DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 20. března 2016

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý třetí - Poslední stanice nádraží Mladá Boleslav

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý třetí - Poslední stanice nádraží Mladá Boleslav


Příběh třicátý třetí  - Poslední stanice nádraží Mladá Boleslav

Pokládám točené pivo na keramický podtácek. Sedíme s klukama na nádraží, právě jsme přijeli z koncertu Debustrol. Je ráno a s námi jsou tady jen alkáči a paní výčepní. Dávám si neskutečně mastnou sekanou a chvilku přemýšlím, co na to můj žaludek. Kupodivu ji začne pomalu zpracovávat. Většinou si tady objednávám bramborový salát do papíru, s kuřecím řízkem nebo s párkem. „Ty vole to byla zase jízda“: protáhne se Prcalík a krkne si na celý lokál. „Ale notááák, my jsme slušnej podnik“: ozve se od výčepu a paní číšnice pohodí výstavní poprsím směrem k pípě. Dáme další pivo a nikam se nám nechce. Včera to bylo hodně divoký. Mosh-pit, jedna rvačka s místními v Chotětově, prý že se ochomýtám kolem jedné slečny. Přitom to nebyla pravda, vyjela po mě ona, ne já po ní. To jen aby bylo jasno. Přišla se mě zeptat, jestli nemám chvilku čas a co říkám na Michala Davida. No, to si u mě naběhla, poslal jsem ji někam. A pak si přivedla bráchu, jeho kamaráda a další a další a už se to mlelo.

„Ale Debustrol byli super, co?“: pronese do našeho rozjímání Kytka a odstrčí Janu kousek od sebe, aby mohl na záchod. Za chvilku ho vidíme, jak močí na nástupišti (na záchod se odvážil jen jednou Prcalík, a to kdysi dávno, neskutečně se tam poblil z toho smradu, proto chodíme raději ven, včetně Jany), kousek stranou, aby nepohoršoval. Do hospody, do téhle nádherné zaplivané nádražky, se začínají trousit dělníci z noční směny. Jsou ztahaní jako my. A taky mají chuť na pivo. Už je nám víceméně jasné, že když už je ta sobota, tak nikam nemusíme. Objednávám další kousky zlatého moku a Jana se probouzí. Má na čele velký šrám, jak pařila hned pod pódiem a narazila hlavou do zábradlí. Je rozcuchaná, špinavá a stejně ji to neskutečně sluší. Do města je to z nádraží hodně daleko a musí se pěšky nebo autobusem. Přisedá k nám jeden chlápek, ve vousech kusy jídla, na oblečení prach a špína. Má skelný pohled.

Podívá se na mě a pronese: „Už jste viděli Boha?“ Pak dodá, že on jo, prdne si a usne na umakartovém stole. Mám pořád hlad, celou noc jsem nejedl a tak si objednávám ještě ten salát. Jako svátost přijímání mi jej přináší paní výčepní, k tomu chleba. Voní to, je to báječná krmě. Dělím se s ostatními a říkáme si, že takhle nám už hodně dlouho dobře nebylo. Mezitím se probudí náš nový přísedící: „Tak jak teda? Už jste viděli Boha?“ Ptá se pořád dokola. Jana se směje a Prcalík pronáší něco o tom, že ho jednou viděl, že byl na dně dámského přirození. Pán s mohutným říhnutím přikyvuje a Jana už se nesměje, ale řehtá jako blázen. Když si to vezmu kolem a kolem, tak je ta hospoda neskutečně špinavá, smrdí močí, cigaretovým kouřem, lidi jsou divný, výčepní oprsklá, ale je mi tu stejně tak nějak fajn. Jakoby měl ten všechen hnus svoje zvláštní kouzlo, svoji neopakovatelnou atmosféru.


Naši siestu naruší Kytka, který si konečně vzpomene, že musí odpoledne makat u rodičů na zahradě. Mám to podobné a tak dáme ještě jedno, popadneme Janu a vydáváme se směr domov. Jakmile za mnou zapadnou lítací dveře do putyky, jdu se vyčůrat ke zdi. Přijíždí vlak a někdo mi z něj mává. Pokusím se taky, ale mám strach, abych neměl mokré kalhoty. Prcalík se tomu směje a tak ho plácnu přátelsky po ramenou. Nádražní hospoda v Mladé Boleslavi, pajzl blahoslavený všemi opilci ve městě splnil svůj účel. Nastartoval nás do dalšího dne.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER