DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 5. března 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh osmdesátý druhý - Lyžařský kurz metalistů


Příběh osmdesátý druhý - Lyžařský kurz metalistů

"Hledaj vás tady nějaký máničky, zapadly dole ve vsi s dodávkou": řve před chalupou v Jizerkách soused, který má telefon a volali mu to z hospody. Bouchá nám u toho do okna a v nás by se krve nedořezal, jak jsme se lekli. Zrovna jsme byli v nejlepším, zachumláni v odpoledních peřinách. Oblékám si přes vytahaný svetr džínovou vestu, kulicha s obrovskou bambulí a říkám Kačence, že bude muset hlídat "rodinný" krb.

Mám s sebou troje sáňky a jedu na běžkách. Je to rychlejší. Jinak bych se v těch hromadách sněhu dolů pro své kamarády nedostal. U cesty už z dálky vidím Prcalíka, jak pobíhá kolem, prská a rozhazuje rukama. Snad se někomu něco nestalo, pomyslím si a poslední kopec jedu šusem. "Kurva tady je sněhu, blbá zima": uslyším z dálky a uklidním se, dodávka jen sjela do pangejtu. Do silnice září staré hippiesácké dvojité W - značka auta. Přivítáme se, chvilku si všichni dělají srandu z mého oblečku, ale jsme všichni hrozně rádi, že jsme zase spolu.

Pokusy o vyproštění vozu se nám nevedly. Holky už byly v těch svých džínách a bez čepic pěkně zmrzlé a tak jsme vzali se Sabathem sáňky a jelo se na chalupu. Táhl jsem za sebou bágly s jídlem a musel jet dvakrát. "Hele, musíme do hospody, tam seženeme někoho s traktorem": vzpomněl jsem si, jak by asi reagoval můj děda, jehož bílá Škoda MB 1000 zapadala pravidelně jako panu profesorovi, který nebyl moc praktický, každý rok. Copak o to, traktorista v hospodě seděl, ale měl asi dvanácté pivo. Chtěl nás jít vytáhnout, ale kousek vedle seděl u stolu i místní policajt a tak to nešlo. Ale půjčil nám klíče. Koneckonců, zrovna jsem ve škole dělal řidičák. A traktorem jsme na zemědělce taky jezdili.

Nejdřív jsme museli ale pro traktor, což bylo přes půl vsi. Paní od traktoristy nás přivítala, jako by nám chtěla udělat pomyšlení. Pěkná byla, ale já měl myšlenky jen na to, jak nenechat Prcalíka s Kytkou zmrznout. Byla středa, přesně polovina mých jarních prázdnin. Traktor jsem rozjel asi na poosmé, ale pak už to šlo ráz na ráz. Občas jsem si sice spletl páčku a místo radlice vysypal ze zásobníku vzadu sůl, ale to nám nijak nebránilo v tom dorazit až k dodávce. Sabath vylezl, vyslechl si od kluků asi padesát nadávek a zapřáhl svoje květinové auto. Já přepnul řazení na "želvu" a osolil to, co se dalo. Něco zapraskalo, Sabath zaúpěl a pak se dobré dílo podařilo. Kluci naskákali na stupínky traktoru a za všeobecného veselí (oba měli v sobě už půlku rumu) jsme dojeli až k chalupě. 

Byl jsem tak trošku za hrdinu, ale přiznám se, že ve mě byla malá dušička. Káča na mě celý večer koukala jako na svatej obrázek a šli jsme spát nahoru, abychom měli klid. Pod námi naši kamarádi zpívali, trápili starou kytaru po babičce a vůbec nám náš spánek zpříjemňovali. Nakonec jsme ale usnuli a vůbec nám nevadilo, že v pokoji je něco kolem pěti stupňů nad nulou. Zapomněli jsme ve všem tom vypětí zatopit.

Ráno se prodírám přes lahváče naskládané po celé chalupě. Sabath spí na zemi a to co mu leží vedle hlavy asi nebude vlašský salát. Kamna vyhaslá, Prcalík s Prcalinkou zase nazí. Taková naše pařební klasika. Jdu na chodbu a začnu zvonit na kravský zvonec, kterým nás babička vždycky svolávala k obědu. Vyslechnu si slova, která se nesluší psát nahlas. Jenže je ráno a abychom stihli celou tůru na běžkách, je nutné vstát. S Káčou připravujeme čerstvé sádlo, okurky, feferonky, vyprošťováky. "A co kdybych nikam nešel a hlídal oheň?": zkouší to Prcalík, ale ihned se dozvídá, že je srab. Kromě mě a čerstvě Kačenky (ta za sebou měla tři dny mého učení) nikdo nikdy na běžkách nestál.

Stejně jako celý začátek prázdnin, i tentokrát jedeme všichni v retro stylu. Staré dřevěné běžky, něco kolem dvou metrů, holky s klobouky, kluci v sakách. Pod tím metalová trika. Už jen oblékání nás rozesměje tak, že na své alkoholové opice všichni zapomeneme. Sabath ještě zkouší nastartovat dodávku, ale něco z ní teče, tak ani neškytne. Nakonec tam stojí až do jara, dokud nesleze sníh, protože není jak ji odtáhnout do servisu. Ale to ještě nevíme. Zatím bereme s klukama bágly, vypadáme jak pašeráci a já udávám směr. "Ty vole rovnou do kopce? Se zabiju": ozývá se za mnou, ale kdo chce sjíždět, musí nejdřív nahoru, to je nepsané pravidlo. Vedu je strmě na hřebeny, mám připravených dvacet kilometrů.

Tenkrát ještě bývali lidé na horách takoví čistší, nezkažení. V některých chalupách byly staré Němky, které se nepovedlo odsunout. A my byli mladí, veselí a družní. Vtipkovalo se, já prošlapával po nočním sněžení stopu a všichni nás zdravili. Sem tam byl panáček, ohnivá voda, které místní říkali Drápanina. Šílenej utrejch, který byl cítit lihem, ale nám to nevadilo. "Kdo maže ten jede!": řval už trošku opilý nad svahem u Muchova Prcalík. Kytka se přidal a já litoval, že jsem nevzal dědovu kameru značky Sony, která točila ještě na černobílé filmy. Protože sjezd dolů po kopci nad Smržovkou vstoupil do dějin a příběhů, které se pak dlouho vyprávěly po hospodách.

Výsledkem bylo pět zlomených lyží, nějaká ta pohmožděnina, roztrhané sukně našich holek a vyděšení lidé v prvních domech dole pod kopcem. Všichni jsme opilí neskutečně řvali (já byl třeba celou dobu Krakonoš a Kačenka Anče, kteří to dali dohromady a "mrdají po horách tak, že ozvěna dělá laviny." Všichni padali někdy jen tak naschvál, po hubě, na zadek, s rozjezdem jsme najížděli do sněhových hromad. Psi štěkali, místní stáli na zápražích a smáli se nám. Ještě že už tu byla hospoda ve Smržovce na náměstí. Tam posedávali místní, zrovna v sále hrála nějaká kapela z Jablonce a my byli zachráněni, jak říkal Kytka. Sedáme ke stolu, působíme jak z jiné doby a nejvíc to stejně sluší Kačence, protože ona byla vždycky typ na klobouky. Pijeme.

Kapela z Jablonce neumí moc hrát a jsou o trošku víc pod parou než my. Sabath už to nemůže poslouchat, jde za nimi a jak jsme v ráži, tak si hodíme pár punkovek, co si ještě pamatujeme. Máme kupodivu v tom zapadlém městečku docela úspěch a pak už to jde rád na ráz. Rum, myslivec, rum, vodka, rum, becherovka a mnoho piva. Sabatha málem zvolí starostou a my pak s Káčou tancujeme na Jasnou páku, kterou nám pouští místní DJ. Seznamujeme se s jednou dvojicí a venku je vánice, že by psa nevyhnal. Na chalupu je to sice jen pár kilometrů, ale i po tom všem alkoholu mám dost soudnosti, abych kamarádům rozmluvil cestu zpět. 

Jdeme s moji Kačenkou dozadu, do nějakého skladu, kde jsou naskládány staré vlajky. Vytahujeme ruskou, pak českou, to aby nám nebyla zima nebo spíš mé modré víle neumrzl zadek a přehazujeme je na žíněnky. Pak se rozplyneme jeden v druhém a já mám pocit, že jsem vystřízlivěl - stejně, ty šaty z předválečných let po babičce měly něco do sebe. Kumbál má úspěch, protože ho nezávisle po sobě objeví všichni naši kamarádi. Jen Sabathovi jedna místní děva nedá, prý se stydí a nebude přece hanobit státní vlajky.

Můžeme přespat vzadu v jedné místnosti, kde je také sklad. Chvíli oprašujeme staré obrazy, sem tam se objeví nějaký dokument s hákovým křížem, srpem a kladivem. Naskládáme všechno tak nějak na hromady, aby se dalo spát a pak si sedne Sabath ke starému pianinu, co stojí v rohu. Fouká na nás prach a pak do toho mlátí, že je Jim Morrison, ale není. Má to rozladěný a kňučí víc než vichřice, která bouchá zvenčí zuřivě do okapů. Ležíme s Kačenou kousek vedle a nemůžeme nějak usnout. Šeptáme si, vrkáme, tulíme se a je nám šílená zima. Pak nějak usnu, ale už k ránu se probudím děsem. Jako bych měl nějakou zlou předtuchu věcí příštích. To ale ještě nevím a tak když se jdu vyčurat na záchod, tak najdu někde basu s lahváči a odnesu je nahoru, aby pak byla snídaně.

Spíme snad do deseti, klíče musíme hodit starostovi, který je na "Pražáky" tak hodný, že nám připraví snídani. Stejně, když si tak na ty devadesátá léta vzpomínám, říkám si, jak měli k sobě lidé blíž, bylo to takové na pohodu, každý udělal co slíbil, slovo se drželo a chlapi byli chlapi a ženský ženský. Jo, asi jsem starej a občas z toho všechno mrzutej, ale tohle jsou věci, který mi dneska chybí a občas z toho na mě jde trošku splín. Ale to odbočuji.

My, kteří ještě máme obě lyže nezlomené, běžíme do chalupy, abychom zatopili. Sabathovi půjčí paní starostová svoje osobní sáňky a on táhne tu basu, co jsem našel, po sněhu. Dostali jsme ji jako výslužku, plus nějaké uzené maso. Kačenka zatápí v kamnech, já musím jít ven, přinést dřevo a všichni dorazí, když už mám nasekanou pěknou hromadu. Dostávám panáka vodky, kterou kluci taky dostali a Drápanina mě opět přenese do horské nálady. Uvnitř už je teplo a my pořád dokola probíráme naši spanilou běžkařskou cestu i večerní taškařici s místními. Kačka trošku žárlí, protože jedné místní krasavici jsem se prý hrozně líbil. Kluci si ze mě dělají kvůli tomu srandu, ale je pravda, že sáčko a cylindr mi sedl a Káča, Jana, Prcalinka, Mirka a ta holka ze Smržovky to všechny potvrdily. 

A všichni zůstanou tak dlouho, dokud se všechno nevypije. Pak někoho napadne, že by si chtěl zaplavat. Pokud si dobře vzpomínám, tak to byl do té doby poněkud tichý Kytka. V očích nám těkaly černé ohýnky rebelů a šlo se do slipů. Sabath tedy donaha, ale zase do toho vlétl první. Otevřel dveře z chalupy, skočil ukázkovou šipku do těch dvou metrů sněhu a dělal, že plave. A protože my nejsme taky srabi, šli jsme do toho kluci všichni. Holky nechtěly, ale musely nakonec taky. Když si představím celou naši partu, nahou v tom bílém chladu, jak plave prsa, mává rukama v kraulu prašanem, chce se mi smát ještě dnes. Šel okolo jako každý večer hlídač do vodárny. A když to viděl, pronesl slova o Sodomě a Gomoře. Pak chvíli německy nadával a my se řehtali jako kdyby byl svět to nejkrásnější místo k žití. A taky že tenkrát bylo.

Na chalupu pořád jezdím. Zajímavé je, že si pokaždé na všech těch místech na své kamarády vzpomenu. Jakoby do každého kamene, stromu byla otisknuta vzpomínka, smích, vtip, nadávka, ostrá, přesto mile míněná narážka. Stále vidím poskakující holky, stojící na pařezu v lese a předvádějící jako na koncertě veletoč s vlasy. Lyžařský kurz metalistů byl jednou ze šílených zběsilostí, které se mi vryly navždy do paměti. Naše modré víly, pivo, kamarádi na které bylo spolehnutí, přátelství, čest. A neskutečné hromada legrace. Přiznám se, občas se mi po tom stýská.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

sobota 4. března 2017

Recenze/review - EX DEO - The Immortal Wars (2017)


EX DEO - The Immortal Wars
CD 2017,  Napalm Records

Divadlo jsem měl vždycky rád. Trošku mě mrzí, že v současné době na něj nemám tolik času, kolik bych chtěl. Líbí se mi živá představení, u kterých se vám tají dech. Kanadští symfoničtí death metalisté EX DEO se letos opět pokusili předvést jeden kus z římské historie. Znovu předkládají album plné kláves, různých šumů a melodického death metalu. Abych pravdu řekl, "The Immortal Wars" je špatným divadelním dílem. Sedl jsem si, naladil se na starověký Řím a album se mnou nedělalo vůbec nic. A to jsem se opravdu hodně snažil. Možná ještě ty orchestrace, ty jsou v určitých momentech poměrně zdařilé. Smrtící pasáže znějí vyšeptale a dokonce i hlas páně Maurizio Iacona je slabý jako nářek otroka.




Přiznám se, že tolik různých klišé, předvídatelných riffů, nedostatku atmosféry jsou už hodně dlouho nepotkal. Kde je řinčení zbraní? Kde smutek a špína spodiny? Kde hrdinské příběhy vojáků? Já nic takového neslyším. Vnímám jen obyčejné postupy, klávesy jak z béčkového amerického filmu a totální nedostatek atmosféry. Nechci brát početnému zástupu fanoušků iluze, ale pokud má být tohle dnešní  protěžovaný death metal na předních místech časopisů, pak Satan s námi, přátelé. Plochost, nijakost, skladatelský podprůměr. Až má člověk pocit, že se za drsnými výrazy v brnění ukrývá parta bojácných herců. Ne, "The Immortal Wars" se podle mě opravdu nepovedlo.




sumarizace:

Sorry, ale tohle je opravdu šílená nuda! Nemám slov.





Asphyx says:

Sorry, but this CD is absolute boredom! I have no words!

Tracklist:
01. The Rise of Hannibal
02. Hispania (The Siege of Saguntum)
03. Crossing of the Alps
04. Suavetaurilia (Intermezzo)
05. Cato Major: Carthago Delenda Est!
06. Ad Victoriam (The Battle of Zama)
07. The Spoils of War
08. The Roman

Recenze/review - BLACK BLEEDING - The Awakening (2017)


BLACK BLEEDING - The Awakening
re-released MCD 2017, NIHILISTIC HOLOCAUST Webzine/ Distro

Ještě rozespalý vstoupím do koupelny a tam se umývá ve vlastní krvi nějaká cizí žena. Tváře choré, ruce kostnaté, s popelavou barvou kůže. Popadnu, co mám první po ruce a urazím ji hlavu. Druhý den si pro mě přijdou. Zabil jsem svoji vlastní matku.

Příběhy schizofreniků by vydaly na spoustu tlustých knih. V úvodu zmíněný jsem četl a u toho poslouchal znovu realizované demo "The Awakening" belgicko/francouzských tmářů BLACK BLEEDING. Materiál, původně z roku 2005 nepostrádá ani po těch dlouhých letech sílu a opravdu připomíná podobné zážitky, jako zmíněná noční krvavá seance. Smíchejte death metal (i ten melodický), thrash a black a po řádném zatřepání natřete tmou. Pak pochopíte, o čem jsou prodlužující se stíny ve starých katakombách.





"The Awakening" je pestré, zákeřné album, které vám pronikne do žil pomalu, polehounku. Chvílemi sice získávám lehký pocit monotónnosti a občas se moje mysl od poslechu odpoutává, ale jako celek působí album náležitě studeně, ošklivě a zle. Nebude a nikdy nepatřilo do první ligy. Nevadí to, vždyť i v lize druhé se dají občas nalézt příjemně zahnívající desky. "The Awakening" patří k těm zdařilejším. Pokud bych měl hodnotit procenty, tak bych volil něco kolem sedmdesáti. Možná přeci jen chybí trošku víc síry, žhavých kousků temnoty a špíny. Každopádně, pokud máte chuť na černotou umazaný death metal, tak neváhejte. BLACK BLEEDING jsou jasným důkazem toho, že i v předpeklí bývá někdy pořádně ošklivo. Dobré album.


sumarizace:

"The Awakening" je pořádně temným kouskem hudby. Death/black metal v provedení BLACK BLEEDING je nechutný, ošklivý, zlý a pochází snad ze samotného pekla. Oceňuji černou jiskru, kterou zde cítím z každé skladby. Album je to ostré, mokvající a nahrané někde v hlubokých bažinách plných mrtvol. Belgicko - francouzská kostnice byla otevřena a vydává další a další svědectví o zlu. Skladby jsou mocné, krásně gradují a mají v sobě spoustu temné energie. Vítejte na okultní mši, podávat se budou prokleté hostie! Černý death metal, který otevírá dveře do podzemí! Velmi dobře!

Asphyx says:

"The Awakening" is a really dark piece of music. Death/black metal in interpretation of BLACK BLEEDING is disgusting, ugly, evil and comes perhaps from hell itself. I appreciate the black sparkle that I'm feeling from each song. The album is sharp, weeping and recorded somewhere in the deep swamps full of corpses. Belgian - french ossuary was opened and gives more and more testimony about evil. The songs are powerful, they escalate nice and have a lot of dark energy. Welcome to the occult Mass, it will be served cursed wafers! Black Death Metal, which opens the door to the underground! Very good!

tracklist:
1. The sleeper has awakened
2. One with the universe
3. Proxima centauri
4. Lord of the worms
5. Demonic quantum boundaries


Youtube song:

Order here:
Label website:
More infos:





pátek 3. března 2017

Recenze/review - CREEPING FLESH - Scorched (2016)


CREEPING FLESH - Scorched
demo 2016, vlastní vydání

Tři hroty ostré tak (stejně jako tři záseky dema), že když vám je zarazí švédští death metalisté CREEPING FLESH pod nehty, budete skučet bolestí. Jedná se o jadrný, přímočarý smrtící kov staré školy v podobě, v jaké ji hrávali třeba takoví BOLT THROWER, JUNGLE ROT, OBITUARY, BLOODBATH, ale i celá melodičtější švédská škola. Skladby mají švih, jiskřivý náboj a nezapomíná se ani na studenější nápady. Demo má na to, že je zatím spíše ochutnávkou pro labely, velmi dobrý zvuk. Hudba zde není ničím výjimečná, ale CREEPING FLESH mě zaujali svým přístupem a nadšením, energií, která ze "Scorched" stříká na všechny strany.



Dovedu si představit, že si dávám pivko dole pod pódiem a nechávám se pomalu unášet do království smrti. CREEPING FLESH vzali death metal po svém, drtivém způsobu. Čerpají z těch nejlepších klasiků žánru a výsledkem je velmi chutný, i když zahnívající pokrm. Přijde mi, že mě Švédi naservírovali kousky masa prolezlého červy, hnisem a snětí. Nabírám je na vidličku, jemně je rozmělním na jazyku a polknu. Cítím, jak mě chladí, rozežírají vnitřnosti a výsledkem je (jak jinak) smrt v nekonečných křečích. Death metal někde na pomezí mezi krutostí, temnotou a chladem. Příjemně ošklivá záležitost! Doporučuji.


sumarizace:

CREEPING FLESH hrají jadrný, přímočarý smrtící kov staré školy v podobě, v jaké ji hrávali třeba takoví BOLT THROWER, JUNGLE ROT, OBITUARY, BLOODBATH, ale i celá melodičtější švédská škola. Skladby mají švih, jiskřivý náboj a nezapomíná se ani na studenější nápady. Demo má na to, že je zatím spíše ochutnávkou pro labely, velmi dobrý zvuk. Hudba zde není ničím výjimečná, ale CREEPING FLESH mě zaujali svým přístupem a nadšením, energií, která ze "Scorched" stříká na všechny strany. Čerpají z těch nejlepších klasiků žánru a výsledkem je velmi chutný, i když zahnívající pokrm. Přijde mi, že mi Švédi naservírovali kousky masa prolezlého červy, hnisem a snětí. Nabírám je na vidličku, jemně je rozmělním na jazyku a polknu. Cítím, jak mě chladí, rozežírají vnitřnosti a výsledkem je (jak jinak) smrt v nekonečných křečích. Death metal někde na pomezí mezi krutostí, temnotou a chladem. Příjemně ošklivá záležitost! Doporučuji.

Asphyx says:

Creeping Flesh plays earthy, straight deadly old school metal in the way like BOLT THROWER, JUNGLE ROT, OBITUARY, BLOODBATH, but also the whole more melodic Swedish school. The songs have style, drive and they don't forget colder ideas. This demo that is in this time only taste  for labels has  very good sound. The music isn't extraordinary, but CREEPING FLESH are for me interesting with their approach and enthusiasm splashing from "Scorched" to all sides. They gain from the best of genre and the result is very tasteful even though rotten meal. I think Swedes gave me pieces of meat full of worms and pus. I'm taking it with a fork, chewing up on my tongue and swallowing. I feel the cold, they're eating into my entrails and the result is (there is no other way) death in endless cramps. Death metal on the border among cruelty, darkness and cold. Pleasant ugly affair. I recomment.

tracklist:
Scorched
Trench Apostasy
Forever Onwards

band:
William Persson Öberg on guitar,
Conny Nyberg on bass,
Sofus Stille on guitar,
Martin Kadhammar on drums,
Robert Karlsson on vocals.

A few questions – interview with CREEPING FLESH - death metal band from Sweden!


A few questions – interview with CREEPING FLESH - death metal band from Sweden!

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?


We started the band in the fall of 2013, inspired by bands such as Bolt Thrower, Hail of Bullets and Jungle Rot amongst others, w ith the single goal to play heavy, hard hitting, old school death metal.



Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

We recorded the demo in Säffle, in september last year. Dennis Eriksson, a friend of ours has his own studio called "Working Class Studios", he mixed and mastered the songs.


How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

We printed 100 copies of the demo, to sell, and send to magazines, websites and record labels. It has also been available online since november last year.

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?

William (guitars) and Martin (drums) wrote most of the lyrics, but we all contributed to the writing process. Mainly by letting them know if the lyrics suck or not. The lyrics deal mostly with different aspects of war, and the mental and physical pain that humans must endure as a result.



Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

William has done all of the art and web stuff from day one. Social networks are really important, and makes it easy to connect to metalheads all over the world.


Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

We don't have a label yet. But are in the process of finding one to release our debut album. Hopefully they will be nice people and take good care of us!

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

Obituary, Dismember, Hail of Bullets, Amon Amarth, Cannibal Corpse, Bloodbath, Asphyx and many more. Too many to list.

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

Not yet! Waiting for some (hopefully good) reviews of the demo first!

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

We have only had two gigs yet, at Gothenburg Deathfest (our debut gig) and opening for the great bands "Throne of Heresy" and "Puteraeon". We have some shows coming up this summer and we will finally get to play our new stuff!


What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

First of all write a heavy as fuck debut album (eating cookies and drinking lots of coffee)! Secondly; to go play as many live shows as possible, hopefully some festivals!

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

The easiest way is just to write to us on our facebook, we always answer!

Thanx for the interview.

Thank you for being awesome!

News! - FESTIVAL DEADLY STORM IN BOŽKOV 11!


FESTIVAL DEADLY STORM IN BOŽKOV 11
Festival Deadly Storm in Božkov vypukne již po jedenácté! Přijďte s námi do Plzně podpořit a oslavit extrémní, metalově - undergroundový svátek! Celá akce se bude opět odehrávat v prostředí Hospody pod Kopcem v Božkově. Rádi vás znovu přivítáme v hojném počtu a dobré náladě.


K VŠEOBECNÉ POHODĚ VÁM ZAHRAJÍ KAPELY/ BANDS:

SACRAMENTAL BLOOD (Serbia), LECTERN (Italy), INCINERATOR (Poland), POPPY SEED GRINDER, CONGENITAL ANOMALIES, LAID TO WASTE, MURDER INC., 1000 BOMBS, INNERSPHERE

Date: Sobota 18. 3. 2017, 16:00 hod
- Místo/place: Hospoda Pod kopcem, Plzeň Božkov

- vstupné: 300 kč
facebook událost/event:
https://www.facebook.com/events/209306099485337/
info:
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/festival-deadly-storm-in-bozkov-11.html
zvuk: Dráb Sound, Blatná - http://www.drabsound.cz/
autor plakátu: Jaromír Deather Bezruč http://bandzone.cz/fan/deather


Come on!

čtvrtek 2. března 2017

Recenze/review - CRYPTIC BROOD - Brain Eater (2017)


CRYPTIC BROOD - Brain Eater
CD 2017, Xtreem Music


Pozval mě na návštěvu, pohostil dobrým vínem. Povídali jsme o svých životech, rozesmátí z faktu, že máme tolik společného. Vůbec mi nepřišlo, že je nemrtvý a už vůbec mi nevadilo, že jako hlavních chod byl podáván lidský mozek.



Němečtí mladíci CRYPTIC BROOD vzešli z toho nejtemnějšího podzemí. Opentleni pavučinami starých riffů se nám letos pokusili poodhalit šílené příběhy za záhrobí. Podařilo se jim to na výbornou. Kombinace postupů jak vystřižených od AUTOPSY, PESTILENCE, INCANTATION, WINTER, OBITUARY, HELLHAMMER mi dělá moc dobře na mé zkažené duši. Už jen ten zvuk, poplatný přelomu osmdesátých a devadesátých let, obal, jak vystřižený z poctivých papírových časopisů, ale hlavně odér, špína, zatuchlina dlouho nevětraných hrobů. Tohle všechno jsou CRYPTIC BROOD!



Pojídáme jako dva gurmáni kousky lidského masa. Je nasládlé, lehce kořeněné a nechává na jazyku pocit něčeho zakázaného. Poslech "Brain Eater" takovou záhrobní hostinu hodně připomíná. Jen s tím rozdílem, že zde nemáme co do činěné s čerstvým masem, ale s nechutnostmi zahnívající flákoty, která ležela už nějakou dobu v zemi. Máte taky chuť? Tak neváhejte, vezměte lopatu, krumpáč a kopejte za hřbitovní zdí, kde byli pohřbíváni nečistí. Váš pohled na svět se sice po poslechu nových CRYPTIC BROOD asi nezmění, ale pokud máte rádi staré hnilobné death metalové kousky zla, tak se budete kývat do rytmu umírajících zombie s velkou chutí. Novinka mě baví, užívám si ji. Němci přesně pochopili, o co nám v old school death metalu jde. Budiž za to uvedeni do těch nejtemnějších kobek! Smrtící kov, který je návykový jako chladné umírání!



sumarizace:

Při poslechu novinky "Brain Eater" mi ožívají před očima vzpomínky na devadesátá léta minulého století. CRYPTIC BROOD umí vyvolat staré duchy, poctít nás plesnivými riffy i záhrobním hlasem. Album je to velmi dobré, přejde vám rovnou do krve. Je určeno všem retro maniakům, kteří mají rádi smrt. Nahrávka je jako nějaký po dlouhé době otevřený hrob. Cítíte ten hnilobný zápach? To jen kapela exhumuje dávné postupy! Hudba, které vás vrátí po časové ose zpět a skvělá záležitost pro pamětníky! Old school death metal forever! Amen!

Asphyx says:


When listening to the news, "Brain Eater" memories of the nineties are coming alive. CRYPTIC BROOD can invoke the old ghosts, honour us with moldy riffs and voice from the other world. The album is very well, it goes straight into your blood. It is addressed to all retro maniacs who like death. The recording is like after long time opened grave. Do you feel that putrid smell? The band has just exhumed bygone techniques! Music that takes you through the timeline back and the great issue for survivors! Old school death metal forever! Amen!


tracklist:
1. A Box Full of Bones
2. Slurping Reeking Slime
3. Urban Coffin
4. Corroded Remains
5. Maggot-Infested Flesh
6. Ridden With Dementia
7. Gorging Severed Pieces
8. Brain Eater
9. Until it Starts to Rot

CRYPTIC BROOD lineup:
Steffen Brandes – vocals/drums
Dennis Butzke – vocals/bass
Michael Lehner – guitars/vocals

středa 1. března 2017

Recenze/review - EKPYROSIS - Asphyxiating Devotion (2017)


EKPYROSIS - Asphyxiating Devotion
CD 2017, Memento Mori

Nevěděl jsem, že řežu do živého. Předpokládal jsem, že v tomhle stavu už nemůže nikdo žít. Jsem starý lékař, ale takováhle zničená těla jsem ještě nikdy neviděl. Pokrytá mokvajícími vředy s nepřítomnými pohledy, se šelestivým tlukotem srdce a zkaženou krví. Proč, ptám se pořád dokola, proč? Odpověď nedostávám ani ve chvílích, kdy mi poprvé ztuhne šíje strachem a smrtí.

Italská pocta starým dobrým IMMOLATION, AUTOPSY, případně současnějším DEAD CONGREGATION. Táhlé, hutné riffy, morbidní vokál a smrt v očích. Tohle všechno jsou EKPYROSIS. Nové jméno na scéně smrti, připomínající nějakou hodně zlou chorobu. Parta mladých hudebníků, plně oddaných starým death metalovým pořádkům. Letos přicházejí se svým prvním dlouhohrajícím albem a nutno rovnou říct, že hodně vydařeným. 




Ano, pro poslech "Asphyxiating Devotion" je nutné (jak už to bývá u mých tipů zvykem) se oprostit od vzorů těchto Italů. Jinak zde příliš dobrého pro sebe nenajdete. Novinka je albem, které opravdu ocení jen milovníci dlouhých procházek podzemím. Ti si, stejně jako já, užijí ošklivě temný zvuk, mocné nástupy, hrubě dunivý vokál i kytarové motivy, u kterých vám bude pukat lebka tlakem. EKPYROSIS vás vezmou za ruku, otevřou dveře do pekla a provedou vás Hádovou říší. Budete se bát, budete skučet strachem. Uvidíte svoji vlastní rakev, která pod vší tou tíhou praskne a odhalí dávná death metalová tajemství. Takhle nějak by měl vypadat pravý, reálný, blasfemický smrtící kov! Vynikající album pro všechny fanoušky temnot!



sumarizace:

Tančíme na hrobech našich death metalových předků, přemýšlíme o nesmrtelnosti a řinčíme kostmi do rytmu jediného pravého death metalu. Italský temný kult EKPYROSIS ožil s neskutečnou silou a energií. Jestli jste si mysleli, že téhle hydře uniknete, tak jste se pekelně mýlili. Chytne vás, omámí a pokouše zuby ostrými jako hroty nožů. Při poslechu mám občas strach vylézt na světlo boží. Tisíckrát prokletý, obětovaný, zavržený. Takový se cítím při "Asphyxiating Devotion". Doomová nálada otevřených hrobů na mě dýchá ze všech stran. Tohle album je povinností pro všechny temné death metalové maniaky. Vítejte v pekle! Italské smrtící album, které vám zatluče hřeby do rakve! Vynikající chorobná deska! 



Asphyx says:

We are dancing on the graves of our death metal's ancestors, we think about immortality and rattle  bones to the rhythm of the only one true death metal. Italian dark cult EKPYROSIS is alive again with incredible strength and energy. If you thought you'll escape this Hydra, you are hellishly wrong. It grabs you, drug and bite with teeth sharp like tip of knives. When I listen, I'm sometimes scary to come into the light of God. A thousand times cursed, sacrificed, cashiered. So I'm feeling with "Asphyxiating Devotion". Doom mood of open graves breathes from all sides at me. This album is a obligation for all dark death metal maniacs. Welcome to hell! Italian deadly album that knocks nails in your coffin! Excellent and morbid

TRACK STREAM:
www.youtube.com/watch?v=L_VERYXn3Aw

MORE INFO:

Asphyxovy zápisky - IX. - Jak jsem se stal modelkou


Úvod:

Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.

Jak jsem se stal modelkou

autoři fotek/ copyright photos - Michal a Martin Radošovi

kostel Luková:

Je září, léta páně 2016 odpoledne a mám sto chutí si jít lehnout. Dávám si kafe, které vůbec nezabírá a pak se pokojem rozlehne z mého telefonu vyzvánění "Burning Again" od Hypnos. Volá Michal - fotograf a kamarád, o kterém z legrace říkám, že ho beru na koncerty místo foťáku. A cože prý večer dělám a jestli mám čas. Řeknu že jo, i když se mi opravdu nikam nechce. Chvilku mi sice vrtá hlavou, co chlapec chce, ale nakonec mě přemůže únava a ocitnu se v takovém tom příjemném polospánku. Znovu hovor, opět Michal a že si mám vzít nějaká oblíbená metalová trička. Trošku mě to zarazí, ale spánek je silnější.

"Vstávej, v pět máš být před barákem": třese s mým unaveným tělem manželka. Zrovna se mi zdálo o tom, jak mě neskutečně "jebe" šéf v práci a tak pro mě bylo probuzení vysvobozením. Opláchnu obličej, jako zahraniční dělník z východu popadnu igelitku plnou na rychlo naházených trik a už stojím před barákem.



Čekám asi deset minut, protože všude chodím ze zvyku hrozně brzy. A už je tu Michal s manželkou. Oba se tváří šíleně tajemně a mě na chvilku napadne, jestli mě někam neodvezou a nenaporcují jako mleté maso pro prasata. Jenže v autě je veselo a známe se dobře a dlouho, tak jsem v klidu a spíš zvědavý jak stará bába. Zabrzdíme před kostelem v Lukové, který z venku vypadá jako před spadnutím. Vidím na Michalovi tutlané nadšení. Vede nás nahoru nad okna, pak pokyne rukou a řekne mi, abych se šel kouknout dovnitř. Nahlédnu opatrně a chvilku jakoby se ve mě krve nedořezal. Nejsem lekavý, ale v lavicích tam sedí dvě řady v bílých pláštích zahalených postav, některé postávají a jsou v té temnotě zvláštně tajemné.




Pak mi dojde, že jsou to sádrové sochy, které tam zanechal nějaký umělec (Jakub Hadrava, pozn. autora). Michal volá kastelánovi, který ihned halasně přijde a otevírá nám dveře. Leknu se podruhé, protože jedna bílá postava je hned u vchodu. Málem ji sestřelím v "sebeobraně" reflexně rukou. Jdeme dovnitř a dýcháme zatuchlý vzduch. "Tak tady si oblékni nějaký svoje trika, budeme tě fotit": pronese s ozvěnou Michal a mě teprve teď docvakne, proč jsme sem vyrazili. Projdeme celý kostel, něco málo si vyfotím na památku i já a pak čekáme na světlo. Nebo spíš na tmu, protože poslouchám death metal a fotit mě v růžové košili v paprscích slunce jako anděla rozhodně nebudou.



Sedám si do jedné lavice, Michal a jeho syn, který také dorazí, mě různě natáčejí a já nevím jak se mám tvářit. Pořád mi říkají, že sveřepě, jenže jak jsem spíše usměvavé povahy, moc mi to nejde. Kluci si rozvěšují různě blesky, hází do vzduchu technická slova, kterým sice rozumím, ale jejich slangový výraz mi je utajen. "Stoupni si sem, pak tam, ne, zvedni hlavu, trošku dopředu...": zní kostelem a já jsem rád, že jsem se nenarodil jako modelka. Musí to být hrozná dřina, po chvilce už mě chytají trošku křeče. 

Dáváme pauzu a pan kostelník nám vypráví historii celého kostela. Ukazuje staré fotografie a na mě padá taková zvláštní nálada, kterou si budu pamatovat celý život. Nevím, jestli je to otiskem stovek věřících, kteří kostelem prošli nebo instalovanými sochami, tmou či tím, že jsem poprvé v životě focen, ale cítím takové zvláštní napětí. Sedám si na chvilku dozadu mezi bělostné sochy, přemýšlím si pro sebe a na chvilku mám pocit, že postavy v pláštích ke mě promlouvají. Genius loci na mě funguje a už chápu, proč se Michal tvářil tak tajemně. Podobné okamžiky ani nejdou moc vyjádřit slovy, musí se zažít, ale jako první vzpomínka, která mi pokaždé vytane na mysli je, že to bylo - úžasné.





Potom dorazí zbytek Michalovy rodiny, do kostela padá čím dál tím hustší tma a musíme domů. "Tak co, jaký to bylo?": zeptá se mě mezi dveřmi manželka a já ještě dlouho do noci o celém výletu vyprávím. Nebyl jsem ten den asi (určitě!) nejhezčí modelkou, ale jednalo se u mě o hrozně zajímavý, nevšední zážitek. Donutil mě se na chvilku zastavit, přemýšlet, byl jsem vytržen z všednosti dní a ještě mám na památku skvělé fotky. Zajímavé je, že se mi celé focení jednou za čas znenadání vrátí a znovu jako starý černobílý film přehraje v hlavě. V kostele v Lukové to bylo něco jako tajemné setkání s bílými duchy z podsvětí, ale s hrozně pozitivními pocity. Děkuji!

autoři fotek/ copyright photos - Michal a Martin Radošovi

kostel Luková:

TWITTER