DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 23. dubna 2017

Recenze/review - HYPNOS - The Whitecrow (2017)


HYPNOS - The Whitecrow
CD, LP 2017,  Einheit Produktionen

for english version please scroll down

Zastavil jsem se. Uprostřed davu, který pořád někam spěchal. Tramvaje cinkaly, lidé upřeně hleděly do svých obrazovek. Ve vzduchu se vznášela nervozita. V odpoledních zprávách uváděly další válku a z internetu ke mě stékaly informace plné jedu. Stál jsem chvilku v tom chaosu a připadal si jiný. Pomalu jsem se měnil, stával se Bílou vránou.

Přiznám se, že nové album HYPNOS mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Jsem momentálně v úplně stejném rozpoložení, jako jsou texty i hudba na desce. Jakoby česká legenda odříkávala i můj příběh. Letos pánové přicházejí s trošku jiným materiálem, než jsme u nich byli dosud zvyklí. Tradiční death metal je sice zachován, ale spíše pobublává v pozadí a jen občas vyleze na povrch. Jinak se album odehrává i na poli doom metalu, s lehkými atmosférickými blackovými vsuvkami a rockovými střípky. "The Whitecrow" je pestrou mozaikou, poskládanou v melancholický celek. Nejvíce se mi osvědčil poslech právě při toulkách městem, kdy jsem sledoval lidské hemžení. Postupně jsem Bílé vráně propadl, stal se spolu s ní poutníkem ve větru.




"The Whitecrow" mě donutila k přemýšlení. Pročítal jsem si texty, nad každým pokýval souhlasně hlavou. Náhodě nebylo ponecháno nic. Zajímaví hosté, perfektně zpracovaný obal (Marek "Frodys" Pytlík) i front cover od Josepha Merciecy. K tomu si připočtěte tradičně skvělý zvuk a celkový koncept, myšlenku a máte před sebou dílo, kterého si nejde nevšimnout. Ale abych jenom nechválil. Některé skladby by si určitě zasloužily trošku zkrátit, na můj vkus jsou příliš rozmáchlé. To je ale jen drobnost, která se při soustředěném poslechu doma stává spíše předností. 

Hlavní jsou pro mě vždy emoce, které mi kapela svoji hudbou předává a HYPNOS mi letos pronikli hluboko do podvědomí. Ne, "The Whitecrow" není dokonalým a vlastně ani převratným albem, ale je z něj cítit upřímnost, oddanost hudbě jako takové a určitý zvláštně magický nádech, který mám u nich tolik rád. HYPNOS se vydali po cestě, která je vlastně i cílem. Přetvořili a obohatili své dnes již klasické metalové postupy o spoustu dalších vlivů. Nikdy bych nevěřil, že někdo může složit smrtící desku, která na mě bude působit pozitivním dojmem. Moravským bardům se to povedlo. A teď mě prosím omluvte, musím jít dál. Čeká mě proměna. Protože i já jsem Bílá vrána! Melancholický death metal, který vás vyvede ven z temnoty!




english version:

I stopped. In the middle of the crowd which was in a hurry. Trams were clinking, people stared into their screens. Nervousness was in the air. The afternoon news reported another war and there were poisonous information on the internet again. I stood there in a chaos for a while and I felt different. I was slowly changing and becoming a White Crow.


I admit that this new album by HYPNOS stroked me like a bolt from the blue sky. Currently I am in the exact same state of mind like the lyrics and music on this album. It feels that this Czech legend recites my story. These guys did something slightly different this year. The traditional death metal is still there but it is more in the background and it occasionally climbs in the first line. This album is on the field of doom metal with some light atmospheric black pieces and rock fragments. “The Whitecrow” is a colourful mosaic which makes a melancholic piece. The best thing is to listen to this album while walking around a city where you can watch the human swarm. I gradually fell into the White Crow and I became a wanderer in the wind.

“The Whitecrow” made me think. I read through the lyrics and I was nodding my head with every word. Nothing was left to chance. Interesting guests, perfect cover (Marek “Frodys” Pytlík) and also the front cover by Joseph Merciec. Just add the traditional great sound and the whole concept, the idea and all you have is a great pieces of art which will not lead you calm. But I do not want to be only positive. There are some songs which could have been shorter because for me they are too long. But that is a small thing which will become a priority when you listen to this at home.


The main thing for me are emotions on this album and HYPNOS went deep into my mind this year. No, “The Whitecrow” is not perfect and it is not even a ground-breaking album. But you can feel the honesty and the devotion to music. There is also a magical part of this which I really like with this band. HYPNOS went by a road which is also a final destination. The transformed and enriched their classic metal practices with some other influences. I have never thought that there will ever be an album which is killing but feels positive. These Moravian bastards did it. And if you excuse me, I have to go. I will be transformed. I am also White Crow! Melancholic death metal which will bring our out of the darkness! Excellent album!

„The Whitecrow“ tracklist:
1. Prologue
2. Towards Humanity
3. The Whitecrow
4. One Flesh, One Blood
5. Get Inspired By The Light / Discipline Of Self-Treatment
6. Sin Collectors
7. Haereticum Minuet / Rebels Dancing –
8. The Gift Of Hope
9. About Trust/ The Anatomy Of Empathy
10. Der Mordschlag / Germanophobe II
11. Epilogue
12. Too Dark To Shine / Too Young To Die
13. Humanized

band:
BRUNO – Vox / Bass,
PEGAS – drums,
VLASA – Guitars,
CANNI – guitar



guests:
V. Santura (DARK FORTRESS, TRIPTYKON), Martin Missy (PROTECTOR), Paul Speckmann (MASTER), & Christopher (KRABATHOR), Borge Finstad, Igor Hubík (ROOT), Jiří Sládek (SHATOON), Zuzana Jelínková (DYING PASSION), Martin Štědroň


Rozhovor - HYPNOS - Nové album „The Whitecrow“ je o mladém klukovi, který se rozhodl skončit s podřizováním se většinovým názorům a myšlenkovým klišé.

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh osmdesátý devátý - Metalový turnaj století


Příběh osmdesátý devátý - Metalový turnaj století

Hokej s tenisákem jsme hrávali s Kytkou celé dětství. Parta kluků se sešla za obchodem s názvem Bajkal, na příjezdové cestě pro zásobování, rozložila tašky do školy (ty byly jako brány nejlepší) a už se hrálo. Družstva podle vchodů v paneláku, dětí bylo tehdy venku spousty. Do toho mámy, které na nás křičely, ať už mažeme domů a jdeme si udělat úkoly. V létě s tenisákem, v zimě na udusaném sněhu s pukem. Bez chráničů, bez rodičů, jen my kluci.

Občas přišly holky, které štěbetaly a sedávaly v sukýnkách a s copy na betonovém soklu. Pak přijelo zásobování, starý pán s rádiovkou na hlavě, vylezl, pomohl nám s bránami, nechal vyložit prodavači náklad a mezitím na nás koukal, jak hrajeme. Občas se dokonce přidal, což pro nás byla čest, protože byl dospělý a hrozně hodný chlap. Někdy nám dal hašlerky, pendreky, sem tam i čokoládu. Všichni ho znali a patřil na sídliště jako by tam žil odnepaměti. A taky že jo!

Vyrostli jsme, už jsme neměli strach z cikána Jiráka, který byl o pět let starší a chodil nám brát hokejky a sekal nás do holení, jen tak pro tu srandu a naše modřiny. V osmé třídě jsem ho vzal rukou do kravaty, až brečel a musel nás všechny odprosit. Pak už nepřišel, protože něco někde ukradl a zavřeli ho. Tenkrát se ještě za krádeže zavíralo. Já, Prcalík i Kytka jsme občas i jako metaloví výrostci hokeji s tenisákem propadli. Šlo se takhle okolo a pár malých capartů tam ještě hrdě drželo klukovskou čest. Z Bajkalu byla herna a zásobovač už žádný dávno nebyl, drogy se do heren donášely pěšky, dodávky netřeba. 

"Hele, kluci půjčíte nám hokejky, prosím, jen na chvilku": houkli jsme na největšího zrzka (dnes velmi dobrý chirurg v pražském Motole). "Co za to volové?": prskl na nás pihovatý kluk a nám nic nezbývalo, než přesvědčit Prcalíka, aby mezi kluky pustil nějaké ty cigarety Sparta, které tehdy bánil. "Tak jo, ale za krabku!": vydírali nás chvilku, ale na nás si nepřišli. "Taky by ses moh posrat, každej dostanete dvě": dohodli jsme se nakonec a šlo se na to.

Běhali jsme mezi klukama, kteří se nám pletli pod nohama, navzájem si brali míč a řezali rány do brány jako před pár lety. Zachvátila nás stará sportovní horečka, byli jsme klackové, s dlouhými vlasy, hrálo se jen tak, oblečení v civilu. Samozřejmě, hrozně jsme u toho řvali, jak prokopnutí, protože se nám to všechno vrátilo, to nadšení, ta rivalita, adrenalin a vůbec.

"Tedy kluci, to byla paráda, co uspořádat zápas?": vnukl nám nadšeně Prcalík myšlenku, která měla během týdne dojít až k realizaci. Nemělo cenu to zdržovat, tenkrát byla ještě doba činů, ne keců a ihned jsme se vydali do města, za partou "metalistů z bohatých rodin", se kterými jsme po dlouhých letech bojů, rvaček a soubojů již několik měsíců měli příměří. Už nám nebylo 14, ani 16, ale 17 a to je člověk přeci jen trošku "chytřejší". 

Metalisté z města souhlasili a my, sídlištní vlci začali trénovat. Každé odpoledne po škole, s hokejkami s frajersky ohnutým laminátem podle tenisáku, to abychom mohli míče zvedat a zavěšovat do sítě. Holky to taky nadchlo, jen už nesedávaly jako cácorky v sukýnkách, ale jako pořádný samice, se sexy zadkama a napresovanými hrudníky. Jo, předváděli jsme se, jo, rozbili mi zase brýle, jako každý půl rok, když jsem byl malý a musel jsem si je vzadu pojistit gumičkou, jo, byl jsem nejlepší v bráně, jo, pohltilo nás to všechny. 

Jana byla zase tajemná, pořád si něco šeptaly s Mirkou a Kačkou. A proč tomu tak bylo, to jsme se dozvěděli až den před zápasem. Byla sobota, odpoledne, v březnu, na panelech. Naše prsatá fanynka vytáhla z igelitky krásně ušité, oranžové dresy s nápisem Thrashoví vlci. A my měli obrovskou radost, protože přesně trefily s holkama naše velikosti. Na šicím stroji po babičce, z látky z nějakých závěsů nebo já nevím, ale byli jsme najednou jak profi sportovci. Vyžadoval jsem sice ještě masáže, ale Kačka mě ihned zahnala do patřičných mezí. 

Je neděle ráno a stojíme zase po letech u nás před barákem. Dáváme nůžky kámen papír, abych pak prohrál a museli jsme mít bránu proti sluníčku. Na zídce sedí něco kolem stovky lidí, koukají i sousedky z oken, chlapi vylézají s lahváči na trávníky a kouří. Bude zápas, metalový zápas století. My tři, doplněni o další tři pečlivě vybrané thrashery, stejné šílence jako my. Míč je vhozen a dostávám ihned pumelenici přímo do břicha. Mám tam pak snad půl roku modřinu. Ale chytil jsem. Rozehraju, pálím na Prcalíka a ten hned zavěšuje. Vypadá to, že trénink se vyplatil. 

Dlouho vyhráváme, dokonce si dovolím pár parádiček, vtipných tanečků, deptajících hlášek na soupeře i odbíhání k holkách v mezičasech, kde dělám, že jsem nejvíc sexy brankář na světě. Zápas má drive, šílenej odpich, všichni jsou napnutí. Metalisté z města nemají dresy, nemají ani tak hezký holky, ale mají peníze. A taky si můžou dovolit (oni jim fakt zaplatili!) přijmout do svých řad dva hráče, kteří hokej normálně trénují. Po střídání dostáváme tak neskutečně na prdel, že nás přejde sranda. Ano, prohráli jsme, ale byli jsme se jako lvi. Metalový zápas století zůstal navěky zapsán v našich hlavách, dokonce měl v různých obdobách ještě několik let na několika místech po sídlišti volné pokračování, ale první ročník nebyl, co se týká atmosféry, nikdy překonán.

Aby se totiž jen tak ze společné radosti, z lásky ke sportu sešlo tolik lidí, to se povede málokdy. Bylo to úžasné, i když jsme prohráli. Odměnou nám byla ještě basa piva, kterou přivezl na závěr Sabath, který si samozřejmě myslel, že vyhrajeme. Inu co, vypila se stejně. Dlouho do noci se pak na chladných panelech probíraly jednotlivé zákroky, já dostal ledový obklad mezi nohy, protože jednu dělovou ránu jsem dostal přesně tam, kde nás to chlapy nejvíc bolí. Zajímavé bylo, že jsem nevykřikl bolestí  (jsem chlap, ne?), i když to pálilo jako čert, ale Káča (dodnes si pamatuju i její hlášku - "Do vercajku ne, ten je i můj!").

Když dnes jdete boleslavským sídlištěm, je to tam stejné jak všude jinde. Vidíte jen kálející psy, pár maminek s kočárky, ale kluky na hřišti už nevidíte. Ti sedí doma, žmoulají v rukou klávesnici a překonávají jeden level za druhým. Tak mě tak napadá...syna mám, dvě hokejky ve sklepě budou určitě taky...že by? Mějte se krásně.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 22. dubna 2017

Recenze/review - INFERNÄL MÄJESTY - No God (2017)


INFERNÄL MÄJESTY - No God
CD 2017, High Roller Records


Až půjdeš zase jednou za stínem, dej si pozor, abys nepotkal muže s krásnou tváří. Usměje se na tebe, podá ti ruku a pozve na cestu rájem. Jenže zdání klame a až se za tebou zaklapnou dveře jeho auta, poznáš, co je to utrpení. Jeho obličej se změní v hnusný škleb a tvé tělo se bude až do brzké smrti zmítat v nekonečných bolestivých křečích.

Novinka kanadských thrash metalistů INFERNÄL MÄJESTY mi setkání s nějakou tajemnou zrůdou velmi připomíná. Je po okraj narvaná temnými melodiemi, šílenstvím, mocnými riffy a hlasem démona. Kanaďané jsou klasici, kteří nejenže perfektně zvládají svoje řemeslo, ale ještě navíc dokáží složit skladbu, která vás od začátku až do konce doslova rozdrtí.Už zase hoří kříže spalujícím ohněm černého thrash metalu! 




Thrashoví veteráni INFERNÄL MÄJESTY jsou velmi originálním tělesem, které má svůj jasný rukopis. Na letošní novince "No God" jsou jejich kytary opět nabroušené, jako ty nejostřejší nože. Celá deska jakoby byla zahalena ve velké temnotě a já opravdu věřím, že žádný Bůh už dávno neexistuje. Tohle album mě bolí, drásá, rozsekává na malé kousky, aby mě následně složilo v morbidní bytost plnou zloby. Ano, thrash metal zde smrdí sírou a odhodláním zapálit nebe. Nahrávka stojí na pevných klasických thrashových základech a je okořeněna lehkými progresivními prvky. "No God" považuji za poctivou, ryzí a energickou práci, která vás přesvědčí k životu ve stínu. Takto má vypadat thrash metal! INFERNÄL MÄJESTY jsou legendou, která opět mocně zařvala. Připomíná znovu probuzené monstrum, které vám jde po krku. Vynikající temný thrash metal! Kult!


sumarizace:

Novinka kanadských thrash metalistů INFERNÄL MÄJESTY je po okraj narvaná temnými melodiemi, šílenstvím, mocnými riffy a hlasem démona. Kanaďané jsou klasici, kteří nejenže perfektně zvládají svoje řemeslo, ale ještě navíc dokáží složit skladbu, která vás od začátku až do konce doslova rozdrtí.Už zase hoří kříže spalujícím ohněm černého thrash metalu! 

Thrashoví veteráni INFERNÄL MÄJESTY jsou velmi originálním tělesem, které má svůj jasný rukopis. Na letošní novince "No God" jsou jejich kytary opět nabroušené, jako ty nejostřejší nože. Celá deska jakoby byla zahalena ve velké temnotě a já opravdu věřím, že žádný Bůh už dávno neexistuje. Tohle album mě bolí, drásá, rozsekává na malé kousky, aby mě následně složilo v morbidní bytost plnou zloby. Ano, thrash metal zde smrdí sírou a odhodláním zapálit nebe. Nahrávka stojí na pevných klasických thrashových základech a je okořeněna lehkými progresivními prvky. "No God" považuji za poctivou, ryzí a energickou práci, která vás přesvědčí k životu ve stínu. Takto má vypadat thrash metal! INFERNÄL MÄJESTY jsou legendou, která opět mocně zařvala. Připomíná znovu probuzené monstrum, které vám jde po krku. Vynikající temný thrash metal! Kult!

Asphyx says:

The new album by Canadian thrash metal band INFERNÄL MÄJESTY is full of dark melodies, craziness, powerful riffs and the voice of demon. Those Canadians are classics who know how to do their craft but they know how to compose a song which will crush you since beginning. The crosses are burning again with the scorching fire of black thrash metal!


Thrash veterans INFERNÄL MÄJESTY are very original and they have their own signature. This year´s album “No God” has their greatly sharp guitars, just like the most sharpened knives. The whole album feels like being cover in darkness and I truly believe that there is no God anymore. This album hurts, grates and cuts into small pieces and in the end it breaks me into morbid creature full of evil. Yes, trash metal on this album smells like sulphur and like a determination to burn the sky. This record is based on solid foundations of classic thrash and it is spiced up by light progressive elements. “No God” is well-done, genuine and energetic piece of art which will made you to live in shadows. This is how thrash metal should look! INFERNÄL MÄJESTY are legend which screamed again. It is like a awaken monster which will chase you. Excellent dark thrash metal! Cult!


TRACKLIST
1. Enter The World Of The Undead  (5:44)
2. In God You Trust  (5:14)
3. Signs Of Evil  (4:54)
4. Another Day In Hell  (6:38)
5. Kingdom Of Heaven  (6:47)
6. No God  (5:58)
7. False Flag  (2:06)
8. Nation Of Assassins  (6:25)
9. House Of War  (4:49)
10. Systematical Extermination  (6:29)
11. Extinction Level Event  (6:08)


LINE-UP
Christopher Bailey - vocals
Kenny Hallman - guitar
Steve Terror - guitar
Daniel Nargang - bass
Kiel Wilson - drums


https://www.facebook.com/infernalmajestyofficial
http://www.infernalmajesty.com/
https://www.hrrecords.de/

Recenze/review - PANIKK - Discarded Existence (2017)


PANIKK - Discarded Existence
CD 2017, Xtreem Music

Zvedá se vítr, ve vzduchu je cítit napětí. Jiskřivá síla okamžiku před velkou bouří. "Už je to tady, schovej se kdo můžeš": křičí lidé na ulici. Roztrhl jsem své sako i košili a vydal se vstříc poctivé thrashové vichřici.


Ládoval jsem si do hlavy novou desku slovinských PANIKK a říkal si stále dokola, že nová vlna thrash metalu má něco do sebe. Je sice pravdou a stokrát napsaným pravidlem, že pánové nevymýšlejí vůbec nic nového, ale je také rovnou nutno dodat, že jejich novinka kope jako nezkrocený kůň. Občas sice skladby trošku ukolébávají, ale jako celek je album poměrně zdařilým dílem. 






"Discarded Existence" je nahráno v osmdesátkovém duchu, je plné zajímavých melodií, ale také hlušších míst. Když si tak album poslouchám stále dokola, říkám si, že v PANIKK určitě dříme ten správný duch thrash metalu. Jen by to chtělo lepší produkci, někoho, kdo dohlédne na zvuk, na to, aby se kupříkladu některé skladby trošku zkrátily. Líbí se mi, že kluci do toho jdou hezky po hlavě, že v sobě mají ten správný vztek, že dokážou plivnout rebelsky do tváře. Problém vidím spíš v tom, že podobných mladých smeček je v současnosti velká spousta a bývá velmi těžké je odlišit od sebe navzájem. Každopádně, u Slovinců určitý potenciál cítím a už teď se těším na další album. Já si nakonec novinku "Discarded Existence" tak na sedmdesát procent užil. Thrash!


sumarizace:

PANIKK jsou přesně tou kapelou, ke které se můžete postavit dvěma způsoby. Buď je rovnou odsoudíte jako kopii starých klasických thrash metalových desek a nebo přistoupíte na jejich hru. Jako příslušník old school thrash metalové legie se mi novinka "Discarded Existence" líbí. Oceňuji jak nasazení, tak jednotlivé špinavé nápady. Tohle je underground přesně podle mého gusta. Oblečte si džínové bundy, zavzpomínejte na dobu svého mládí a přidejte hlasitost na svém přehrávači. Pokud ještě stojíte v klidu, pak není něco v pořádku. Na tuhle muziku se musí pařit, házet hlavou a skákat v mosh-pitu. Představuji si zaplivaný undergroundový klub, narvaný k prasknutí a na pódiu PANIKK. Sem tahle muzika patří a tady se cítí nejlépe. Old school thrash metal, který vám nakope zadky!



Asphyx says:

PANIKK is the band which you can see in two possible ways. First, you judge them as a copy of old and classic thrash metal records. Or second, you accept their game. As a person who likes old school thrash metal league I like this new album "Discarded Existence". I appreciate the appointment and all of the dirty ideas. This is the underground which I like. Put on your denim jackets, remember the old good times and turn up the volume on your music players. If you yet stay still, something is wrong. You have to be wild while listening to this music, flip your head and jump in mosh-pit. Let me introduce you a dirty underground club which is full of people and there is PANIKK on the stage. This music belongs in here and it feels right. Old school thrash metal which will kicks your asses. 

Tracklist:
01. Instigator of War
02. Sedated in Utopia
03. Under Pretence
04. Individual Right
05. Rotten Cells
06. Discarded Existence
07. Eyes Don't Lie
08. Reconstruction
09. Outro

band:
Gašper Flere - Guitars/Vocals
Jaka Črešnar - Guitars
Rok Vrčkovnik - Bass
Črt Valentić - Drums

Recenze/review - OPPOSER - Darkest Path (2017)


OPPOSER - Darkest Path 
CD 2017, Morbid Shine Productions

Včera mi zase říkali, co mám dělat, co mám jíst, jak se mám oblékat. Všude kolem mě stovky nařízení a příkazů, tisíce pouček a rozšklebené tváře chytráků nasáklých poučkami z internetu. Měl jsem toho plné zuby. Nasadil jsem sluchátka, pustil si novinku thrash deathových maniaků OPPOSER a začal se znovu usmívat na svět.

Je to tak, jejich novinka "Darkest Path" není satan ví jakým albem, ale poslouchá se velmi dobře, hezky odsýpá a i když se nijak nevymyká z běžného lehkého nadprůměru, svůj účel splnila na výbornou. Očistila moji mysl od zbytečností, pomohla mi alespoň na chvíli zapomenout na přemíru zbytečných informací, které na mě každý den útočí. Je to thrash death metal zahraný na pohodu, nikam se netlačí, vlastně ani moc neřeže.


Z "Darkest Path" je hodně cítit inspirace starými OBITUARY, ale abych pravdu řekl, nějak zvlášť mi to nevadí. Líbí se mi takový ten těžko popsatelný undergroundový odér, oddanost smrti a hlavně, u desky se vůbec nenudím. Není rozhodně dokonalá, třeba zvuk by potřeboval pořádně doladit, zpěv také občas pokulhává, jenže přátelé, celkový dojem je velmi dobrý. Album má v sobě odhodlání, ryzost, přesvědčivost. OPPOSER asi nikdy nebudou lámat žebříčky prodejnosti, ale někam do klubu, kde by teklo pivo proudem, bych na ně s chutí zašel. Překvapit v metalu něčím novým v dnešní době už příliš nejde, ale Španělům se povedlo mě přesvědčit na svoji stranu. Oddřeli si to. Thrash death metal, zahraný s černým ohněm v srdci. Dobré to je.






sumarizace:

OPPOSER a jejich novinka útočí na ty nejskrytější noční můry všech fanoušků old school death metalu. Album je odpovědí na všechny ozvěny ze záhrobí, které je možno vůbec slyšet. Klasický, plesnivý death metal se zde potkává s thrashem z osmdesátých let a na své si přijdou snad všichni milovníci hřbitovů. Obraťte všechny kříže, zapalte svíce, dnes se bude konat jedna velmi okultní seance. Vystupovat na ní budou legendární death metalisté OPPOSER. Ve Španělsku moc dobře vědí, jak se dělá pravé a nefalšované smrtící řemeslo! "Darkest Path" je plné špíny, pavučin i ozvěn ze starých rakví. Death metal je zde exhumovaný odněkud z devadesátých let a je krásnou vzpomínkou na časy, kde se ještě zabíjelo poctivě, rezavým nožem. Death/thrash metalová deska, která vás pokryje plesnivinou!

Asphyx says:

The new album by the OPPOSER attacks the deepest nightmare of every single old school death metal fan. This album is the answer for all of the calls from the beyond you can hear. The classic, moldy death metal meets thrash of the 80s. And I think that every lover of graveyards is going to be satisfied. Turn down all the crosses, light up the candles because today the big occult séance is happening. There are going to be legendary death metal guys OPPOSER. They really know how to do the right deathful job in Spain. The album "Darkest Path" is full of dirt, spider webs and echo from old coffins. The death metal is exhumed from the 90s and it is a beautiful flashback from the times when the killing was dinkum and was done by a carroty knife. This is the death/thrash metal album which covers you with a fungus.

Track list:
1. Straight to Hell
2. Osiris Land
3. Agony
4. Holy Lies
5. Wrecking Low
6. In the Silent Dawn
7. Bloodstock
8. Under my Skin
9. Satanas
10. Ashes to Ashes

Line up:
Iván - Drums, Chorus
José Manuel Herrera Mora - Guitars, Vocals (lead)
Nando - Bass, Chorus
Jesus - Guitars, Chorus


pátek 21. dubna 2017

Recenze/review - SCAPHIST - Sunset Acquisition (2017)


SCAPHIST - Sunset Acquisition
EP 2017, vlastní vydání

Skupinka kněží, šourajících se ponurým klášterem. Další modlitba, další odříkání. Vidiny svatých obrázků, touha po spáse. Odhodlání. Perská říše zanikla již dávno, ale oni stále drží zvyky svých předků. Nikdo jim neřekl, že svět je dávno jiný. Potom mezi ně vstoupil nový řádový člen, prý přinášející osvětu a všechno dobré navždy zničil.

Tématikou staré Persie se na svých albech zaobírají i SCAPHIST z Nového Zélandu. Black blasting black death metalové kapela, která hudebně čerpá z techničtěji laděných smeček, jako jsou věhlasní NILE, případně NECROPHAGIST. Očekávejte tak smršť toho nejkrutějšího, propracovaného smrtícího kovu.

 

"Sunset Acquisition" je ochutnávkou v podobě EP, které se dle mého skromného názoru povedlo. Není sice ničím výjimečné, některé pasáže mi nedělají zase tolik dobře, ale musím uznat, že pánové umí velmi slušně ovládat svoje nástroje. Občas sice chybí nějaký ten originálnější nápad, ale vše se ztratí v nadšení pro věc, která ze všech skladeb doslova sálá. Songy jsou ostré, komplikované, zvukově hlasité. Bolí, drásají, vzývají dávné temné síly. SCAPHIST neznají slitování, jsou urputní a také lehce monotónní. Dobré album, které by občas potřebovalo trošku občerstvit. 


sumarizace:

SCAPHIST letos předkládají velmi solidní, tradiční materiál. Novinka je pořádně ostrým kořením, které si budete dávat s chutí. Líbí se mi atmosféra celé nahrávky, která je dynamická a krutá. "Sunset Acquisition" je někdy až moc příjemným albem, ocenil bych víc temnoty. Technika se zde potkává s brutalitou ve velmi zajímavém poměru. Poslech si užívám a rád se k albu budu vracet i v budoucnu. Novinka je úderem přímo do obličeje. Nekompromisním, drsným, syrovým. Morbidní záležitost! Velmi dobře!

Asphyx says:

SCAPHIST presented very decent, traditional material this year. The news is pretty sharp spices that you'll get to like. I like the atmosphere of the whole album, which is dynamic and cruel. "Sunset Acquisition" is sometimes too nice album, I'd appreciate more darkness. Technique meets brutality in very interesting ratio. I enjoy listening and I'll return to this album in the future. News is a punch in the face. Uncompromising, harsh, raw. Morbid issue! Very well!

Traсklist:
01. Intro
02. Bring Forth Sacred Flames
03. Sculptures In Shadow
04. Impaled Upon Pinnacles
05. Bridge Of Sand And Skies
06. The Uncreated
07. Heraldic Verses

Line-Up:
Harry Benson-Rea - Guitars (lead) (2008-2013), Vocals (2008-present), Bass (2013-present)
Adam Bloomfield - Drums (2009-present)
Wynand Brand - Guitars (rhythm) (2009-present)
Rodrigo Hidalgo - Guitars (lead) (2013-present)

čtvrtek 20. dubna 2017

Report, photos, video - BENIGHTED, WORMED, UNFATHOMABLE RUINATION, OMOPHAGIA - club Modrá Vopice, Prague - 19. 4. 2017

- author of photos Jakub Asphyx

VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound
https://www.youtube.com/user/jakubasphyx/videos

Promoters -  Obscure promotions - http://obscure.cz/cs/events/
Place -  club Modrá Vopice - http://modravopice.eu/

Už jsem potřeboval pořádnou trepanaci lebky. Ono když člověk každý den vstává do rachoty, jede celý týden jak šroub a v pátek padá na hubu vyčerpáním, tak prostě potřebuje relax. Mým odpočinkem je hudba. Jinak bych dopadl jako ti blázni, kterým rupne v bedně a jdou si to se všemi vyřídit. Takovej Američan, ten vezme brokovnici a divoce střílí do lidí. Japonec zase, ovlivněn svojí historií, spáchá někde v koutě harakiri (případně seppuku). 


Wormed
Ano, je to tak. Muzika mi dává sílu, abych se neocitl v pavilonu pro vyhořelé. Je sice pravda, že sport má na mě stejné účinky, ale pořádnému brutal death metalu se nic nevyrovná. Bylo na čase se vydat do hlavního města, kde se v klubu Modrá Vopice odehrávalo jedno takové setkání. Jen byly místo prášků a terapie podávány hlukové injekce plné kvalitních kovových návykových látek.


Benighted
Je středa odpoledne a pracovní týden se už konečně přehoupl do druhé poloviny. Stojím dole u kostela na Lochotíně v Plzni a čekám. Volá mi šéf, mám mu něco potvrdit. Zase nějaký průšvih. Zamumlám, ani nevím co, protože už jsem v jiné dimenzi. Moje tělo i mysl jsou naladěny na metal! Jede se po D5, předjíždějí nás vyžrané matky, aby stihly svůj oblíbený seriál i nadržení manažeři, kteří mají určitě hrozně důležité jednání v Praze a proto musí jezdit jak prasata. Konečně jsme na místě. Dneska mi to přišlo nějaký dlouhý.


UNFATHOMABLE RUINATION
Dávám pivo, myslím na kolegy Američany a Japonce, kteří musí být určitě ještě v práci, skřípají zuby a přemítají, jak z toho ven. Já nemusím, já jsem v metalových lázních. Kecáme a těšíme se na první kapelu.

Přiznám se, že od švýcarských OMOPHAGIA jsem nic moc nečekal. Nakonec jsem byl ale mile překvapen. Nebylo to sice nic, co by mi trhalo žíly, ale vystoupení bylo velmi solidní, skladby nepostrádaly sílu a byly velmi dobře technicky provedené. Jen zpěvák mi přišel poměrně slabý a nevýrazný. Good job!








UNFATHOMABLE RUINATION - britská technická mašina na zabíjení. Z desky neskutečný nátěr a naživo také. Bylo to takové to...dobrý den, my jsme vás přišli dneska zničit. A zničili. Mě totálně. Tohle byl promyšlený, inteligentní masakr lidské mysli. Málem mi popraskaly bubínky a začala z uší téct krev. Byl to extrém, šílený, natlakovaný a řemeslně na vysoké úrovni. Hudební Armageddon! Destrukce! Smrt! Vynikající! It was extreme, mad, pressurized and crafted at a high level. Music Armageddon! Destruction! Death! Excellent!








O WORMED se říká, že pocházejí ze Španělska, ale já tomu moc nevěřím. Podle mě je to parta vetřelců, která byla vyslána jinou civilizací, aby nás rozdrtila hudbou. Pánové nám zahráli technický brutální death metal té nejvyšší kvality. V současnosti vysoko ceněná kapela žánru mě přesvědčila na svoji stranu. Moc se mi nelíbí vokál, ale jako celek to bylo doslova zabijácké! Gentlemen played technical brutal death metal of the highest quality for us. Killer, maniacal, totally great!








BENIGHTED nás hudebně zavraždili s francouzskou elegancí. Podáván byl brutální death metal, smrt, grind. Vystoupení plné hlukového násilí mi propralo mozek opravdu řádně. Koncert připomínal hodně krvavou operaci s lehkými patologickými problémy. Na to, že vnitřnosti létaly všude kolem se dá zvyknout, ale BENIGHTED se mi dostali i do mozku. Ostré hroty, zaražené v hlavě, všude strach, tlak, energie. Kapela jela jako perfektně seřízený stroj. A já si všechny ty noční můry, které létaly kolem, rád a s chutí hýčkal. Skvělé! BENIGHTED us musically murdered with a French elegance. They got into my brain. Sharp spikes sting in his head, everywhere fear, pressure, energy. Great gig!









Organizace byla zvládnutá na výbornou, ale to už je u Obscure promotion nepsaným pravidlem. Pochválit musím pana zvukaře, protože takhle dobře se poprat s tak technicky složitou muzikou už vyžaduje velmi zručného řemeslníka. Koncert navštívilo odhadem 120 lidí, což bylo tak akorát, aby se člověk ještě protlačil k baru a došel si na záchod. Co jsem měl možnost prohodit pár slov s kapelami, tak ty byly z českých fans doslova nadšené. Já mimochodem také. Mezi pódiem a často rotujícím davem létaly mnohdy doslova jiskry. 

Benighted
Pro mě bylo samozřejmě velmi milé potkat spoustu známých, kamarádů, metalových koček. Opět mě velmi překvapily reakce na můj - váš blog. Děkuji za pochvaly přátelé! Byli jste zase super a moc si toho vážím! 

Mám hlavu vymletou, jako by mi spadla mezi dva mlýnské kameny. Usmívám se a to i přesto, že jsem utahaný jako tažný kůň. Ševelíme cestou zpět do Plzně, těšíme se do postelí. Byl to skvělý večer, který jsme si opravdu užili. Možná trošku extrémní, ale parádní. 


Benighted
Čeká mě pár (rozuměj tři) hodiny jakože spánku, pak cesta do práce, s ještě mokrými vlasy, které nestačí uschnout (a taky mi ráno zmrznou). Inu metal. Budu se celý den tvářit neutrálně, aby po mě nikdo nic nechtěl a budou mě bolet neskutečně nohy. Je mi to jedno, mám totiž hlavu čistou a klidnou - byl to skvělý večer! A o to nám, starým metalovým fotrům, co chodíme do práce, jde především. Děkuji za pozornost!

OSTATNÍ FOTKY ZDE / OTHER PHOTOS HERE
- author of photos Jakub Asphyx

VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound

TWITTER