DEADLY STORM zine

Recenze/review - CRYPTIC REALMS - Enraptured By Horror (2016)

CRYPTIC REALMS - Enraptured By Horror

CD 2016, Iron, Blood and Death Corporation/Death In Pieces

Záškuby umírajících těl. Čas, ta temná díra ztracených stínů. Oprýskaná omítka vaší cely. Nekonečné čekání. Procedury mučení, známé už od středověku. Jak dlouho ještě? Ptáte se stále dokola. Cílem je úsměv na tváři sadistických mučitelů a nakonec hromadný hrob beze jména. Kolikrát ještě?

Mezinárodní uskupení CRYPTIC REALMS se sešlo, dlouho rokovalo o smrti, pak se zavřelo do staré katakomby a tam nahrálo desku, která je po okraj naplněná starým death metalem. Členové skupin jako třeba OFFAL, či ASYSSUS (zpěv) se naplno ponořili do hudby, které vyvěrá ze samých základů stylu, tak jak je kdysi položili OBITUARY, VADER, UNLEASHED, MORBID ANGEL, MASSACRE. Klasika zahraná se zručností dávných mistrů, chce se mi stále opakovat, když spolu s kapelou řveme krutost do světa při kopání dalšího hrobu. Ano, zde se hraje dle mých představ, říkám si pořád dokola.

Na podobných smečkách je úžasná jedna věc. CRYPTIC REALMS si, stejně jako mnoho dalších dobrých následovatelů devadesátkového death metalu, na nic nehrají. Motivy jejich skladeb jsou sice často dopředu očekávané, ale když ono to páčení vík plesnivých rakví pořád funguje. Zastřený hlas, bublající basa, k tomu riffy vytažené odněkud z nejtemnějšího podzemí. Dusím se při poslechu v hromadném hrobě, marně se snažím prokousat ven přes hromadu mrtvol. Řekli nám, abychom si s sebou nic nebrali a šli ven za město. Starý dobrý death metal funguje stejně jako všechna zvěrstva, kterých je schopen člověk i v 21. století. Pořád je potřeba upozorňovat na hrůzy, která jsou páchány po celou historii našeho druhu. Slyšte slova za záhrobí. Ponořte se do hlubokých vod smrtícího undergroundu! Album, které je studené a temné, jako samotná Smrt! Old school massacre!

sumarizace:

Nové album mezinárodního uskupení CRYPTIC REALMS je velmi zdařilou poctou devadesátým letům v death metalu. Songy mají jasnou černou tvář, jsou dobře zapamatovatelné a připomínají mi krev, stékající po stěnách podzemních kobek. Tahle hudba je hodně zlá a hodně návyková. Přiznám se, že takové inferno jsem nečekal. Staré, plesnivé melodie, zastřený hlas, odér samotného záhrobí. To jsou hlavní atributy hudby těchto maniaků. Doporučil bych ji všem death metalistům, kteří se rádi pohybují v tom nejtemnějším záhrobí. Budete navěky prokleti, nabodnuti na kůl a spoutáni syrovými melodiemi. Jsem touto deskou totálně smeten, zničen, rozsekán. Během poslechu jsem neviděl ani náznak světla. Masakr lidské mysli, inferno! Old school death metalové album, které bylo nahráno v samotném podsvětí! Totální, plesnivý kult!

Asphyx says:

The new album by international band CRYPTIC REALMS is a very good tribute to all the 90^th´s death metal bands. These songs has a clear black face, are easily memorized and they remind me blood which pour down underground tombs. This music is very evil and very addictive. I have to admint that this inferno is not what I was expecting at all. Old mouldy melodies, husky voice, smell of the other world itself. These are the main attributes of this maniacs´ music. I would recommend this album to everyone who are fans of death metal, who like to go around the darkest beyond. You will be curse forever, stick on a pole and enchain with raw melodies. I am totally smashed by this album, I am broke and chopped. During the listening I was not able to see any light at all. Massacre of human mind, inferno! Old school death metal album which was recorded in the Hades world! Total mouldy cult!

Track list:
1. Enraptured By Horror
2. Doomed Cathedrals
3. In Mortal Distress
4. Total Demise
5. Sinister Force Descends
6. Vulgar Exhumation
7. Begging To Be Dead
8. Act of Derangement

Line up:
Kostas Analytis (Abyssus – Greece): lead and backing vocals
Tersis Zonato (Offal – Brazil): guitar solos, acoustic guitar
Victor Varas (Tritton – Mexico): bass
Uriel Aguillon (Necrorite – U.S.): guitars, drums

http://crypticrealms.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/thecrypticrealms/?fref=ts

https://www.facebook.com/ibdc666/?fref=ts

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sedmdesátý pátý - Prestige a dlouhý vlas

Příběh sedmdesátý šestý - Prestige a dlouhý vlas

Někdo na sídlišti rozhlásil, že zelený lahváče jsou lepší než hnědý. Taková kravina. Jenže kluky to zachvátilo taky a tak chodím tátovi do košíku s pivem vyměňovat lahve. Připadám si, tuhle zimu 1992, zase hrozně chudý. Na brigádu ve škodovce nás nechtějí, raději vezmou pár dělníků z východu. Roznáším sice po ránech poštu, ale moc mi tam neplatí. Kapesné nedostávám žádné. Na pivo se peníze vždycky seženou, ale mám Kačenku a pořád neodbytný pocit, že bych měl za své děvče platit po hospodách. Má milá si přivydělává u táty v ordinaci. Leští po operacích psů stolek od krve, rovná léky v přihrádkách, utěšuje léčená zvířata.

Zase jsme našli na ulici jednoho toulavého vořecha. V útulku nám ho nechtěli vzít a můj malý knírač ho nesnášel, jako každého vetřelce. Kačenka si jej bere domů, ale je nějaký nemocný a musíme ho nechat po několika týdnech utratit. Zima 1992/1993 je plná neutěšených událostí, zemře nám jeden kamarád, teď do toho ten pes. Žádná sláva. Chodíme do Černé vdovy lesem přes Radouč, většinou tiší a jen šeptající v šeru a šedi slova o tom, jak se máme rádi. Mé vlasy dorostly až někam k ledvinám a jsem za to každý druhý den ve škole plísněn. "To si kluk? Podívej se tady na (vylepaného) spolužáka XY, takhle má vypadat mladý muž": slýchávám od učitelů stále častěji.

Všude kolem jsou diskofilové, tančící nekonečné tance na Michala Davida. K tomu Sagvan Tofi a já dostávám v podobné společnosti stále častěji chuť všechno spálit na popel. Místo toho utíkám na panely, ale pokaždé dáváme jen jedno zelený lahvový a pádíme do Debře, kde výčepák zatopí v kamnech, probírá s námi muziku a pouští přinesené kazety. Mám období Obituary a tak hnijeme spolu s Kačenkou v nekonečně dlouhých zimních nocích. Myslíme na Karla, na kamaráda, který se nedávno oběsil, pořád si vyčítáme, že jsme mohli něco udělat a naše vlasy vlají jako nějaké hřívy ve studeným větru. Kačenka, připomínající mladé hříbě se svým tmavým hárem a já s pochcanou slámou, udržovanou jen nůžkami holek kamarádek. Nesnáším holiče a nemám rád, když mi někdo cizí šahá na hlavu.

"Smrťáčku, musíme se z toho všeho smutku nějak dostat, jinak se zblázníme": šeptá mi u našeho stromu Kačenka a já se odvracím smutně stranou, protože jsem zase myslel na mrtvého kamaráda, který si vzal život. Mlčím, nemám pořád žádná slova. V sedmnácti mě smrt blízkého člověka hodně zasáhla a poprvé jsem si naplno uvědomil, že nejsem na světě navždy. Beru svou milou za ruku a běžíme lesem. Jen tak, abychom vyplavili všechno zlé z našich mladých těl.

Je na mě všechna tíha asi hodně vidět, protože i mí milí rodiče si toho všimnou. Mám na tváři stín. Otec odjíždí služebně do Bratislavy a rodina si trošku oddychne, není v našem bytě najednou tolik dusno. Nikdo se nehádá a já trávím dlouhé hodiny se sluchátky na uších. Někdy tenkrát jsem si hudbu poprvé aplikoval jako terapii. Pokaždé, když mi potom bylo neveselo, mé oblíbené desky mi vždy pomohly. Po týdnu je táta doma a předává mi krabici s dárkem. Konečně se taky jednou trefil do toho, co jsem chtěl já. V krabici s nápisem Prior jsou sportovní boty značky Prestige. V naší partě považované za něco luxusního. Většina jsme nosili čínské kecky od Poláků. A já byl najednou majitelem jednoho páru bílých snových bot.

Prestige prodávali všude, jen jsem měl problém s velikostí. Číslo 47 nešlo nikde sehnat. Dokonce i v pražské Kotvě byly vyprodané. Večer jsem šel ven a doslova se vznášel. Kačenka už čekala u panelů a mé boty zářily do pološera usínajícího města. "Tedyyyyy...Kubo, to je paráda!!!": komentovala mé nové Prestige Káča a já ani nevím proč, ale na mé tváři se konečně objevil úsměv. Blbý boty, kterým se v budoucnu spousta lidí smála a byla odznakem agro metalu, pro mě byly ten den stejným odznakem, jako džínová bunda nebo vlastnoručně vyrobené tričko. Byl jsem ve svých sedmnácti absolutním prototypem metaláka. A byl jsem na to neskutečně hrdý.

Přišlo mi, že mi něco cvaklo v mé vlasaté hlavě. Naposledy jsem se vnitřně rozloučil s Karlem a mé nové boty jakoby mě po tom ušlapaném listí lesa Radouče posunuli v životě dál. Bílá novost svítila do tmy, šli jsme s Kačenkou, jakoby se prolomily ledy, opustil nás smutek. Vypadá to jako hloupost, ale pro mě tenkrát byli Prestige jakýmsi přelomem. Běžíme (nevím proč, ale od té doby, co se Karel oběsil, jsme pořád běhali) dolů roklí, chceme se ještě projít kolem řeky Jizery, než zaplujeme do doupěte všech kovových duší.

Před Černou vdovou pokuřuje Prcalík, všude voní tráva. "Koukám, Prestige a dlouhý mastný vlas, tomu říkám pořádnej metal": pronese a všichni se konečně rozesmějeme, jako by řekl něco hrozně vtipného. Políbím Kačenku a uvnitř si u plných kamen naložených dubovým dřívím dáváme na Karla posledního ruma.

Dovětek:
Nevím jak to soudruzi tenkrát dělali, ale Prestige mi zůstaly na chalupě dodnes. Nosím je, když jdu vynést odpadky na kompost nebo nasekat dřevo. Pokaždé si vzpomenu, když si je obuji, na ty staré časy, na své kamarády. Měl jsem od té doby desítky bot, mnohdy šíleně drahých, kožených, dokonce i ručně šitých, ale Prestige mi vydržely jako jediné asi navěky. Manželka si dělá srandu, že bych se v nich měl nechat, až budu starý, pohřbít. Snad do té doby vydrží.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html