouzlo. Není sice lehké do něj proniknout, když ale vydržíte, urovnáte všechen ten zmatek a zklidníte svoji rozháranou duši, nakonec se vše v dobré obrátí. Na úplně vychutnání to sice není, ale na mě v tomto případě zase tolik nezáleží. Progresivní death metalová deska, na které se ARA pokusili zhudebnit vesmírný chaos.



Asphyx says:

ARA play exactly the kind of technical, very sophisticated death metal, that you must be really in a good mood forOne frantic riff follows another and fingers over the guitar neck vibrate so fast that you sometimes feel that they'll fallI feel here the influence of GORGUTS intensity of CANNIBAL CORPSEprogressivity of OBSCURA and SUFFOCATIONARA are very good musicians who perfectly control their instruments. But sometimes I feel like at a meeting of supporters of free jazzProgressive death metal album, where ARA tried to put chaos to music.

sobota 2. května 2015

Minirecenze/minireview - DEATH KULT - Death kult (2014)


DEATH KULT - Death kult
EP 2014, Nebuloza

Kolumbijští DEATH KULT pro mě byli doteď velkou neznámou. V nadpisu zmíněné EP se ke mě dostalo víceméně náhodou. Usedl jsem do křesla, pustil play a vyhrnula se na mě nekonečná řeka špíny. Death metal je zde kombinovaný se "staroškolským" blackem, thrashem. Je plný nihilismu, tlaku a energie. EP obsahuje dvě nové skladby, intro i nezbytné outro a pak několik živých skladeb. Od začátku až dokonce je slyšet, že kapela to myslí se zlem vážně, "tváří se" i hraje velmi odhodlaně. V undergroundu sice nic nového pod černým sluncem, ale tahle smečka mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl o ní sepsat několik řádek. Líbí se mi to nadšení, taková ta patina opravdovosti, kterou u dnešních "moderních" kapel neuslyšíte. DEATH KULT sice nevybočují z obrovského množství současných smrtících sdružení, drtících old school, ale něčím jsou pro mě přitažliví. Kope se tady ve stylu osmdesátých a devadesátých let, rouhá se o sto šest. Pánové asi nikdy nevylezou ze sklepních prostor, ale když si je srovnám s některými, u nás v Evropě donekonečna chválenými, vyšeptalými slavnými jmény, cítím zde pravé poctivé peklo. Kolumbijci to drtí po způsobu německých MORGOTH nebo třeba MASSACRE (z jejich rodné země). Nářezy se střídají s pomalejšími motivy a tak by mohl být spokojen každý, kdo rád často ťuká na bránu do podzemí. Morbidně krutá, death metalová ochutnávka, která je velkým příslibem do budoucna!




Asphyx says:

DEATH KULT don't depart from the huge number of today's bands, crushing old school, but they are for me more attractive. They are kicking in the style of the 80th and 90th, they blaspheme like crazyDeath metal is combined here with "old school" black, thrashIt is full of nihilism, pressure and energyMorbidly cruel death metal tasting, that will be great promise for the future!

pátek 1. května 2015

Minirecenze/minireview - KATAKOMBI - Katakombi (2014)


KATAKOMBI - Katakombi
12" vinyl 2014, Hamahakki Music


Finští tmáři jsou zajímavým úkazem. Fungují teprve od roku 2011 a už dnes se o nich v určitých undergroundových kruzích hovoří s respektem. Není divu, pánové sice hrají styl zvaný doom/death metal, ale nebojí se ani experimentovat. Jsou tak na první poslech velmi výrazní, jiní, odlišní a i když je loňské EP teprve jejich první počinem (pokud nepočítám demo nahrávku z roku 2012), tak dokážou zaujmout. Dvacet šest minut pomalého smutnění mi připomíná průlet hvězdokupou. Jejich hudba asi nebude vyhovovat úplně každému, mnohé pravděpodobně bude i nudit, ale já si tentokrát přišel na své. Otevíral jsem rád okno do noční krajiny, sledoval usínající přírodu, snil o stavu beztíže. Album vyšlo bohužel zatím jen na vinylu a v digitální podobě, ale i tak si poslech neskutečně užívám. Mám rád ty dlouhé, táhlé melodie, zdánlivě nekonečné motivy, které mě pokaždé ukolébají až do zvláštního rozpoložení. Je to spánek a zároveň jsem bdělý. Hudba spíš připomíná kulisu k filmu o pilotech, než klasickou, běžně chápanou desku. Těžko se popisuje. V tomto případě bych (být vámi) asi spíš zkusil poslechnout pár ukázek a uvidíte. Třeba to někdo z vás uslyší podobně jako já. "Testoval" jsem KATAKOMBI na kamarádech a názory byly značně rozdílné. Pro podobnou muziku musí mít člověk správné rozpoložení, náladu a chuť na snění. Doom/deathová procházka měsíční krajinou.




Asphyx says:


Finnish obscurant are an interesting phenomenon. Gentlemen are playing a style called doom/death metal, but they aren't afraid of experimentEP is full of slow mourning and it reminds me flyby of star clusterFor similar music you must have the right frame of mind, mood and appetite for dreamingDoom/death metal moonscape walk.

http://katakombi.bandcamp.com/
http://www.facebook.com/katakombiband

TWITTER